Paddleboarding

Letos byl bůh losování pro výpravy na legendární řeku Colorado příznivě nakloněn, a tak se do Mekky všech vodáků světa vydá až podezřele moc pádlerů z Čech i Slovenska.

Rakousko, bývalé Československo a Maďarsko byly po dlouhá staletí součástí Rakousko-uherské monarchie. Významnou roli v dějinách sehrála Marie Terezie. Velkou částí monarchie protékal Dunaj a na něm tři krásná města – Vídeň, Bratislava, Budapešť. Jako tři perly navléknuté na náhrdelníku. Abychom našemu putování dali nějaký příběh, napadlo mne tyto perly propojit.

Od pondělí v práci hypnotizuji mapu sjízdnosti na raft.cz a píšu všem okolo, kam se o víkendu vydáme. V sobotu máme rodinnou sešlost v odpoledních hodinách, takže ideální by pro mě byla neděle. Jak se ale dny vlečou pracovním týdnem vpřed, začíná být více než jasné, že voda, pokud v korytech řek po středečních a čtvrtečních deštích ještě o víkendu zůstane, bude jen v sobotu a v neděli bychom mohli ploutvičkami maximálně hoblovat kameny na dně. Nebo by spíše kameny hoblovaly naše ploutvičky a končetiny.

Řeku Taru jsem měl v hledáčku již poměrně dlouho, ale vydat se na ni nebylo jen tak. O řece není příliš mnoho informací a nevěděl jsem, který úsek by byl vlastně pro nás, paddleboardisty, vhodný a zábavný. Před několika lety byla na Taře Francouzsko-německá paddleboardová expedice, která se ji pokusila sjet celou. Bohužel nejkrásnější úsek – Ďáblův kaňon nad silničním mostem Djurdjević vynechali pro obavy z neznámých peřejí. To pro mě byla hozená rukavice. Řekl jsem si, že pokud to jen trochu půjde, jejich misi dokončím a sjedu celou Taru včetně onoho obávaného kaňonu.

Vodáckých knih není nikdy dost. Proto je skvělé, že vyšla další, tentokrát dokonce o paddleboardingu, což dost možná znamená, že se jedná o vůbec první českou paddleboardistickou knihu. Pojďte se podívat, co v díle Na paddleboardu za snem najdete.

SUP – paddleboard se na sportovním poli objevil na přelomu tisíciletí, aby se o 10 let později zakousl do duše mnoha pádlerů i v Česku a započal svůj strmý růst, kterému každý predikuje účast na olympijských hrách co čtyři roky. Jak to s tou olympiádou a paddleboardingem celkově tedy je?

Již od podzimu jsem na různých facebookových skupinách, fórech a stránkách narážel na událost, která nabízela zážitky na divoké vodě v Německu, a ještě k tomu s organizací. Organizátorkou a velkou propagátorkou byla Susane Williams, a když se na akci přihlásili i moji přátelé z Anglie a Itálie, řekl jsem si, že by byla škoda nevyužít příležitost se s nimi potkat a akci si zapsal do kalendáře.

Na rozhovor s Monikou jsem se chystal už nějaký čas, ale vždy je potřeba počkat, až se sejde všechno, co se sejít má. V tomto případě se to potvrdilo na víc než sto procent, protože Monika na jaře letošního roku vydala knihu, což už je samo o sobě dobrým důvodem pro rozhovor. Nakonec tomu okolnosti chtěly ještě tak, že jsem se s ní na povídání domluvil zrovna na den, kdy v Liberci toto svoje „děťátko“ křtila, takže jsem se rovnou zúčastnil i slavnostního aktu. A ono by to stejně jindy nešlo, protože v době, kdy jsme si povídali, zbýval Monice týden a kousek do odletu na další velkou zahraniční cestu a vy tyto řádky čtete v době, kdy už jí má Monika za sebou.

Putování do Soluně mě napadlo kdysi dávno, cestou do školky, brzy ráno v pět, když mi bylo pět. Rodiče spěchali na vlak do Břeclavi a já s mladším bráchou Vaškem jsme se vydávali na naše první toulavý cesty. Kaple „Cyrilka“ byla na naší oblíbené zkratce do školky. Sice to byla delší cesta, ale o to dobrodružnější. Dospěláci nás strašili, že v kapli jsou nebožtíci, ale taky nám některý řekl o dvou bratrech ze Soluně, na jejichž počest byla kaple postavena. Soluň… znělo to tak tajemně a záhadně, vonělo to sluncem a dalekými kraji. Už tehdy jsem si umínil, že až budu velký, budu cestovatelem a vydám se tam.

Kdysi, při letní návštěvě Salzy, jsme potkali nějakou Louise, elegantní dámu z Anglie. Na vodě celkem diktovala a jednou večer říkala: „Kluci (Kristýna promine), musíte přijet k nám na ostrov, ať vidíte taky naši vodu.” Bylo jasné, kam vyrazíme na první letošní divokou řeku. Kristýna, Rotťák, Oliver, Rychtoň a Ondra, pět statečných.

Někdo si přeje za maturitní vysvědčení auto, jiný kolo, většina z nás asi loď a Kikina si přála výlet na nějaké nové řeky. Měla při výběru štěstí, protože na auto nemám, kolům nerozumím a loď bych jí vyrobil leda tak maňáska. Zanořil jsem se do map, vyrazil s pár kamarády na pivo, abych z nich vytáhl rozumy, a v červenci jsme se tak mohli vydat na putování po blízkých evropských řekách.

Paddleboard má tu výhodu, že základy se na něm dají naučit prakticky hned. Každý trochu sportovně nadaný jedinec během pár vyjížděk dostane do krve i vcelku pokročilé techniky.

Historie paddleboardového závodění na divoké vodě v Česku se začala psát již před více než 10 lety. První seriál závodů na řekách, všemi oblíbený Paddleboard River Cup (zkráceně PRC), se jel v roce 2013. V témže roce se konalo i první mistrovství ČR na divoké vodě. Jednotlivé závody ovšem pořádali nadšení paddleboardisté už v letech předchozích.

Dlouho jsem o Stvořidlech slýchal a měl je za vodáckou Mekku zahalenou jakýmsi tajemstvím, snad pro lehkou podobnost se Stínadly, zkrátka místo, které je potřeba alespoň jednou za paddle život navštívit.

Dálněvýchodní polostrov Kamčatka je známý svými aktivními i vyhaslými vulkány, vodnatými řekami, liduprázdností v porovnání s množstvím medvědů, rybami a řadou krátkých i mnohadenních treků. Z novějších sportovních aktivit je na Kamčatce čím dál tím více populárnější paragliding, kite a nejnověji k nim přibyl i paddleboard.