S Barakou na Divokém Západě

V našem případě ten nápad nedostal Zlatokop Tom, ale před několika léty můj syn Vojta a jeho žena Andrea, kteří se vydali zkusit štěstí za „Velkou louží“. Když překonali počáteční dost velké obtíže, vyslovili nabídku, abychom je přiletěli navštívit do nového domova ve Wyomingu. Uvědomil jsem si, že Wyoming, a tedy Divoký Západ, mne táhne daleko víc, než třeba velkoměsta jinde v USA. Nemohu říci, že se začal plnit můj sen, protože mne nikdy nenapadlo, že bude reálné, abychom se do USA podívali. Ale přesto, že máme teď za sebou nejnáročnější dovolenou v našem životě, vůbec nelitujeme a jsme vděční, že se nám tato možnost naskytla.

Do příprav na cestu jsem se pustil s více než ročním předstihem. Sice hlavním účelem cesty bylo navštívit rodinu – syna se dvěma vnoučky, ale trochu cestování po přírodních zajímavostech jsme také zařadit museli. A to bych nesměl být postižený nadšením pro řeky, abych nezačal přemýšlet o amerických řekách. Zajásal jsem, když jsem objevil web www.americanwhitewater.org, kde jsou popisy řek v celých USA, Kanadě i Střední Americe. Český vodák zhýčkaný luxusem českých webů sice může být zklamán malou podrobností informací, ale na druhou stranu bylo mi hned patrné, že zajímavých řek všech obtížností je v Americe nepřeberné množství a že si vybere opravdu každý.

Vzhledem k našim dovednostem jsem se spokojil s obtížnostmi do WW IV. Napsal bych do WW III, ale včas jsem si naštěstí uvědomil, že informace na webu se týkají i brzkého jara, kdy průtoky jsou mnohonásobně větší než v červenci, a že tedy co je na jaře WW IV, bude v době naší cesty o stupeň lehčí a mohlo by nám to vyhovovat. A měl jsem pravdu. Cestovali jsme koncem června a v první polovině července.

Další důležitý web byl www.riverboss.com, kde jsou vodní stavy i s dalšími informacemi. Ne všechny řeky, o které jsem měl zájem, sice mají vodočet, ale i tak jsem před cestou nedočkavě sledoval, jak se situace na řekách vyvíjí. Internet jsem vyždímal, co to šlo, a doplnil jsem poznatky prohlížením videí na YouTube. K mému milému překvapení jsem také dost informací vytáhl z místních cestovek. Sice jsme jejich zájezdy nevyužili, ale i tak nám dost pomohli. Zejména s přehledem vybavení na vodu, které vodák musí mít s sebou. Loď, pádla, vesty nebo přilby českého vodáka napadnou, ale nutný je třeba také bear spray (pepřový sprej proti medvědům). Takže do příprav jsem musel zahrnout i sbírání informací o zvířátkách, která nás tam čekají, a jak si poradit, když je potkáme. A že jich je poměrně dost!

Překážky kolem cesty se začaly pomalu rozplývat, když mne Vojta upozornil, že Baraka váží 23 kg, což je maximální hmotnost odbaveného zavazadla do letadla. Dal jsem ji doma na váhu a měla 23,5 kg. Stačilo dát sedačky do druhého zavazadla a hned byla hmotnost v pohodě. Když mi kamarádka nabídla zapůjčení skládacích pádel, která se pohodlně vešla do kufru, začal jsem věřit, že to celé vyjde.

Anabáze s kontrolami a permity

Potřebu permitů na jsme si zjišťovali předem, ale moc jsme se toho nedozvěděli. Pouze to, že permit je potřeba v Národním parku Grand Teton (hory sousedící s Yellowstone) a že je nutné se někde hlásit. Skutečnost však byla o dost složitější. Každá loď delší než deset stop (naše Baraka má 13) musí být přivezena na Vodní inspekci, kde zkontrolují, že s lodí nedovážíte do Wyomingu invazní mušličky nebo řasy. Potom jinde zaplatíte roční poplatek 5 USD pro rezidenty a 15 pro nerezidenty za možnost jezdit kdekoliv na vodních plochách. A v Grand Tetonu je navíc permit 17 USD za loď. Na inspekci nám poradili, že máme loď napsat na snachu, že nikoho nenapadne, že by nějaký „crazy Czech“ mohl vozit loď přes oceán.

