S kánoí a houslemi po řece Keele – 2. část

Další ráno je bez deště a postup je jasný. Jedeme dál. Řeka je naštěstí čistá od plovoucích stromů, kterých se včera u břehů neúprosně zmocnila jako chladnokrevný zločinec a odnášela je středem jako nekonečnou karavanu uloupených vozů.

Rozhodnutí není jednoduché. Na 300metrové šířce řeky přibyly výškově dva metry vody. Nikdy jsem nic podobného neviděl, je to absolutní povodeň a rychlost vody je děsivá. Později mi starý Indián v Tulitě svěřil: „Toto léto jsme letěli letadlem nad Keele a za 50 let nebyla nikdy takto rozvodněná.

A nyní přichází klíčový okamžik rozhodnutí, tak odlišný od našeho běžného způsobu přemýšlení a vnímání. Způsob našeho života je honbou za předvídatelností, kontrolou a dosahováním jasných cílů. Tento, zde doslova mrtvý způsob uvažování, je tu nepoužitelný. Tady musí být všechny smysly zostřeny a čekat neočekávané, zareagovat na to, co přijde a neví se, co to bude. Hluboko v břiše cítím, že i když je skok do neznáma šílený, někde tam je potenciál udržet se v bezpečí. Pozornost ke všemu, co se kolem nás děje, je až bolestivá, jak nesmíme udělat žádnou chybu. Také se ale cítíme naživu jako nikdy. Je to až návyková droga.

Se sevřenými hrdly odrážíme do kalné prudké vody. Naše tábořiště už je jen 30 cm nad hladinou. U břehu je proud pomalejší, ale stačí ujet jen pár metrů ke středu řeky a sedíme doslova v rychlíku.

Brzy začínám chápat, co je největším nebezpečím. Musíme se stůj co stůj držet ve středu dravé řeky. To zdánlivě není tak náročné do chvíle, kdy se řeka prodírá skrz systémy ostrovů. Vidíme zaplavený oblázkový ostrov 500×200 m. Voda se přes něj přelévá obrovskou rychlostí a převrací hrčivě kameny o velikosti hlavy s takovým hlukem, že to slyšíme na pár set metrů. Manévruji, co to jde do hlavního proudu, aby se nás nezmocnil nějaký boční. Nezdá se to, ale rychlost vody je tak obrovská a na ostrově je voda tak mělká, že bychom tam nejen zvrhli kánoi a okamžitě o ni přišli, ale ani my bychom se neudrželi v tom šíleném proudu na nohou a utopili se v pár centimetrech vody mezi valícími se kameny. Nic v podobných rozměrech jsem si nedovedl ani představit.

Ještě horší jsou ostrovy s křovisky, které voda zaplavuje do půli porostu, takže metr křovisek je pod vodou a metr nad vodou. Jen 20 m doprava a boční proud by nás tam snadno napěchoval. Z takového místa vůbec není úniku, voda by nás beznadějně zatlačila do hloubi křovisek, větší šanci bychom měli na kamenech.

Je to až hrůzné pozorovat a v rychlosti míjet taková smrtelná nebezpečí. Objevují se a mizí rychle jedno za druhým. Až příliš rychle. Nejsem schopen na dálku předem odhadnout hlavní tok a velikost průjezdu mezi zaplavenými ostrovy či ostrovy samotné. Musím se dívat na řeku asi 300 m před sebou. Tam tak nějak umím rozeznat, kudy teče řeka nejrychleji. Spíš tuším, než vidím proudnici tvořící střed proudu, kterého se musím držet. Kánoe letí jako střela a nijak sebou nezmítá. Je to jako dívat se z klidné jízdy vozu na brutální sílu povodně všude kolem.

Brzy přichází další výzva. Řeka zatáčí v šíři asi 500 m doprava snad o 50° mezi dvěma kopci. Přísahal bych, že je v té rychlosti snad nakloněná jako ovál na cyklistické závody. Asi je to jen perspektiva, ale mírně i přenáším váhu doprava, jak se mi zdá, že jsme vytlačováni ven „z dráhy“.

