ROZHOVOR: Váša Chaloupka – trvalo mi si uvědomit, jak obrovský je to úspěch

Ahoj Vášo. Jako první se musím zeptat, co se ti honilo v hlavě, když jsi čekal na výsledky dalších závodníků? Jak odpadávali, brada ti padala níž a níž a pro mě jako diváka to byl naprosto fantastický zážitek.

Ahoj. No zrovna na tohle se mě ptá spousta lidí…

Já vím, ale nemůžu si pomoct.

Já jsem to v ten moment přesně takhle cítil. To, co bylo vidět, byly ryzí emoce.

Dojel jsem svoji jízdu, za mnou jelo ještě pět lidí, všichni absolutní legendy a modly, ke kterým jsem posledních 10 let vzhlížel. Říkal jsem si, že mě musí zajet všichni.

Jel Španěl a pokazil to v půlce. V ten moment jsem si uvědomil, že ta trať není zas tak jednoduchá a že není úplně daný, že mě musí porazit. Začal jsem trochu věřit, že by třeba, možná… Ale taky tam pořád byla obrovská pokora, jaký jména jsou ještě na startu. Nejtěsnější to bylo se Sašou Slavkovským, kterému se to zadrhlo až těsně před cílem a byl za mnou rozdílem 15 setin sekundy, tam se vlastně lámal i zisk medaile.

Kdy ti doopravdy došlo, že máš zlato, že jsi mistr světa a co to vlastně znamená?

No musím říct, že to by se dalo počítat na týdny. Postupně si to začalo sedat, ale vlastně mi hrozně trvalo si uvědomit, jak obrovskej je to úspěch a že už je to teď nedílná součást mojeho ježdění na vodě.

Hned po závodě není čas na něco takového myslet?

Moc ne, to jde všechno strašně rychle. Vylezl jsem z lodi a po mně byla pět minut pauza, protože se lámala půlka finále. Hned mě tahali z lodě a šel jsem na krátký rozhovor jako průběžný vedoucí jezdec. Pak bylo těch 15 minut, než všichni odjeli, ty se teda vleky, to musím říct. A najednou bronz, stříbro, zlato… Do toho ty obrovský emoce. Pak mi jen přítelkyně běžela pro soupravu, protože se šlo hned na vyhlašování. Bylo štěstí, že se nejdřív vyhlašovaly holky, během ceremoniálu jsem se ještě převlíkal z hydra.

Vyhlášení teda bylo nádherný, ale hned po něm už jsem šel mezi novináře, kterým jsem věnoval asi hodinu a půl a pak jsem ještě musel na doping, což je další půlhodina. Takže jsem se zastavil až nějaké tři hodiny po finále.

Strašně jsem se těšil, jak si dám hned po závodě pivo, protože byl konec sezony, no a dal jsem si ho až večer. (směje se)

Z jiných rozhovorů jsem pochopil, že jsi netušil, že je to mistr světa na singlu po 44 letech…

Netušil jsem to vůbec. Tak nějak jsem měl v hlavě, že asi poslední byl Lukáš Pollert, kterej byl hodně úspěšnej, ale ono ne. Později mi tak nějak začalo docházet, že to je opravdu dlouhá doba, rok 1977, to bylo mým rodičům pět let, to je prostě neuvěřitelný.

Už ti Petr Sodomka gratuloval?

Negratuloval, ještě jsme spolu nemluvili. Ale je to s tím Petrem takový trochu symbolický, protože mojeho trenéra Pytláka (Miloš Říha) právě Petr trénoval, takže je to vlastně takový předání přes jedno „koleno“.

Čeští singlíři za sebou mají velmi úspěšnou sezonu. Myslíš, že je tam nakročeno k něčemu podobnému jako třeba v kajaku, kde jsou kluci absolutní světová špička?

