Turistika

Nížina přechází v lesnaté kopce a přímo před námi zahlédnu přes Bradovo rameno majestátní hory – Wernecke Mountains. Tam někde pramení řeka Wind. Ostré hřebeny hor jsou strakaté pozůstatky sněhu. Už zdálky je však patrné, že jaro je tady na severu v daleko pokročilejším stádiu než v Rocky Mountains, které před týdnem ještě celé ležely pod tuhou bílou přikrývkou. Sluneční paprsky pracující téměř čtyřiadvacet hodin denně jsou znát.

Sedím u Sázavy pod Zbořeným Kostelcem a vzpomínám. Řeka podle svých zvyklostí tiše plyne a výmluvně mlčí. Tohle místo mi připomíná plno zážitků – od nočních oslav na zdejších hradbách až po dávné výpravy pod plátěné stany.

Pádlovat do Jižní Ameriky se jezdí skoro kamkoli, jen Brazílie jako by byla zapomenuta. Konalo se tam MS ve slalomu v roce 1997 v Tres Coroas a v raftingu v roce 2014 na Foz do Iguaçú, tedy umělém kanálu. V roce 2016 zde proběhly letní olympijské hry a v letošním roce v Rio de Janeiru MS ve vodním slalomu. O řekách se moc nevědělo. Vítek Vaníček, který v Brazílii žije už víc než desítku let, nás přece jen přesvědčil, že by výprava mohla stát za to, a to jak na řeky, tak hlavně na seakajak na moři.

Cestou autem od Štětína ke Gdaňsku je přejíždíte hezky jednu za druhou: Regu, Parsętu, Grabowu, Wieprzu, Slupiu, Lupawu a Lebu. Všechny tyhle řeky Západního Pomoří vtékají přímo do Baltického moře a jsou si svým charakterem podobné. Všechny jsou sjízdné a najdeme tady opravdu skvostné přírodní úseky typických polských řek.

Splutí Otavy během vánočních svátků si vymyslel Bacil – majitel Půjčovny lodí Otava spolu s kytaristou Lubomírem Brabcem. Nejprve to byla jejich privátní akce, ale protože je vodákům lépe v partě, zorganizovali letos už 9. ročník splutí.

Je již nepsanou tradicí, že vždy poslední sobotu před Štědrým dnem s kamarády vyrážíme na Vánoční Sázavu. Rozloučit se s vodáckým rokem, potkat se s kamarády, kteří si na vás přes rok nenašli čas (nebo poznat nové), smočit pádlo a užít si předvánoční pohody u vody v zimní překrásné přírodě.

Azory. Portugalský klenot ležící 1500 km od Lisabonu v klidných vodách Atlantského oceánu v oblasti nazývané Makaronézie. Právem jsou označovány jako ostrovy věčného jara díky své bujné vegetaci a mírnému klimatu. Autenticitu drsné divočiny podtrhuje vulkanický ráz krajiny a zelené stráně vysokých kopců kolem vodních ploch.

Už léta jezdíme první prosincovou sobotu na vodu. Většinou na potok, ale letos je sucho, a tak padlo slovo o Vltavě z Vraňan do Mělníka. Já hlavně potřebuji otestovat ponožky. Testovat ponožky je problém. Chápu to – různé materiály na různé použití, různé reakce lidské pokožky na ony materiály, prostě děs. Ale nohy je potřeba mít v teple.

Psavci, povídkáři mezi námi mají poslední možnost vidět svou vodáckou povídku v knize, kterou po dobu deseti let každé dva roky vydávala literární soutěž Kenyho VOLEJ. Knížka, která vyjde na podzim 2019, bude pátá a poslední.

O minulém víkendu se uskutečnila jedna z mála vodáckých akcí letošního podzimu, splutí Botiče. Ačkoliv teklo méně vody, nebylo nouze o dramatické situace.

Zatímco jsou vodáci zvaní na celý víkend, to nejlepší je čeká v neděli 11.11. Vodácká neděle nakoukne pod pokličku několika velice zajímavým kajakářským expedicím. První z nich je Expedice Sary Jaz do Kyrgyzstánu, kde banda pěti extrémních kajakářů z různých zemí světa absolvovala přes 100 kilometrů divoké řeky v uzavřených kaňonech následovaných 4 denním lezením a 40 kilometrovým pochodem přes hory zpět do civilizace. Do studené vody smočil pádla Jan Hocek během své expedice kolem Antarktidy. Zde nalezl ledovce, sníh, drsnou přírodu, křišťálově čistý vzduch a nekonečné horizonty této polární oblasti. Za teplem se oproti tomu podíváme do Afriky, přesněji do Malawi, kde kajakář Palo Andrassy objevoval a sjížděl řeky Kiwira, Rungwe, South a North Rukuru. Trochu bližší destinaci jménem Balkán má na vodě procestovanou Tomáš Fantomas Svoboda.

Plovací vesta by měla být základním vybavením každého zodpovědného vodáka, ať už jezdí turistickou nebo nejextrémnější divokou vodu. Plovací vesty ale v poslední době zažívají obrovskou revoluci, a tak jsme se rozhodli základní trendy v jejich vývoji trochu zmapovat a poukázat na to nejzajímavější, co je v současné době k dostání.

Pokud jste vášnivými čtenáři a vaším oblíbeným žánrem je detektivka, potom pozorně zbystřete! Na pultech je nově k dostání kniha Případ pohřešovaného háčka od autora Jana „Hafrana“ Frány. Kniha se skládá ze dvou detektivních novel. První se jmenuje Afričan a je trampská. Druhá je vodácká a dala název celé knize. Jak říká sám autor, jsou to detektivky nejen pro trampy a vodáky.

„S prázdnikom, s prázdnikom“ ozývaly se hlasy všude okolo. Před chvílí jsem vstal do chladného rána na břehu sibiřské řeky Čuja, abych se také zapojil do zdravení, protože pro občany Sovětského svazu byl právě sváteční den. Byl totiž 1. květen – Svátek práce, jak jej označoval kalendář. A „prázdnik“ je ruské pojmenování svátečního dne.

Jakožto věčný vodák amatér, s teprve nedávno zlomenou fobií z vody, vám chci popsat pocity z vodáckého zážitku s mým synem. Pár slov na úvod. Od mala miluji kameny, skály, hory a výšky. Od mala jsem ale také měl panický strach z vody. V patnácti letech jsem pochopil, že by nebylo špatné se umět pro všechny případy „neutopit“. A tak jsem s velkým sebezapřením překonal sám sebe a jakž takž jsem se naučil základním principům udržení se na vodní hladině. Tvrzení, že umím plavat, by bylo vskutku odvážné. Zpravidla to formuluji tak, že se snad zvládnu „neutopit“.