Sázavské hemžení

Je před námi opožděná oslava narozenin, setkání s kamarády z druhé strany republiky a samozřejmě zamykačka Sázavského toku. Vyzvedáváme jedenáctikilovou kýtu, petkové a sudové pivo, nějaké to zahřívadlo a frčíme do Pikovic. Cestou volá šéfka veřejného pikovického tábořiště a ubezpečuje se, že opravdu přijedeme. V táboře jsme po šesté hodině večer a vybrat si místo na náš nocleh si můžeme opravdu dle uvážení. Krom šéfky trvale neopouštějící vyhřátou buňku a nás dvou už v táboře nikdo není. Rozděláváme oheň, budujeme sezení a nocleh.

Po půl druhé hodině doráží další posádka, Dana a Tomáš. Na střeše ale nevidím avizované kajaky. Že by to byl debl kajak? Teprve po dojetí v temném večeru poznávám klasickou plastickou kánoi. Prý nechtějí riskovat eskymování. No, uvidíme. Zatím co dáváme rundu, dojíždí i poslední vozidlo dneška, na které netrpělivě čekáme nejen proto, že jsem Vojtu pár let neviděl, ale také proto že veze plné auto suchého dřeva na oheň. Ihned přikládáme něco málo polen suché břízy a oheň zesiluje. Příjemné klima je v okruhu čtyř metrů. Za touto hranicí už pevně vládne mráz. Kolem třiadvacáté hodiny jsou naše auta a vše kolem kompletně pokryto námrazou. Ač jsem celkem drsňák, překvapuje mě stavba jednoplášťového stanu za nějakejch dvě sta babek. Patrně mají špičkové karimatky a spacáky. Po jedné hodině ranní rozpouštíme debatní kruh a odcházíme chrnět.

Posilněni dršťkovou polévkou usedáme opět do našich plavidel. V peřejkách před Kamenným Přívozem si všímáme dvou posádek vylévající svá plavidla. Cvaknutí, i to patří k vodním radovánkám. Tento úsek kanoisté milují. A není divu. Peřejka za peřejkou, kámen za kamenem. Po projetí tohoto úseku dojíždíme k jezu.

foto: Honzík Nivničák