Divoká voda

Články o klimatických změnách a definitivních koncích světa do 50 let na nás vyskakují z každého rohu. O tom, co je pravda a co ne, ať si každý udělá názor sám. Je ovšem pravdou, že poslední července nebyly v klasické destinaci – Norsku, na vodu zrovna ideální. Právě proto jsme se rozhodli v tomto termínu vyrazit na Island – ostrov v Atlantském oceánu s celoročně vysokými srážkami, největšími ledovci v Evropě a hlavně spoustou skvělých i neobjevených řek.

Glomåga si razí cestu nejkrásnějším údolím, které jsem kdy v Evropě navštívil. Vodu řeka sbírá ze dvou obrovských ledovců národního parku Saltfjellet–Svartisen. Výprava za polární kruh s cílem splutí řeky Glomåga, která se začíná právě mezi těmito dvěma ledovci stejných jmen, by měla být v hledáčku každého kajakáře, který prahne po opravdovém dobrodružství.

To si tak vyrazíte na klidnou rodinnou dovolenou s Cirkusem Larse Heletága a pak jste za největšího cirkusáka vy. Čistě náhodou zastavíte v Rakousku u nějaké boudy u silnice, kde prodávají lodě a dokonce vám (protože kupodivu není víkend) půjčí na dobré slovo tu úžasnou novou loď co v Čechách není, a ještě chvíli nebude.

Kajmana znám od doby, co jsem začal v Praze studovat vysokou školu. Nabízel mi tehdy, abych s ním na léto odjel na řeku Payette do USA. Odmítl jsem, on letěl. Těžko říct, co by se stalo, kdybych letěl taky, ale Kajmanovi to pořádně změnilo život a od té doby je prakticky pořád na cestách s kajakem a někdy ještě s lyžemi. Absolvoval mnoho expedic, pořídil spousty fotek a teď si našel čas povědět nám o tom.

Po 30 hodinách cesty přistávám v Santiagu de Chile a začíná 35denní kayak trip, na který jsem se dlouho těšil. Na letišti mě vyzvedává kamarád José Soto. Uzívaně se ptám, co máme v plánu. Odpoví, že za dvě hodinky nasedáme na Maipo. Nervózně odvětím, že prvně potřebuji kafe a smiřuji se s dnešní nakládačkou. Stejně jsem se chtěl po cestě trochu „ošplouchnout“.

Druhý zářijový víkend se poprvé uskutečnila nadupaná akce pořádaná mládeží plzeňského vodáckého oddílu TJ Union – otevřený závod v rodeocrossu nazvaný Mistrovství Kozmíru.

Půlka srpna je už tradičně časem, kdy se v Troji pořádá jediný český závod ve Freestyle kayakingu. Abychom tuto událost povýšili na vodácký svátek, je závod rozšířen o kayakcross, do kterého se závodníci kvalifikují skrz sprint, a fun slalom, do kterého se kvalifikuje skrz sobotní veselici.

Letošní přípravy byly opět plné napětí! Jednak nás celé jaro přimačkával ke zdi COVID, s blížící se akcí rostly obavy z plného Labe, z praskající Vltavské kaskády a z neklesajících přítoků před Prahou. To je tak, když si občas někde postěžujete, že je sucho… pak se vám to vrací, když to nejmíň potřebujete.

Z jezerního kajaku a klidné vody jsem v posledních letech přesedlal spíše na vodu divokou a po několika sjetých řekách v Norsku a Albánii byl už absťák po Sibiři příliš velký.

Každý baťůžkář označuje Írán jako zemi s nejvlídnějšími lidmi na světě. Cestování jen s batohem pro kajakáře nedává moc smysl. Ale my chtěli okusit vůni Íránu na vlastní kůži, a tak jsme si našli řeku Sezar, která kompletně protíná severozápadní část pohoří Zagros, a vyrazili na rychlý testovací výlet.

Jednoho krásného červencového dne nadešel čas, kdy jsem se konečně chystala na vysněnou řeku Cispus.

Určitá míra nebezpečí je nedílnou součástí pádlování. Pokud riziko umíme rozeznat a vhodně na něj reagovat, stává se kanoistika relativně bezpečným sportem.

V současné době, kdy se nějaké delší cestování pomalu stává vzácností, byla celá česká slalomářská špička při plánování „zimní“ nebo spíše „jarní“ přípravy postavena před nelehkou situaci.

Jakmile Vojta Jančar vypsal pro KPP (Klub Pitomců Praha) zájezd na rakouské řeky o obtížnosti maximálně WW II až III, rozhodli jsme se, že pojedeme také. Na programu byl Kamp, příjemná říčka kousek za hranicemi, kterou jsme znali a těšili jsme se, že se na ní po deseti letech zase svezeme.

Legendární řeka Green sice nikdy nepatřila do mého hledáčku, ale i tak se mi naskytla příležitost ji sjet hned při první výpravě na východní pobřeží USA. Před jízdou jsem sice koukala na pár videí, podle kterých bych se lépe orientovala, když však došlo na reálný sjezd, na lajny z videí jsem si vůbec nevzpomněla.