Severní řeka

Pozdní slunce zalévalo údolí mezi horami a my jsme se vydali na první rybářskou výpravu. Tajgou zarostlou nízkými břízami jsme prošli k řece s vodopády, kterou jsme sledovali před přistáním z vrtulníku. Nahazuji třpytku do tůně pod nejvyšším vodopádem. Okamžitě záběr a tahám prvního pěkného pstruha. A na další nához dalšího a potom hned dalšího. Kamarádka Katka tahá dnešního rekordmana. Má skoro 50 cm.

Vracíme se tajgou k našemu tábořišti na pěkné pláži. Rozděláváme oheň a pečeme si ulovené ryby. Hned jak zapadne slunce,  prudce se ochladí. Oheň téměř nehřeje, a tak krátce po soumraku zalézáme do teplých spacáků. Mrzne, jsme totiž asi 100 km nad severním polárním kruhem.

Ve slunečném ránu, které je jako malované, nafukujeme naše kánoe. Je to náš jediný nástroj na cestu zpět do civilizace. Jasně, šlo by to i pěšky, ale to by bylo na mnoho dní tajgou přes hory… Nefouká vítr a tak bez zbytečného zdržování vyrážíme na přejezd prvního jezera. V zrcadlové hladině se odrážejí okolní hory, které jsou ještě pokryté loňským sněhem. Lodě máme slušně naložené vybavením a zatím netknutými zásobami, moc lehce se nám tedy nepádluje. Ale jezera prostě přejet musíme.

Kolem poledne zastavujeme v úžině, v pomyslných skalních vratech. Jezero je zde z obou stran sevřené prastarými sopkami. Vůbec celé pohoří, z kterého vyplouváme, je sopečného původu. Jsou tu samé strmé stěny a krátery. Oběd si dáváme na malé kamenité pláži, na které je vyplavené vyschlé dřevo. Ani chvilku neváháme a nakládáme si do lodí, co pobereme. Všechno bude lepší než všudypřítomné mokré břízy, který spíš čoudí než hoří.

Okolní hory obývají Sámové, původní kmen živící se chovem sobů. Rodiny putují se soby krajinou, ale zrovna teď jsou asi někde jinde, nezahlédli jsme ani soby, ani lidi. Jen nad námi občas zakroužili orli mořští.

S večerem po nekonečném pádlování dojíždíme na konec prvního jezera a zároveň k první peřeji. Je jednoduchá, obtížnost sotva WW I. Už při příjezdu sledujeme, jak se v západu slunce sbírají ryby na hladině, takříkajíc kroužkují. Právě nad naší první peřejí zažíváme neskutečný rybolov. Hned na první nához veliký lipan. Za chvíli už jde z vody další a chvíli na to další. Zkusil jsem vyměnit rotačku za malého woblera. Lipanům je to ale úplně jedno, berou na všechno. Je úplně fuk, co jim tam házíme. Pedro je tahá na muškařský prut na suchou mouchu a tahá jednoho za druhým. Nádherně si lipany vodí na šňůře, kteří vysokými hřbetními ploutvemi prořezávají hladinu, a proto je přezdívá na plachetníky. Chytali bychom tady až do tmy, ale nedá se nic dělat, musíme popojet kousek níže, rozdělat oheň a postavit tábor. Ihned po západu slunce začíná mrznout, takže času není nazbyt.

Foukáme do ohně, aby nás aspoň trochu zahřál, a nad námi se roztančí snad nejnádhernější a nejneuvěřitelnější divadlo – polární záře. Ne nějaký malý flek, ale obrovská polární záře tancující po celé obloze. Připomíná létající a líbající se anděly. I přesto, že polární záře předvádí neskutečné divadlo, zalézáme do spacáků, hodně unavení pádlováním a zimou.

Ráno se mi z teplého spacáku nechce ani náhodou. Stan je zevnitř namrzlý, na okolní trávě a břízkách je pořádná jinovatka. Vylézáme až po osmé hodině, kdy vyšlé slunce rychle rozpustilo ledovou pokrývku. Snažím se rozdělat oheň, ale břízy, ač se zdají být uschlé, jsou uvnitř pořád mokré. Jak člověk přestane foukat, oheň uhasíná. Nakonec se nám daří uvařit teplý čaj, který je pro nás vysvobozením. Je sice jasno, modrá obloha a září slunce, ale teplota vzduchu nepřesahuje pár stupňů nad nulou.

