Divoká voda

Když se řekne Mexiko, každý si vybaví něco jiného – kaktusy, sombrera nebo tequilu. A já si představím ty nejlepší vodopády uprostřed džungle. O tom pádlování v Mexiku je. Anebo vlastně je to možná i dost jinak. Na své si tam přijdou, podle mě, jak normální kajakáři (WW IV), tak nebojácní letci. Výhodou je, že pokud nemáte dost času, bude 14 dní na oblast, kam jsme vyrazili my, skoro až dost.

Rieka Belá vzniká vo Vysokých Tatrách sútokom Tichého potoka a Kôprovského potoka. Je to asi 300 metrov severne od turistického prístrešku, kde sa stretáva žltá turistická značka z Tichej doliny a zelená turistická značka z Kôprovej doliny. Správa TANAPu na jar 2022 k tomuto prístrešku osadila smerovú tabuľu a tiež upravila prístupovú cestu vedúcu k miestu vzniku rieky Belá. Rieku Belá je možné splavovať na jednomiestnych plavidlách asi 100 metrov od jej vzniku. Na miesto nástupu je potrebné plavidlá vyniesť ručne.

Zabralo mi skoro šest let, než jsem zvládnul sjet řeku Bjoreio celou. Ne proto, že by to byla nějak extrémně divoká řeka – je tu pár přenášek na úseku dlouhém 35 km, na kterém řeka klesne o 1 300 metrů, ale většina je krásná divoká voda obtížnosti WW IV–V. Ne proto, že by tahle řeka byla nějak vzdálená od civilizace – její velká většina teče podél silnice. Ne proto, že tu není voda po většinu roku – Bjoreio má vodu často, možná častěji než kdejaká norská klasika. Proč se tedy tahle řeka nejezdí už dávno, a proč to zabralo tak dlouhou dobu mně?

V roce 1959 se dokončovala na Vltavě lipenská přehrada, jejíž vzniklé jezero o rozloze 48,7 km2 a délce 42 km je stále největší u nás. Dalo se tušit, že tato stavba určitě bude mít velký vliv na rozvoj vodních sportů. Dnes, když se mezi vyznavači divoké vody řekne Lipno, každý ví, o čem je řeč. Je to vodácký svátek.

Že je v Grónsku hodně ledu, nad tím se člověk moc nepozastaví. Že jsou v Grónsku řeky, to už je fakt k zamyšlení. A že jsou v Grónsku řeky na ledu, to už zní jak ze sci-fi filmu. A my jsem se na ně vypravili.

Kolem roku 2014 bylo pádlování v Piemontu hit. Řeky měly spolehlivou sezonu tání sněhových zásob a mnoho partiček jezdilo užívat si volného kempování nebo se pokoušet o první dropy, slajdy či dokonce vodopády. I když se do programu výletů zařazovalo mnoho okolních řek, epicentrem bylo vždy údolí Valsesia. Koncentrace neskutečně kvalitních úseků je tu na Evropu ojedinělá, navíc pro pádlery toužící po prvních vertikálních metrech nabízí velký výběr skůčků a skoků s relativně malými následky.

I v letošním roce se uskuteční tradiční český vodácký svátek na vltavských Čertových proudech pod Lipnem. Termín připadnul na 23. – 25. 8.

Po polovině června proběhla českými sdělovacími prostředky zpráva, že při nehodě dvou raftů na francouzské řece Guil přišli o život dva čeští občané – muž a žena ve věku okolo 60 let. Články ale nebyly nijak podrobné. Nám se před pád dny ozval Tomáš Jursa, který tento nešťastný zájezd vedl a chtěl vše uvést na pravou míru. Níže tedy přinášíme jeho výpověď.

Je za námi osmý ročník Kanufestu v Roudnici nad Labem. Pro Plzeňáky tahle akce začíná vždy už ve středu, kdy se všichni potkáme v Roudnici na kanále a začínáme s přípravami. Tenhle rok šlo vše výborně od ruky a na pátek už nám zbylo „jen“ vymyslet a postavit trať. Jelikož je Kanufest poprvé součástí Czech Whitewater Tour, měli jsme na závody speciální nafukovací kayakcrossové branky. Na roudnické poměry byla trať poměrně náročná a dlouhá.

Je tady pár nešťastníků, kteří propadají každou zimu depresím plynoucím z abstinence pádlování na divokých řekách. Tu nemůže žádný kanál, natož běžkařská stopa, vykompenzovat. Já sám jsem jedním z těchto pacientů. Každopádně nejsem zatím jedním z těch, co se s tím hodlají nebo musejí smířit.

Osobně mě baví veškeré cestovatelské plány dotáhnout až do absurdna. Sám jsem trochu sebemasochista. Za ta léta cestování s kajakem po světě, pakliže nemáte v plánu pracovat jako raft guide, jsem poznal, že nejsložitější je načasování plánů s lidmi, se kterými chce člověk opravdu strávit pár týdnů kajakováním.

„Co budeme dělat?“ ptám se každé ráno, když otevřu oči a v dálce slyším šumění řeky Durance. Vyjdu ven, slyším vesele cvrlikající ptáky a vidím, jak první vrcholky hor kolem kempu v L’Argentiere září v teplém slunečním světle. Každý prázdninový den tady na Durance na jihovýchodě Francie, v nádherné oblasti Provence-Alpes-Côte d’Azur, začínám touhle otázkou, protože region nabízí tolik aktivit, že je opravdu těžké si vybrat.

Pokud musím na nasedací místo řeky s kajakem dojít několik kilometrů, přitahuje mě to podstatně víc, než dojet k mostu, kde člověk jednoduše nasedne a jede. Je to pravděpodobně i tím, že v kajaku trávím spoustu času a prostě mě baví s lodí na rameni pochodovat, i když to občas hodně bolí a člověk nadává sám sobě. Osobně jsem velkým zastáncem trénování fyzičky metodou, že to prostě musí bolet, a pokud možno pořádně a dlouho.

„Slyšel jsi o tom borcovi, co jel s naším packraftem sám do Kazachstánu?“ dotázal se mě v nějaké mailové komunikaci Robert Kazík a já jsem se jen podivil, protože neslyšel. Poslal mi kontakt a už mi svitlo. Žozé. To je přece ten chlapík, co nám psal článek o polárnicko-vodácké výpravě v Rumunsku. To musím omrknout, bude to stát za to. A stálo. Bohužel se Žozému nechtělo smolit s textem, ale dal mi plné svolení načerpat jakékoliv informace z jeho webu a zpracovat je dle uvážení. Vzhledem k tomu, že se sám vydal na divoké řeky ve střední Asii, ve vodácky málo probádané zemi, jsem to vlastně nemohl odmítnout.

Kolumbie je země, do které se, ať chcete, nebo ne, zamilujete v moment, kdy vylezete z letištní haly. Tropický vzduch, usměvaví lidé, nikdo vám nenutí taxík, kafe za 5 Kč.