Seakajaková dovolená na Aljašce s medvědy a Freyou Hoffmeister

Počáteční destinace výletu se na poslední chvíli měnila, ale vše se podařilo vyřešit a konečně přistávám na štěrkové dráze v Chigniku (název znamená Velký vítr), 400 mil severozápadně od Anchorage. Tato aleutská vesnice leží na Aljašském poloostrově na pobřeží Pacifického oceánu a je možné sem pouze doletět či doplout. Freya už na mně čeká.

Následující den trávíme přípravami, opravou kajaků a vyladěním kormidel. Taky je potřeba dokoupit jídlo na několik týdnů a sehnat benzín do vařiče, což se uzakuje jako poměrně těžký úkol. Do kajaku musím zabalit kromě hromady jídla i vše, s čím jsem přiletěl. Nevíme, kam se nám podaří dojet, takže nic nemůžu poslat napřed.

A jdeme na vodu! Pomalu se seznamuji s kajakem, prvních pár záběrů, když tu vidím něco plavat ve vodě. Mořská vydra! Ještě jsme ani pořádně neodrazili od břehu a už jsou tu vydry. Následujících několik kilometrů jedeme kolem skalnatého pobřeží, tu a tam nad námi proletí orel bělohlavý. Před námi se otvírá první velká zátoka zakončená majestátními útesy. Moře je jako zrcadlo, když v dálce spatříme mlžné sloupce vody. Odfukující velryba kličkuje zátokou a nakonec se přiblíží na pár set metrů.

Objíždíme mohutné hradby útesů Castle Cape a vyjíždíme na otevřený oceán. Protivítr pomalu zesiluje, na oběd přistáváme na pláži, kde se pískem vine řada medvědích stop. Zatím jsem naštěstí žádného nespatřil. Den zakončujeme po několika hodinách protivětru na kamenité pláži. Večeři vařím venku. Prý není nejlepší nápad vařit ve stanu v medvědím teritoriu.

Ráno mě budí déšť. Ležím ve stanu, poslouchám kapky a dělám, že tu nejsem. Po chvíli se ozve Freya: „Prší… Co myslíš? Nevadil by ti odpočinkový den?” Odpověď je snadná. Za dvě hodiny se ozývá znovu: „Už to není tak zlé, neměli bychom vyrazit?“ Jsme tu pádlovat, takže balíme.

Slabě mrholí, mraky se pomalu táhnou nad vodou a zakrývají vršky útesů, pod kterými pádlujeme. Před námi je Seal Cape. Vlny, proud i vítr přicházejí z různých stran a vytváří poměrně náročné podmínky. Vlny odražené od útesů dosahují dvou metrů. Surfujeme po větru hluboko do zátoky, kde nás čeká kamenitá pláž zakončená útesy. Shodneme se, že kempovat na balvanech opravdu nechceme. Další místo na přistaní je až v Herring Cove, 15 km daleko.

Dalších několik dní projíždíme divokou krajinou mezi strmými ostrovy a mohutnými útesy. Častý déšť a mraky umocňují majestátní temnou krajinu, rozeklané pobřeží se občas vynoří z mlhy a najít místa na přistání se nám daří jen díky GPS.

Přistáváme na pláži, kde jsou čerstvé medvědí stopy, ale jinam se nám nechce. Po jídle je čas zapsat si poznámky. Když dopíšu, odložím iPad a podívám se ven ze stanu… Medvěd! Je necelých 20 m daleko a míří naším směrem! Rychle fotíme a děláme rámus. Nic. Vystřeluji medvědí petardu. Nic. Freya s křikem vyskakuje ven ze stanu, to ho konečně vyděsí a odchází.

Větrné dny střídá jeden slunečný. Hned na jeho začátku se přímo před námi z vody noří ohromná velryba. Trvá to celou věčnost, než znovu pomalu mizí pod vodou. Mám spoustu času najít foťák a udělat snímky.

Slunce začíná pálit a mně je jasné, že jsem to ráno při oblékaní přehnal. Moře je jako zrcadlo, a tak není problém jednu vrstvu odložit. Nevím, jestli jsem se už zmínil, že Freya pádluje většinu času nahoře bez… Teda, myslím tím bez vesty. Věří tomu, že je to jediná cesta, jak pořádně pádlovat, podle ní vesta příliš omezuje pohyb a pádlovaní není dost efektivní… Když už mám vestu dole, rozhodl jsem se ji potěšit a nenasadit si ji.

Naše další zastavení v civilizaci je na ostrově Popov v městečku Sand Point. I tady na nás čekají lidé, Freya to má vždy dopředu zařízené. Sprcha, pračka, večeře, internet a dokonce i pivo je nám plně k dispozici.

Po slunečném dni následuje den plný mlhy, vidět jsou jen čísla na GPS. V jeden moment náhle slyšíme valící se vlnu vedle nás. Velryba! Nevypadá největší, přesto z kapsy lovím foťák. Začíná klesat, její ocas se objevuje nad hladinou a pak s mohutným mávnutím mizí pod hladinu. Keporkak! První keporkak, co jsem viděl! Pádlujeme dál, velrybí ocas se nad vodou objevuje ještě dvakrát, pak mlha zhoustne a úplně nás zahaluje. Jediný zvuk je hlasité odfukování velryb všude kolem nás. Neskutečný moment!