No doufám, že se blýská na lepší časy. Máme teď super partu, dobře spolu vycházíme, mančaft je poslední dva roky stejnej, jsme tam Lukino (Lukáš Rohan), já a Vojta (Heger). Lukáš je nejstarší, ale je mu jenom 26, Vojtovi je 20, takže jsme mladí a měli bychom snad mít ještě něco před sebou. V singlu přichází vrchol trochu později, je dobře, že jsme se začali drát mezi světovou špičku už teď a doufám, že by z toho mohli těžit i mladí, kteří se na nás budou chtít dotahovat.

Jak jsi titul oslavil?

Nooo… Řekl bych, že docela poctivě. (směje se) A ještě tak postupně slavím, když je příležitost. Krásnou oslavu nám, ještě s Gabčou Satkovou, připravili po návratu do Prahy u Vávry na baru. Bylo to navíc velký překvapení, protože jsem šel s přítelkyní na večeři do města a ona pak, že se jen tak stavíme na baru, no a byli tam všichni lidi od vody. To bylo úplně úžasný. Pak byla ještě oslava s rodinou doma v Olomouci.

Co gratulace? Stal ses hvězdou třeba na sociálních sítích?

To trochu nastalo a pár dnů to trvalo. Každou volnou chvilku jsem odpovídal na zprávy a vzkazy, snažil jsem se každýmu odepsat nějak jinak, aby to nebylo pořád jenom, že děkuju a smajlík.

Nejvíc ale byly gratulace přímo na místě, po závodě. Objetí od přítelkyně, Pytlák, Vávra, byli tam dokonce naši, to bylo naprosto úžasný.

A pak si nesmírně vážím gratulací od soupeřů, legend, ke kterým jsem vzhlížel, jak jsem už říkal, to byly opravdu silný okamžiky.

Pojďme si ale povědět, jak ses k tomuhle všemu dostal. Koukal jsem, že jsi začínal jako fotbalista…

No my jsme hodně sportovní rodina, takže nějaký sport jsem dělal už od malička. Zkoušel jsem třeba i judo. Od šesti let jsem pak hrál fotbal v Sigmě Olomouc a to mi přerušilo zranění, konkrétně zánět kyčelního kloubu, který byl způsobený intenzivním tréninkem. To mi bylo zhruba 10. Ono je těžký zpětně popsat, co se ti děje, v takovým věku to vnímáš úplně jinak, ale pamatuju si, jak jsem se v noci budil bolestma, taťka mi dělal masáže, lítali jsme po doktorech. Skončilo to půlroční pauzou od všeho a pak jsme začali hledat, co bych mohl dělat za jiný sport.

Přes rodinnou známou, jejíž děti dělaly obě divokou vodu, jsme se dostali právě k tomuhle a já jsem začal chodit do oddílu. Bylo to chvíli po olympiádě v Pekingu, takže jsem měl i trochu představu, o co jde, protože jsem na olympiádě slalom sledoval.

Byl jsi hned na singlu?

Nene, nejdřív jsme začínali na plastových kánoích, jen tak jsme jezdili po Olomouci, prostě turistika. Pak jsem začal jezdit v kajaku, i ve sjezdovém, zkusil jsem debla, takže jsem nejdřív prošel tak trochu všechno a teprve potom se to začalo specializovat. První závod na singlu jsem jel nějaké dva, tři roky po začátku, takže tak 2010–11. Rozhodně jsem v ten moment ale netušil, jestli už na tom singlu zůstanu nebo ne. V roce 2013 jsem jel svoji první nominaci a tam už bylo jasné, že ten singl to bude.

Šel jsi do vody od začátku s tím, že bys byl jednou vrcholový sportovec?

Myslím si, že jo, ale to jsem šel předtím i do fotbalu, prostě jsem ten „drajv“ měl v sobě od vždycky. U tý vody si vybavuju, že jsem v první sezoně býval v žákovských závodech třeba okolo 20. místa. Nebylo to na první sezonu špatný, vlastně se nedalo ani nic jinačího čekat, ale říkal jsem si, že bych rád byl lepší. V tu dobu se ještě v Olomouci přes zimu nechodilo na vodu, chodilo se do tělocvičen a plavat, což je za mě super, ale já jsem v sobě tak nějak měl, že bych přece chtěl jezdit pořád na vodě. Tak jsem celou zimu téměř denně chodil na vodu, úplně sám, nikdo mi k tomu nic neříkal, prostě jsem se snažil co nejvíc jezdit, do toho jsem si začal sám podle sebe cvičit, jen takový základ, co člověk obecně zná, třeba kliky, shyby. No a přišla nová sezona, první závod a já byl najednou třetí. Tím jsem pochopil, že dřina má smysl, že bez ní to nepůjde a od té doby jsem se do toho opřel naplno.

