ROZHOVOR: Olek Doba — turista, který třikrát přepádloval oceán

Už deset let si mohou čtenáři National Geographic a s nimi i široká veřejnost zvolit svou osobnost roku v anketě Adventurer of the Year. Letos v červnu tohle celosvětově prestižní ocenění převzal polák Aleksander „Olek“ Doba, který obdržel dosud rekordních víc než 521 000 hlasů.

Když se vloni v lednu objevila v médiích zpráva, že polský kajákář, který je sám někde uprostřed Atlantického oceánu, přestal komunikovat se členy svého podpůrného týmu (poslední zpráva byla z 20. prosince), mnoho lidí mimo seakajakářskou komunitu a Olekovo rodné Polsko vůbec netušilo, o koho jde a o co se pokouší.

Olek byl tou dobou už tři měsíce na cestě přes Atlantik. Sám, jen se svým na míru postaveným kajakem Olo. Ve svých 67 letech vyrazil 5. října 2013 z Lisabonu s cílem přepádlovat Atlantik, a aby to neměl moc snadné, vybral si pro svou cestu trasu, kde jsou od sebe Evropa a Amerika nejdál. Po dlouhých 196 dnech uspěl, a když 19. dubna 2014 dorazil do New Smyrna Beach na Floridě, měl za sebou 6900 námořních mil (přes 12 700 km) namísto původně plánovaných 5400.

Pro Oleka to nebyla první výprava přes oceán. Už v roce 2010 přepádloval z Dakaru (Senegal) do Brazílie, a stal se tak teprve druhým člověkem v historii, který přepádloval Altantický oceán bez doprovodu podpůrného týmu a pouze vlastní silou. Olek toho ale má za sebou víc, na kajaku má napádlováno přes 80 000 kilometrů a přes svůj pokročilý věk se do vodáckého důchodu rozhodně nechystá.

Tento rozhovor s Olekem se uskutečnil loni v létě na veletrhu Outdoor, kterého se Olek zúčastnil na stánku svého partnera, polského výrobce outdoorového vybavení Fjord Nansen.

Oleku, asi bych začal klasicky. Kdy a kde jsi vlastně začal s pádlováním?

Začínal jsem na polské řece Drawě. Je to známá a moc pěkná řeka, dlouhá necelých 200 km. Vyrazili jsme na ni s kamarádem v deblkajaku a jeli jsme asi 100 kilometrů. Bylo to v roce 1980, mně bylo 34 let a byl to můj úplně první výlet na kajaku. V průběhu naší cesty taky proběhla moje první krysa. Teď mi bude 68, takže vlastně můžu říct, že na vodě jezdím půlku svého života.

Aha, takže první výlet, byla to paráda, a ty sis řekl: „Jé, to je super, to se mi líbí, tomuhle sportu se budu věnovat“?

Já byl vždycky aktivní, rád jsem jezdil na kole, chodil na túry, skákal jsem padákem, létal na větroni, jezdil na plachetnici, ale nebral jsem to moc jako sport. Nejsem sportovec, spíš jsem vždycky byl, a pořád jsem, turista. Když se někam vydávám, tak mě zajímá, co tam bude. Když jedu na řeku, tak chci jet někam, kde jsem ještě nebyl, nebo chci dělat něco, co přede mnou ještě nikdo neudělal. Například jsem držel oficiální polský rekord, když jsem během jednoho roku napádloval na polských a německých řekách 5125 km. Pouze 125 km z toho jsem pádloval dvakrát, všechno ostatní jsem jel poprvé v životě. To bylo v roce 1989 a na vodě jsem ten rok strávil 108 dní. Padlo na to mých 26 dní dovolené a skoro všechny víkendy.

Takže jsi sjel všechny řeky v Polsku, nebylo kam se dál vydat, tak ses vypravil na moře?

V roce 1991 se změnily podmínky pro pádlování na moři. Předtím jsme na kajaku na Baltské moře nesměli. Vláda se bála, že by se lidé takhle pokoušeli utéct do Švédska. Pravda, pár se jich o to také pokusilo.

