Turistika

Piława a její přítok Dobrzyca jsou řeky v severozápadním Polsku, v oblasti Drawského pojezeří. Obě tečou téměř paralelně v neveliké vzdálenosti od sebe, takže je možné jejich splutí při jedné akci, protože přejezdy jsou krátké. Podobné spojení lze použít pro řeky Wel a Drwęca, které najdeme v severním Polsku, přičemž Wel je přítokem Drwęcy u osady Bratian. Mezi městy Lidzbark na Welu a Brodnica na Drwęce je to po silnici nějakých 30 km, ale po velkém oblouku obou řek je to 90 říčních kilometrů.

Je to vlastně už docela dávno, celých osm let, kdy při plánování naší dovolené u dcery Šárky, trvale zabydlené na Novém Zélandu, padl od mladých návrh splout řeku Clarence na Jižním ostrově. Návrh lákavý, ale zároveň vzhledem k našemu věku (manžel Brunďa měl tehdy 79 roků, já o pár let méně) trochu budil obavy. Čekal by nás možná až týden po řece obtížnosti WW II–III a délky cca 200 km v údolí bez civilizace.

Minulý týden jsme se s Milanem a Katy loučili ve chvíli, kdy je začínala ohrožovat stoupající voda. Nejen o tom, jak to s povodní dopadlo, se dočtete v druhém dílu vyprávění.

Je jaro a tento rok mne opět láká severská řeka, ale v horách kanadských severozápadních teritorií. Volám své kamarádce v Německu.

Dolnímu toku řeky Svratky se většina vodáků vyhýbá. Není divu, do latě srovnané koryto se táhne od Brna až k Židlochovicím. Pádlujete nekonečný volej a slunko pálí. Hodinu pozorujete jeden most. Nejdřív se přibližuje a pak vzdaluje. Kolem se rozprostírá rovina, placka s dědinami a malými listnatými lesíky. Tohle se jezdí jen pro další fajfku do vodáckého deníku.

Tradiční seakajakářská akce Zimní Slapy bývá každý rok něčím pamětihodná, podle čeho se pak připomíná. „To bylo ten rok, jak…“ Tak předloni to byla vyloženě jarní nálada, loni zase ledy, kterými jsme se probourali s velkou námahou jen do půlky trasy. Letošní ročník zas bude asi nejvíc pamětihodný hustou, ale fotogenickou mlhou.

Lačnost po objevování vodácky zajímavých řek a také přetlak na řekách českých zejména v letních měsících nás vyburcoval k hledání nového vodáckého zážitku. Zadání znělo jasně – vplout do moře. Po několika sklenkách piva se zrodil nápad vyrazit na sever a splout polskou řeku Regu končící naprosto kýčovitou pláží v Baltiku.

Někdy uprostřed léta se ozval Petr, že ve svém nabitém pracovním kalendáři má na začátku září volno, že bychom mohli někam vyrazit pádlovat a že prý třeba do Rakouska. Zároveň ale utrousil, že teď nemá moc času a program nechává na mě. Ihned jsem se pro takový nápad nadchnul, v tuto dobu se nabízí pár vodnatek, na které jsem rázem dostal chuť. Plán jsem měl po kupě hned večer a už jsem si do něj nenechal kecat.

Vstávali jsme brzy ráno. Slunce se pomalu škrábe na obzor. Je poněkud větrno a jak říkáme na Islandu, čerstvo. Prý to psychologicky zní lépe, než po ostravsku řečeno „zima jak cyp“.

Narozdíl od Dunajské společnosti naše parta vyrazila místo na dřevěných kanoích na nafukovacích packraftech. Zajímalo mě, jestli to vůbec bude v našich silách. První dva dny nás doprovázela větší část rodiny na laminátových kanoích. Dál jsme jeli ve třech a po dalších dvou dnech ve dvou.

Konec října je v oddílovém kalendáři KVT vyplněný tradičním zamykáním vod na Opatovickém kanále. Padesát let zpátky a nejspíš i desítky let dopředu. Občas si klademe všetečné otázky, jestli to už není trochu vyšeptalá tradice – zamykat vodu, když poslední dobou jsme na lodích nejvíc během ledna až března…

„Na jaře 1925 jsme měli dvě krytá kanoe a jedno závodní. Všechny potřeby od kotle až po knihy a barvy byly nakoupeny. 25. června odeslány lodi do Bratislavy a výprava byla kompletní. Zúčastňují se ji: Fachner, Müller, Kašík, Krčmář, studenti reál. gymn. v Praze XII.; Leppin, abiturient tohoto gymnasia, nemohl jeti, a proto jsme požádali vysokoškolské studenty Novotného a Baxu, vodní skauty, aby se k výpravě připojili.“ (Jiří Wála, Kanoí napříč Evropou, Země a Lidé, Nakl. České grafické unie, 1928, Praha)

Je čtvrtek 31. srpna a já s kamarádem Pavlem domlouvám poslední letošní prázdninový víkend, na který chceme s dětmi vyrazit. Původní plán byl výlet a lezení ve Skaláku, ale vydatné deště ze začátku týdne měkkému písku nepřejí, a tak se domlouváme na Sázavu, která díky stejnému dešti po týdnech sucha opět nastoupala. V sobotu plánujeme vodácky asi nejzajímavější úsek z Týnce do Pikovic a v neděli se chceme podívat na Pikovickou jehlu a přece jen si trochu zalozit.

Není to jen tak, vyrazit do děsuplné divočiny. A to zvláště pro člověka městského, uzavřeného do příjemných klimatizovaných krabiček, kde se vesměs vše ovládá knoflíkem a možná i hlasem.

Rodinná firma SUNDISK z Jablonce nad Nisou, která provozuje několik půjčoven lodí, dobře zná potřeby vodáků. Proto nabízí dva přístupy k vodáckým výletům – snadnou jednodenní nebo půldenní akci využívanou většinou rekreačních vodáků, nebo individuální vodáckou akci libovolné délky na míru konkrétní skupině. To vše na dvou českých, jedné mezinárodní a dvou polských řekách.