S nafukovací kánoí mezi piraně

Jenže, když si něco umanu, jdu za svým. Tentokrát trvalo spoustu let, než jsme podobné blázny, jako jsme my, našli. Lákali jsme kamarády a známé z celé republiky i sousedního Slovenska, leč marně. Parťáky jsme kupodivu nakonec našli v Olomouci a světe div se, bydlí asi 100 metrů od nás.

Do Cessny jsme těžcí

První, pro nás ale značné, problémy začínají ještě na vnitrostátním letišti v Paramaribu. Hodíme všechny věci na váhu a překračujeme povolenou hmotnost o 60 kg. Musíme se rozhodnout, co si s sebou vezmeme, a co necháme na letišti. Jenže je to strašně těžké, máme pocit, že každou věc nutně potřebujeme. Nakonec se však ukáže, že bez pár nesmyslů se obejdeme. Nechávám na letišti třeba péřovou bundu. Redukujeme jídlo i elektroniku. Pilotka malé Cessny zatím přepočítává zásoby benzínu, délku letu, vítr apod. Asi je jí nás líto, když vidí, jak každý pytlík instantní kávy převracíme v rukou, než ho dáme pryč. Zastaví nás po odebrání 20 kg. Pak už si nás uspořádá v Cessně a vzlétneme.

Spíme přímo na stopách pumy

Po asi dvouhodinovém letu jsme vysazeni na malém travnatém letišti v Kayseru, které leží uprostřed nekonečné džungle. Pilotka nám zamává, popřeje hodně štěstí, letadlem nad námi zakrouží a zmizí.

Na břehu řeky Zuid v děsném vedru nafoukneme naše kánoe, odrazíme od břehu a s prvním máchnutím pádla si uvědomíme, že už není cesty zpět a že se skutečně vydáváme vstříc neznámu.

Doprovázejí nás opice, vydry a papoušci. Jsme z nich u vytržení. Po dvou hodinách klidné plavby začínáme hledat místo na spaní. Všude kolem nás jsou jen hustě porostlé břehy. Už teď nám dochází, že hledání míst na spaní bude asi jeden z největších oříšků výpravy. Čas letí, brzo se bude smrákat a my jsme pořád na vodě. V jednom místě se nám zdá být břeh prostupnější. Sice nás trochu děsí děsný smrad, který tu je, ale i tak zakotvíme. Prodereme se na břeh a konstatujeme, že tady by se spát dalo. Jenom ty velké stopy v blátě, které jsou jednoznačně od pumy, a ten příšerný smrad, nás trochu odrazují. Jenže lepší místo do tmy sotva najdeme. Postavíme stany mezi stopami. Mám pocit, že náš stan stojí přímo „na chodníku“, kterým chodí zvířata do řeky pít. Honem naděláme pomocí mačet dřevo, protože oheň je asi to jediné, co by pumy od noční návštěvy mohlo odradit.

„Jé, tady je krásný velký pavouk,“ volá Zdeněk. „Tady taky“, přidává se Dan. Marki, pojď se podívat. Mám obrovskou fobii z pavouků, takže mě ani nehne a pro jistotu se vůbec nerozhlížím a nic detailněji nestuduji. Čím déle se mi podaří ho nevidět, tím lépe. Vydrží to asi 10 minut, protože pavouci jsou snad všude.

Rozděláme oheň a znaveni vedrem a spoustou zážitků zalézáme do stanů. Zatímco my chceme spát, džungle nikoliv. Zvuky, které se z ní ozývají, nám na klidu zrovna nepřidávají. Hlavně při řevu vřešťanů červených mrazí v těle. Vylézám ze stanu a udržuji oheň. A kdo v noci udržuje oheň? No přece ten, kdo se nejvíce bojí. Takže kromě mě se o oheň nikdo nestará a ráno se mě ostatní vyspinkaní do růžova ptají: „Co jsi tu prosím tě celou noc vyváděla?“ „Udržovala oheň, abyste mohli hezky a v klidu spát.“

Návštěva kajmana ve stanu

Pomalu nás pohlcuje džungle. Voda teče, ale zatím žádné peřeje. V poklidu splujeme stanovenou vzdálenost, a když narazíme na kamenný ostrov uprostřed řeky, je rozhodnuto, kde dnes budeme spát. Tady nás určitě žádná divoká zvěř ohrožovat nebude. Postavíme stany, přefiltrujeme vodu, dáme koupel v řece. Po západu slunce ještě pozorujeme hvězdy. Naprosto úžasný den. Vůbec nechápeme, že se té džungle všichni tak báli. Unavení zalezeme do stanů a za zvuků džungle v klidu usínáme.

