Divoká voda

Před pár lety mi kamarád Bob Daffe řekl, že se diví, proč jsme ještě nejeli na řeku Alsek, když už máme na Yukonu a Aljašce projeto celkem hodně. Řekl, že ji považuje za asi nejkrásnější řeku Yukonu. Pak se zamyslel a se vztyčeným prstem dodal: „Když se povede počasí!“ No a protože jsme od přírody klikaři, počásko se povedlo a můžu říct, že Bob nekecal – je to nádhera od samotnýho začátku až do konce.

Gilgit-Baltistán – severní část Pákistánu. Křižovatka třech nejvyšších pohoří světa – Karákóram, Himálaj a Hindúkuš. Toto je zároveň místo, kde se legendární Indus steče s řekou Gilgit. Veškeré ostatní pákistánské řeky jsou dnes schovány ve stínu věhlasného Rondu kaňonu řeky Indus. Pakliže však nemáte cíle naprosto nejvyšší nebo se potřebujete před monstrózními peřejemi Indu rozpádlovat, rozhodně má tato oblast co nabídnout.

Organizátorská četa se v kempu roudnických kanoistů sjíždí už od středy, ve čtvrtek večer už je v téměř plné síle a všichni si pochvalují, že si můžou po práci na přípravách užívat kanál v podobě v jaké jsme ho asi ještě neviděli. V Labi teklo tak málo vody, takže měl kanál dost neobvyklý spád…

Že by Island připadal v úvahu jako podzimní destinace, to mě fakt nenapadlo. Pozvání mého kamaráda, který tam v té době bydlel, a příslib, že nám dohodí levná auta, odstartoval přípravy na akci, která by se v budoucnu už nemusela uskutečnit. Obvolal jsem staré známé, přihodil jednu novou tvář a začal Lindu psychicky připravovat na bandu pěti chlapů – kromě mě ještě Samuraje, Fíka, Pepy a Vytouna.

Články o klimatických změnách a definitivních koncích světa do 50 let na nás vyskakují z každého rohu. O tom, co je pravda a co ne, ať si každý udělá názor sám. Je ovšem pravdou, že poslední července nebyly v klasické destinaci – Norsku, na vodu zrovna ideální. Právě proto jsme se rozhodli v tomto termínu vyrazit na Island – ostrov v Atlantském oceánu s celoročně vysokými srážkami, největšími ledovci v Evropě a hlavně spoustou skvělých i neobjevených řek.

Glomåga si razí cestu nejkrásnějším údolím, které jsem kdy v Evropě navštívil. Vodu řeka sbírá ze dvou obrovských ledovců národního parku Saltfjellet–Svartisen. Výprava za polární kruh s cílem splutí řeky Glomåga, která se začíná právě mezi těmito dvěma ledovci stejných jmen, by měla být v hledáčku každého kajakáře, který prahne po opravdovém dobrodružství.

To si tak vyrazíte na klidnou rodinnou dovolenou s Cirkusem Larse Heletága a pak jste za největšího cirkusáka vy. Čistě náhodou zastavíte v Rakousku u nějaké boudy u silnice, kde prodávají lodě a dokonce vám (protože kupodivu není víkend) půjčí na dobré slovo tu úžasnou novou loď co v Čechách není, a ještě chvíli nebude.

Kajmana znám od doby, co jsem začal v Praze studovat vysokou školu. Nabízel mi tehdy, abych s ním na léto odjel na řeku Payette do USA. Odmítl jsem, on letěl. Těžko říct, co by se stalo, kdybych letěl taky, ale Kajmanovi to pořádně změnilo život a od té doby je prakticky pořád na cestách s kajakem a někdy ještě s lyžemi. Absolvoval mnoho expedic, pořídil spousty fotek a teď si našel čas povědět nám o tom.

Po 30 hodinách cesty přistávám v Santiagu de Chile a začíná 35denní kayak trip, na který jsem se dlouho těšil. Na letišti mě vyzvedává kamarád José Soto. Uzívaně se ptám, co máme v plánu. Odpoví, že za dvě hodinky nasedáme na Maipo. Nervózně odvětím, že prvně potřebuji kafe a smiřuji se s dnešní nakládačkou. Stejně jsem se chtěl po cestě trochu „ošplouchnout“.

Druhý zářijový víkend se poprvé uskutečnila nadupaná akce pořádaná mládeží plzeňského vodáckého oddílu TJ Union – otevřený závod v rodeocrossu nazvaný Mistrovství Kozmíru.

Půlka srpna je už tradičně časem, kdy se v Troji pořádá jediný český závod ve Freestyle kayakingu. Abychom tuto událost povýšili na vodácký svátek, je závod rozšířen o kayakcross, do kterého se závodníci kvalifikují skrz sprint, a fun slalom, do kterého se kvalifikuje skrz sobotní veselici.

Letošní přípravy byly opět plné napětí! Jednak nás celé jaro přimačkával ke zdi COVID, s blížící se akcí rostly obavy z plného Labe, z praskající Vltavské kaskády a z neklesajících přítoků před Prahou. To je tak, když si občas někde postěžujete, že je sucho… pak se vám to vrací, když to nejmíň potřebujete.

Z jezerního kajaku a klidné vody jsem v posledních letech přesedlal spíše na vodu divokou a po několika sjetých řekách v Norsku a Albánii byl už absťák po Sibiři příliš velký.

Každý baťůžkář označuje Írán jako zemi s nejvlídnějšími lidmi na světě. Cestování jen s batohem pro kajakáře nedává moc smysl. Ale my chtěli okusit vůni Íránu na vlastní kůži, a tak jsme si našli řeku Sezar, která kompletně protíná severozápadní část pohoří Zagros, a vyrazili na rychlý testovací výlet.

Jednoho krásného červencového dne nadešel čas, kdy jsem se konečně chystala na vysněnou řeku Cispus.