Divoká voda

Málokde se dnes najde tak dlouhá řeka, aby bylo možné skoro 20 dní jen tak proplouvat panenskou divočinou s minimálním dosahem civilizace. Právě taková je řeka Colorado, když protéká Grand Canyonem. Začátek úseku je u ocelového Navajo Bridge a bývalého přívozu Lees Ferry, konec u bývalého Pearceůva přívozu na vzdutí Hooverovy přehrady. A mezitím 470 km skal a kamení s jedinou lávkou pro pěší a koně – a jedna hospoda. Jakmile vyplujete, není cesty zpátky (mimo opravdu kritické situace). Navíc to musíte stihnout dřív, než vám dojdou zásoby… nebo vyprší povolení.

V dobách, kdy ještě nebyl jediný umělý slalomový kanál, se zraky milovníků divoké vody upíraly na přírodní tratě. Cestovat do zahraničí byl velký problém, na závody v kapitalistické cizině každoročně vycestovalo jen několik vybraných jedinců. Trénink nebo vodní turistika v alpských zemích byly pro většinu vodáků jen snem.

Páteční volné ježdění odstartovalo letošní roudnický Kanufest, již šestý v pořadí. Registrovaní pospíchali na koncert punkové kapely S.A.S. a ti, co se zaregistrovat nestihli, si museli ráno trošku přivstat.

Kdo nebyl v Norsku, jako by nebyl. Snad každý, kdo jede do této překrásné země za kajakovým vyžitím, otevře knižního whitewater průvodce od Olafa Obsommera a naplánuje si různě velký okruh zejména jižním Norskem. To zaručeně uspokojí touhy kdejakého kajakáře. Jakmile ale budete v Norsku častěji, velice brzy přijde zájem o řeky jiné. Nejprve o takové, které nejsou ve světoznámém průvodci – což je mimochodem většina norských řek – a poté o takové, které zatím neviděly srandovně oděného rytíře, který namísto koně krotí peřeje divoké řeky se svým plastovým kajakem. Onoho rytíře má ve svém srdci každičký chlap od svých dětských let a já osobně jsem nesmírně šťastný, že mi kajak umožňuje tuhle mojí dětskou touhu uspokojit.

Alenka v říši divů, pohádková země, kouzelné údolí… o této řece jsem slyšela za poslední roky už mnoho zveličujících přívlastků, ale o její skutečné kráse jsem se měla přesvědčit až v květnu 2022. Vyrážela jsem z jižního Oregonu a v plánu bylo zastavit se v údolí Cal Salmon a pak pokračovat dále na jih vstříc kalifornským klasikám. Jak tomu ale často osud chce, plány se mění…

Tentokrát vyrážíme opět s českou legendou a největším znalcem Korsiky, Doktorem. Kuřete nepočítám, protože ten je v tomto oboru něco jako Wayne Gretzky. Z Čech vyrážíme v mrazivé chumelenici a o to větší je překvapení, když nás na ostrově vítá teplé počasí a plná koryta řek.

Val Sesia je jedno z nejkrásnějších údolí v Itálii. Při jízdě po strmých horských silnicích přes krásné vesničky s kamennými kostely zastrčenými pod Monte Rosou, druhou nejvyšší horou Evropy, zahlédnete první záblesky peřejí na řece Sesii a pochopíte, proč by se Valsesii mělo říkat „údolí řek“. Pro zkušené i středně pokročilé vodáky nabízí Valsesia všechno. Od úseků řeky Sesia naplněných balvany až po hlubší kaňony a slidy jejích přítoků, jako jsou Gronda a Sorba. Těžko budete hledat lepší místo, kde byste mohli posouvat své limity nebo ladit techniku a ještě si při tom dát šálek perfektní kávy.

Během závodění ve slalomu i sjezdu jsem zažil řadu situací, které byly někdy k smíchu, jindy k zamyšlení. To samozřejmě mohou prožít i vodáci jezdící takzvaně pro radost. V 70. a 80. letech minulého století se většinou pouštěli do souboje s divokou vodou lidé, kteří chtěli svoji výkonnost měřit, takže museli závodit.

Po relativně klidném létě (2020, pozn. red.) se suvenýr z Číny začal opět probouzet, a tak jsem přestal o své účasti na prodlouženém víkendu na Innu a jeho přítocích váhat. Co kdyby to byla letos poslední voda? Navíc mě Petr uklidnil informací, že jedou děti.

Na prkně jezdím už dost let a sjel jsem, kde se co dalo. Dost často i to, co jsem si myslel, že nejde. Proto jsem pozvánku na výlet do Chile přijal s nadšením a jasným plánem: „Vezmu si paddleboard i kajak a budu to střídat podle nálady. Pokud je ta slavná Futaleufú dostatečně hluboká, tak není, co by se mi stalo, a pokusím se to alespoň proplavat.“ … no, ještěže jsem s sebou ten kajak měl.

V létě 2020 Olaf Obsommer a Jens Klatt vyrazili na další část projektu Bike2Boat, tentokrát přes Alpy. Doprovod jim udělali Adrian Mattern a Bren Orton. Upřímně, cestovat 800 km z Německa do Itálie a Rakouska v sedle kola s vybavením o hmotnosti asi 80 kilogramů není pro každého. Ale někdy je dobré užít si trochu utrpení, odpočinout si od pádlování a připomenout si, jaké radosti může přinést cesta samotná.

Před pár lety mi kamarád Bob Daffe řekl, že se diví, proč jsme ještě nejeli na řeku Alsek, když už máme na Yukonu a Aljašce projeto celkem hodně. Řekl, že ji považuje za asi nejkrásnější řeku Yukonu. Pak se zamyslel a se vztyčeným prstem dodal: „Když se povede počasí!“ No a protože jsme od přírody klikaři, počásko se povedlo a můžu říct, že Bob nekecal – je to nádhera od samotnýho začátku až do konce.

Gilgit-Baltistán – severní část Pákistánu. Křižovatka třech nejvyšších pohoří světa – Karákóram, Himálaj a Hindúkuš. Toto je zároveň místo, kde se legendární Indus steče s řekou Gilgit. Veškeré ostatní pákistánské řeky jsou dnes schovány ve stínu věhlasného Rondu kaňonu řeky Indus. Pakliže však nemáte cíle naprosto nejvyšší nebo se potřebujete před monstrózními peřejemi Indu rozpádlovat, rozhodně má tato oblast co nabídnout.

Organizátorská četa se v kempu roudnických kanoistů sjíždí už od středy, ve čtvrtek večer už je v téměř plné síle a všichni si pochvalují, že si můžou po práci na přípravách užívat kanál v podobě v jaké jsme ho asi ještě neviděli. V Labi teklo tak málo vody, takže měl kanál dost neobvyklý spád…

Že by Island připadal v úvahu jako podzimní destinace, to mě fakt nenapadlo. Pozvání mého kamaráda, který tam v té době bydlel, a příslib, že nám dohodí levná auta, odstartoval přípravy na akci, která by se v budoucnu už nemusela uskutečnit. Obvolal jsem staré známé, přihodil jednu novou tvář a začal Lindu psychicky připravovat na bandu pěti chlapů – kromě mě ještě Samuraje, Fíka, Pepy a Vytouna.