S kánoí a houslemi po řece Keele – 1. část

„Máš dva měsíce čas? Budeš hrát na housle opět jen pro medvědy a bobry?“

„Jasně, jedu!“

Je paráda mít zapálené přátele, kteří vědí, o co se jedná, a neváhají ani vteřinu. Ani se mě neptá, kam vlastně jedeme.

Ví, že opět vstoupíme do krajiny, kde neexistuje počítání času jinak než podle změn ročních období. Plánování u původních lovců a rybářů nemělo žádný smysl. Spěch a stres byly naprosto neznámé stavy bytí. Samozřejmostí naopak bylo vnímání přírody všemi smyly.

Cítit intenzitu slunce a jeho polohu i při zatažené obloze. Změnu bzučení komárů oznamující přicházející déšť. Vůni květin napovídající, jaká zvířata tudy potáhnou v příštích dnech.

Toto jemné rozvinutí pocitů vnímání přináší pocit živosti a radosti. Náhle musíte jen být.

Macmillan Pass

A to je důvod, proč opět přijíždíme na kanadský sever do teritoria Yukon a hledáme po městě blázna, který by nás vzal za rozumný peníz do 700 km vzdálených hor. Travis je chlapík pracující v místní opravně. Za pár set dolarů je ochoten nás vyvézt svým džípem se šnorchlem po neupravené cestě do srdce Mackenzie Mountains.

O půlnoci, po18 hodinách cesty, dosahujeme průsmyku Macmillan ve výšce téměř 1 400 m n. m. Asi 30 km odtud vidíme v dáli osamocenou horu Keele, nejvyšší horu pohoří. Téměř 3 000 m vysoká hora je bíle obkroužená 500 m vysokým ledovcem z východní strany. Od 2 000 metrů výš vidíme na okolních vršcích sněhová pole. Je prvního července. Přesný střed krátkého arktického léta.

V hloubi těchto obrovských hor je na jihovýchod 200 km vzdálený nejvyšší vrchol východní strany pohoří Mt. Nirvana. Dívám se tím směrem a rezonuje ve mě štěstí být v blízkosti této tajemné hory vysoké přes 2 700 m. Vrchol byl poprvé vylezen v 60. letech. Dodnes stálo na jeho vrcholu pouze pět výprav.

Travis s námi projíždí neznatelným průsmykem širokým několik kilometrů a jsme na jakési náhorní planině. Odtud na východ je cesta téměř nesjízdná. My po ní ale stále jedeme a překračujeme díky našemu autu se šnorchlem několik toků, abychom se dostali dalších 15 km na východ k neznatelnému zbořenému mostu přes asi 8 m široký potok, začátek naší cesty. Je to říčka Tsichu, po které bychom se měli dostat po 40 km k řece Keele.

Řeka Tsichu

Travis nás vysazuje, přeje hodně štěstí a odjíždí. Zvuk motoru mizí a my jsme tu úplně sami v naprostém tichu s jemným šploucháním vody.

Chce se nám spát, ale nemůžeme, místo je příliš nádherné. Mackenzie Barren Plateau je několik kilometrů široká planina svažující se k východu a ležící mezi kopci vysokými několik set metrů se zbytky sněhu při okrajích vrcholů. Je to čistá tundra, nikde žádné stromy.

Druhý den mírně prší. Oblékáme nepromokavé bundy, kalhoty a holiny a balíme vše do skládací kánoe. Jedeme tak kilometr v mělké, ale rychlé vodě obklopené křovisky. To je špatně, protože medvědi milují místa, kde jsou neviditelní. A my nemůžeme stále křičet a upozorňovat na sebe. Často vyskakujeme z kánoe a přetahujeme loď přes mělčinu. Jsme provlhlí, unavení a necvičená těla nás neposlouchají. Po několika hodinách a asi 5 km řeky přistáváme, natahujeme plachtu, vaříme a jdeme zase rychle spát.