K tomu mi taťka vnuknul myšlenku, že by nebylo špatný najít si někoho, kdo by mi pomohl s přípravou na suchu, se silou a kondicí. V tu dobu šel do Olomouce na závěr kariéry hokejista Mario Cartelli, který se znal s dědou a strejdou, ti ho spojili se mnou a byl to vlastně můj první kondiční trenér, s kterým jsem pracoval zhruba čtyři roky. Tím taky začal vznikat jakýsi tým kolem mě, který je o víc lidech než jednom trenérovi na vodě. Nechal jsem se trochu inspirovat i v jiných sportech, kde to tak je běžně. Aktuálně je to tak, že mám hlavního trenéra Pytláka a k tomu mám kondičního trenéra, mentálního kouče, fyzioterapeutku, … Starají se o mě, každý přispěje svojí expertizou.

Klidně ty lidi představ.

Pytlák je trenér na vodu a taky hlavní člověk, který řeší celý můj program – kdy mám volno, kdy se trénuje vytrvalost, kdy síla, kdy se závodí. Přece jenom je pořád hlavní částí tréninku voda, ten můj tým musí mít nějakého šéfa a logicky je to trenér od vody.

Potom můj kondičák Jonáš Křepelka, který je shodou okolností hokejista. Mě nějak ti hokejisti provází. (směje se) No a k němu jsem se dostal přes kontakt od fyzioterapeutky Markéty Musilové, která se nestará jen o mě, ale je to svazová fyzioterapeutka, takže má pod sebou i další slalomáře, nicméně já s ní spolupracuju trochu víc a vídáme se jednou týdně. Pomáhá mi udržet v kondici kyčle, které už budou navždy mojí achillovou patou, řešíme prevenci zranění, pomohla mi třeba vyřešit bolavá ramena, která mě vždy trápila s koncem sezony a spoustu dalšího.

O velký posun se postaral mentální kouč Milan Moravec, se kterým jsem začal spolupracovat zhruba před dvěma roky. Kdyby sis ty složky tréninku představil jako velkou skříň, ve které jsou šuplíky, tak tohle je opravdu veliký šuplík a já jsem rád, že jsem ho otevřel. Oba jsme s Milanem překvapení, jaké výsledky naše spolupráce přináší a jaké se dějí pokroky. Pracujeme na tom, abych se dokázal dostat do přítomnosti, abych dokázal odhánět nesmyslné myšlenky chvíli před startem a podobně.

Vyjmenuješ všechny svoje trenéry na vodě?

Jako první mě v Olomouci trénovala Pavla Kneblová, to bylo fakt důležitý, protože dokázala utvořit dobrou partu, překonat naši pubertu a dala mi takové všeobecné základy. To trvalo asi tři roky.

Potom jsem přešel k Peťovi Kratochvílovi, kde to už bylo víc do toho závodění, ale pořád to bylo takový relativně všeobecný, jezdili jsme i sjezdy. U něj jsem byl tak dva roky.

Pak přišel Ruda Rozsypal, se kterým jsem si vytvořil velmi silný vztah trenér–závodník, a ten mě vlastně měl na starosti celou juniorskou kariéru. Byli jsme na sebe hodně dobře vyladění a bylo mi hodně smutno, když jsem pak přecházel do Prahy a musel ho opustit. Věděl jsem, že jinde než v Praze prostě tak dobrý podmínky na trénink mít nebudu a je třeba tenhle krok udělat.

V Praze jsem byl dva roky u Honzy Busty a poslední dva roky jsem u Pytláka, kde budu i dál.

Jak se díváš na přehazování pádla?

No to je moc hezká otázka, jsem rád, že se ptáš.

