Jak na to?

VODA, vítr, nízké teploty – trio, které způsobí jediné. Podchlazení. V zimě, v létě, kdykoli. Zranění, nemoc, špatné vybavení, podcenění situace. Počasí neovlivníme, ale jak se na něj připravíme, už v naší moci je. Připravte se alespoň teoreticky na následujících řádcích.

Voda. Živel, který nedá vodákovi spát. Na jaře sleduje tání sněhu a při první možné příležitosti vyráží s lodí a sucháčem k vodě. Někteří si počkají na pěkné teplé počasí, jiní nehledí na zimu a na vodě tráví maximální možné množství času. Ať tak, či onak. Vodák oproti jiným suchozemcům tráví ve vodním prostředí – chcete-li ve vlhkém prostředí, značné množství času. Škoda, že jako lidé nejsme na toto prostředí více adaptovaní.

Mezi vodáky téma častých diskusí, dohadů i mnoha historek, co se kdy stalo. Vyhozené neboli vykloubené rameno je jakousi Achillovou patou zejména kajakářů. Nahazovat nebo nenahazovat? Toť základní otázka.

Celkem vzato jezy na řekách nejsou pro vodáky nic prospěšného. Ale když už tam jsou, musí je vodák přijmout a snažit se využít co nejvíc ve svůj prospěch – musí si přece někde brousit své vodácké drápy!

Tento článek si neklade za cíl být modlou a návodem na to, jak přesně by se mělo co dělat na vodě na paddleboardu, ale beru jej jako dobrý začátek a zejména shrnutí mých zkušeností za posledních 10 let. To, že jsem stále naživu, je myslím dobrým důkazem, že jsem to nedělal úplně špatně.

Tuhle základní otázku si položí každý, kdo jede prvně na vodu. Odpověď skoro určitě nedostane, ale nejspíš ji najde sám. Protože podruhé už se nikdy nezeptá.

Hranice mezi tím, kdy dojde k neštěstí a kdy ne, je tak tenká, že si mnohdy ani neuvědomíme, že v nějakém nebezpečí vůbec jsme. A dokonce i jedna a ta samá situace může vyústit naprosto rozdílně. Jednou se nestane vůbec nic – a příště ta samá situace skončí tragicky…

Určitá míra nebezpečí je nedílnou součástí pádlování. Pokud riziko umíme rozeznat a vhodně na něj reagovat, stává se kanoistika relativně bezpečným sportem.

Zima je v našich končinách k vodačení poměrně nepříznivá. Pokud to není zima, jaké byly posledních pár let, pak většina srážek spadne v podobě sněhu a svézt se na nich je možné až při jarní oblevě, což je (zatím) i případ letošního roku. Řeky tím pádem nemají moc vody a tam, kde voda je, změní se docela často v led. Stále více lidí tak řeší zimní vodačení tím, že si za vodou prostě odletí do teplých krajin. I já se k těmto lidem už deset let řadím a dovolil jsem si sepsat pár nabytých zkušeností a postřehů.

Bylo nebylo, propádloval ses ke konci další sezóny. Vybavení číhá ve skříni na nečekané oblevy a ty pomalu plánuješ, jaká bude další sezona. Každým dnem bez kajaku se tvé cíle zvyšují. Vzpomínky se jemně mění a ty nepříjemné mizí úplně. To, že jsi vyplaval na Kamenici pod Tobogánem, protože jsi nemohl nahmatat lagunku, se noří do zapomnění a jasným cílem se stává Kamenice horní, kde s hmatáním lagunek věru problém nebude. Během zimy se formuje příští sezóna a uvidíš, že bude stačit několik drobných změn, aby byla lepší než ta minulá.

Než se dostaneme k vlastním typům vodácké výbavy, dovolíme si jedno malé zamyšlení z oboru stále více důležité ekologie. Ačkoliv se výrobci snaží nahrazovat syntetické materiály přírodními nebo třeba používají materiály recyklované, stále platí, že výroba jakéhokoliv vybavení na vodu není pro přírodu zrovna bez zátěže. Už jen z tohoto důvodu doporučujeme prodlužovat životnost svého nebo vypůjčeného vodáckého vybavení tím, že o něj budete řádně pečovat. Není to zas tak náročné, jak se dočtete na dalších řádcích a ve výsledku kromě přírody ušetříte i vlastní kapsu.

„Takže, ty lodě si koukejte naskládat tady k tomu stromu, stany si srazte víc k sobě a ty lodě na noc otočit,“ vykřikoval na nás prošedivělý stařík s pruhovaným modrým trikem. Podíval jsem se na svoje oddílové děti, jestli se mi to nezdá a ony vidí stejný přízrak jako já. „A vy jste kdo?“ zeptal jsem se nesměle. „Kdo asi, přece správce tábořiště! A jestli se ti tady nelíbí, sbal si svoje stany i s děckama a pokračuj dál po řece,“ hartusil správce.

Léto je v plném proudu a ve vodáckých skupinách na Facebooku se co chvíli objeví dotazy na téma „Jedeme prvně na vodu, kam máme jet? Která řeka je pro děti nejlepší? Co si máme vzít s sebou?“ a podobné. Aby také ne, sluncem prozářené fotky na kánoi či u stánku s osvěžujícím drinkem zaplavují každoročně internet a navozují dojem, že není bezstarostnější zábavy než sjíždění řeky. Možná rizika si připouští opravdu málokdo (ať již z neznalosti situace, nebo z nezodpovědnosti), většinou se končí u toho, že děti mají vesty a jsme tak v úplném bezpečí. Přitom stačí opravdu málo a z pohodové dovolené se může rázem stát noční můra, kterou se pak na internetu chlubit určitě nebudeme.

Jarní pádlování končí, letní ledovcovky začínají nabírat sílu a internet se plní krásnými záběry z divokých peřejí. Možná je ti líto, že některé záběry z kamery musíš vystřihnout a není to kvůli kapičce na objektivu. Na kanále pádluješ jako z učebnice, ale v nepřehledných přírodních peřejích jsi zmatený jako Pohlreich ve školní jídelně. Viníci jsou většinou dva: špatné časování záběrů a špatná stopa. Obojí je poměrně snadné zlepšit a trénink tě určitě bude bavit. Už jen proto, že část tréninku se bude odehrávat na gauči, část v peřejích a pár záběrů přidáme tradičně i na klidné vodě.

Dávno minula doba laminátových lodí a dalšího vybavení, které se dnes už řadí do kategorie retro. Neumím říct, jestli naštěstí, protože to mělo své osobité kouzlo, ale rozhodně je to dnes na vodě mnohem jednodušší.