Další den je nádherné počasí. Užíváme si krátké splavné úseky řeky střídané s koníčkováním. Udivuje nás absence komárů. Třetí den podnikáme výlet na nedaleký vrch s překrásným výhledem na celé široké údolí tundrové planiny ohraničené travnatými kopci s jazyky sněhu a naší řekou ve středu údolí.

V dalších dnech se střídají přeháňky a říčka se mění v dravý tok široký 20 až 30 m s mnoha balvany. Takto nelze pádlovat. Musíme spouštět kánoi kolem balvanů při těsném okraji peřejí. Někdy jsem i po prsa v ledové vodě.

V jednom úseku mi souputnice odmítne spolupracovat. „Nevěřím, že dokážu kánoi přitáhnout tak rychle, jak říkáš,“ křičí na mě uprostřed řvoucí peřeje. Jsem zaražený, poslední úsek kolem velkého balvanu, skočit do lodi a za 30 sekund bychom měli peřej za sebou. Musím ale ctít zákon Severu: „Platí vždy názor toho, kdo je více nejistý, má větší strach, nebo je slabší či unavenější.“ Ignorování nedostatku sebedůvěry je pro dvoučlennou posádku smrtelně nebezpečné. Nejistota v mysli jednoho změní úplně pole, ve kterém se odehrává naše lopocení. Je to ihned prostor pro vážnou chybu. Jakmile se „pole“ změní, je třeba jednat naprosto bezpečně a neriskovat.

Nemám radost a namáhavě vytlačuji loď asi 20 minut proti peřeji po pás v ledové vodě, kudy jsem před pár minutami manévroval opačným směrem. Pak několik hodin přenášíme věci i kánoi pod peřej, navíc těžce atakováni komáry. Jsem nabručený a zároveň vím, že můj přístup je nesprávný, taková emoce tu nemá smysl. Jen svou nabručenost pozorně sleduji a nekrmím ji. Brzy se rozplývá a všímám si nádherné čerstvosti trávy, kterou klopýtají mé nohy obtěžkané nákladem. V podstatě ztrácíme více než půlden, ale nedá se nic dělat. Bezbřehá trpělivost je tu naprostý základ. Bobr nás pozoruje při přenášení a má takovou radost z naší společnosti, že nás po řece následuje dalších několik dní. Denní průměr na tomto toku máme 5 km. A to je před námi zhruba dalších 1 500 km. Nedá se o tom přemýšlet.

Po pěti dnech se dostáváme do míst, kde je Tsichu tak divoká, že musíme všechno přenosit k nedaleké řece Keele, která je asi 2 km na jihozápad od nás.

Bereme s sebou každý asi 20 kg věcí v batozích a jdeme „hledat cestu“. Pracně se proplétáme křovisky, neboť tundrové plató skončilo předevčírem. Podél řeky to nepůjde, musíme dostat asi 600 m nahoru do kopce a traverzovat nad údolím. Nemám z toho dobrý pocit. Jednak mezi stromy není možné vidět případného medvěda a jednak budeme muset spát uprostřed portáže v lese v jeho království se vším naším jídlem.

Druhý den se vrátíme pro zbytek věcí a snídáme u řeky. Musíme najít cestu k řece Keele. To se nám daří, i když jsem ještě víc nervózní z husté části lesa. Navíc se v závěru při přenášení kánoe dává do deště. Terén je tak jednotvárný, že se musím řídit podle GPS, abychom náš tábor našli.

Je to obrovské štěstí, zakončit dlouhou portáž. Přes 2,5 km přenášení natřikrát s věcmi znamená dohromady hodně chůze v terénu bez cesty se 40 kg na zádech. Máme dost.

Řeka Keele

Vaříme večeři a pozorujeme novou řeku. V domorodém jazyce se jmenuje Bégadeé – Větrná řeka. Zde je to prudký tok široký asi 50 m. Na pravé straně je kolmá stěna a tok je velice peřejnatý. Naše odpočinkové místo nevypadá přívětivě. Jdeme se ještě kouknout asi 400 m proti proudu na soutok Tsichu a Keele. Je to hodně divoký soutok dvou horských řek. Tudy bychom Tsichu určitě nesjeli.