Já si myslím, že to není potřeba. Spousta lidí se mě ptá, jestli bych s tím nechtěl začít, ale já prostě zůstanu u přehmatu. Bylo by pro mě v tuhle chvíli dost těžký se to naučit tak, abych se na to mohl spolehnout, obzvlášť ve chvílích jako je finále MS. Věřím svojí přesruce, trénuju ji od jedenácti let a navíc musím říct, že mě ta práce s pádlem na přehmat fakt baví. Ještě to mám podpořený tím, že když se podíváš na světovou špičku, tak nikdo tam nepřehazuje, což asi taky něco znamená. U mladších už je to ale dost běžný.

Když se ještě vrátíme k začátkům. Říkal jsi, že ty první roky byly dost všeobecné, znamená to, že máš sježděné i nějaké řeky, závody typu ČPV a podobně?

Ne, až takhle všeobecné to nebylo, jezdili jsme slalom a sjezd a objížděli závody. Sjíždění řek mě hodně láká a doufám, že se k tomu v budoucnu dostanu. Když se dívám třeba na závody na Ötzu, tak bych si to chtěl někdy zkusit.

S Lukášem Rohanem jsme se bavili, jaká je škoda, že se slalom už v podstatě nejezdí na přírodních řekách. Jak to vidíš ty?

V tomhle jsem s Lukášem za jedno a hodně mě to mrzí. Zažil jsem poslední český pohár ve Špindlu v roce 2013 a jsem za to strašně rád. Byl to parádní zážitek i přes tu zimu a všechno další, co k tomu patřilo. A díky bohu za Lipno, že se pořád drží. Vodní terén je tam úplně jinačí, voda se chová jinak, záď se ti může chytit do trsu trávy, to je prostě úplně něco jinýho. A obecně mám rád kanály, který jsou aspoň trochu jako přírodní voda, třeba Solkan, Lipťák, Seo, Pau, …

Myslím si, že tohle u mě vzniklo ještě v Olomouci, kdy jsme v dubnu jezdili na Moravu od Hanušovic, na přírodní vodu, bez branek, prostě jsme se jen učili jezdit na vodě, číst ji. Hodně mi to dalo a mělo by to podle mě být zachované. Tak se v dětech probudí ta správná láska k vodě.

Zvládáš dělat ještě něco jiného než vodu?

Studuju, jsem ve třetím ročníku bakalářského studia oboru Sportovní management na FTVS a určitě chci pokračovat na magistra, jen zatím nevím v jakém oboru. Jsem si vědom, že ta škola není nic světobornýho, ale šel jsem do Prahy za snem na vodě a beru to tak, že je dobrý dělat k tomu i tu školu. Naši nebyli z výběru oboru nadšený, ale nějak jsme si vysvětlili, že kdybych nedával tolik sportu, tak bych nejspíš měl školu mnohem náročnější, obojí ale skloubit nejde.

Chtěl bys po skončení kariéry zůstat u vody?

Určitě bych rád, ale v tuhle chvíli těžko říct, jak to dopadne, když ne u vody, tak alespoň u sportu. Nedokážu si třeba představit, že bych byl přímo trenér na plný úvazek, ale nějak předávat svoje zkušenosti a pomáhat nové generaci bych rád, to mě baví už teď.

Jak se díváš na novou kategorii Extreme Slalom?

Popravdě se toho trochu obávám, protože by se mohlo stát i to, že nám časem zruší singly. Že to třeba dopadne jako v biatlonu, kde jsou muži a ženy a jedou několik různých disciplín. U nás by to bylo tak, že je prostě kajak a v něm se jedou taky různé disciplíny. Na olympiádě by to určitě uvítali, protože by jim to uvolnilo místa pro další sporty. Nicméně doufám, že jako singlíři pořád ve slalomu nějaké slovo máme a že se udržíme.

Jaké ti sedí tratě?