Náš další cíl je False Pass, první průliv mezi Aljaškou a Aleutskými ostrovy, propojující Tichý oceán s Beringovým mořem. Pro nás je rozhodující dojet k jeho ústí v době, kdy silný proud bude buď s námi, nebo nejpozději v momentě, kdy se bude otáčet. Rozhodně nechceme na konci dne pádlovat proti proudu přesahujícímu 8 km/h.

Dohodneme se, že začneme pádlovat už v šest ráno, abychom to stihli před jednou odpoledne, kdy by se proud měl začít otáčet. Samozřejmě, že se nám povede zaspat.

Když se konečně dostaneme na vodu, svítí slunce a moře je jako zrcadlo. Rozhodnutí je snadné, pojedeme nadoraz a uvidíme, jestli to stihneme. Freya pouští hudbu na telefonu pro lepší udržení tempa. Jedeme pořád naplno, i když se kolem nás začíná povalovat mlha spouští se vítr, který pomalu zesiluje až na svižný protivítr okolo 8 m/s.

Pořád jedeme naplno, a když říkám naplno, myslím tím nadoraz. Není to závod, držíme se bok po boku a ani jeden z nás nechce polevit. Když po 35 km konečně dojedeme k ústí průlivu, je naše průměrná rychlost včetně nutných zastávek a protivětru 7,4 km/h! Do průlivu zahýbáme chvilku před tím, než se proud otočí a posledních pár kilometrů dojíždíme v daleko volnějším tempu.

Ve False Pass nás na pár dní zdrží počasí. Vyjíždíme až čtvrtý den, vítr je stále silný, takže nemá cenu zkoušet vyjíždět z průlivu do Beringova moře.

Míříme do krytého koutu hluboko v zálivu, kde je podle satelitních snímků možné přetáhnout kajaky přes písečnou kosu. Jedinou neznámou je, jestli se nám podaří odhadnout příliv, a jestli budeme mít v mělkém zálivu vůbec nějakou vodu.

V silném protivětru se dostáváme v mělkém moři až na dva kilometry od břehu. Snažíme se kličkovat mezi řasami, ale najednou to dál nejede. Nezbývá nic jiného než tlačit a táhnout. Občas se do bláta a písku boříme až nad kolena, pár set metrů k hlubší vodě trvá skoro dvě hodiny.

Konečně jsme na břehu, sice na špatné straně zátoky, ale alespoň venku z bláta, řas a písku. K písečné kose to máme jen nějakých 800 m, ale prochází se po ní medvěd. Vybalujeme kajaky a s bear sprejem v ruce vše přesouváme k nejužšímu pruhu země, kde plánujeme kempovat. Medvěd naštěstí odchází a my můžeme vystoupat na písečnou dunu. Pohled na Beringovo moře nám vyráží dech. Když konečně nacházíme slova, nemluvíme dvakrát slušně. Podle předpovědi se už moře hodně uklidnilo, ale to, co vidíme, je divoké, hnusně rozbouřené moře. V tomhle se prostě nedá přežít!

Zbytek odpoledne moc nemluvíme, vše vytaháme na druhou stranu duny a stavíme stan. Zatímco vařím večeři, Freya pouští satelitní telefon. Ačkoliv se nám tomu nechce moc věřit, předpověď je hodně optimistická. Usínáme s nervózním pocitem, že to ráno budeme muset zkusit. Jinak to můžeme otočit a jet domů. Pokud to s předpovědí, jakou máme na zítřek, nepůjde, pak už to nepůjde nikdy.

Freya je vzhůru dost brzy celá natěšená. Moře se opravdu uklidnilo, výška vln a surf vypadají relativně rozumně. Dobalíme kajaky a sledujeme surf a jeho rytmus. Nabízím se, že pojedu první.

Pokouším se vybrat mezeru v surfu a vyjet s malou vlnou, pár záběrů a spouštím kormidlo. Nic, zas pár záběrů, pustit pádlo a vší silou zabrat oběma rukama pod lodí za pomocnou šnůru od kormidla. Lup, konečně je kormidlo volné. Přišlo mi to jako pár vteřin, ale za tu chvíli jsem se posunul asi o 50 m více vpravo a valí se na mne velký set. Teď už nejde o to vyjet, ale ustát to a zůstat v lodi, mezi každou vlnou vybojovat pár metrů a následně je ztratit. Dvakrát musím napůl zvedat, až se konečně objeví mezera v surfu. Zabírám naplno, svaly i plíce začínají pálit nedostatkem kyslíku. Několikrát stihnu trefit vlnu těsně před tím, než se zlomí. Je to zvláštní pocit, dostat plně naložený expediční kajak do vzduchu, ale konečně jsem na volném moři.

Teď je to na Freye, z dálky vidím, jak vyhlíží nejlepší moment, trochu rychlé aktivity a mizí mi z výhledu. Na druhý pokus je skrz, pár větších vln na závěr a po chvíli je bezpečně u mne. Snažíme se to vydýchat a dělíme se o zážitky – Freya mi ukazuje popraskanou palubu, a říká, že mi trvalo přes 20 minut dostat se skrz surf.

Několik dalších dnů se klidné počasí střídá s větrnými bouřemi, ale naštěstí s podobným surfem už bojovat nemusíme. V Nelson Lagoon, první vesnici s letištní dráhou, je rozhodnutí snadné, dál už to z časových důvodů nestíháme. Narychlo kupujeme letenky a druhý den ráno sedíme v letadle zpět do civilizace.