Postup po proudu není tak rychlý, jak prudký proud řeky slibuje. Před každou peřejí musíme zastavit, prohlédnout ji, vrátit se, nasednout do lodi, zhluboka se nadechnout a jet. Vždy odříkám předem náš postup nahlas a Katy ho slovo od slova zopakuje. Pak víme, že si rozumíme správně, a jízda je daleko bezpečnější.

Hned první peřej je testem z hlediska rychlosti a náročnosti reakcí. Sice to dáváme, ale prostor pro (i malou) chybu tu nebyl. Pomyšlení, že takové rozhodování nás v příštích týdnech bude čekat téměř stále, mě naplňuje pocitem nevolnosti v břišní krajině. Vím ale, že si zvyknu.

Necítíme se být sportovci, ale spíše poutníci. Na rozdíl od příznivců sjíždění divoké vody máme v 5 m dlouhé kánoi přes 200 kg vybavení na 2 měsíce. Ani jeden z nás není nijak trénovaný na divokou vodu, ale máme zkušenosti se sjížděním několika tisíc kilometrů kanadských řek. V opuštěné krajině odkázáni sami na sebe a tisíc kilometrů od civilizace má obtížnost peřejí úplně jiný rozměr. Pro případ ztráty kánoe máme na sobě opasky a v nich pepřové spreje na medvědy, folii na nouzové spaní, několik zapalovačů na rozdělání ohně, nůž, jehlu a nitě, a třpytku s háčkem a vlasec na lov ryb. Pár věcí tu člověka dělí od zimy a hladu. Jak řekl místní přítel – indián: „Pokud máš plachtu, sekeru a sirky, nemůžeš tu v létě umřít.“

Doufáme, že to nebudeme muset testovat, a zároveň přesně proto tu jsme. Abychom cítili, jak při dodržování základních pravidel a neustálé pozornosti můžeme i v takovéto opuštěnosti fungovat relativně snadno. Není to pohodlné, ale není to vyčerpávající. Nejkrásnější je, že všechno fyzické i mentální „nepohodlí“ je úžasně zdravé. Pohybujeme se na okraji snesitelnosti fyzického a mentálního nepohodlí, a tím, jak vytrvale postupujeme, naše sebedůvěra samovolně stoupá. Cítíme, že už nyní, po dvou týdnech, se cítíme tak zdravě a silně, jak toho nikdy nelze v civilizaci dosáhnout.

První noc na Keele spíme na malém písečném ostrově, před námi je zúžení řeky asi jen na 10 m a řeka tu tvoří asi metr vysoký „drop“. Už zdálky ale vidíme 3 m vysokou vlnu hned za dropem. Okukujeme místo a řev vody přehlušuje náš rozhovor. „Není to držák, když to vezmeme středem, bude to jako skok přes překážku. Nebude to těžké,“ komentuji místo.

Bylo to těžké. S respektem v suchých oblecích do toho najíždíme naplno středem. Při jízdě nahoru na vlnu cítím, jak až příliš zpomalujeme. Pádlujeme ze všech sil a kánoe se hýbe snad po centimetrech. Sekunda zaváhání, jako by se kánoe rozmýšlela, zda jet zpátky, až nás příšera vzadu pustila ze sevření a my jsme téměř katapultováni přes vrchol vlny. Na těchto řekách jsou vždy nejhorší odhady rozměrů vln a jejich síla. Vždy je to větší a silnější, než to z dálky vypadá. Časem si zvykáme, že nesmíme věřit tomu, co vidíme, a vše znásobujeme.

Backbone Ranges

Všechny peřeje, do kterých nevidíme, musíme nejprve skouknout. Teď už jsou větší a my musíme zastavit minimálně tak 100 m před začátkem a někdy zkoumat řeku i 500 m po proudu. Pokud je takových míst mnoho, neustálá pozornost neunavuje v běžném slova smyslu, ale přináší velkou touhu po úlevě, protože člověku připadá, že už dál takto dávat pozor nemůže. A tak to trvá hodiny. Je to jako bolest bez konce.