Jet rozvodněnou divokou řeku je děsivý a zároveň vzrušující zážitek. 20 km nám trvalo hodinu a přichází soutěska. Za zatáčkou doprava se řeka stočí vlevo skrz úzkou jen 300 m širokou kamennou bránu, což je děsivě málo. Pádlujeme při pravém břehu v zatáčce, kde je proud pomalejší a je snad možné s úsilím přistát. Bojíme se, jestli to v bráně vůbec půjde splout. Kupodivu tam nejsou ani velké vlny. Až překvapivě snadno projíždíme, musí tu být neobvykle hluboko.

Canyon Ranges a Mackenzie Lowlands

Toto je závěrečné klíčové místo divoké řeky, Backbone Ranges svírající úzkou soutěsku, se za skalní branou mění do úplně jiného světa daleko přívětivějších dlouhých zaoblených hřebenů s dlouhatánskými údolími na všechny strany. Toto jsou skoro o kilometr nižší Canyon Ranges.

Řeka se ihned vějířovitě rozprskává do volného prostoru širokánského údolí mezi množství ostrovů, které jsou ale dostatečně vysoké, takže je nezaplavuje. Zde budeme moci spát. Vyjeli jsme kolem poledne, ale nyní nám bude trvat mnoho hodin, než najdeme místo, kde jednak budeme moci vůbec vylézt po kolmých stržených březích vysokých až dva metry a kde bude trochu místa na kempování mezi zarostlými křovisky a menšími stromky. Až večer kolem jedenácté hodiny se nám daří takové místo najít. Slunce je nízko nad obzorem a začíná být dost zima. Rozdělávám oheň a překrásné sluneční světlo v červeném a žlutém spektru osvětluje jasně náš svět. Byť kalná ale pomalejší řeka vypadá o mnoho více přátelsky. Byl to další úžasný den.

Další den nás ale čeká nový úkol, kalná voda řeky i všechny přítoky jsou v podstatě tekuté bahno. Strávíme hodiny hledáním čistějšího slabého toku v bahnitých svazích okolo. V jednom místě pomocí tyčky od stanu nabíráme z půlcentimetrového čůrku vody v hliněném svahu obvyklých 8 l vody nekonečnou půlhodinu.

Krajina je tu daleko přívětivější díky širokým údolím všude okolo. Hřebeny kopců se více a více snižují, až zmizí a my jsme v oblasti povodí řeky Mackenzie. Na ostrůvku vidíme lišáka a přespíme tu. Ráno vidím černého medvěda, jak se snaží překročit desetimetrový proud řeky mezi ním a naším ostrovem, voda je ale i na něj příliš prudká. Jasně nás vidí a chce si nás prohlédnout zblízka. Je zvláštní, že černý medvěd v nás nevyvolává takovou bázeň jako grizzly. I tak obezřetně balíme a odplouváme k veliké nelibosti zvědavého chlupáče. Řeka se stáčí k severu a vpravo míjíme asi hodinu zajímavé skalní stěny, pak se otočíme k západu a po čtyřech týdnech osamělé cesty po řece Keele… vplouváme do řeky Mackenzie.

Řeka Mackenzie

Atmosféra se mění, prudký hlučný tok řeky Keele střídá ticho a velebnost veletoku.

Mackenzie na své cestě z Otročího jezera do Arktického oceánu překonává 2 000 km a klesá přitom jen o pouhých 156 m. I přesto rychlost uprostřed dosahuje až 8 km/h. Rychlost je daná obrovitostí řeky široké od 2 do 5 km.

Zvykáme si na úplně jiný svět. Hory na západě spíše jen tušíme. Zde jsme obklopeni lesy po obou stranách. Na jaře se 7 měsíců zamrzlá řeka probouzí k životu. Až 2 m tlustý ledový povrch zeslábne na horním toku natolik, že se začne rozpadat. Tento tzv. jarní breakup je úchvatná podívaná. Obrovské i několik set metrů dlouhé bloky ledu jsou neseny prudkou vodou a drtí na kusy led před sebou. Tento proces trvá v květnu asi týden podél celého toku. Spousta ledu uvízne na březích, kde pak pomalu týdny roztává.

Obrovský tlak ker na jaře vytvoří v užších částech řeky několik desítek metrů široké pláže s kolmými až 5 m vysokými hliněnými stěnami. Břehy rozhodně nevypadají vábně, navíc jsou nasáklé vodou a mírně nakloněné k vodě. Obojí bude každodenní výzvou k nalezení suchého rovného tábořiště.

