SICKLINE – MS v pádlování na divoké vodě očima nováčka

Morál a forma

Morál i formu jsem měl už z Kyrgyzstánu, ani sezóna předtím nezklamala, a poslední měsíc jsem denně drtil. Denně. A tělo se bránilo – přiznejme si, i když si jezdíte třeba denně zapádlovat, kdo z vás denně pádluje tak, že se na konci úsekového tréninku skoro pozvrací a pak se jde ještě vyběhat? Dokonce jsem si po deseti letech vzal trenéra a trénink strukturoval a pracoval na technice záběru…

Oetz, příprava na místě

V pozici nováčka nejde jen přijet a zandat. Týden jsem trénoval těch „jednoduchých“ 300m řeky, a každé ráno jsem to chtěl vzdát – večerní úspěchy předchozího dne byly ty tam, znovu to ta špice nežehlila, hrana se plašila a všechno bolelo. Mám hodně možností dostat se na vodu, ale jet těžkou řeku, a trénovat na sprint po těžké řece, jsou dvě rozdílné věci. Když jsem si dal 1,5h ráno a 1,5h odpoledne, tak jsem tuhnul, přestože jsem se poctivě protahoval, poctivě jedl, pil a spal. Strašně. A na závod nechcete jít vytuhlí.

Životospráva

Lidé, které jsem porazil, bydleli v hotelu, vstávali do tepla, oblékali suché hydro, večer vířivka, kvalitní jídlo, které si neuvařili na větru schoulení v péřovce za autem, ale které jim donesl číšník. To všechno stojí peníze, které já prostě neměl, a i mezi mladými „chudými“ jsem byl asi jediný, kdo spal venku. Sám bych neřekl, kolik sil může zima sebrat.

Závod

Povinný trénink byl nejlepší jízda za celý týden. To mi dodalo kuráž. První rozjížďka strčila do kapsy i povinný trénink. Pořadí 48. Jedno místo nad čárou. Jedno. V té jízdě jsem neudělal nic zvláštního – byla to JEN dobrá jízda. A vědomí, že to musím zítra zopakovat a budu ve hře, jako by bylo z olova.

Přestože se spánek v autě moc nezdařil, začala druhá kvalifikační jízda stejně dobře – raketově přežehlit „mínus jedničku“ a „killera“ a hurá dolů. I když to byla jedna z nejlepších jízd z těch cca 200 tréninkových v tomto týdnu, stačilo lehce škrábnout jeden kámen z druhé strany, než kudy jsem ho jezdil, tím ztratit tři desetiny sekundy (tři desetiny – to je možná hodně pro Bolta na stovce, na 1,5 minutě na kajaku je to nic, ale i tak jsem začínal tušit, že sny se pomalu rozplývají. Na informační tabuli jsem se našel na 56. místě (tři první se automaticky kvalifikovali z loňska, proto jsem nakonec 59.).

TŘI DESETINY!!! Nebudu hrát hrdinu, lehce se mi od řeky nešlo. Asi týden jsem si říkal, že s takovým pocitem se od řeky chodit nemá, a myslel si, že můj první velký závod byl asi i poslední. Dokud mě neuzemnila přítelkyně – dělávala vrcholovou atletiku. „A co sis jako myslel po jedný dobrý sezoně a blbým měsícem práce?“ Jsou sporty, kde se o podobnou šanci soutěží několik sezon, ne-li celou kariéru. Vrcholový kajaking na „extrémní vodě“ je profesionálnímu sportu na hony vzdálen. O nízké vodě a náročnosti trati nemluvě, a i když slalomáři tvrdí muziku, co se konkurence týče, několik čistokrevných „divočáků“ dokazuje, kdo je na řece doma.

Poučení

Úspěch bolí víc, než jsem si myslel. Stojí hodně zkušeností, sil, tréninku, peněz, času, domlouvání, únavy, motivace a vůbec všeho. Kdybych tohle všechno, co to stálo mě, podělil devadesáti sekundami na trati, každá sekunda by setsakra bolela.

Celkové 59. místo. Tenhle závod není pro každého. Tu trojku v kvaldě nedá každý a tu šanci se o to alespoň pokusit, pokusit se závodit s nejlepšími na světě, nemá ve svém oboru každý.

Proto doporučení na konec: Jeďte si zkusit, co to je mistrovství světa. Neznám sportovce (kromě kajakářů), kterým by stačilo jen říct si „tak jo, pojedu“ a jet. Máme to strašně jednoduché a opravdu STOJÍ ZA TO si to vyzkoušet. I kdyby to měl být váš první a poslední závod v životě.