Když už se tedy na moře mohlo, tak jsem hned vyrazil a obeplul celé polské pobřeží. V témže roce jsem sjel jako první také Lužickou Nisu. I když byla na „přátelské“ hranici, tak se na ni předtím také nesmělo. Vydal jsem se hned také na Olzu (Olše, pozn. red.) a Odru na hranice s Československem, které byly dřív zakázané. Pohraničníci docela koukali, ale nevyhnali mě.  Rád podnikám cesty, které předtím nikdo nezkusil. Tady už sice někdy přede mnou lidé byli, ale to bylo před válkou, potom to bylo zakázané.

Jak ses tedy dostal až k plavbám přes oceán?

Když se otevřely nové možnosti, chtěl jsem na další cesty. Chtěl jsem vidět, co tam je. V roce 1998 jsem přišel za svým šéfem v práci a zeptal se ho, jestli bych nemohl dostat k 26 dnům dovolené i další neplacené volno. Vylíčil jsem mu svůj plán na další akci na Baltu, což bylo 2700 km a měl jsem to spočítáno na 55 dní. Šéf povídá, že v pohodě, že mi rádi vyjdou vstříc. Když jsem se vrátil, říkal jsem mu, že plánuju i delší projekty a on říkal, že OK. Tak jsem se v roce 1999 vydal kolem Baltu, celkem 4700 km a 89 dní. Obě cesty jsem začínal i končil ve svém rodném městě Police. Je to nedaleko od Štětína a na moře je to kousek. V dalším roce jsem pádloval z Police do Narviku za polární kruh, přes 5300 km za 101 dní.

Pak se ale v práci objevily problémy a musel jsem si dát s většími výpravami pauzu do doby, než jsem šel do důchodu.

Už se skoro začínám na důchod těšit. Oleku, jakou loď jsi na svých výpravách používal? Nějaký běžný mořský kajak?

Měl jsem North Sea Star od polského výrobce Plastex. Nebyla to zrovna turistická loď, ale byla rychlá, měla dost prostoru na vybavení, byl to dobrý kajak. Taky můj první. Přemýšlel jsem ale o lodi, která by byla vhodnější pro otevřené moře. Také jsem se vydal s kamarádem Pavlem do Afriky do Ghany. Pavel měl sen přepádlovat Atlantik. Nepřišlo mi to úplně realistické, ale řekli jsme si, že se o to spolu pokusíme. Byli jsme dost naivní a nezkušení, vůbec jsme nepočítali se silnými protiproudy, měli jsme pouze běžné seakajaky, které nebyly na transoceánskou plavbu uzpůsobené, takže jsme to po dvou dnech vzdali. Nicméně od té doby jsem věděl, že si chci vyrobit kajak, na kterém by to šlo.

Po čase na to skutečně došlo a navrhl jsem si vlastní „zaoceánský“ kajak, 7 metrů dlouhý a 1 metr široký, a hledal jsem někoho, kdo by ho vyrobil. Nakonec jsem našel Andrzeje Arminskiho, který má ve Štětíně firmu na výrobu plachetnic. Na výrobě se kromě nás podíleli další tři lidi; vždycky něco udělali, já loď vyzkoušel a navrhl úpravy. Trvalo nám asi rok, než jsme ji dokončili.

14. května 2010 byla loď hotová, tak jsem ji poslal do Afriky do Dakaru, sám jsem přiletěl letadlem a mohl jsem vyrazit přes oceán na svou první transoceánskou výpravu. Byla to fajnová cesta, 99 dní.

A Oleku, když si takhle pádluješ a pádluješ přes oceán, není to chvílemi nuda? Když jedeš sám po řece, tak se můžeš dívat na okolí, na lesy, jestli neuvidíš nějaká zvířata a tak, ale na oceánu…

Já celou dobu přemýšlím. Koukám do mapy, snažím se komunikovat s ostatními námořníky, chci dostat všechno, co se mé cesty týká, do hlavy, abych byl co nejlépe připraven. Bezpečnost je na prvním místě. Můj kajak je bezpečný. Například použitý materiál je velmi lehký, ale přitom pevný a nenasákavý. Loď se skládá z několika komor…

Něco jako Titanik?