Před námi je další den a také další velké jezero. Ráno chvilku jedeme po spojovací řece a chytáme ryby v malé peřejce. Zase máme skoro na každý nához nějakou rybu. Nakonec z trojháku na třpytce jeden hák odštipuji, abych ryby zbytečně nezraňoval a dobře se mi pouštěly. Protiháčky mám samozřejmě zamačkané od samého začátku.

Druhé jezero se zdá nekonečné. Pádlujeme celý den, ale vůbec to neutíká. Oba dny jedeme jen v šusťákách a spodních vrstvě, přes den je teplo. Na břehu jezera sledujeme vysokou ostrou sopku a točíme se postupně kolem ní ze severní strany.

Až za soumraku dorážíme na konec jezera, kde začíná tekoucí řeka a také zde stojí kemp pro bohaté rybáře. Inu zas taková divočina to tady není. Zásoby se sem dopravují v zimě sněžnými rolbami, rybáři v létě přilétají vrtulníkem. Zastihujeme poslední čtyři zaměstnance kempu, kteří dobalují a zavírají kemp na zimu. Za pomoc s vytažením dvou lodí na břeh dostáváme výtečné pečené sobí maso s bramborami. A také nám prodávají bednu piva, aby ji nemuseli vézt zpět. Od ohně s pivem v ruce sledujeme další neuvěřitelné představení polární záře.

Ráno nám místní mávají z odlétajícího vrtulníku a už jsme zase sami v divočině. Dopoledne se zvedl silný vítr. Máme neuvěřitelné štěstí, vane ve směru naší plavby. A tak třetí, již celkem krátké jezero, přeplouváme na plachtu ze starého ubrusu napnutou na pádlech. Na konci jezera proplouváme několik peřejí. Pod každou z nich nahazujeme a taháme lipana za lipanem. Tábor si stavíme na levém břehu řeky, kde fouká méně než na pravém. Zavěšujeme na stromy plachty, aby nás ochránily před silným a studeným větrem. Stany si stavíme pod břízami na mechu a borůvčí. Neroste zde ale jen borůvčí. Rostou zde modré bobule připomínající borůvky a také červené, připomínající brusinky. Borůvka, klikva, rakytník, šícha, brusinka. Ale také se může jednat o zrádnou halucinogenní vlochyni. Poznají se podle listu. Odvážím se sebrat jen borůvky, ale jsou po mrazech bez chuti a nahořklé.

Dopoledne dalšího dne trávíme rybařením. Kdo má broďáky, vyráží na muškařinu, já přejíždím na druhý břeh pod peřej a chytám z lodi. Nejdříve na třpytku nic, pak měním za náhodně vybraného woblera a už tahám lipana za lipanem. Kamarádi, co nabrodili nad peřej do bočního koryta, vytahují pstruhy kolem 60 cm. Před polednem jsme už všichni zmrzlí, tak balíme a vyplouváme. Ještě chvíli na plachty, ale klidnou vodu čím dál častěji střídají peřejky, takže raději pádlujeme. Pod každou peřejkou zastavíme a nahodíme. Ty ryby by snad braly i na samotný háček na šňůře. Ani už nevím, kolik jsme jich chytili.

Přeplouváme další menší jezero a pod jeho výtokem nás čeká první velká peřej. Obtížnost odhadem WW IV, asi 800 m dlouhá, na konci s esíčkem. Nájezd s velkým válcem ani nebyl tak těžký, zato esíčko na konci je zajímavé kličkování mezi kameny a menšími válci. Přenášíme všechny věci a peřej sjíždíme v podvečer na prázdných lodích. Neriskujeme, jedeme na jistotu. Ve vodě studené 4 °C se nikdo z nás koupat nechce. Spíme přímo u peřeje. Polární záře se dnes nekoná, zatáhlo se, nad ránem prší. Ale zase není v noci taková zima.

Vstáváme do mlhy, pošmourna a slizka. Spacák balím navlhlý, stan mokrý. Za lehkého deště nakládáme a převlékáme se do vodáckého. Dnes to bude hodně cákat. K tomu prší a fouká vítr. Po pár kilometrech přijíždíme k jediné opravdu nesjízdné peřeji na tomto úseku – WW VI. Voda padá úzkým skalním korytem přes prahy a rozeklané balvany. Možná by šlo na kajaku úplně vlevo boofnout hlavní válec. Ale jen možná, teoreticky. Teplota vody i vzduchu spolehlivě odrazují od šílených nápadů. Přenášíme vpravo suchým ramenem. Potácíme se po mokrých kamenech pod váhou lodí a pytlů. Když vyplouváme do další části, déšť ustává a mraky se pomalu zvedají.