Tohle je jedna z věcí, na kterých jsme se snažili pracovat právě s mým mentálním koučem. Abych si nevytvářel předsudky, že tahle trať mi sedí a tahle nesedí a že tady mi to vždycky šlo, tak mi to půjde i teď a podobně. Snažím se tedy tohle nevnímat a prostě zajet všude, kde je to potřeba. Mám spoustu oblíbených tratí a musím teda říct, že moje fakt neoblíbená trať je Krakov. Ta trať je šíleně nudná, taková monotónní, prostředí kolem taky nic moc a třeba v tom hraje roli i to, že jsem tam jel už spoustu akcí a nikdy tam pořádně nic nezajel.

Mně stačí, že je voda hravá, ať je tam třeba těžký místo, ať se daj vymyslet zábavný kombinace…

Když říkáš těžký místo, tak co třeba teď ta Niagára a brány pod ní právě na MS? Shořelo tam spousta závodníků, nebylo to už moc?

Řeknu to asi tak, bylo to mistrovství světa, tak kde už jinde by měla bejt těžká kombinace? Určitě to nebyla nesmyslná nebo nesmyslně těžká kombinace. Celá ta trať byla férová, pro leváky byla lepší jedna kombinace nahoře a praváci měli zase trochu výhodu tady, takže se to hezky vyrovnalo.

Co ti voda dala a co vzala?

Dala mi krásnej život, jeho náplň, opravdu mě to baví a žiju tím naplno. Poznal jsem u vody většinu mých přátel a přítelkyni. Mám z vody spoustu krásných zážitků, podíval jsem se díky ní na úžasný místa. To je určitě z těch věcí, co mi dala…

A vzala? No napadá mě třeba, že mi vzala volný čas, vůbec jsem třeba nezažil takový ten klasický studentský život, ale beru to spíš tak, že mi to voda nevzala, prostě jsem se tak rozhodl. No a pak asi taková ta klasika, nevidím se tolik s rodinou, i když je to do Olomouce z Prahy pár hodin, tak ten čas není, ale tím, že je celá naše rodina sportovně založená, tak mají pochopení.

Máš nějaké sponzory?

Většinu sponzorů mám už od juniorských let a jsem za to hodně vděčný. Většina z toho jsou firmy známých naší rodiny, kteří mi fandili a fandí a podporují mě. Dále mě sponzoruje firma Topgal a pak mám dva sponzory na výživové doplňky – Betula a Nutristamina. A to je asi všechno, vyloženě vodácké sponzory nemám.

Vášo, moc díky za rozhovor, rád jsem tě poznal, bylo to moc příjemné povídání. Držím palce do dalšího závodění!

Václav Chaloupka

* 18. 2. 1998, Šternberk
S vodou začínal jako s náhradou za fotbal v roce 2008 v SKUP Olomouc, nyní závodí za USK Praha. První větší medaili získal v roce 2012 ještě jako žák. Na mezinárodní scéně začal závodit v roce 2014 a hned z toho byly medailové úspěchy ze závodů hlídek. V roce 2018 se stal mistrem Evropy U23 v italské Ivrei. Největších úspěchů dosáhl v sezoně 2021, kdy se stal mistrem Evropy v kategorii U23 v Solkanu a zároveň mistrem světa v seniorské kategorii v Čunovu.

Medailové úspěchy:
Bronz – MSJFoz do Iguaçu 2015 (individuálně i v hlídkách), MEJ Solkan 2016, ME U23 Hohenlimburg 2017, MS U23 Krakov 2019 (hlídky), ME Praha 2020, MS U23 Tacen 2021
Stříbro – MEJ Skopje 2014 (hlídky), MSJ Penrith 2014 (hlídky), MEJ Solkan 2016 (hlídky), MS U23 Bratislava 2017, ME U23 Liptovský Mikuláš 2019 (hlídky), ME U23 Krakov 2020 (hlídky), SP Pau 2020, ME U23 Solkan 2021 (hlídky), MS U23 Tacen 2021 (hlídky), MS Bratislava 2021 (hlídky)
Zlato – MS U23 Bratislava 2017 (hlídky), ME U23 Bratislava 2018 (hlídky), MS U23 Ivrea 2018, ME U23 Solkan 2021, MS Bratislava 2021