„Co to je? Něco se nám dobývá do stanu,“ budí mě Zdeněk. Vyděšená k smrti popadnu čelovku a zamířím na vetřelce. Kajman na nás poulí své velké oči a okamžitě prchá zpět do vody. Nevím, kdo se bojí víc, jestli my nebo on. Zdeněk si nachystá pádlo a mačetu, aby je měl pro případ potřeby po ruce. Scénář se během noci ještě několikrát opakuje, kajman přijde ke stanu, my na něj posvítíme, zařveme a on rychle zaleze do vody. A to se děje pořád dokola až do rána. Asi jsme si postavili stan na jeho nočním fleku.

Utopíme všechny zbraně

Nevyspalí nočními návštěvami vítáme konečně ráno. Opouštíme ostrov a plujeme dál. Vidíme první větší peřeje. Hurá, zkusíme si je sjet tou nejnáročnější, ale nikterak zákeřně vypadající variantou, ať si trochu zvykáme. Projedeme je skvěle, teda až na poslední kámen. Strhává nás silný proud, narážíme na kámen a vzápětí vůbec netuším, kde je nahoře a kde dole. Strhává mě proud. Snažím se pomocí kamene šplhat nahoru a konečně se nadechnout. „Kde máš pádlo,“ volá na mě Zdeněk, který táhne loď ke břehu. „Vůbec netuším,“ snažím se mu sdělit. Víc než ztracené pádlo mě v tu chvíli ale děsí, že se nemůžu nadechnout. Situace se pomalu uklidní, doplujeme ke břehu a zjišťujeme ztráty. „Pádlo je pod lodí, ale ty vole, mačeta je fuč. My jsme takoví kreténi, udělat se tak hloupě a ještě si nepřivázat mačetu k lodi. Co budeme dělat, až přijdou skutečně velké peřeje?“ nadává Zdeněk a současně sleduje Dana s Katkou, kteří si pro sjezd vybrali jinou cestu. „Nééé, oni se taky cvakli,“ to snad ne. Jsme vážně umělci, druhá dvojka taky přišla o mačetu. Před námi je ještě necelých 200 km v džungli plné zvířat a my jsme vlastní hloupostí přišli o veškeré zbraně. Paráda. Takže teď teprve začíná to pravé dobrodružství. Ostatní peřeje projíždíme už bez ztráty kytičky a k naší velké radosti narazíme na velké kameny uprostřed řeky, kde si děláme naše třetí tábořiště. Džungle nám asi chce ukázat, jak krásná dokáže být. Stovky motýlků poletují kolem nás, rozčilují se na nás vydry, pozorujeme kapybary a spoustu pestrobarevných ptáků.

První velké peřeje

Dobře naladěni opouštíme idylické místo a nemáme ani tušení, jak náročný den je před námi. Zpočátku řádíme v menších peřejích, kličkujeme mezi kameny a řveme radostí. Zbystříme v okamžiku, kdy z dáli vidíme, že hladina před námi je o poznání níž, než na jaké se právě nacházíme. Blížící se bouřlivý hlas vody nám dává jasný signál: pozor, tady to bude jiný kafe. Zakotvíme na příhodném místě s cílem obhlédnout si, kudy to bude nejlepší projet. Dan s Katkou se vydávají na průzkum první, v tom slyšíme šílený lidský řev a vidíme Dana, jak se prudce ohání a utíká. „Divoké včely, au, nechoďte sem, au, áááááááúúúúúúú!“ schytá 12 žihadel, z toho většinu dostaneme do hlavy.

Kašleme na prohlídku peřejí, naskáčeme do lodi a snažíme se řeku číst za jízdy. Rozjedeme to, co to jde, chytneme hlavní proud a už svištíme mezi kameny, vybíráme zatáčky, občas se přes nás převalí vlna, ale celé to ustojíme a v euforii necháme loď zklidnit v rozšířeném korytě. Adrenalin pomalu ustupuje. Dan s Katkou zvolili variantu přetažení lodi. Vůbec se jim nedivíme, protože ti mají momentálně adrenalinu v krvi až až. Po tolika včelích bodnutích s obavami čekáme, jestli se dostaví alergická reakce. Naštěstí nedostavila.

Aby toho dnes nebylo málo, menší či větší peřeje jsou v podstatě celou dobu a přichází prudká tropická bouře. Skoro nevidíme, jak hustě prší, blesk střídá blesk. Za těchto dramatických podmínek narážíme za zatáčkou na další velké peřeje. Zůstaneme nabodnuti na jednom z kamenů. Kolem nás se z obou stran valí hektolitry vody, které míří do úzkého klikatého koryta. Skoro se v hluku řvoucí řeky neslyšíme. Vyděšeně se dívám před sebe: „Přeneseme loď,“ zoufale koukám na Zdeňka a ten se opravdu zasměje: „A kudy myslíš, že by to tak mohlo jít?“ Nedá se nic dělat, jiná cesta než to projet tady nevede.

