S nafukovacím katamaránem na řekách Altaje

Zdlouhavá cesta

Po pohodlné cestě do Mukačeva nastal první problém! Jak se dostat přes Ukrajinu do Charkova a následně Bělgorodu? Plán vyhnout se Moskvě se zdál perfektní a přímý spoj Bělgorod – Novosibirsk k něčemu takovému přímo sváděl…

Po půldni čekání jsem se vecpal aspoň do vlaku směr Lvov. Tam se ovšem situace ještě zhoršuje. Naštěstí se dá domluvit s průvodčími a usednout v tambure – na chodbičce – na batoh. Společně s vyděšenou paní, co se do Charkova pokouší odjet už druhý den. Za Kyjevem se najde i místo v kupé! Coby místní mě pak doprovází na autobusové nádraží, kde si za pár peněz kupuju lístek do 80 km vzdáleného Bělgorodu. Maršrutčici sice něco pindají o pomalosti autobusu, ale při délce trasy je mnohem zajímavější podstatně nižší cena. Hoďku zabere odbavení na hranici a po chvíli zastavujeme u vlakového nádraží Bělgorod.

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Přichází další problém. Vlak jede, ale místo v něm není. Respektive první až pozítří! Tady už není s průvodčími rozumná řeč. Ruské železnice jsou modernější, než ukrajinské, což znamená, že si nikdo nedovolí kvůli pomoci bližnímu riskovat porušení některého z mnoha pravidel a tím vyhazov. Ani za prachy! Jsem ovšem připraven. Za tratí je jezero s městskou pláží a řekou pokračující do přehrady. Foukám Drejka (můj katamrán), pádluju kolem jezera, prohlížím místní krasavice a večer uléhám na věži pobřežní hlídky. Plavčíci z řad místních vysokoškoláků sice zamkli svoji stanici v přízemí, ovšem v patře mě hlídá policajt… Druhý den se plavím po přehradě, zkoumám krásný ostrov, jako stvořený k táboření a vracím se až večer. Dnešní policajt ovšem není nakloněn pomoci neznámým vodákům, takže spím pod stromy za hřištěm.

Ráno ještě využívám sprchu na pláži a pak už nastupuju do vlaku a po dvou dnech jsem v Novosibirsku. Nový známý Saša, mistr v silovém trojboji, mě zve na prohlídku města a hostí na chatě, protože vlak do Bijska jede až večer – dalších dvanáct hodin čekání!

V Bijsku dochází konečně ke zlomu. Maršrutka do Gornoaltajska čeká 100 metrů od našeho vagónu a po hodince čekání v „Gornom“ odjíždím další dodávkou do Usť Koksy. Vystupuju ale už pod vesničkou Justik, asi 40 kilometrů před Koksou, což se později ukazuje jako prozřetelné. Až po dvou týdnech se dovídám, že Koksa je už v pohraničním pásmu s nutností povolení, které pochopitelně nemám…

Konečně na vodu!

Sestavuju, foukám a nakládám Drejka a vyrážím okolo třetí odpoledne. Do večera zvládám v příjemných vlnkách nějakých třicet kilometrů a ve vlahém letním večeru stavím pod břízkou svůj ministánek.

Ráno se budím až po rozednění. Co to ale je za svinská zima? Po vyhlédnutí vidím sněžnou čáru sto výškových metrů nad sebou!!! Z léta do zimy přes noc. Jsem rád, že divokost řeky mě nechává zatím v suchu. Po hodině dvou se společně s řekou Koksou „vlévám“ do Katuně a proplouvám přes Usť Koksu. Nikdo si mě nevšímá, a tak se v poklidu ztrácím ve spleti ramen, do nichž se řeka větví ve třicetikilometrové kotlině přede mnou. Pak se ramena zase spojí do jednoho řečiště a vody Katuně plynou dále k Tjunguru. K večeru vidím chatku na levém břehu – nabídka, která se neodmítá. Zblízka je to baňa. „Prosím, nocuj“, odpovídá na mou otázku procházející mnich s vrchovatou taškou hub.

Noční zranění

V noci se jdu vyčůrat. Rána. Hvězdičky. Křupnutí v krku. A hlava rozseklá o hranu nízkých futer. V předklonu vracím částečně skalpovanou kůži na své místo a odkapávající krev ždímám malíkovou hranou pravé ruky. Levá šátrá po čelovce. Z ofiny padají na podlahu další a další kapky. Sakra, co teď? Hledat lékárničku je blbost a hajzlpapíru je mi zas líto. Naštěstí se krev dobře zastavuje přeloženými ponožkami, na které narazím maskáčový klobouk. A jde se spát.

