Divoká voda

Stejně jako patří Máj od Karla Hynka Máchy do povinné četby na střední škole, měla by Humla Karnali patřit do povinného seznamu řek pro milovníky expedičního pádlování. Osobně jsem měl Humlu zařazenou celkem špatně – dlouhá léta jsem si myslel, že je to mega dlouhá řeka jen s několika peřejemi a zejména s velkým množstvím voleje. No nakonec jsem se tam musel vypravit, abych sám posoudil, jak že to ve skutečnosti je.

Tato výprava s Petrem a se Slonem se původně měla uskutečnit už před nějakou obou, ale Covid a další věci tomu chtěly jinak. Nakonec to ale přece jenom vyšlo a zaběhnutý cyklus Balkán – západ nám tentokrát jasně velel vydat se na Balkán.

Řeku Taru jsem měl v hledáčku již poměrně dlouho, ale vydat se na ni nebylo jen tak. O řece není příliš mnoho informací a nevěděl jsem, který úsek by byl vlastně pro nás, paddleboardisty, vhodný a zábavný. Před několika lety byla na Taře Francouzsko-německá paddleboardová expedice, která se ji pokusila sjet celou. Bohužel nejkrásnější úsek – Ďáblův kaňon nad silničním mostem Djurdjević vynechali pro obavy z neznámých peřejí. To pro mě byla hozená rukavice. Řekl jsem si, že pokud to jen trochu půjde, jejich misi dokončím a sjedu celou Taru včetně onoho obávaného kaňonu.

Letos v červenci jsem vedl expedici na nafukovacích kánoích a kajacích na řece Moisie. Je to divoká, lidmi nezasažená řeka ve východní Kanadě v provincii Québec. Tato řeka nás přitahovala už delší dobu, a jak jsme zjistili, oprávněně. V celé délce 400 kilometrů jsme se pohybovali jen v divočině a na závěr jsme se všichni shodli, že Moisie je dost možná nejlepší expediční řekou východní Kanady.

Když se řekne Mexiko, každý si vybaví něco jiného – kaktusy, sombrera nebo tequilu. A já si představím ty nejlepší vodopády uprostřed džungle. O tom pádlování v Mexiku je. Anebo vlastně je to možná i dost jinak. Na své si tam přijdou, podle mě, jak normální kajakáři (WW IV), tak nebojácní letci. Výhodou je, že pokud nemáte dost času, bude 14 dní na oblast, kam jsme vyrazili my, skoro až dost.

Rieka Belá vzniká vo Vysokých Tatrách sútokom Tichého potoka a Kôprovského potoka. Je to asi 300 metrov severne od turistického prístrešku, kde sa stretáva žltá turistická značka z Tichej doliny a zelená turistická značka z Kôprovej doliny. Správa TANAPu na jar 2022 k tomuto prístrešku osadila smerovú tabuľu a tiež upravila prístupovú cestu vedúcu k miestu vzniku rieky Belá. Rieku Belá je možné splavovať na jednomiestnych plavidlách asi 100 metrov od jej vzniku. Na miesto nástupu je potrebné plavidlá vyniesť ručne.

Zabralo mi skoro šest let, než jsem zvládnul sjet řeku Bjoreio celou. Ne proto, že by to byla nějak extrémně divoká řeka – je tu pár přenášek na úseku dlouhém 35 km, na kterém řeka klesne o 1 300 metrů, ale většina je krásná divoká voda obtížnosti WW IV–V. Ne proto, že by tahle řeka byla nějak vzdálená od civilizace – její velká většina teče podél silnice. Ne proto, že tu není voda po většinu roku – Bjoreio má vodu často, možná častěji než kdejaká norská klasika. Proč se tedy tahle řeka nejezdí už dávno, a proč to zabralo tak dlouhou dobu mně?

V roce 1959 se dokončovala na Vltavě lipenská přehrada, jejíž vzniklé jezero o rozloze 48,7 km2 a délce 42 km je stále největší u nás. Dalo se tušit, že tato stavba určitě bude mít velký vliv na rozvoj vodních sportů. Dnes, když se mezi vyznavači divoké vody řekne Lipno, každý ví, o čem je řeč. Je to vodácký svátek.

Že je v Grónsku hodně ledu, nad tím se člověk moc nepozastaví. Že jsou v Grónsku řeky, to už je fakt k zamyšlení. A že jsou v Grónsku řeky na ledu, to už zní jak ze sci-fi filmu. A my jsem se na ně vypravili.

Kolem roku 2014 bylo pádlování v Piemontu hit. Řeky měly spolehlivou sezonu tání sněhových zásob a mnoho partiček jezdilo užívat si volného kempování nebo se pokoušet o první dropy, slajdy či dokonce vodopády. I když se do programu výletů zařazovalo mnoho okolních řek, epicentrem bylo vždy údolí Valsesia. Koncentrace neskutečně kvalitních úseků je tu na Evropu ojedinělá, navíc pro pádlery toužící po prvních vertikálních metrech nabízí velký výběr skůčků a skoků s relativně malými následky.

I v letošním roce se uskuteční tradiční český vodácký svátek na vltavských Čertových proudech pod Lipnem. Termín připadnul na 23. – 25. 8.

Po polovině června proběhla českými sdělovacími prostředky zpráva, že při nehodě dvou raftů na francouzské řece Guil přišli o život dva čeští občané – muž a žena ve věku okolo 60 let. Články ale nebyly nijak podrobné. Nám se před pád dny ozval Tomáš Jursa, který tento nešťastný zájezd vedl a chtěl vše uvést na pravou míru. Níže tedy přinášíme jeho výpověď.

Je za námi osmý ročník Kanufestu v Roudnici nad Labem. Pro Plzeňáky tahle akce začíná vždy už ve středu, kdy se všichni potkáme v Roudnici na kanále a začínáme s přípravami. Tenhle rok šlo vše výborně od ruky a na pátek už nám zbylo „jen“ vymyslet a postavit trať. Jelikož je Kanufest poprvé součástí Czech Whitewater Tour, měli jsme na závody speciální nafukovací kayakcrossové branky. Na roudnické poměry byla trať poměrně náročná a dlouhá.

Je tady pár nešťastníků, kteří propadají každou zimu depresím plynoucím z abstinence pádlování na divokých řekách. Tu nemůže žádný kanál, natož běžkařská stopa, vykompenzovat. Já sám jsem jedním z těchto pacientů. Každopádně nejsem zatím jedním z těch, co se s tím hodlají nebo musejí smířit.

Osobně mě baví veškeré cestovatelské plány dotáhnout až do absurdna. Sám jsem trochu sebemasochista. Za ta léta cestování s kajakem po světě, pakliže nemáte v plánu pracovat jako raft guide, jsem poznal, že nejsložitější je načasování plánů s lidmi, se kterými chce člověk opravdu strávit pár týdnů kajakováním.