Odstrčíme se z kamene a už to valíme dolů. Bohužel se nám nepodaří příď strhnout více po směru proudu, otočíme se s lodí napříč a během pár okamžiků nás proud mrští na kámen a tuhle situaci už neustojíme. Když se mi podaří vynořit z vody, vidím, jak Zdeněk mizí pod další vlnou a já ho vzápětí napodobím. A pak zase a zase. Kdy už tohle skončí, bleskne mi hlavou. Křečovitě svírám loď i pádlo, pálí mě na plicích a trpělivě se nechávám znovu a znovu ponořit do vody. V tom konečně cítím, jak se proud zmírňuje, už nemizíme pod hladinou. Doplaveme k nejbližšímu místu, kde se dá vylézt, převrátíme loď a pokračujeme dál. Zuid nám ale nedá vydechnout. Menší peřeje mnohokrát střídají velké divoké, podobné těm, na kterých jsme se cvakli. Všechny ale dnes už zvládneme projet a dostáváme se tak na soutok řek Zuid a Lucie. Řeka po něm výrazně zvolnila, jenže pro změnu není nikde žádné místo na spaní. Večer se kvapem blíží a my pořád plujeme bez možnosti někde zakotvit. Břehy jsou vysoké a hustě porostlé. Bez mačety jsme úplně bez šance se na ně probojovat. V tom zahlédneme mrňavoučký ostrůvek. Je velký přesně na naše dva stany nalepené úplně na sebe.

Piraňa zakousnutá do nohy

Lucie je mnohem větší řeka než Zuid, hodně široká, ale docela teče. Olej se objeví jen sem tam a peřeje jsou tak akorát na pobavení. Žádná dramata se nekonají, nepřichází ani žádná tropická bouře. Vypadá to, že si konečně trochu vydechneme, občas si dáme osvěžující koupel a relax na vyhřátých kamenech. Prostě idyla.

Až do okamžiku, kdy Dana kousne do nohy piraňa. Hodně to krvácí, musíme zastavit a zranění ošetřit. Zdeněk zatím nahodí vlasec s návnadou a během pár sekund vytahuje z vody piraňu, za kterou se rozhodně stydět nemusí. Moc pěkný úlovek to je a se slovy: „Ty nebo nějaká tvoje ségra jste pokousaly Dana, tak ho pomstíme a dáme si tě k večeři,“ hodíme piraňu do lodi a ujedeme ještě asi pět kilometrů, až narazíme na krásný písčitý ostrov. Ideální místo pro tábořiště. Zakotvíme, dáme si výbornou vařenou piraňu a je zvláštní, že dnes večer se do vody ke koupeli nikdo nehrne.

Tapír pár metrů od nás

Ani jeden den neprobíhá v klidu, i když se tak zpočátku jeví. Voda teče klidně, počasí nedivočí, na opice a leguány vrhající se střemhlav do vody, když kolem nich projíždíme, jsme si už taky zvykli. Jen nás kapánek znervózňuje, že jsme spluli asi dvacet kilometrů a během celé té délky nenarazili na jediné místo, kde by se dalo spát. Po dalších pěti kilometrech se konečně z řeky vynoří obrovské kameny jako stvořené k bivaku.

Zdeněk z dlouhé chvíle nahodí do vody trochu sušeného masa a v podstatě vzápětí vytahuje ještě větší piraňu než posledně. „Tady si člověk ani nezachytá. Nahodíš a hned na háčku něco je.“ Stihneme ji tak tak uvařit, když se rozpoutá další silná a dlouhá tropická bouře. Více či méně prší i celou noc a voda v řece stoupla o dobrých 30 cm. Ještěže tyhle kameny nejsou nižší, to bychom asi plavali. Když déšť na chvíli ustal, vylezli jsme ze stanů zhodnotit škody. Dan s Katkou mají vyplavený stan, jinak žádné ztráty nemáme. Je šero a z ničeho nic se pár metrů od nás cosi začne nořit z vody. „Jé kapybara,“ radostně hlásím. Jenže z vody vystupuje větší a větší hovado, než jsou kapybary. To monstrum se nepodívá ani doprava ani doleva, projde kolem nás a zmizí v džungli. Tapír. Asi neměl důvod se nás vůbec bát.