Ráno prohlížím nedaleký klášter a po desáté vyplouvám. Místní rybář říkal, že teplo zas bude na třetí den. Dneska je ten druhý.  Celý den se však můžu kochat a večer přistávám u Turgundy, levostranného přítoku Katuně. Ke stolu a ohni mě zve skupina tábořících Rusů a uléhám pod modřínem.

Výstup na Kulaš Tajgu

Ještě za tmy odcházím na 2 850 metrů vysokou horu s tajemným názvem Kulaš Tajga. Moje expediční gumáky a dva tisíce výškových metrů… Úchvatné rozhledy při celodenní túře! Mezitím už se vrátilo teplo, takže další padesátikilometrový úsek je zase letním sjezdem. „Čeká Tě Ak Kemskij proryv“, upozorňují důrazně spolutáborníci. Něco přes kilometr dlouhá peřej je naštěstí dobře čitelná z velkých skal na pravém břehu. Obtížnost bych tipoval na maximálně WW III s přihlédnutím k velikosti a odlehlosti řeky. Odhaduju to na 200 kubíků v 50 metrů širokém korytě s pěknými vlnkami a válečky… Hory okolo se vypínají 1000 metrů nad řeku. Azurové nebe a podzim za dveřmi, který o sobě dává vědět prvními zášlehy barev.

O kus dál přitéká zprava Argut s průtokem kolem sta kubíků za vteřinu. Je nádherný. Stoupám asi kilometr proti proudu a prohlížím poslední peřej před soutokem. Kdyby nebylo na Argutu nic těžšího… Ale ono je!

Po chvíli plavby přistávám u levého břehu na pokec s klukama na čtyřkolkách. Kategoricky popírají existenci cesty do Tjunguru proti proudu řeky. „Ani můj kvadrik to neprojede. Úzká pěšina se přimyká ke skále nad řekou. Jedině motorka, nebo kůň“.

K večeru projíždím kolem jejich turbázy s pěknými chatkami kus pod obcí Iněgěň.  Na nocleh se mi ale zdá ještě brzy. Po dalších čtyřech kilometrech proplouvám pod mostem a zanedlouho se k řece zprava přimyká Čujský trakt. Tato mezinárodní spojnice do Mongolska probíhá u vesnice Iňja přes řeku po novém mostě. Jakmile most mizí z dohledu, nacházím konečně na vyvýšeném pravém břehu skvělé tábořiště. Už se stmívá a od chatky „čtyřkolkářů“ jsem upádloval ještě zhruba sedmnáct kiláků.

Iľguměňské peřeje

Ráno mám 25 kilometrů na rozpádlování, než se objeví Iľguměňské peřeje! Určitě hodinu lítám po obou březích a promýšlím průjezd. Ze čtyř variant ohrožuje dvě mohutný válec na konci peřeje. Ta čtvrtá se mi zdá moc srabácká, pročež volím možnost třetí – pravý střed.

Hrubě jsem ale podcenil sníženou manévrovatelnost naložené lodi, a jazyk, v němž valí nejmíň padesát kubíků, si mě přitahuje a posílá do válce šikmo pozpátku… Je to jasné. Zatím nejvodnatější peřej svého života plavu. Naštěstí neztrácím pádlo ani loď a po vymáchání v onom posledním a největším válci můžu převrátit Drejka a vylézt na palubu. Ani mě nenapadlo, že mi měla být v chladné vodě zima! S obědem je pak spojeno hodinové sušení, než se vydám na další plavbu – kolem putinovy chaty. Celý komplex pod ústím říčky Ursul vypadá přepychově a netečně. Škoda. S Vladimírem bych si pokecal rád, kdyby tu někde chytal ryby.

Katuň stále mohutní. Celý den, což je asi 80 kilometrů, se plavím po středním toku, z pohledu našeho vodáka, ohromné řeky. Snažím se odhadnout průtok a vychází mi to tak kolem 500 kubíků. Jsou tu místa, kde se tok zúží na 15 metrů! Voda dělá věci, které z Moravice opravdu neznáme. Pulzuje a mnohdy není jasné jestli v následující vteřině vznikne vypouklý květák nebo propadlý vír… Rozhodně bych těmito místy nechtěl plavat!