Pod každou další peřejkou znova a znova chytáme. Jedna ryba za druhou. Rybářské orgie, pstruzi a lipani. Končíme nad další těžkou peřejí, obtížnost WW IV, kde je tábořiště v mokrém březovém lese. Jít kus dál na záchod je o strach, aby člověk nezabloudil v mlze a křoví. Večer máme rybí hody. Polévka ucha, tatarák ze pstruha, pstruží filety na roštu a jako finále výtečný pstruží kaviár. Vyjasnilo se, přituhlo, ale polární záře se opět nekoná, zvedla se mlha.

Šedivé ráno naznačuje, že bude celý den šeredně. Štípu polínka, foukám do dříví a hřeju zbytky uchy od večera. Dojídáme kaviár a grilované ryby. Zatímco přenášíme bágly kolem peřeje, zvedá se mlha a dělá se nádherně. Jen je pořád hrozná zima. Na severozápadě, odkud jsme přijeli, vykukují čerstvě zasněžené vrcholky hor. S prázdnými loděmi postupně sjíždíme peřej. Pravá cesta přes válec, kudy jede většina, se mi zdá riskantní, volím tedy levou cestu kolem skal. No zas o tolik lehčí nebyla, docela jsme si s Matějem zapádlovali a pěkně nás to pocákalo. Hned následující peřej je zrádná. Není těžká, ale řeka se zde rozlévá do šířky a je přehrazena prahem s mnoha průjezdy. Jedeme to jen v singlu na naložené lodi a stejně jsem zůstal v jednom průjezdu viset na skalním prahu. Peřeje pomalu končí a také ryby přestávají brát. Řeka se postupně prohlubuje a zklidňuje.

Svačinu si dáváme na sluncem zalitých lavičkách u sámské vesničky s drny obloženými domky „kotami“. Dnes už to udržují jen jako výletní chaty. Dá se sem doplout proti proudu, ale musí být dostatek vody. Sámové používají úzké dlouhé lodě s přívěsnými motory, na kterých vyjíždějí peřeje proti proudu. Užíváme si plavby v odpoledním sluníčku, občas nahodíme pod peřejku a občas i něco chytneme. Ale už to nejsou takové rybí žně jako nahoře. Spíme na ostrově uprostřed řeky u další „koty“ obložené drny. Polární záře zase předvádí divadlo, ale jsme totálně zmrzlí a zalézáme do spacáků.

V mrazivém ránu se nám ze spacáků opravdu nechce. Dolehla na nás únava ze zimy a z pádlování. Kdyby nám kamarád Pedro prozradil, co nás dnes čeká, asi bychom šli raději pěšky. Sjeli jsme jednu moc hezkou peřej WW III a pak pádlovali a pádlovali po téměř stojící vodě. Celý den, nekonečných 23 km. No dobře, zase až tak hrozné to nebylo, ale vůbec to neutíkalo.

Doplouváme k železničnímu mostu, balíme lodě. Odnášíme vše na zastávku vlaku a otáčíme žlutou návěst, aby nám vlak zastavil. Po sedmi dnech jsme špinaví a smrdíme jako bezdomovci. Průvodčí je na podobné party ale asi zvyklý a s úsměvem sleduje, jak naše bágly stěhujeme lidským řetězem do vlaku. Večer jsme už v hostelu s teplou sprchou a pivem.

Za celou dobu výletu jsme měli neuvěřitelné štěstí na počasí. Pršelo jen necelý jeden den a mráz se dal vydržet. Horší by bylo, kdyby pršelo vodorovně a vítr na jezerech foukal v protisměru. I to se tady dá zažít, není to zde neobvyklé. Také jsme, díky mrazu, nebojovali s hejny protivných mušek a komárů.

Že jsem celou dobu nenapsal, kde jsme vlastně byli a jakou řeku jsme sjížděli? No, ani to nenapíšu. Řeka byla příliš nádherná a příroda naprosto nedotčená a víte jak to chodí, když se to rozkecá…