Brzy uvidíme na břehu černého medvěda. Po chvíli dalšího. Později vidím něco ve vodě. Je to jen klacek, říká Katy. Hmm, pozoruji klacek několik minut, ten klacek má uši a plave pomalu naším směrem. I takto široká voda není pro medvěda překážkou. Množství černých medvědů je na řece Mackenzie pověstné.

První den proto táboříme na ostrově uprostřed řeky pod vysokou hliněnou stěnou plnou balvanů. Ostrov zvaný Seagull Island vypadá dle nás pro medvěda neatraktivně. Ujeli jsme dnes díky rychlosti toku snad 50 km. Vaříme čočku a vyčerpáni se svalíme do spacáků.

Ráno se nechce vstávat. V pohodě snídáme a objíždíme ostrov ze západní strany. Hm, naše úvaha o medvědí neatraktivnosti ostrova bere za své. Medvědice se dvěma mláďaty je právě na cestě do našeho asi 200 m vzdáleného kempu. Pravděpodobně rodinka spala přímo nad námi.

Osada Tulita

Odpoledne snadných 30 km za asi 4 hodiny a jsme po měsíci opět s lidmi. Na pravém břehu u soutoku s Medvědí řekou je indiánská osada s pouhými 200 obyvateli. Tulita neboli „Místo soutoku dvou řek“. Táboříme na pláži mezi obrovskými suchými kmeny stromů – následek neobvykle velké povodně před mnoha lety. Je neděle a pár rodin se přijelo koupat. Skutečně, řeka, byť trochu kalná, je překvapivě ohřátá nikdy nezapadajícím sluncem, má jen mírně pod 20°C.

Navštěvujeme přes 100 let starý dřevěný kostelík a v čisté Medvědí řece za osadou se snažím rybařit. Jsem trochu přiblblý horkem. Je jistě přes 30 stupňů a není vůbec kde se skrýt. Rybařina se nedaří. Dnes budou jen špagety s kečupem.

O půlnoci pozorujeme barvy na druhé straně Medvědí řeky na 400 m vysoké tzv. Medvědí skále. Podle mytologie místní hrdina, tvůrce tradic a životních hodnot Yamoria, nesnesl teror Obřích bobrů, kteří útočili na místní lovce. Zlovolnou rodinu pronásledoval od Otročího jezera a zde je zabil a jejich kůže vyvěsil na skálu, kde jsou stále po nich k vidění 3 veliké tmavé skvrny.

Stačilo by přepádlovat prudký tok a vystoupit nahoru prošlapanou stezkou na vrchol velké skály. Ale přes den je horko a večer řádí muchničky. Jsme příliš unavení a lenivě se kocháme večerní atmosférou.

Druhý den nás čeká 70 km na jeden zátah do nejlidnatějšího místa na řece – Norman Wells. Je naprosto tichý klidný den. Ani moc nepádlujeme. Zde si je třeba vzdálenost spíše odsedět než odpádlovat. Jíme a různě ležíme v kánoi. Pádlujeme vždy do středu řeky, kde je nejrychlejší proud. Pak jsme ale snadno přes kilometr od břehu a vůbec nám nepřipadá, že někam jedeme.

Sledujeme dnes hru mraků. Je překrásná, slunce se za ně více a více skrývá.

Katy chce zkusit pádlovat vzadu, tak se v kánoi opatrně přelézáme a já jí přenechávám místo vzadu, i když cítím, že to není správné. Že jsem svůj šestý smysl neposlouchal! Před osadou nás o půlnoci chytá bouře, liják a vítr. Černé mraky zatarasily večerní oblohu tak, že je téměř tma. Kánoi jsme stočili na bok a v příčných vlnách v bočním větru vší silou pádlujeme ke břehu. Je to nekonečný kilometr a Katy je strachy bez sebe. Divoké vlny z boku nás mohou lehce převrátit.

Úplně vyčerpaní dorážíme ke břehu. Strhávám ze sebe cáry mokrých kalhot a zoufale hledám cestu nahoru na kopec. Jsem ve tmě a lijáku žrán neviditelnými muchničkami. Konečně. V dešti stavíme stan a ve 3 ráno padáme do spacáků.

