Ztracený na jižní polokouli, kousek pod kontinentem zvaným Austrálie, se nachází ostrov zhruba o velikosti České republiky. Do dnešních dob si Tasmánie uchovala ráz divokého a neobydleného ostrova. Přes 40 % jejího území dnes pokrývá hustý porost deštného pralesa či horské masivy. Díky své izolaci přežila na Tasmánii spousta unikátních druhů rostlinstva a živočišstva.
A zůstala zde jedna panenská řeka, uprostřed tisíců kilometrů čtverečních nedotčené divočiny. Jmenuje se Franklin. Je považována za jednu z nejdivočejších řek naší planety, ve smyslu nedotčené a neprostupné přírody, která ji obklopuje. Na vodáky tu čeká přes 100 km divoké vody, závalů z obrovských skalních bloků i těžkých kmenů s nevyzpytatelným vodním stavem. Je to expediční plavba v pravém slova smyslu, po vstupu do kaňonu není jiné cesty ven než dále po řece.
Poprvé byla Franklin (pojmenovaná po guvernérovi Tasmánie Siru Johnu Franklinovi, známém anglickém dobrodruhovi a dobyvateli) sjeta vodáky už na začátku 50. let. Na začátku 80. let zde vybojovali vodáci velkou bitvu s vládou, která plánovala na Franklin postavit přehradu a využít tak „nepotřebný kus pralesa“. Od té doby si australští vodáci řeky nesmírně váží a sami se starají o zachování jejího rázu řeky patřící divočině.
My jsme se vydali na Tasmánii pod hlavičkou Denali-Expedition teamu s cílem přejít poměrně známý Overland Trail a hlavně splout pověstnou řeku Franklin.
Overland Trail je dnes již velmi profláknutá, ale velice hezká trasa. Poté, co se propleteme džunglí permitů a předpisů a hejny turistů na jednodenním pochodu okolo Cradle Mountain, najdeme krásných 5–6 dnů pochodu po hřebenech hor i hustými lesy. Příroda je zde velmi původní, zvěř málo plachá, a tak musíme spíš vyhánět zvědavé vačnatce ze stanu. Pěší část výpravy se zde řádně otuží.
Po treku se dostáváme na začátek sjezdu řeky Franklin. Řeka se sjíždí v úseku Collingwood Bridge (prvních zhruba 7 km je po řece Collingwood) po ústí do řeky Gordon a ještě kousek po Gordonu. U mostu můžeme zahlédnout informační tabuli s varováním o nebezpečích, kterým budeme na řece čelit. Zapíšeme se na odjezdu a zároveň se podíváme, kdo jede před námi. Na řeku zde jezdí zhruba 4–5 výprav týdně.
Začíná pršet (to je dobře, vody je celkem málo) a my do packraftů skládáme výbavu na 10 dní. Kromě stanů a dalšího vybavení jsou to vařiče a nádobí, rezervní pádla, lepení a vaky s vínem a portským. Letos je v celé Tasmánii zákaz otevřených ohňů, tak vaříme po třech. Naše výprava čítá devět českých packrafťáků a dva Kanaďany. Jede s námi kanadský guru packraftingu Bob Daffe, neuvěřitelný zdroj nápadů a triků.
Jsme si vědomi, že na řece bude hodně přenášení, proto každé zbytečné kilo odkládáme. Piva, vína a rumu se to pochopitelně netýká.
Začátek plavby je drncání a kličkování mezi kameny, naštěstí packraft se vejde všude.
Po čtyřech hodinách se dostáváme na soutok řek Collingwood a Franklin. Ani Franklin příliš vody nepřidá. Zajímavý je pohled na řeku ztrácející se v mlžném oparu drobného deště. Typický obrázek deštného pralesa. Je nám jasné, že pokud se vydáme dál, už nepůjde couvnout. Uvaříme si večeři a Bob nás ohromí stavbou stanu na dvou packraftech hozených přes klády. Luxusní bejvák uprostřed buše.
Neprostupnost zdejší divočiny byla nejspolehlivějším hlídacím psem trestanců v internačním táboře v ústí řeky Gordon. Zvláště obávané byly spletené křoviny rostliny zvané Horizontal, které rostou tak hustě a propleteně, že jimi takřka nelze projít. Většina z těch, kteří se pokusili o útěk, se buď po několika dnech vrátila a byla přísně potrestána, nebo byli prostě odepsáni slovy „ztracen v buši“. Velmi známý je příběh úspěšného průchodu divočinou skupiny původně sedmi vězňů vedených nechvalně známým Alexandrem Piercem. Původně dobře připravený útěk po moři byl po sérii nezdarů odsouzen k cestě buší na pokraji smrti hladem. Po cestě skupina postupně zkonzumovala všechny své členy, jediný, kdo došel, byl Pierce. Jeho příběh mu však nikdo nevěřil a souzen a popraven byl až po svém druhém útěku, kdy svého společníka zabil a nasolil pro jistotu hned na začátku a byl chycen s batohem plným lidského masa.
Řeka postupně přibírá přítoky, sem tam je nějaké přenášení závalů klád, s packrafty je to ale raz dva.
Ke konci druhého dne se už dá hovořit o plavbě. Franklin zůstává sevřena ve skalnatém kaňonu s velmi technickými peřejemi a občasnými závaly. Jako naše Kamenice, jen hlubší. Jedna peřejka za druhou, celkem zábava. Vody postupně přibývá – asi následek dešťů – a počasí se lepší.
