Rumunské řeky po čtyřiceti letech

Nejen z toho pak vyvstala „Kilometráž evropských řek 1“, kde mimo Rumunska byly i další státy východního bloku. To se psal rok 1985. Domnívali jsme se s kamarády, že vydáme i další státy Evropy. Již v té době se začali v Rumunsku mohutně budovat přehrady a řeky se postupně ztráceli. Naopak se voda objevuje v jiných, dříve v podstatě neznámých tocích.

Před osmi lety jsme znovu projeli severní Rumunsko a konstatovali, že někde se leccos změnilo, jinde nikoliv. Letos padlo oko na jižní a střední oblast s pohořími Retezat, Fagaraš, Apuseni a dalšími menšími horskými soustavami. Na cestu jsme se vydali již koncem dubna. I zde vody ubývá a je potřeba ji hledat na jaře, nikoliv o prázdninách, jak bylo zvykem před čtyřiceti lety.

Retezat a Fagaraš jsou nejvyššími pohořími oblasti. Ještě v počátku května tam leželo hodně sněhu, ale do řek již mnoho vody nepřidával. Nahoře stále mrzlo, přestože v nížinách bylo horko. Spali jsme jednou v sedle asi v 1300 m n. m. a ráno bylo zamrzlo. Nadržení dlouhou cestou jsem od Otelu Rosu sledovali říčku Bistra. Její přítok Bistra Marului je ztracen, neboť z přehrady vedou roury bůhví kam. Možná právě do Lacu Zervesti, a díky tomu je sjízdný dolní tok říčky Sebes od jezera do řeky Timis u města Caransebes. Zatímco Bistra je na hranici sjízdnosti, a přesto dokáže někoho občas potrápit, ať již malou kaskádkou mezi balvany nebo stromem přes řeku, tak Sebes má vody dost. Rychle běží nejprve porostem, pak lukami a nakonec městem. Skončili jsme před ústím do Timise, což se možná ukázalo jako chyba, protože horní Timis vodu již neměl. A to ani z přehrad na dolních tocích jeho přítoků jako je například Fenes.

Vůbec systém přehrad v Rumunsku je složitý. Jsou na horních tocích – jedna až dvě – zřejmě aby se získal spád, odtud vede voda rourami někam dolů přes několik turbín. Pak jsou přehrady, často s dlouhými a vysokými hrázemi na výtoku z údolí, kam zřejmě přitéká voda z rour a odtud většinou teče spousta vody do dolních toků. Tady ale pozor na jezy, jsou nenápadné, vysoké a nebezpečné. Příkladem mohou být systémy u řek Cerna, Lotru, Dimbovita, Riul Mare a mnoha dalších. Voda pak teče před jejich ústím nebo před ústím jejich vedlejších toků, jako je Sebes, Tismana, Somesul nebo Strei. Ani místní vodáci, se kterými jsme několikrát hovořili, nemají povědomost o možnostech a četnosti vypouštění. A www.rowater.ro s námi nekomunikoval. O kanoistickém svazu ani nemluvě.

Cerna – kdysi perla jižního Rumunska, je spoutána dvěma přehradami, jednou na úplně horním toku a jednou v dříve sjížděném údolí na Baile Herculane. Z lázní je poutní místo a o víkendu je lepší se zde nezdržovat. Silnice jsou ucpané auty a návštěvníky lázní, takže se do bazénku vlastně ani nedostanete, a ještě si to zaplatíte. Do kaňonu není ze silnice většinou vidět. Místní vodáci jezdí asi 2 km dlouhý úsek, který má menší spád a minimální průtok postačí. Vysoká přehrada na středním toku není zdaleka zaplněna, i když musí zřejmě sloužit i jako rezervoár pitné vody pro kraj. Splavný tak zůstává úsek od lázní dále k Orsova na Dunaji. I ten stojí za hřích, i když podél něho vede rušná silnice. I nepořádku, který trápí většinu rumunských řek, je zde méně. Přes kopec je údolí Motru, ale zde již voda na horních tocích nebyla. Dolní toky pak mohou být výzvou pro romantiky – pozor však, kdykoliv a kdekoliv může do řeky přitéci voda z rour a většinou hned za tím bývá vysoký jez v betonových stěnách.

Druhou kráskou jihu býval vždy Jiul (nebo Jiu, na tabulkách uváděn jako Râul Jiu, výslovnost je nejasná, alespoň jsem ji nenašel ve své rumunské konverzaci z roku 1965). Každopádně rozestavěná přehrada pár kilometrů nad Lainici je opuštěná a jak to bude dál, se zřejmě neví. Vody teklo v Jiu dost, a tak byl celý úsek od horní hráze pod soutokem Vest a Est dobře sjízdný, voda táhne do skal, naráží na balvany, prostě krásná středně divoká voda a to na asi 40 km. Lépe sjízdný je i západní přítok Jiu de Vest, jen pozor ve městech, betonová navigace a stupně různého ražení.

Východní Jiu je problematický, protože tři potoky se sejdou až v Petrile, což je kousek před soutokem v přehradě. Přejezd z Retezatu do Muntii Lotrului je nyní snazší díky silnici od Petrosani k Lacul Vidra, kde se buduje lyžařské středisko, tak se začali starat i o silnici. Z Lotru zbyl jen krátký úsek na jezerem, ale stojí za to, 5 km alpské vody v krásné přírodě. Zbytek Lotru je ztracen, ani koryto řeky skoro nezůstalo, jen betonové břehy. Hned pod ústím Lotru do Oltu bývala pověstná peřej „Kobylí hlava“ s vlnou, na které když byla loď, tak ještě 2–3 metry zbývali na balící se vrchol. Teď je celý Olt, mimo úseku od Turnu rosu do Rau Vadului, pod přehradními jezery. Bohužel jezera jsou mělká, zanesená sedimenty z horních toků řek, takže neposlouží ani jako alternativa pro mořský kajak. Snad jen střední tok Oltu by stál za pozornost, jedná se o meandrující líný tok od Sfantu Gheorghe po Fagaras.

Zajímavý by mohl stále být horní tok pod Baile Tusnad. Rumunští vodáci nás varovali, že Fagaraš je bez vody díky přehradám. Na jižní odtoky jsme se nedostali a ze severních stál za pokus jen potok Cartisoara. Krásně zdivočelá říčka na dolním toku, která nám dala za vyučenou. Jsou zde křoví, která neprojedete. Pět nás vyplavalo a tři zůstali viset na větvi (jelo nás osm), když jsme zvolili vodnatější, ale užší rameno, které se zúžilo, až bylo zcela zarostlé, a to ve dvojkové peřejce. Odtud se obracíme zpět, takže východ nestíháme. Na zpáteční cestě dáváme Aries a Strei. Riul Mare je spíš na suchu, ale stále krásná. A Crisul Repede, který je většinou bez vody nabídne v odpoledních hodinách vodu z přehrady Ladu a to nejméně 10 kubíků. Pozdě, přeskákali jsme to na pěti už předtím.

Přestože Rumunsko se snažilo být „Švýcarskem východu“ z hlediska zásobování elektřinou, stále je tam co sjíždět a co objevovat. Jen je asi třeba vyrazit na vodu dřív.