Další den konečně fantastický nákup. Kupujeme si ve vedru zmrzlinu, což je nevídané. Chystáme se vařit, ale jsme místní atrakcí a čelíme pozváním na večeři. Severská pohostinnost je neskutečná. Jsme pozváni na vynikající večeři do srubu u místního milého páru.

Den odpočíváme. Je stále prudký severní protivítr, který na řece zdvihá až metrové vlny. Parta kanoistů z Calgary, kteří včera připluli z Otročího jezera a kempují opodál, zkouší ve větru odjet. Vydrží jim to asi 100 m. Ne, proti větru se tu nedá bojovat. Opět jsme pozváni na večeři a posloucháme kytaru v krásném srubu s výhledem na řeku, kterou rozděluje 5 ostrovů. Už přes 80 let se z těchto umělých ostrovů těží ropa výjimečné kvality.

V dalších dnech míjíme krásnou čistou vodu pověstné řeky Mountain. Sjíždíme jedinou dvojici peřejí na řece: Sans Sault Rapids úplně vlevo a Ramparts úplně vpravo. Jde spíše o jakési mělké balvanovité stupně s prudkou vodou, ale o šíři asi 4 km přes celou řeku. Proudy jsou uprostřed velmi prudké, ač zdálky vypadají nevinně. I tyto vlnky možná ne delší než 50 m vypadají z půlkilometrové vzdálenosti miniaturně, ale ve skutečnosti jsou až 3 m vysoké. Tato místa si již vzala i několik životů nepozorných kanoistů. My splouváme dle rad místních bezpečně a snadno. Kempování je zde překrásné. Je úplněk s půlnočním sluncem. Přes den až neúnosné vedro v nehybném vzduchu. Koupeme se v čistých malých přítocích. Naše řeka je tak kalná, že pít nejde. I rybařit musíme v malých říčkách kolem.

Osada Fort Good Hope

Fort Good Hope je další osada, kde zůstáváme několik dní. Jídlo zdarma. Pořádají se tu právě Letní indiánské hry. Prohráváme v hodu sekyrou a řezáním pilou na čas. Nemůžeme se vynadívat na soutěž v tanci. Velmi srdeční lidé. Jsme všude hned doma. Sledujeme závody kánoí. Loni to vyhráli kanoisti z jižní Kanady, kteří také sjížděli řeku. Pochopitelně po šesti týdnech tréninku vyhrát museli. Jenže odjeli bez výhry. Místní naskočili do člunu a 2 000 dolarů výhry jim překvapeným předali několik hodin po proudu řeky.

Nejúžasnější je tu ale kostel. Francouzský kněz ho tu před 150 lety stavěl 15 let ze dřeva bez jediného hřebíku. O skla si psal do Francie. Jeden dopis tam – jeden rok. Po 10 letech korespondence přišlo 120 oken, z toho sto rozbitých. Dalších 5 let trvalo, než byla budova osazená okny úplně. Nejkrásnější jsou syté barvy stěn i oltáře, všechny jsou vyrobené z místních lesních plodů a rozpuštěné v rybím tuku.

Jednou za 5 let přijedou studenti z jihu a šťourátky do uší sbírají prach ze všech stěn. Toto je místo, kde si každý místní (myšleno tak 1 000 km na všechny strany) přeje být oddán. Chápu, sedím tu 5 hodin bez jediného slova.

V osadě jsem svědkem krásného rozhovoru. Mladý kluk se jde poradit s místním stařešinou: „Mám si koupit loď od Jacka, nebo od Joea? Jackův motor je silnější, ale druhá loď má lepší tvar.“

„Musíš to koupit od Jacka, Joe není tak poctivý kluk.“ Jak odlišné vnímání staré zkušené generace!

V dalších dnech nám do tábora omylem připlave medvěd, ale beze slova rozloučení nás opouští. V nedýchatelném vedru 35 stupňů si dáváme mokré šátky na hlavu a přespáváme na velikánských i několik kilometrů dlouhých písečných ostrovech. Je tu překrásná vlídná energie. Jak projíždíme kolem, je fascinující tu pozorovat nánosy nového písku, jak mění postupně po proudu barvu a ostrov se stává kompaktním a posléze na něm postupně houstnou malé trsy trávy. A na konci několik let takto modelovaného ostrova jsou velké trsy křovisek, které padají zpět do prudké vody. Voda je tu jako životní energie a ostrov živý tvor, který se z ní vynoří, získá tvar, zestárne a … vrátí se zpět do proudu.