North Platte River

První řekou, na kterou jsme se vydali, byla North Platte River a její nejhezčí úsek Northgate Canyon. Řeka pramení v Rocky Mountains severně od Denveru v Coloradu a teče severním směrem horami Medicine Bow National Forest. Kaňon je v nadmořské výšce 2 400 až 2 200 m, takže jsme doufali, že nás zde nepotkají velká vedra jako jinde v prérii. Sice jsme museli jet na řeku skoro čtyři hodiny autem, ale vzdálenosti jsou v Americe obrovské a toto je na místní poměry málo.

Utábořili jsme se ve skromném kempu na konci prvního úseku a druhý den ráno jsme se vydali na nástupní místo, které leží v Coloradu. Jeli jsme dva úseky o celkové délce 18 mil (29 km). Celou dobu teče řeka zařízlým kaňonem bez civilizace a také bez mobilního signálu. První těžší úsek o délce 10 mil (16 km) jsem jel s Vojtou. Měli jsme naprosto ideální vodu asi 900 cfs (minimum je 400, vysoká voda je až několik tisíc). Jen pro představu – cfs jsou kubické stopy, které se v USA používají pro průtoky. Stopa je cca 0,30 m, takže kubická stopa je 0,028 m³. Neteklo nám tedy 900 kubánců, jak píšou čeští vodáci, ale nějakých 30.

Po krátkém rozkoukání na rychle proudící řece přichází první peřej Windy Hole (WW III), která nám připomíná, že se nesmíme jen koukat po okolí, ale také po vodě. Byla to taková rozcvička se slušným pohoupáním ve vlnách. Poté následuje šest mil klidnější, ale rychlé vody, kde jsme měli možnost se kochat okolím a hledat zajímavá zvířátka. Nejhezčí byli pelikáni, kteří ve Wyomingu nahrazují naše labutě. Jejich mohutné zobáky jsou parádní. Řeku v údolí lemují husté lesy, ale bohužel to jsou většinou jen ohořelé pahýly. Lesní požáry, které zachvátily Colorado rok před naší návštěvou, si i tady vybraly svoji daň. Český kůrovec je proti tomu v ničení lesů úplný břídil a ani naše požáry v Hřensku se těm zdejším zdaleka nemohou vyrovnat. Byl to hodně smutný pohled.

Když už jsme byli ukolíbáni, řeka začala rychle nabírat na sklonu a je tu další peřej obtížnosti WW III – Cowpie Rapid, která avizuje divočejší závěr. Významných peřejí bylo celkem pět. Po Tootsie Rapid přichází vrchol v podobě peřeje Narrow Falls. Falls v tomto případě ale neznamená vodopád. Mezi velikými balvany si s námi nejdříve proud pohraje a uprostřed peřeje zastavujeme ve velkém vracáku u skály vpravo. Prohlížíme hlavní pasáž, která je hodně rozbitá a klesá pěkně dolů, ale končí klidnější vodou. Najíždíme podle domluvy, ale stejně nás boční proud hodil trochu jinam. Projíždíme však v pohodě. Brzy následuje poslední peřej Stove Pipe Rapid v kaňonu sevřeném skalami. Opět je to velmi příjemné pohoupání a brzy jsme na místě střídání posádky u kempu.

Druhý úsek 8 mil (13 km) jsme jeli s mojí ženou Ivanou a vnoučkem Vincentem. Podle informací to měla být již jen klidná plavba bez peřejí. Ale opak byl pravdou, i když obtížnost už zdaleka nebyla taková. Rychlý proud v údolí pokračoval a občasné peřeje také, ale již jen s pravidelnými vlnami tak do WW II. Čtyřletý Vincent po každé peřeji s vlnami řval na celé kolo: „To je švandáááá!“ V pohodě jsme dojeli do kempu Pickaroon, kde na nás ale čekalo největší dobrodružství dne.