Ne, úplně jinak. Titanik byl dutý, u mě jsou komory vyplněné lehkým materiálem, takže pokud by došlo k proražení, tak voda nemá kam natéct. Loď je také postavena tak, aby se sama vždy obracela kýlem dolů, takže se nemůže stát, že bych se převrátil a loď zůstala vzhůru nohama. Bezpečná loď je velmi důležitá, celou dobu jsem se na ní cítil bezpečně. Lidé se mě často ptají, jestli jsem měl strach o život. Neměl. Ani na okamžik. Největší nebezpečím byla nějaká běžná nemoc. Kdyby přišel nějaký akutní zdravotní problém, tak dostat se do nemocnice by trvalo dlouho.

Kajak OLO

Speciální kajak pro transoceánské plavby. Podle požadavků Oleka navrhl Andrzej Armenski, v jehož loděnici ve Štětíně byl kajak za pomoci dalších tří lidí vyroben v roce 2010.

Loď je dlouhá 7 m, široká 3 m. Hmotnost včetně vybavení je 550 kg. Trup lodi je rozdělen na 5 vodotěsných přepážek, z nichž dvě jsou vyplněny pěnou, což zabraňuje potopení i v případě proražení. Speciálně navržená madla zabraňují lodi náklon přes 75 stupňů. Pokud by došlo k převržení, pak je loď konstruována tak, aby se samovolně převrátila do správné polohy. OLO je vybaven solárními panely, které dobíjejí baterii pro odsolovací zařízení a provoz navigačních systémů. Zásoby potravin jsou umístěny v zadní části lodi, zásoby pitné vody (120 l) jsou pod sedačkou, v přední části je kabina pro přespání.

A postihlo tě během cest něco takového?

Ne, nic vážného ne. Největší problém jsem měl s vyrážkami. Jsi celou dobu ve vlhkém, horkém a slaném prostředí, snadno se zapaříš, je to nepříjemné. Trápilo mě to jak na první, tak i na druhé výpravě přes Atlantik. Ptal jsem se doktora, co s tím. Prý udržovat pokožku v suchu a zamezit styku se solí. No, to moc nešlo. Ale jinak jsem byl vždycky zdravý.

No to asi fakt moc nejde. A jak jsi na tom byl s komunikací? Mohl jsi občas promluvit se svou ženou?

Všechno důležité jsem měl s sebou dvakrát nebo třikrát. Pro komunikaci jsem měl satelitní telefon. Měl jsem dva, Iridium a Inmarsat. Pádla jsem měl dvě, dlouhá 270 cm. Důležitá pro mne byla GPS poloha a měl jsem s sebou šest zařízení, kde jsem si ji mohl ověřit. Dva satelitní telefony, tablet s mapami, dva SPOTy a Garmina. Také jsem měl dva kompasy.

Denně jsem pádloval 8 až 12 hodin, a když jsem nepádloval, tak mě unášel vítr. Když jsme v Polsku plánovali trasu a termín, věděl jsem, že musím k Floridě dorazit, až skončí hurikánová sezona. Ta končila s koncem listopadu, já tam dorazil v prosinci, tak jsem si říkal, že to bude v pohodě, ale nebylo. V oblasti Bermudského trojúhelníku jsem zažil osm bouří, zdrželo mě to asi 40 dní.

Jo jo, o tom jsem četl a psali jsme o tom i v HYDRU. To bylo, když se objevily zprávy, že s tebou ztratili komunikaci a že máš problémy se silnými větry, které tě snášejí zpět k Evropě. Měli jsme o tebe strach. Co se vlastně stalo?