Okraje řečiště jsou většinou balvany a asi 50 m na každou stranu od řeky začíná hustý les, který většinou po kilometru na každou stranu přechází v alpínskou tundru. Všude kolem nás jsou hory. Jak se údolí rozšiřuje, jsme svědky úžasných výhledů. Hřebeny hor jsou dlouhé mnoho kilometrů s velmi strmými, několik set metrů vysokými hliněno-kamenitými stěnami. Vrcholy a hřbety jsou ve výšce kolem 2 000 m a řeka postupně klesá. Nyní jsme asi 1 000 m vysoko. Kilometrové stěny mnohých barev jsou v teplém polárním slunci úchvatné!

Pravidelně odpoledne rybařím a děláme si na ohni brzkou večeři. Občas vidíme na našich zastávkách medvědy grizzly, jeden se k nám dokonce rozběhne, ale indiánská rada hodně mávat rukama zabírá.

Před námi je velmi divoký úsek, asi nejtěžší místo celé řeky. Zhruba 300 m dlouhé peřeje, kde se řeka neustále zužuje a zrychluje, v závěru je široká jen asi 20 m a plnou silou naráží do kolmé skalní stěny. Vpravo je obrovský vracák a doleva se řeka láme v pěnivých kotrmelcích a chaotických vlnách.

Kvůli okrajovým balvanům musíme jet středem. Teprve na posledních 20 metrech máme čas sjet co nejblíže k levému břehu a v rychlosti trefit těsnou linii mezi proudem narážejícím do stěny a vracákem. Zanořit se do něj by nás v podstatě zastavilo na místě. Zůstat jen o pár metrů v proudu více vpravo by znamenalo možný náraz do 20 m vysoké skalní stěny, ale i kdyby ne, je tu za rohem největší překážka – obrovský spadlý strom. Jediné řešení je trefit linii mezi vracákem a proudem a na jeho konci vplout do pomalejšího protiproudu a přistát u levého břehu. Pak musíme loď opatrně spustit v mělké vodě při úplném okraji kolem koruny stromu zmítajícího se ve vodě. Zkoumání každého detailu manévru nám trvá přes hodinu a vlastní sjetí snad půl minuty.

I když jsme propluli přesně podle plánu, vidíme, že v příštích stovkách metrů nás čeká další výzva. 

Máme před sebou kaňon široký asi 30 m a ohraničený dvacetimetrovými kolmými stěnami. Zastavujeme vlevo v krásné písečné zátoce a jdu se podívat nad kaňon. Kupodivu je to jen snadná rychlá voda. Proplujeme a ocitáme se v úplně jiném světě. Řeka se rozšířila a s ní také celé údolí. To už není široké kolem 3, ale nyní spíš kolem 6 km. Máme překrásné výhledy na všechny strany. Vidíme úžasné vysoké strmé hřebeny prapodivných tvarů. Jako na jiné planetě. Je to oblast hor zvaná Backbone Ranges.

Díky širší řece se plavba stává klidnější. Nedaleko obrovské Fortress Mountain kempujeme u soutoku s potokem, na kterém je v nádherném místě starý srub. Zde jeden bílý lovec pár let zkoušel své štěstí. Indiáni zvyklí na přemísťování bydlení tento srub tenkrát moc nechápali.

Rozhodujeme se podniknout výlet na překrásnou horu Redstone Plateau do výšky asi 2 000 m. Výstup bez cest zpočátku řídkým lesem nám trvá 5 hodin. Krajina vůbec nenasvědčuje tomu, že jsme na zeměkouli. Výhledy jsou tu úžasné. Na severní straně se dívám do propasti jako ve zmenšeném Grand Canyonu. Na východě se řeka ztrácí v řetězcích nekonečných hřebenů hor. Na jihu vidíme meandry řeky v jakési rovině, která je mezi štíty hor nepatřičně nízko. Kamkoliv naše oko dohlédne, tj. asi 40 km na všechny strany, není vůbec žádná známka lidské aktivity. A to platí i na vzdálenost 50x delší. Jen kdesi na severovýchod od nás je na řece Mackenzie malinká osada Tulita, vzdušnou čarou vzdálená 500 km, nejbližší místo, kde jsou lidé.

