Divoká voda

„Co budeme dělat?“ ptám se každé ráno, když otevřu oči a v dálce slyším šumění řeky Durance. Vyjdu ven, slyším vesele cvrlikající ptáky a vidím, jak první vrcholky hor kolem kempu v L’Argentiere září v teplém slunečním světle. Každý prázdninový den tady na Durance na jihovýchodě Francie, v nádherné oblasti Provence-Alpes-Côte d’Azur, začínám touhle otázkou, protože region nabízí tolik aktivit, že je opravdu těžké si vybrat.

Pokud musím na nasedací místo řeky s kajakem dojít několik kilometrů, přitahuje mě to podstatně víc, než dojet k mostu, kde člověk jednoduše nasedne a jede. Je to pravděpodobně i tím, že v kajaku trávím spoustu času a prostě mě baví s lodí na rameni pochodovat, i když to občas hodně bolí a člověk nadává sám sobě. Osobně jsem velkým zastáncem trénování fyzičky metodou, že to prostě musí bolet, a pokud možno pořádně a dlouho.

„Slyšel jsi o tom borcovi, co jel s naším packraftem sám do Kazachstánu?“ dotázal se mě v nějaké mailové komunikaci Robert Kazík a já jsem se jen podivil, protože neslyšel. Poslal mi kontakt a už mi svitlo. Žozé. To je přece ten chlapík, co nám psal článek o polárnicko-vodácké výpravě v Rumunsku. To musím omrknout, bude to stát za to. A stálo. Bohužel se Žozému nechtělo smolit s textem, ale dal mi plné svolení načerpat jakékoliv informace z jeho webu a zpracovat je dle uvážení. Vzhledem k tomu, že se sám vydal na divoké řeky ve střední Asii, ve vodácky málo probádané zemi, jsem to vlastně nemohl odmítnout.

Kolumbie je země, do které se, ať chcete, nebo ne, zamilujete v moment, kdy vylezete z letištní haly. Tropický vzduch, usměvaví lidé, nikdo vám nenutí taxík, kafe za 5 Kč.

Málokde se dnes najde tak dlouhá řeka, aby bylo možné skoro 20 dní jen tak proplouvat panenskou divočinou s minimálním dosahem civilizace. Právě taková je řeka Colorado, když protéká Grand Canyonem. Začátek úseku je u ocelového Navajo Bridge a bývalého přívozu Lees Ferry, konec u bývalého Pearceůva přívozu na vzdutí Hooverovy přehrady. A mezitím 470 km skal a kamení s jedinou lávkou pro pěší a koně – a jedna hospoda. Jakmile vyplujete, není cesty zpátky (mimo opravdu kritické situace). Navíc to musíte stihnout dřív, než vám dojdou zásoby… nebo vyprší povolení.

V dobách, kdy ještě nebyl jediný umělý slalomový kanál, se zraky milovníků divoké vody upíraly na přírodní tratě. Cestovat do zahraničí byl velký problém, na závody v kapitalistické cizině každoročně vycestovalo jen několik vybraných jedinců. Trénink nebo vodní turistika v alpských zemích byly pro většinu vodáků jen snem.

Páteční volné ježdění odstartovalo letošní roudnický Kanufest, již šestý v pořadí. Registrovaní pospíchali na koncert punkové kapely S.A.S. a ti, co se zaregistrovat nestihli, si museli ráno trošku přivstat.

Kdo nebyl v Norsku, jako by nebyl. Snad každý, kdo jede do této překrásné země za kajakovým vyžitím, otevře knižního whitewater průvodce od Olafa Obsommera a naplánuje si různě velký okruh zejména jižním Norskem. To zaručeně uspokojí touhy kdejakého kajakáře. Jakmile ale budete v Norsku častěji, velice brzy přijde zájem o řeky jiné. Nejprve o takové, které nejsou ve světoznámém průvodci – což je mimochodem většina norských řek – a poté o takové, které zatím neviděly srandovně oděného rytíře, který namísto koně krotí peřeje divoké řeky se svým plastovým kajakem. Onoho rytíře má ve svém srdci každičký chlap od svých dětských let a já osobně jsem nesmírně šťastný, že mi kajak umožňuje tuhle mojí dětskou touhu uspokojit.

Alenka v říši divů, pohádková země, kouzelné údolí… o této řece jsem slyšela za poslední roky už mnoho zveličujících přívlastků, ale o její skutečné kráse jsem se měla přesvědčit až v květnu 2022. Vyrážela jsem z jižního Oregonu a v plánu bylo zastavit se v údolí Cal Salmon a pak pokračovat dále na jih vstříc kalifornským klasikám. Jak tomu ale často osud chce, plány se mění…

Tentokrát vyrážíme opět s českou legendou a největším znalcem Korsiky, Doktorem. Kuřete nepočítám, protože ten je v tomto oboru něco jako Wayne Gretzky. Z Čech vyrážíme v mrazivé chumelenici a o to větší je překvapení, když nás na ostrově vítá teplé počasí a plná koryta řek.

Val Sesia je jedno z nejkrásnějších údolí v Itálii. Při jízdě po strmých horských silnicích přes krásné vesničky s kamennými kostely zastrčenými pod Monte Rosou, druhou nejvyšší horou Evropy, zahlédnete první záblesky peřejí na řece Sesii a pochopíte, proč by se Valsesii mělo říkat „údolí řek“. Pro zkušené i středně pokročilé vodáky nabízí Valsesia všechno. Od úseků řeky Sesia naplněných balvany až po hlubší kaňony a slidy jejích přítoků, jako jsou Gronda a Sorba. Těžko budete hledat lepší místo, kde byste mohli posouvat své limity nebo ladit techniku a ještě si při tom dát šálek perfektní kávy.

Během závodění ve slalomu i sjezdu jsem zažil řadu situací, které byly někdy k smíchu, jindy k zamyšlení. To samozřejmě mohou prožít i vodáci jezdící takzvaně pro radost. V 70. a 80. letech minulého století se většinou pouštěli do souboje s divokou vodou lidé, kteří chtěli svoji výkonnost měřit, takže museli závodit.

Po relativně klidném létě (2020, pozn. red.) se suvenýr z Číny začal opět probouzet, a tak jsem přestal o své účasti na prodlouženém víkendu na Innu a jeho přítocích váhat. Co kdyby to byla letos poslední voda? Navíc mě Petr uklidnil informací, že jedou děti.

Na prkně jezdím už dost let a sjel jsem, kde se co dalo. Dost často i to, co jsem si myslel, že nejde. Proto jsem pozvánku na výlet do Chile přijal s nadšením a jasným plánem: „Vezmu si paddleboard i kajak a budu to střídat podle nálady. Pokud je ta slavná Futaleufú dostatečně hluboká, tak není, co by se mi stalo, a pokusím se to alespoň proplavat.“ … no, ještěže jsem s sebou ten kajak měl.

V létě 2020 Olaf Obsommer a Jens Klatt vyrazili na další část projektu Bike2Boat, tentokrát přes Alpy. Doprovod jim udělali Adrian Mattern a Bren Orton. Upřímně, cestovat 800 km z Německa do Itálie a Rakouska v sedle kola s vybavením o hmotnosti asi 80 kilogramů není pro každého. Ale někdy je dobré užít si trochu utrpení, odpočinout si od pádlování a připomenout si, jaké radosti může přinést cesta samotná.