No, když jsem odjížděl, tak jsem neměl moc peněz. Pro telefonování a esemesky jsem používal předplacenou SIM kartu a poslal jsem na ni tolik, kolik jsem předpokládál, že bude potřeba. Ale udělal jsem chybu a nesledoval jsem, kolik peněz mi na kartě zbývá, a tak jsem jednoho dne zjistil, že sice mohu přijímat zprávy, ale nemůžu je odesílat. Pak mi přišla esemeska od Andrzeje Arminskiho z podpůrného týmu, že ode mě dlouho nic neslyšeli ani nečetli a jestli jsem OK. Přemýšlel jsem, jak se s nimi spojit, a napadlo mě použít SPOT. Tím jsem pravidelně informoval Andrzeje o své poloze, takže viděli, že jsem i nadále OK, a viděli, kde se nacházím. Napsal jsem SMS zprávu a odeslal ji přes SPOT. Při aktivaci SPOTu se ale objeví příjemci pouze jediné slovo a to HELP. Andrzej si to vyložil tak, že jsem v nesnázích, a kontaktoval záchranné složky. Takže večer se objevil obrovský tanker, který plul poblíž, a přijel mě zachránit. Stáli ode mě asi 30 metrů, ale byli hrozně vysoko a já jsem bohužel neměl nic, čím bych s nimi mohl na takhle krátkou vzdálenost komunikovat. Tak jsem se jim snažil gesty ukázat, že já i kajak jsme OK a že mám jen problém s telefonem. Mával jsem na ně, jako že bye, bye, ale furt nechtěli odjet. Až jsem to nevydržel a zakřičel jsem na ně takové ne příliš slušné polské slovo, a pak se konečně otočili a odjeli. Na moři je hodně polských námořníků, tak možná byl jeden i tady.

Oleku teď už naštěstí víme, že to dobře dopadlo a že jsi šťastně dorazil na Floridu, kde byla velká přivítací party a následovala spousta rozhovorů a široká publicita. Co teď budeš dělat dál? Máš v hlavě plány na další velkou expedici?

Rád pádluju po řekách, to mě baví nejvíc. Ale teď mám loď, která je na řeky trochu moc velká (smích). Další plány mám v hlavě pořád. Teď přemýšlím, že bych to mohl zkusit z New Yorku do Paříže. S Atlantikem je to tak, že čím jsi severněji, tím jsou horší podmínky, takže zkusit to ještě víc na sever by byla výzva. Vždycky když se pouštím do něčeho dalšího, tak chci, aby to bylo náročnější, než to předtím. Ale nemládnu, tak uvidím, jak se na to budu cítit.

Oleku, mnohokrát díky za rozhovor, je to neuvěřitelné. Přeju mnoho zdaru při dalších expedicích a snad zase někdy na viděnou.

Nejvýznamnější úspěšné pokusy o přepádlování Atlantiku

1928: Franz Romer
1956: Hannes Lindemann

Pouze vlastní silou (bez použití plachet)

2001: Peter Bay, Newfoundland (Kanada) – Irsko, 4800 km, 76 dní.
2011: Olek Doba, Dakar (Senegal) – Brazílie, 5400 km, 99 dní.
2014: Olek Doba, Lisabon (Portugalsko) – Florida (USA) 12 400 km, 196 dní.

Olekovy NEJ výpravy
1989: přepádloval Polsko z Przemyslu (jihovýchod) do Swinoustie (severozápad), 1189km, 13 dní.
1989: během jednoho roku napádloval 5125 km (pouze 125 km nebyl osobní prvosjezd).
1991: 1. splutí Lužické Nisy po II. sv. válce
1998: z Police do Police přes Německo a okolo Dánska, 2719 km, 57 dní
1999: obeplutí Baltu, 4227 km, 80 dní 2009: obeplutí Bajkalu, 1954 km, 41 dní 2010: Police – Narwik, 5369 km, 101 dní
2011: 1. transatlantická výprava, Dakar (Senegal) – Brazílie, 5400 km, 99 dní.
2014: 2. transatlantická výprava, Lisabon (Portugalsko) – Florida (USA) 12 400 km, 196 dní.
2017: 3. transatlantická výprava, z New Yorku do Paříže