Na vrcholu bychom byli hodiny, ale vidíme, jak se během půl hodiny na severozápadě zformovaly zlověstné černé mraky a začínáme vidět i blesky. Svižně se snažíme sestoupit, ale z plochého plata nám to do bezpečných míst trvá hodinu. Bouře se nám naštěstí vyhnula.

Užíváme si, že peřeje jsou lépe viditelné a jsou to většinou jen desítky metrů dlouhé rychlejší úseky s balvany, které není nutné prohlížet ze břehu. Další den hledáme dost dlouho kemp na levém břehu řeky. Břehy jsou tu dost kamenité kopce nebo blátivé roviny. U krásných stromků nacházíme nad řekou moc pěkné místo. Jako vždy dáváme saky s potravinami asi 30 m od stanu, ale tentokrát tam vnímám pohyb. Roztomilý dikobraz si nás udiveně prohlíží a očichává naše jídlo.

Přicházím na tři metry, až se znechuceně začne vzdalovat. Zvláštní zvíře. Jeho nevšední obličej je něco mezi člověkem a zvířetem. Nemá strach, jen je znechucený, že ho rušíme.

Povodeň

Řeka se před obrovskou hradbou hor blokující celý západní horizont stáčí na sever. Proplouváme tak dva dny kolem obrovských kolmých stěn po pravici. Nevím, zda mám kontrolovat peřeje ve vodě nebo se zakloněnou hlavou obdivovat úžasné stěny nad námi.

Jsme v oblasti neskutečně rozsáhlých hor a večer vidíme vodou napité mraky, začíná mírně poprchávat. Kempujeme na ostrově s křovisky, který je při jarním tání určitě zaplavený vodou. Krajina vypadá hodně medvědovitě. Stavíme stan v co nejvíce otevřeném místě s nejméně hustým křovím. V noci začíná mírně pršet a ráno připravuji snídani opět v dešti pod naším přístřeškem. Nastupujeme do lodě, toto místo není dobré pro vytrvalý déšť. Brzy odpoledne míjíme velikou asi 300 m širokou téměř vyschlou deltu přítoku po pravé straně. Za ní je vyvýšený les s otevřeným prostorem. Přistáváme u 2 m vysokých strhaných břehů. Již totálně promočený vstupuji do vody a táhnu loď zpět v půl metru mělké vodě do miniaturní zátoky pod napůl popadanými stromy s korunami ve vodě.

Stavím pohodlný přístřešek a nad stan natahujeme také menší plachtu, aby stan nepromokl. Dívám se přes 300 m širokou řeku. Teče rychleji než včera a voda je zkalená. Na druhém břehu naproti vlevo jsou strmé hliněné svahy vysoké možná 300 m. Při vaření večeře slyšíme hukot připomínající jízdu rychlíku. Vidíme velikou kamennou lavinu padající do vody na druhé straně. Zalézáme do spacáků a déšť se stává ještě intenzivnějším…

Druhý den ráno vyhlížím ze stanu a čeká mě neskutečná scenérie. Je zřejmé, že přibyl metr vody.

Naprosto úžasný pohled na řeku, ta obrovská síla bez sebemenšího zvuku je fascinující. Plavit se po vodě je pro nás naprosto nemožné. Slyším jen bubnující déšť do naší plachty 3×5 m, která tvoří naši kuchyň.

Musím vzít v úvahu, že řeka stoupla o metr za 24 hodin a zbývá jí k nám jen něco přes metr.

Nejpozději zítra touto dobou musíme vědět, kam se hnout. Naše místo bude neslyšně a naprosto neúprosně zabráno řekou. V průběhu dne je déšť méně intenzivní a vypadá to, že přečkáme ještě jednu noc.

Jak dopadne prudký vzestup vodní hladiny? A jaká další dobrodružství Milan a Katy zažijí? To se dočtete už za týden.