Měl tu být Vojta s autem, ale nikde nikdo, ačkoliv času měl dost. Když nedorazil ani po další hodině a místo něj dorazila bouřka, vyrazil jsem do podle mapy nedalekého ranče hledat pomoc. Údolí je bez signálu a možnost si zavolat, bohužel, nebyla. Ranč jsem naštěstí nenašel a při návratu už byl Vojta na místě. Vyprávěl, že dorazil přesně podle mých pokynů na cestu ke kempu, jenomže ho uvítala cedule značící soukromou cestu, pro veřejnost uzavřeno! Byl asi 6 mil od řeky a po této cestě mohl být u nás za chvíli. Zkoušel navigaci a ta mu nabídla nejkratší náhradní cestu v délce 70 mil (přes 100 km) a čtyři hodiny. To bychom v cíli zmrzli. Naštěstí si vzpomněl na informační mapu v kempu, kde jsme spali, která nabízela jakousi dirty road (lepší polňačka) v délce asi 7 mil. Sice ji našel, ale po více než 5 mílích jízdy pastvinami ho zastavila cedule „Poslední možnost otočení, dále extrémní sklon“. Vysedl z auta a více než 1 míli (asi 2 km) pokračoval střídavě na kole a po svých. Byl tam pořádný kopec, občas bláto, nicméně k řece dorazil – jenže na druhý břeh. Po krátkém čekání řeku s dost rychlým proudem přebrodil a došel do kempu. Nás potom čekala ještě cesta pěšky k autu s Barakou na zádech (té se ujal Vojta) a s bear sprejem nachystaným k akci za pasem. Sice jsme medvídky nepotkali, ale jednu pěknou ťápotu ano. Docela veselé! Vojta nás zachránil od velkých komplikací.

Malá odbočka ke kovbojům

Wyoming se deklaruje jako kovbojský stát a je to vidět na každém kroku. Cowboys a cowgirls zde není jen historie, ale i současnost. Na prérii se pasou stáda krav (asi jediný způsob, jak se dá prérie zužitkovat, protože jinak je to suchopár) a koně se stále používají pro jejich obstarání. Jezdecké dovednosti se učí už děti a brzy dosahují obdivuhodné úrovně. To jsme viděli na kovbojských soutěžích.

Ve druhé polovině pobytu jsme měli naplánovanou cestu přes Yellowstone a Grand Teton. Zastavili jsme se v Little Big Hornu, kde jsme si připomněli památnou bitvu, a v městě Cody, které založil William Cody alias Buffalo Bill, na něhož se všude vzpomíná. Zde je asi nejvíc památek na Divoký Západ – skanzen Old Trail Town s původními sruby, dostavníky a pamětními deskami na důležité osobnosti včetně Jima Bridgera. Buffalo Bill Center of the West je komplex pěti muzeí – flóry a fauny, osídlování Divokého Západu, indiánské kultury, současného indiánského umění a zbraní Divokého Západu. Tady si klukovské duše užijí (ta moje si teda užila hodně)!        

Shoshone River

Tuto řeku zmíním, ačkoliv jsme ji nejeli. Možná nejvíc jsem se na ni těšil, ale do programu už se nám nevešla. Vytéká z východního Yellowstonu a teče východním směrem údolím Wapitti Valley asi 60 mil kolem města Cody a dál. Většina tohoto úseku je sjízdná s obtížností WW I až III, Lower Canyon (kaňon před Cody) má obtížnost větší. Když si uvědomíme krásné zařízlé údolí, přírodu kolem a skutečnost, že na řece nejsou jezy, je velkým lákadlem. Řeka fungovala jako dopravní tepna již v dobách Divokého Západu, kdy po ní dopravovali ulovené kožešiny indiáni i bílí trapeři.

Další kapitolou byl Yellowstone National Park, ale zde jsou řeky jen na koukání a sjíždění je zakázáno. Obdivovali jsme jich víc včetně vodopádů na Yellowstone River. Řeku Firehole River napájenou gejzíry jsme využili alespoň ke koupání.    