Na břehu se pod stříškou griluje maso. Překvapené pohledy, otázka odkud připlouvám a jak je loď stabilní. „Pojď to zkusit“, podávám Timurovi na břeh pádlo. Překvapení se mění na vyjevení. „To fakt můžu?“ „Jasně, je to propagační loďka.“ Když pak na otázku potravin odpovídám, že dneska mám na jídelníčku bonbóny, jsem už veden ke stolu, do sprchy, k noclehu… Možnost vyprat si v horké vodě se nedá odmítnout. Večírek pak končí kolem půlnoci…

Přesun na Čuju

Ráno je zataženo, ale než dopluju do Usť Semy svítí krásně slunko. Můžu vše perfektně usušit, sbalit a postavit se na stopa za mostem. Zakrátko sedím v luxusním autě a s klukem z Bijska fičím na jih. Bohužel po 100 kilometrech odbočuje směrem na Koksu, takže musím chvilku mávat, než ulovím další auto. Tentokrát sice otřískaný žigulík, zato ovšem jede ještě dál, než potřebuju a v temné noci mě vysazuje v Čibitu na břehu Čuje. Hvězdná obloha slibuje chladné ráno.

Už ze satelitních snímků vím, že parog Mažoj nad Čibitem chci nejdřív prohlédnout, takže nechávám veškeré hydro u mladé maminy v nejbližším stavení. S minimem věcí ve žlutém loďáku se „plazím“ celý den po strmých svazích a nakukuju do kaňonu neobyčejné krásy. Ne všechno je však vidět. I tak nacházím dvě místa na hranici sjízdnosti, z nichž jedno nelze ani přenést. Spím v baňi (sauně) u Orojského mostu a celý další den procházím pohádkovou krajinou. Nad kaňonem je patro, tvořené rovnou stepí a z něj se zvedají hory se žloutnoucími stromy na hřebenu. Spím s ruskými turisty na začátku peřeje, 18 kilometrů nad Čibitem. Jen mě mrzí, že tohle jet sám opravdu nemůžu.

Takže zpátky pro věci a nad dědinou se zase připravit na vodu. Pak vyplouvám na řeku, která se po přibližně 90 kilometrech vlévá zprava do Katuně. Ujedu sotva 30, když se mi do cesty staví peřej Běgěmot. Po prohlídce ji musím přenést. Kdybych aspoň viděl, jak to někdo jede…

Kousek níž táboří početná vodácká parta. Čaj – vodka – čaj – sušenky – vodka – chleba – čaj… Jeden z vodáků, po Timurovi druhý hasič, dobře radí: „Přenocuj s náma, nic už nestihneš, kam chceš jet?“ Odvazuju proto bagáž a s částí bandy splouvám asi pětikilometrový krásný úsek, a navíc onu peřej nad táborem! Bez ztráty kytičky.

Večer se tísníme kolem malého ohníka a zahřívat se musíme hlavně vnitřně. Ze široké nabídky si vybírám růžové šampaňské… Ráno je dost chladno, takže startuju až v poledne. Řeka ale krásně teče, a tak po 60 kilometrech balím na břehu Katuně ještě za světla a drápu se k cestě na stopa.

„Já vám ukážu dvoudenní sjezd… Do večera budu zpátky v táboře!“ Myšlenku ovšem hatí netečně projíždějící šoféři. Až za úplné tmy zastavuje Toyota se třemi pasažéry a dětskou sedačkou. „Ale co by se nevešel“ říká rázně bodrá teta na zadním sedadle. Loď na sedačku, loďák na klín a jede se. Jen nevím, kde potřebuju vysadit. Tábořiště není z cesty vidět a přes tmavé fólie na oknech se venku rozhostila chlupatá tma! Ale i to se daří vyřešit a v 11 večer vycházím z lesa k táboráku… Celkem mám tedy na vodách Čuje a Katuně napádlovaných zhruba 500 kilometrů.

Dále jsem si ještě zajel stopem k mongolské hranici, pochodil po lesích, otiskl podrážky do čerstvého sněhu, pospal uprostřed tajgy jen s přibližnou představou o své poloze, byl hostem na chatě u rodičů jednoho z vodáků, viděl lázeňské město Bělokuricha a nejen to.

Nakonec bych měl poděkovat Bodlákovi z HrabBoats za skvěle připravenou loď… Jenže. To nemůžu. On ji totiž vůbec nepřipravoval!!! Tento konkrétní Drejk má za sebou tři sezóny intenzivního ježdění – 2 Norska, 5 Albánií, Černou Horu, Chorvatsko, Slovensko, Slovinsko, Rakousko, Bosnu, Lipťáky, Čunova, Trnávky… A 1000 kiláků po ruských řekách – a zatím nepotřeboval žádnou opravu, úpravu, ani přípravu! Jasně, částečně je to i štěstím, protože dobře zalomená traverza schovaná v kalné vodě rozpárá i polyetylén, ale jistě to svědčí i o vynikající kvalitě. Už se těším na expediční verzi, odlehčenou z 12 kilogramů na 8!