Divoká voda

O velikonočním víkendu se budou na Labi konat tradiční vodácké závody. V neděli 20. 4. bude klání okořeněno boji o mistrovské tituly v dlouhém sjezdu. Sobotní sprint je současně Evropským pohárem ve sjezdu. Na Labi po oba dny svedou souboje také raftaři. A bude prostor i pro volné splutí.

Řeka Salza – jen málokterý vodák o ní ještě neslyšel. Nachází se v severním Štýrsku a dělí svým tokem pohoří Hochschwab a Göstlingské alpy. Její pramen se nalézá nedaleko poutního místa Mariazell pod horou Ulreichsberg ve výšce asi 1800 m n. m. Dlouhá je 80 km a ústí do řeky Enns. Průzračnou vodu jako je zde, již najdete jen málokde.

Pro vodáky jsem až moc lezec, pro lezce zase blázen v lodi. Je pravda, že v mém domovském slalomářském oddíle pro „plácání se“ na plasťáku příliš pochopení nemají, ale to nevadí. Všichni dobře víme a cítíme, že pohyb v přírodě je krásnější, rozmanitější a dobrodružnější než hoblování v brankách v betonovém korytě či lezení na umělé stěně.

Je konec ledna a jako by se opakoval scénář z minula. Touha vydat se za pádlováním do zemí tropických plodů, divokých řek a pašeráků kokainu je vysoká. Ovšem to se dá jen stěží říci o stavu našich bankovních účtů. Náš hledáček potenciálních pádlovacích destinací se tedy znovu přesouvá nad evropský kontinent.

Stejně jako patří Máj od Karla Hynka Máchy do povinné četby na střední škole, měla by Humla Karnali patřit do povinného seznamu řek pro milovníky expedičního pádlování. Osobně jsem měl Humlu zařazenou celkem špatně – dlouhá léta jsem si myslel, že je to mega dlouhá řeka jen s několika peřejemi a zejména s velkým množstvím voleje. No nakonec jsem se tam musel vypravit, abych sám posoudil, jak že to ve skutečnosti je.

Tato výprava s Petrem a se Slonem se původně měla uskutečnit už před nějakou obou, ale Covid a další věci tomu chtěly jinak. Nakonec to ale přece jenom vyšlo a zaběhnutý cyklus Balkán – západ nám tentokrát jasně velel vydat se na Balkán.

Řeku Taru jsem měl v hledáčku již poměrně dlouho, ale vydat se na ni nebylo jen tak. O řece není příliš mnoho informací a nevěděl jsem, který úsek by byl vlastně pro nás, paddleboardisty, vhodný a zábavný. Před několika lety byla na Taře Francouzsko-německá paddleboardová expedice, která se ji pokusila sjet celou. Bohužel nejkrásnější úsek – Ďáblův kaňon nad silničním mostem Djurdjević vynechali pro obavy z neznámých peřejí. To pro mě byla hozená rukavice. Řekl jsem si, že pokud to jen trochu půjde, jejich misi dokončím a sjedu celou Taru včetně onoho obávaného kaňonu.

Letos v červenci jsem vedl expedici na nafukovacích kánoích a kajacích na řece Moisie. Je to divoká, lidmi nezasažená řeka ve východní Kanadě v provincii Québec. Tato řeka nás přitahovala už delší dobu, a jak jsme zjistili, oprávněně. V celé délce 400 kilometrů jsme se pohybovali jen v divočině a na závěr jsme se všichni shodli, že Moisie je dost možná nejlepší expediční řekou východní Kanady.

Když se řekne Mexiko, každý si vybaví něco jiného – kaktusy, sombrera nebo tequilu. A já si představím ty nejlepší vodopády uprostřed džungle. O tom pádlování v Mexiku je. Anebo vlastně je to možná i dost jinak. Na své si tam přijdou, podle mě, jak normální kajakáři (WW IV), tak nebojácní letci. Výhodou je, že pokud nemáte dost času, bude 14 dní na oblast, kam jsme vyrazili my, skoro až dost.

Rieka Belá vzniká vo Vysokých Tatrách sútokom Tichého potoka a Kôprovského potoka. Je to asi 300 metrov severne od turistického prístrešku, kde sa stretáva žltá turistická značka z Tichej doliny a zelená turistická značka z Kôprovej doliny. Správa TANAPu na jar 2022 k tomuto prístrešku osadila smerovú tabuľu a tiež upravila prístupovú cestu vedúcu k miestu vzniku rieky Belá. Rieku Belá je možné splavovať na jednomiestnych plavidlách asi 100 metrov od jej vzniku. Na miesto nástupu je potrebné plavidlá vyniesť ručne.

Zabralo mi skoro šest let, než jsem zvládnul sjet řeku Bjoreio celou. Ne proto, že by to byla nějak extrémně divoká řeka – je tu pár přenášek na úseku dlouhém 35 km, na kterém řeka klesne o 1 300 metrů, ale většina je krásná divoká voda obtížnosti WW IV–V. Ne proto, že by tahle řeka byla nějak vzdálená od civilizace – její velká většina teče podél silnice. Ne proto, že tu není voda po většinu roku – Bjoreio má vodu často, možná častěji než kdejaká norská klasika. Proč se tedy tahle řeka nejezdí už dávno, a proč to zabralo tak dlouhou dobu mně?

V roce 1959 se dokončovala na Vltavě lipenská přehrada, jejíž vzniklé jezero o rozloze 48,7 km2 a délce 42 km je stále největší u nás. Dalo se tušit, že tato stavba určitě bude mít velký vliv na rozvoj vodních sportů. Dnes, když se mezi vyznavači divoké vody řekne Lipno, každý ví, o čem je řeč. Je to vodácký svátek.

Že je v Grónsku hodně ledu, nad tím se člověk moc nepozastaví. Že jsou v Grónsku řeky, to už je fakt k zamyšlení. A že jsou v Grónsku řeky na ledu, to už zní jak ze sci-fi filmu. A my jsem se na ně vypravili.

Kolem roku 2014 bylo pádlování v Piemontu hit. Řeky měly spolehlivou sezonu tání sněhových zásob a mnoho partiček jezdilo užívat si volného kempování nebo se pokoušet o první dropy, slajdy či dokonce vodopády. I když se do programu výletů zařazovalo mnoho okolních řek, epicentrem bylo vždy údolí Valsesia. Koncentrace neskutečně kvalitních úseků je tu na Evropu ojedinělá, navíc pro pádlery toužící po prvních vertikálních metrech nabízí velký výběr skůčků a skoků s relativně malými následky.

I v letošním roce se uskuteční tradiční český vodácký svátek na vltavských Čertových proudech pod Lipnem. Termín připadnul na 23. – 25. 8.