Snake River

Řeka Snake River vytéká z Yellowstonu jižním směrem a teče v širokém údolí k městu Alpine, za kterým se stáčí západním směrem do Idaha. Část ve Wyomingu má přes 80 mil (130 km) a svůj úsek si může najít každý – od lehkých úseků WW I až po Alpine Canyon s kaskádami WW III–IV. My jsme jeli lehčí úsek 10 mil v Národním parku Grand Teton s hladkou, ale rychlou vodou od Baru mrtvého muže do obce Moose.

Řeka teče v lesích v údolí a celou cestu ji lemují ostré vrcholy Grand Tetonu (řeka teče v nadmořské výšce cca 2 000 m, nejvyšší vrcholy v okolí mají přes 4 400 m). Na nástupním místě nás místní upozorňovali na naplavené stromy, ale neřekli, bohužel, nic konkrétního. Jen že máme vždy jet největším ramenem, když se řeka bude dělit. Tuto řeku jsme jeli v plné sestavě i s dětmi. Vojta nafouknul svůj deblkajak. Vyrazili jsme a užívali si nádherných výhledů na hory.

Po nějaké době se řeka opravdu větvila na dvě ramena. Jedno jsem intuitivně zvolil (podle mého větší), ale tentokrát jsem neměl šťastnou ruku. Naštěstí nás po chvíli odchytili dva rybáři s tím, že tímto korytem dále opravdu plout nemůžeme. Celé koryto je prý ucpané naplavenými kládami. Poradili nám lodě přenést do úzkého kanálu a dále že už bude jízda bez problémů. Celé přenášení bylo asi 20 m, takže pohoda, a cesta potom už byla opravdu jednoduchá. Rybáře jsme vnímali jako zásah shůry, protože lézt někde v hustém lese s loděmi přes navalené klády by se nám opravdu nechtělo. Zejména s vědomím, že bear spray jsme si zapomněli v autě v cíli. I při další jízdě jsme se museli vyhýbat naplavenému dříví, ale už to nebylo tak obtížné. Konec v obci Moose (anglicky los) byl symbolický. Pár metrů před vysedacím místem totiž v řece pil majestátný los s typickými lopatami (parohy) na hlavě.       

Hoback River

Hoback River v sousedním Bridger Teton National Forest byla náhradní volbou za Granite Creek, který neměl vodu a který jsem měl původně v plánu. Granite Creek teče údolím bez civilizace asi 10 mil, pěkně utíká, ale žádný extrém (WW I–III). Mít s sebou plasťáky, pustil bych se do toho, ale Baraky se mi zželelo. Granite Creek ústí do Hoback River a ta pokračuje dále do Snake River.

Využil jsem volného dne, kdy se Vojta chystal s Vincentem na ryby, a domluvil se se snachou Andreou, že si peřejí užije se mnou tentokrát ona. Začali jsme ještě před soutokem na Granite Creeku a pokračovali jsme asi 7 mil (přes 10 km) po Hoback River. Řeka mne velmi mile překvapila. Čekal jsem lehkou oddechovku, ale přece jen bylo potřeba občas pořádně zabrat. Lehčí vodu střídaly peřeje WW II a jedna WW III. Ta nás překvapila hned za jednou zatáčkou, ale sjeli jsme ji bez problémů. Vlásenka ze dvou velikých balvanů a pěkně dolů mi připomněla slalomy. Na březích jsme opět obdivovali mohutné skály a lesy tentokrát zelené, nevyhořelé.

Závěrem

Cesta mi dala několik zajímavých zkušeností. Hlavní byla, že Amerika je rájem vodáků. Nabízí nepřeberné množství řek (jen v oblasti Grand Tetonu jich bylo šest v dojezdu autem do jedné hodiny). Cestování s lodí tak není vůbec vyhrazeno jen expertům, kteří jezdí řeky od WW V výše. Doprava letadlem je jednodušší, než by se zdálo, i když mám teď na mysli vzducholodi. Příprava a shánění informací musí být mnohem pečlivější než u nás a po Evropě. Vodáka může zaskočit mnohem víc věcí, které se u nás nevyskytují.

Ale odměna v podobě silných zážitků (z velké části kladných) stojí za to!