Ke konci třetího dne přijíždíme k prvnímu z velkých závalů. Vodáci jej nazvali The Churn (máselnice). Dva stupně, asi 4–5 metrů vysoké, dole navrch se sifonem. Víme, že je tady dlouhá přenáška. Vytahujeme naši vychytávku stvořenou pro tuto chvíli a za minutu měníme packraft na batoh, aniž bychom museli vyndávat naše věci. Za půl hodiny už svačíme pod závalem.
Následující kilometry je podobných míst mnoho – prohlídka, buď jistíme a jedeme, nebo přenáška, zvedání a spouštění packraftu přes zával. Někdy si z packraftu stavíme most přes balvany uprostřed řeky. Poté následuje zase řeka sevřená v úzkém kaňonu s technickými peřejemi, za tohoto stavu WW III, s průtokem kolem 25 m3/s. Kličkujeme kolem kamenů, úzkými soutěskami či mezi kmeny napadaných stromů. Bezva zábava.
Máme mapu řeky, kde jsou všechna obtížná místa vyznačena. Jsou zde vyznačena také možná místa k táboření i jejich velikost. Kemp pro deset osob znamená, že se tam vejde deset osob ve spacácích vedle sebe a ještě zbude místo pro bágly. Kolem je hustý prales, nad námi plachta, kterou jsme natáhli mezi stromy.
Občas se najde převis, to si pak naskládáme kameny do roviny nebo uhrabeme písek v jeskyni – komfort doby kamenné. V noci na stropech jeskyněk a převisů září zelenavé souhvězdí – světélkující červi – které se každou chvíli změní. Vaří se na vařičích, rozdělávat ohně je totiž ve všech parcích na Tasmánii zakázáno.
Stopy po předešlých výpravách jsou minimální, těžko říct kolik projede za sezónu po této kultovní tasmánské řece vodáků. Všechny komerční výpravy s sebou vozí shitter (přenosný hajzlík), uklízejí jeden po druhém. Zajímavý je přístup místních rafťáků – snaží se udržet vše v původním stavu. Kmen přes řeku, který by u nás na Kamenici někdo odřízl hned zjara, je tady zaklíněný dlouhé desetiletí, je zaznačen v mapách a všichni jej přetahují i s bagáží, protože do přírody to prostě tak patří. Kolem řeky nevedou žádné stezky, jinak než po řece se sem nedostanete. Všude se rozprostírá panenský prales.
Poslední dva dny se údolí rozšíří, řeka se uklidní, jen občas se pro zábavu objeví skalnatý práh s větším či menším stupněm. Zato jsou kolem řeky zajímavé jeskyně, speleologové by se tu vyřádili. Jako výzdoba pár krápníků, sem tam velcí jeskynní pavouci (tasmánská specialita). Několik jich prolézáme s čelovkami – je to zvláštní procházet se v neoprenkách po jeskyni.
Franklin river na festivalu Obzory 2021
S Pavlem Bosákem a možná i Vojtou Knězů se můžeš potkat o víkendu 13. – 14. listopadu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Budou povídat právě o expedici na Franklin, ukážou kupu skvělých fotek a přinesou i packrafty.
Celý program a vstupenky najdeš na www.FestivalObzory.cz
Osmý den vplouváme do řeky Gordon. Ta neměla takové štěstí jako Franklin a vláda na ní vybudovala soustavu tří přehrad se sporným efektem, čímž je pro vodáky v čudu.
Od soutoku je to 12 km k Sir John Falls – efektní laguně s vodopádem, kde většina výprav končí. My jedeme ještě zhruba o 40 km dál. Podle mapy jsou po cestě ještě sem tam kempy a my jí důvěřujeme. Jenomže kempy pohltila buš, a tak až za tmy, se štěstím, nalézáme minipláž.
Odtud to máme už jen necelých 30 km. Voda skoro stojí, ráno začne foukat, takže vegetíme a čekáme, až foukat přestane. V šest večer nám rupnou nervy a za slušného protivětru skočíme do packraftů. Ty naštěstí jedou překvapivě rychle. I tak je z toho slušná noční bojovka, s čelovkama a v dešti hledáme jediné místo na řece velikosti Dunaje, kde nás může zítra vyzvednout parník.
Další den jako atrakce pro turisty sedáme na výletní parník a jedeme přes mořskou zátoku Macquarie do městečka Strahan, kde jsou auta, telefony a hospoda s točeným…
Příběh řek Franklin a Gordon je zajímavým příkladem „fungující demokracie“. V 70. letech se vláda Tasmánie rozhodla postavit na Gordonu a na Franklin kaskádu přehrad pro elektrárny. Po postavení první na Gordonu byly zveřejněny studie o sporném efektu těchto hydroelektráren, ceně staveb a dopadu na životní prostředí. Výsledkem byl masivní odpor a petice obyvatel tohoto malého ostrova. Díky tomu v nových volbách zvítězila opozice, která přehrady tvrdě kritizovala. Nicméně po roce v tichosti tato nová vláda pokračovala ve stavbě dalších přehrad na Gordonu. Poslední stavba hráze na Franklin byla zastavena až fyzickou blokádou vodáků v ústí – hrází z kajaků, kánoí a jiných plavidel. Vodáci kempovali na místě stavby hráze, protestovali, dělali binec a po měsících fyzických půtek a soudních pří mezi federální a tasmánskou vládou to konečně politici vzdali a rozhodli se nepostavit elektrárnu, která by se asi nikdy nezaplatila. Vyplývá z toho, dle mého názoru, že vodáci sice mohou nesouhlasit, ale po dobrém se ničeho nedoberou. A že podobných projektů vodácký lid versus peníze v Čechách není málo.
