Turistika

Někdy po roce 1972 se začalo jezdit na vodu do Rumunska. Bylo to něco nového, do té doby se čeští vodáci vydávali maximálně na Slovensko. Ostatní bylo vždy výjimkou. Postupně naši vodáci objevili mnoho nových a krásných řek ve všech rumunských horách.

Červencové počasí v dubnu. Tak by se dalo v krátkosti shrnout letošní odemykání naší milované řeky Vltavy, které proběhlo 21. dubna 2018.

Ano, přesně tak. Všichni víme, že hromadná doprava je pohodlná, bezstarostná a ekologická. A vědí to i vodáci, cyklisté a pěší turisté, kteří k cestě za novými zážitky nevyužívají vlastní auto, ale jezdí Jihočeským vodáckým autobusem. Už pátou sezónu!

Balkán byl díky válečným konfliktům dlouhou dobu zapovězenou částí Evropy. Před pár lety se ale situace obrátila a Balkán se stal velmi populární mezi cestovateli a taky mezi vodáky. Pojďte si přečíst rozhovor s Violou Kašíkovou, průvodkyní cestovní kanceláře Povoda. Víla, jak Viole všichni říkají, je totiž protřelou znalkyní právě Balkánu a jeho řek.

Ve čtvrtém dílu bych ráda shrnula prázdninové vodácké momenty, abyste je měli pěkně pohromadě. Tak tedy…

V sobotu ráno prozářilo slunce celé Krušnohoří a na každém kroku bylo vidět, jak si příchod jara každý užívá po svém. Cyklisté, motorkáři, zahrádkáři… Pochopitelně ani vodácká rodina nezůstává pozadu a čilé hemžení v místě startu prozrazovalo nedočkavost smočení pádel.

Kde jsem to skončila? Že jsem chtěla od tohohle kluka zdrhnout? Zdrhnout od zimy a nebezpečí, ale že než jsem si stihla vymyslet a promyslet chytrou záminku, už jsme seděli v autě do Rakouska? Tak, tak. Jedu do cizího kraje, s cizími mravy a s cizím jazykem. Nemyslím ani tak Rakušáky jako kajakářský klan.

Vodáctví je velmi široký pojem. Vodákem se může nazývat každý, kdo se vlastní silou pohybuje na nějakém plavidle po vodní hladině. Sportů, které můžeme do této kategorie zařadit, je mnoho. Nechci určovat, kdo se může za vodáka považovat, a kdo ne. Letos jsem ale o tom začal vážně uvažovat, protože jsem se setkal s vodáctvím, které u nás, ale i jinde na světě, vlastně vyhynulo.

Vodácká sezona se nezadržitelně blíží a je nejvyšší čas začít plánovat, jak ji strávíme. Na internetu najde člověk spoustu informací, ale proč se na nějaké tipy nezeptat třeba lidí, kteří se ježděním na vodu živí? My jsme to udělali za vás. Popovídali jsme si s Tomášem Potfajem, průvodcem vodácké cestovky Povoda, a dostali jsme hned několik výborných tipů na krásné řeky „za humny“.

V první kapitole jsem se lehce zmínila o těžkosti života holky, co se zabouchla do vodáka. Tyto problémy jsou často obecně zlehčovány, a proto bych je ráda uvedla na pravou míru a zdůraznila, že by se o nich mělo diskutovat.

Zapadající slunce ozařovalo narůžovělým světlem krajinu ubíhající za okny železničního vagonu. Starobylá Olomouc zůstala zastřena namodralým oparem za našimi zády. Vlak se houpal v pravidelném rytmu pražců pamatujících císaře pána. Kola náhle zaduněla na ocelovém mostě.

„Ahoj! Ahoj! Ahoj!“ volám všude zmateně. Kdyby jen zmateně, já volám i nadšeně! Je to jako tik, nedá se kontrolovat. Když odcházím z trafiky s lístkem, i s paní jízdenkářkou se loučím neformálním pozdravem. A pak celá opocená a rudá zdravím pana řidiče taktéž.

Někteří z Vás to možná znají. Člověk dostane přezdívku a ta ho pak provází celý život. Borek Janoušek o tom ví své. Ačkoliv jeho skutečné jméno je Gabriel, takřka nikdo mu tak neřekne. Přezdívku Borek dostal již v dětství od své sestry, která jeho skutečné jméno nedokázala vyslovit. Štafetu Borkovi předal jeho dobrý přítel Zdeněk Valenta a naše setkání bylo velice příjemné. Borek je nejen nadšeným vodákem, ale také vášnivým horolezcem a výborným lyžařem. Neuvěřitelná vitalita a obrovská životní energie z něho vyzařuje na hony daleko. Nechte se jeho milým povídáním rozesmát, ale i dojmout, stejně jako já.

Riečna sieť na Slovensku má takmer 50 000 kilometrov. Máme mierne turistické rieky v údoliach a nížinách, veľké vodné plochy pre morských pádlistov a trochu divokej vody (väčšinou do WWII-III, tažších úsekov je minimum). Sme závislí od prírodnej vody, miest zámerne dotovaných pre vodákov takmer niet.

No jasně, na Moravě moře není. Ale když se to tak vezme, moře má na Moravě velkou tradici. V minulých 700 milionech let tu totiž bylo několikrát a naposled se zdrželo víc než 10 milionů let. Podle druhů zkamenělin, které se na Moravě nacházejí, to bylo zřejmě mělké moře plné řas, podobné dnešnímu Sargasovému moři. Nedávno se tu ale našly zkameněliny světélkujících hlubinných ryb. Takže kdo ví, jak to s tím pradávným výběžkem oceánu Tethys vlastně bylo.