Anjumara k večeři

Asi už jsme na džungli otupěli. Spousta velkých pavouků nám co chvíli přeběhne přes nohy nebo jsou zalezlí ve vaku. Už se ani neobtěžuji hystericky vřískat. Řeka se rozšiřuje, místy divočíme v peřejích, místy musíme trochu zabrat pádlem, místy se necháme jen tak unášet po proudu. Když se řeka rozdělujeme do několika koryt, snažíme se pocitově zvolit tu správnou. Míst na spaní je pořád docela dost, takže ani s blížícím se západem slunce nepanikaříme. K jednomu z velkých a rovných šutrů přirazíme a zřejmě naštveme rodinku vyder, které se nás snaží hlasitými zvuky zastrašit. Nedáme se, ony to nakonec vzdají a odplují. Než postavím stan, Zdeněk zase nahodí. Jak už tady je zvykem, záběr má hned. Tentokrát to ale není piraňa. Je to anjumara. „Pojďte se podívat, co jsem vytáhl,“ volá nás, aby se pochlubil úlovkem. „Zabralo to okamžitě. Ty vole, tady těch ryb je plná voda,“ trochu zděšeně konstatujeme. Do vody na nějakou větší koupačku už nikdo z nás nevleze. Život v džungli nás naučil, že zbytečně riskovat by se nám mohlo šeredně nevyplatit.

Další den plný peřejí před námi. Opět se nám staví do cesty větší peřeje. Když už dnes asi po desáté vidím v dáli hladinu řeky o pár metrů níž, říkám si: „Nééé, zase nějaký výživný sjezd,“ a s malou dušičkou očekávám, co se bude dít. Na mnoha místech je těžké vybrat, kudy do těch peřejí nejlépe vjet. Jednou zvolíme se Zdeňkem špatnou variantu. Zajedeme do místa, kde řeka v silném proudu kličkuje nejen mezi kameny, ale i popadanými stromy. Jeden z kmenů si to s námi rozdá a bohužel je silnější. Nebo my nešikovnější? Každopádně opět plaveme a do toho začíná další tropická bouře. Je nám to úplně fuk. Mokré je stejně všechno a před námi další divoká část. Projedeme ji hladce a zakotvíme na parádním ostrově. Tady se bude krásně spát. Jenže Dan s Katkou peřejnatý úsek neprojedou, udělají se a než se jim podaří loď zpacifikovat, proud je unáší dál a dál. Nejsou vůbec schopni přistát u našeho ostrova. Musíme tedy skočit do řeky a s těžkým srdcem tohle parádní místo opustit.

Ostrov, za který by se nestyděl ani Robinson

Vůbec ale nemusíme litovat. Do cesty se nám po pár kilometrech postaví nádherný písčitý ostrov s palmami. Za ten by se nemusel stydět ani Robinson Crusoe. Postavíme stany a uděláme si přístřešek proti slunci. Zatímco Zdeněk loví večeři, já nanosím suché palmové listy na oheň.

Piraně berou jedna za druhou. I já si chytím svoji první. Kromě jedné velké, kterou si opečeme večer na ohni, je všechny pouštíme zpátky do vody. Pevně doufám, že už se ani jednou necvakneme, když vidím, v jakém množství tyto dravé ryby ve vodě jsou.

Nádherný večer na písečném ostrově střídá krásné ráno. Klidnou, ale tekoucí vodou se blížíme k soutoku s mohutnou řekou Courantyne. Cestou míjíme supy, kteří si pochutnávají na páchnoucí mršině.

Asi pět kilometrů od soutoku narazíme na opuštěný domek. První známky civilizace po deseti dnech. Jsou tu i plastové židle: Jako „civilizovaní“ lidé si u stanů sedneme na židle a čekáme na náš poslední soumrak v opuštěné džungli. Zítra už bychom měli spát v postýlkách. Asi proto nám džungle na rozloučenou připraví ještě jedno divadlo. V noci nás budí nejprve hlučný a nervy drásající řev tlupy vřešťanů na protějším břehu a nad ránem pak řev šelem nedaleko našich stanů. Podělaní strachy čekáme, až se konečně rozední.

Sraz s domorodci klapl na jedničku

Ráno naposledy balíme a po asi pěti kilometrech se potkáme s domorodci z vesnice Amatopo, kde je letiště. Jedou nám naproti motorovým člunem, protože vesnice leží proti proudu řeky Courantyne, a to bychom na našich kánoích neupádlovali. Bylo domluveno, že tehdy a tehdy, v tolik a tolik hodin budeme na stanoveném místě, ať tam pro nás přijedou. A skutečně. V daný čas a na daném místě jsme se společně všichni sešli. A jako překvapení nám domorodci dovezli každému jednu třetinku piva, které jsme cestou na motorové lodi radostně vypili. Prostě oslava. Aby ne, dle jejich slov jsme po pěti letech první, kdo tento úsek řek Zuid a Lucie sjel.