Sibiř na katamaránu

Neméně podstatnou okolností bylo i to, že jsem se stal „spolupracovníkem“ kopřivnického výrobce nafukovacích lodí Jarouška Hraba, ve vodáckém světě známého pod přezdívkou Bodlák. Jeho kataraft Drake alias Kotrmelec byl jasnou volbou. Kromě váhy 12 kg je rozhodující jeho jednoduchost, sbalitelnost a ovladatelnost.

Díky předchozím zkušenostem jsem měl o 20 kg méně bagáže a mohl jsem s jedním velkým loďákem na hřbetě, menším příručním na prsou a pádlem v ruce vyrazit z Mniší směr Hradec – Riga – Moskva. V Hradci měl totiž zastávku autobus, na který v lotyšské metropoli navazoval další spoj a po asi 30 hodinách jsem byl v Moskvě.

Nejprve mě čekají další dva dny ve vlaku na severovýchod do stanice Sob. Je to kousek na břeh stejnojmenné říčky, která teče do Obu. Původně to byla jen záložní varianta za Usu, která teče na západ. Její líný tok mě ale přinutil improvizovat hned při pohledu z vlaku!

Domorodec přihlížející při nakládání Drejka tvrdí, že předloni bylo o metr víc vody. Škoda. I tak je to ovšem pěkné svezení a neobyčejný pocit volnosti. Obtížnost řeky je minimální, WW I, zato kulisa tvořena divokým Polárním Uralem maximální. Navíc večer končím na jednom z nejkrásnějších tábořišť, jaké jsem kdy viděl. Další den pokračuje kochání se krásou okolí, umocněné pěkným počasím s teplotou nad 20 °C.

Odpoledne balím loď ve městečku Charp. Bohužel vlak do Moskvy i Vorkuty už dnes jel. Jdu poprosit o vodu do první chalupy, neboť řeka je od nádraží daleko. Anatolij mne zve ke stolu i noclehu a večer, či spíše bílá noc, nám rychle uběhne při červeném víně a zajímavém vyprávění.

Přes Moskvu je to vlakem do Irkutska šest dní. Pak předat známým pár výtisků knížky „Moře sladké vody“ o poslední návštěvě Bajkalu, a maršrutkou popojet pár set kilometrů do města Kačug. Na jeho začátku se nechávám vysadit u mostu přes Lenu a o dvě hodinky později po ní už pádluji. Tady nemůže být o divokosti ani řeč. Je to jiný, těžko popsatelný zážitek. Nocleh v kopě sena, ranní mlha, překvapená vydra, srnky, koně, ptáci. Překrásné babí léto bez komárů…

Třetího dne se plavím přes ohromné tůně plné řas a malých rybek a odpoledne balím po 150 km v Tutuře – obci nedaleko města Žigalovo. Původně jsem chtěl plout až do Usť Kutu, což je ještě okolo 500 km, ale smutná zpráva mění plány. Musím skočit za rodinou kamaráda, který se v březnu utopil v autě. Holt, jezdit po bajkalském ledu je nebezpečné.

Převážnou část z 500 km cesty absolvuji v drkotajícím starém Kamazu, ale lepší, než jít pěšky. Ke konci drkotání je přestávka v termálech Goudžekit.

Na břehu Bajkalu znovu foukám Drejka a pádluji 12 km po jezeru. Na ostrově Jarki trávím se známými dva větrné dny. Rybaříme. Pak ještě jeden v Nižneangarsku a je čas vyrazit zpátky do Irkutska. Protože po vodě spojení neexistuje, vracím se maršrutkou po stejné cestě přes Žigalovo a Kačug. Času není nazbyt a Altaj s řekou Katuň, která je můj hlavní cíl, je ještě daleko!

Anton, horský i vodácký průvodce z Irkutska, několikrát opakuje: „Zajeď si na Oku, nebudeš litovat!“ Počítám. Z Novosibirska je to na Katuň a zpátky minimálně čtyři, reálně pak aspoň pět dní cesty, kdežto na Oku se nastupuje za rohem – v 550 km vzdáleném Orliku. A když už jsem tu?! Navíc jsem už kdysi mluvil v Opavě s klukama, kteří ji jeli… U internetových map měním i poslední ze svých tří plánů.

Všechno klaplo a druhého dne už fičím Tunkinskou dolinou do hor Východního Sajanu. Po „prověrce“ v pohraniční obci Mondy, kde jsem jako jediný moravák mezi Burjaty dost nápadný, pokračujeme přes rozvodí, kde je svatyně a z nedalekého jezírka Oka pramení. Pak ještě 100 km kolem postupně mohutnícího potoka do nádherné kotliny, a večer vystupuji v Orliku na břehu Oky.

Nocleh v modřínovém hájku na poloostrově, příprava a naložení loďky, pár kapek Neptunovi na šťastnou plavbu… Po dvou hodinách je u levostranného přítoku skála připomínající známý obrázek z amerických Yosemit… Dále kouzelným jasným dnem pěkně tekoucí řekou.

