Seakajak

Tak ještě vloni došlo na dokončení tuzemské expedice z Pěkné do Hřenska. Tam, kde jsem v říjnu skončil, tam jsem 1. prosince začal. Přesně na tom stejném mole kousek od mostu Inteligence. Celkem se mi podařilo urazit přes 460 km a pomyslně tak spojit jih naší krásné země s jejím severem, Šumavu s horou Říp a dopádlovat do nejníže položeného místa v Česku. „Takže to vlastně bylo celé z kopce!?“

Původním plánem, který nás přitáhl na divoký jižní výběžek Istrie Kamenjak, byla návštěva souostroví Brijuni.

Když jsem se v mládí s určitou nevolí musel učit, stejně jako moji vrstevníci, rusky, ani ve snu by mě nenapadlo, že mě to do těchto končin někdy potáhne…

Co se mi při slově VO306 vybaví? Prvně si vzpomenu na úsloví, které jsem si řekl každé ráno, když jsem sedal do lodi: „Tak jdeme na to!“. Během výpravy jsem se přepnul do expedičního módu a navodil si divočinu i na české řece. Každý den jsem se snažil dopádlovat co nejdál tak, abych do tmy zakempoval. Samozřejmě, že pro lidstvo jsem nevykonal vůbec nic, ale sobě jsem si nadělil outdoorovou akci roku! Úžasné byly první kilometry z Pěkné, noční Lipno, spaní na ostrovech nebo 8 km dlouhé přetahování Čerťáků… Ale popořadě. Než budou dojmy, tak nějaké pojmy.

Na pobřeží Levantské riviéry, v Janovském zálivu, leží početné památky světového dědictví UNESCO, z nichž mnohé se nejlépe obdivují přímo z moře, ideálně z kajaku poháněného vlastními silami.

Když jsme po jedné z plaveb na Seychelách uvázali katamarán u mola v marině Eden, zdálo se, že naše dvoutýdenní dobrodružství je u konce. Den před odletem domů mi ale bylo líto balit nafukovací kajak Seawave, který se v seychelských vodách tolik osvědčil. A tak jsem vymyslel poslední a trochu neobvyklý výlet – obepluji marínu Eden, největší marínu v indickém oceánu, a k tomu prozkoumám přilehlé mangrovy s volavkami.

V únoru se naše sedmičlenná seakajakářská skupina vypravila za sluníčkem na Floridu do národního parku Everglades, aby zde strávila 14 dní pádlováním a poznáváním místní přírody. Po dlouhé cestě autem, vlakem a letadlem jsme přistáli na letišti v Miami.

Není to zase tak dávno, co jsem poprvé sedla do kajaku a zjistila, že svět není krásný jen ze sedla koně. Do toho mokrého světa jsem se vrhla s nadšením sobě vlastním, a tak se stalo, že jsem se ocitla s pádlem v ruce na západním pobřeží Irska. Následující řádky líčí část našeho irského putování z mého pohledu a vycházejí z deníku, který vznikl jako vedlejší produkt mého olbřímího zapálení a fascinace pádlováním v těchto, pro mne do této doby neznámých, končinách.

Dne 22. února 2021 zemřel ve věku 74 let při výstupu na Kilimandžáro polský dobrodruh Aleksander „Olek“ Doba, který byl známý hlavně svými přeplavbami Atlantského oceánu. Naše redakce měla tu čest udělat s Olekem rozhovor v roce 2015, kdy získal ocenění Dobrodruh roku od National Geographic a kdy měl za sebou teprve dvě přeplavby Atlantiku. Tento rozhovor vám nyní přinášíme jako vzpomínku na Oleka a jeho neuvěřitelný život.

Původně jsme sice neplánovali žádnou delší expedici, jen pár kratších výletů. Jenomže když Natalie jedno podzimní odpoledne probírala po skypu pádlování a plány na léto s Freyou, která nadhodila, že už má parťáky na červen a srpen, ale ještě jí zbývá obsadit červenec, Natalie mě hned dohodila s tím, že tam nic nemám a v práci beztak volno dostanu. A tak jsem část léta strávil na Aljašce s Freyou.

Stanislav Chládek *13. 10. 1937 +25. 11. 2020

Cílem akce bylo konečně s dětmi propádlovat St. Anna archipelago. Děti jsou o dva roky starší než při prvním pokusu, předpověď počasí vypadala příznivě a nic by tedy nemělo bránit úspěchu expedice.

Český seakajakář už má rok napřed v kalendáři zaškrtnutá data na tradiční akce jako Praha – Mělník, Sea Kajakové Sympozium a jiné další. Loni se mi povedlo se zúčastnit podobné akce v Brazílii. Akce, která mě překvapila úrovní organizace a relativně vysokým počtem účastníků i přes zcela neformální svolání přes sociální sítě (každý správný Brazilec je členem minimálně desítky regionálních skupin na sociálních sítích a u vodáků tomu není jinak).

V první řadě lyžař a horolezec Jirka Havel se k vodě dostal paradoxně až vinou vážného úrazu, kdy mu v necelých 40 letech odumřely nervy v pravé noze a zůstala výrazně omezena její pohyblivost.

Jelikož mé plány na trek v Gruzii vzaly díky „koronavirové krizi“ za své, rozhodla jsem se, že kromě trekkingu, cyklistiky a běžkování využiji svého dalšího koníčka, a to splouvání řek.