Míjíme velkou nákladní loď kotvící na břehu a jsme pozváni na kuře. Kapitán Tim říká: „Už se těším na odpočinek. Budete v Inuviku jen krátce po nás. Tlačná loď je moc veliká, nemůže plout východním ramenem jako vy.“

Delta řeky Mackenzie

Stejný den večer: Tsigeshik, poslední miniaturní osada. Kempujeme u řeky nedaleko domků na kopci, kde druhý den nalézáme malé muzeum a v něm, světe div se, před 10 lety vůbec poprvé objevená lebka obřího bobra! Je skoro větší než lidská, zato s obrovskými zuby. Nikdo netušil, že tento tvor existoval. Jen v bájích místních indiánů o hrdinovi Yamoria měli místní vždy jasno. Znamená to, že i tento hrdina musel existovat! Ode dnešku budu brát mýty víc vážně. Přichází nás navštívit George, 86 let starý Indián, ještě jde o půlnoci chytat ryby. Vypadá fakt dobře:

„Ty Georgi, máš nějaké zdravotní problémy?“

„No, fakt mám, víš, jak nahazuju šňůrou motor, tak mě začala loni bolet pravá ruka v lokti. Sakra, teď musím motor nahazovat levou. Je to nepohodlné.“

Upřímně takové zdraví závidím.

Závěrečná etapa, vstupujeme do delty Mackenzie. 80 km délky a 130 km šířky. Musíme se snažit plout ve východním rameni a orientace je opravdu náročná. Hledání místa na spaní je nadlidský výkon. Břehy jsou tak bahnité, že musíme sbírat větve, ty naskládat, a po nich opatrně dosáhnout břehu. Jinak je bahno tak řídké, že v něm noha zmizí až po stehno. Čistá voda v přítocích je také o dobývání. V jednom případě jsem o 20 m k malému pramínku bojoval hodinu. Ale to jsou právě krásné nevšední okamžiky cesty, na které budeme vždy vzpomínat. Potkáváme ještě loď geologů, kteří měří tloušťku permafrostu. Prý je tlustý od 80 do 800 m, ale na dně řeky Mackenzie má pouhých pár metrů. To chápu, dno s nezamrzlou vodou pod říčním ledem je v zimě nejteplejší místo v tomto absurdním světě.

Už se nám nechce spát v bahně. Všechno, úplně všechno naše vybavení včetně nás je totálně zabahněné! Pádlujeme hodiny a hodiny ve velmi pomalé vodě, že jen tak šimráme vytrvale vodu pádlem a snažíme se udržet v toku. Nemáme sílu pořádně zabírat. I proud ale nakonec mizí a kánoe je v klidné vodě opravdu pomalá. Je nám zima a jsme prokřehlí.

Po 8 týdnech na sklonku srpna ve 3 hodiny ráno, po 16 hodinách nepřetržitého pádlování dorážíme do Inuviku, hlavního eskymáckého města daleko za polárním kruhem. Přímo na břehu si stavíme stan hned vedle obrovských strojů na vykládku. Ráno nás vítá Tim, kapitán lodi, a vede nás do jediné restaurace ve městě. Říká: „Jsem tu dva dny a už se nemohu dočkat, až budu na řece.“

Rozumím mu. Nedá se popsat, jak šťastně se cítíme. Byť zmrzlí, unavení a hladoví. Dva měsíce štěstí v nejkrásnější krajině na světě. Zdá se, že putování divočinou je pro nás lidi stále tou nejpřirozenější aktivitou, a žádné lety do vesmíru, mobily a internet na tom nic nezmění.

Jak říkával o putování v divočině můj místní kamarád Alex: „Tato země se stala mým náboženstvím, mým chrámem, mou svatou zemí. Uctívám ji. Zdá se dokonce, že čím více tam jste, tím více tam patříte, a tím víc po ní toužíte. Nikdy nemáte dost. Dokonce ani po stovce životů jí nemůžete mít dost.“