O kus dále sestavují Rusové velký katamarán. Na své lodičce na ně působím jako zjevení! Šéf výpravy mě prohlašuje za mrtvolu s nulovou šancí řeku sjet. Když zjišťuje, že nemám mapu a kilometráž, přestává mluvit úplně. Že mám informace a doporučení od místního průvodce rezolutně odmítá. Prý mě čeká žopa – prdel – a pětkové peřeje! No, Anton mluvil o trojce, tak uvidíme. Na argument, že budu opatrný a podle hesla „do čeho nevidím, do toho nejedu“ a „prohlédnu předem, čím si nebudu jistý“, na mě chrlí názvy s obtížnostmi peřejí a průjezdy přes ně. To je ovšem při jejich počtu zcela zbytečné… Jen v kaňonu Orcha Bom čeká podle jejich průvodce 73 „překážek“. Fotím si mapku a fičím.

Večer končím po 80 km na začátku zmiňovaného kaňonu. U soutoku s malým potokem je skvělé tábořiště.

Ráno vše pečlivě balím a přivazuji… Bohužel se dneska nebude fotit. Pamatuji si, že první peřej mám objet levým ramenem. To společně s hlavním korytem dává vzniknout ostrovu s překrásným tábořištěm – škoda, že jsem včera nedopádloval až sem. Peřej není zase tak hrozná. Ovšem Oka má průměrný průtok 300 kubíků, v létě pak 500. Jsem rád, že je podzim.

Druhá a třetí peřej se už žádným kanálem ošvindlovat nedá. Prvně používám to, co umím, k tomu, abych nejel do největší vlny (většinou to bývá opačně). Při velikosti řeky a točivosti Drejka se ale daří držet mimo masakry, do kterých prostě nechceš. Většinou stačí prohlédnout úsek před sebou, když stojím jako gondoliér na válcích kataraftu. Nejsem-li si jistý, prohlížím ze břehu. Po čtvrté peřeji táboří v zátočině zajímavý Ukrajinec, který jede taky sólo. Má sjety všechny myslitelné řeky. A když jen tak mimochodem zmiňuje, jak se kolem šedesátky 17 dní probojovával na Altaji sám do civilizace se zlomenou nohou, snad bych jeho úrovně ani dosáhnout nechtěl. Přede mnou je prý nejtěžší peřej – parog Okinskij – WW V.

Prohlížím detailně a uznávám, že Ukrajincův popis průjezdu je přesný. Hrozivé jámy a válce, které by dokázaly spolknout desetimístný raft, jdou naštěstí objet zprava. Pak se jen natlačím do vln, sice obrovských, ale už jen houpajících nahoru – dolů. Být tu s partou kamarádů s házečkami, určitě by si člověk sjezd nejednou zopakoval a zkusil i divočejší lajnu…

Tak podobně to jde až do šesti večer, kdy po 60 km přistávám u prvního loveckého srubu na konci kaňonu. Místo se jmenuje Trojočí, protože se tu s Okou stéká zleva Chojto-Oka a zprava Urda-Oka. Přežil jsem! A jedno „propagační“ zaplavání, navíc daleko od peřeje ve vodě po kolena, bylo jen upozorněním, abych se necítil moc nesmrtelný…

Noc v chatce zpestřili tři místní lovci a ráno pokračuji dál po řece, sice klidnější, ovšem o nic méně krásné. Fotoorgie dohánějí deficit ze včerejška. Do cíle plavby to mám ještě 135 km, ale proud je pořád znatelný a sem tam se vyskytne i nějaká ta dvojková, možná i trojková vlnka. Ambice dorazit to za den berou částečně za své už ráno, protože se mi zase daří vyplout až v devět, a úplně berou za své odpoledne s příchodem bouřky. Zachraňuje mě další chatka na břehu.

Ráno je zase hezky a tak kochacím tempem dojíždím do Věrchněokinského. Cíl plavby mi jednak popsali ruští vodáci a opuštěné dřevěné konstrukce katamaránů jen potvrdily, že jsem na místě. Výsledek: 275 km za tři a půl dne. Většinu má ovšem na svědomí rychlý proud. Na vodě jsem byl osm hodin denně čistého času a s intenzitou pádlování to, kromě boje v peřejích a občasného přejetí klidné tůně, nijak nepřeháněl. Počasí excelentní, komáři na podzim žádní, estetické zážitky na samém vrcholu stupnice úžasnosti!

A ona obtížnost? Podle kilometráže, zakoupené po návratu do Irkutska, je na trojkové řece jedenáct peřejí pětkových a patnáct čtverkových. Ostatní nestojí za popis… Vot eto Rassija!

Pro vylepšení bych jen přidal ještě 50 kilometrů nad Orlikem a použil dvě objevená super tábořiště. Bylo by to pak pět pádlovacích dní s možností sjet třeba ještě kousky některých přítoků Oky, nebo dopádlovat až k Transsibiřské magistrále do stanice Zima, což je asi stovka.

Bude-li někdo shánět průvodce na Oku, s nadšením to beru!