ROZHOVOR: Míra Kodada – Musím jezdit dlouho, dokud to nepředám synům

Míro, záznam běží a říká to, že můžeme mluvit 230 hodin.

No to nemůžeme, já dneska ještě musím na kanál.

Tak to zkrátíme. Ty a voda, jak to vzniklo?

Asi jako u hodně jiných lidí – od mala, asi od jednoho roku, mě rodiče brali na kánoi, takže jsem si k vodě budoval vztah. Pak jsme s rodinou jeli na rafty do Ruska, do Karélie, autobusem s Adventurou, tam jsem poprvé přičichnul k trochu divoký vodě a už mi to zůstalo. To mi bylo asi třináct.

Kdy jsi měl první kajak?

Asi rok po tý Karélii. On si ho nejdřív koupil brácha, ale někde hrozně vykrysil a do kajaku od tý doby nesednul, tak jsem ho měl já. Byl to Excalibur od Tondy, takovej žíhanej černo červenej.

Učil tě někdo?

Učil jsem se sám na pískovně na Majdaleně, všecko jsem různě odkoukával od kamarádů. Dokonce i eskymáka jsem odkoukával a sám jsem se ho naučil. Hned jsem taky s kamarádama vyrážel na kanál do Vrbnýho, kde jsem se naučil trochu jezdit na divočejší vodě, a ještě ten samej rok jsem vyrazil na Čerťáky.

Předpokládám, že na vršek?

Nejdřív jsem sjel asi třikrát vršek a pak jsem se v Loučovicích u hřiště ptal nějakýho kluka, jak to vypadá dál. On mi řekl, že jestli umím zvedat, tak to bude dobrý.

Přepádloval jsem rybníky, vykrysil ve šlajsně na jezu u garáží, odlovil se, sjel Papírnu a byl dost vykulenej. Pak jsme koukali na Vrata a kluci mě furt hecovali. Nebylo to ale jako dneska, že by jezdily davy lidí, to byla sem tam nějaká skupinka. Najednou nějaká jela, já si řek, že to zkusím, sedl jsem do kajaku a vyrazil za nima. Ještě někde nad Škvírou zastavili a ptali se mě, s kým tam jsem a já jim řek: „No s váma.“ (směje se) Škvíru obnášeli a řekli mi, že ještě bude jedno těžký místo a že tam zastavíme a podíváme se. Nakonec ale nezastavili a až pod Schodama mi řekli, že to už bylo vono. Tak jsem sjel svoje první Čerťáky a od tý doby jsem tam byl každej rok.

Kolik ti teda bylo?

Myslím, že patnáct.

Jak to šlo dál?

Pak jsem se přihlásil do oddílu Tatra Smíchov, ale tam mi to moc nesedělo, protože jsem měl trochu jiný představy o tom, co chci jezdit. Nikdo tam moc nechápal, že už jsem jel Čerťáky. Nějak jsem se protloukal a větší změna přišla až v osmnácti, kdy jsem mohl sám řídit a taky jsem se potkal s Kopečkem a dalšíma lidma, s kterýma jsme začali pořádně jezdit.

Vzpomeneš si na první pořádnej trip?

Jasně, že vzpomenu, to byl Nepál v roce 2001, kam mě vzali Pepa Beneš a Ondra Müller, to mě hodně ovlivnilo, posunulo a nasměrovalo. Byli jsme tam skoro dva měsíce a v podstatě nedělali nic jinýho než pádlovali.

Kolik ti bylo?

Tam mi bylo 19 a klukům o deset víc a pamatuju si, jak jsem se jim pořád smál, že jsou starý. (směje se)

Jaký byly další tripy?

Pak bylo severní Turecko, kam jsme jeli dodávkama. To dával dohromady Heršťík a když si to tak vezmu, tak z lidí, kteří tam byli, jich dneska už moc nepádluje nebo možná jezděj sem tam nějaký trojky.

Jinak ta destinace byl tehdy totální ráj. Jedna řeka vedle druhý, všechno hodně slušný sypačky a k tomu vodnatej Coruh. Dneska už tam jsou všude přehrady.

Taky tam vzniklo pravidlo, že co nevidíš ze silnice, je vždycky masakr, ale chvíli nám trvalo, než jsme se to naučili. (směje se)

Jak tě zasáhla éra rodea?

Nijak extra, já jsem na to nebyl moc šikovnej. Jezdil jsem, protože to tehdy byla veliká módní vlna, ale moc mě to nebralo. Pamatuju si, že se jednou odjíždělo do Konstruktivy autobusem na rodeový závody a najednou se tam objevilo pár lidí, co jeli do Rakouska na řeky. Odvázal jsem si loď, sednul k nim a jel jsem radši na řeky.

Byla to ale dobrá průprava do divoký vody a třeba trip do Ugandy na Nil a jeho krásný vlny byl nezapomenutelnej.

Dělal jsi nějaký jiný sporty než vodu?

Asi do patnácti jsem byl v pionýru, ale tam jsme taky jezdili na vodu. Hrál jsem chvíli lakros a interkros a taky jsem nějakou dobu jezdil snowboardcross. Ten mě docela bavil, ale abys to mohl dělat pořádně, stojí to velký peníze. Voda se mi prostě líbí nejvíc.

Co se ti na vodě tolik líbí?

Cestování, ty samotný řeky a jejich objevování, lifestyle a lidi, který se kolem vody pohybujou… Je toho dost.

Jestli se nepletu, držíš český rekord v nejvyšším sjetém vodopádu…

No asi to tak je, společně s Jakubem (Jakub „Čůro“ Němec, pozn. red.) jsme dali Metlako Falls na Eagle Creeku v Oregonu v U.S.A. a asi to je český rekord. 31 metrů.

Baví tě skákat vodopády?

Musím říct, že to mám rád, a když se naskytne příležitost, rád si nějakej ten vodopád dám.

Pamatuješ si na první vodopád?

To bylo asi v Kanadě – Sutherland Falls, má to asi 20 m, ale byla úplná náhoda, že jsme to jeli. Spali jsme na parkovišti, u kterýho tekl potok. Šli jsme se podívat proti proudu a tam najednou vodopád jak kráva. Odhadovali jsme tak 10 až 15 m. Tehdy tam s námi byl Pilka, mladej nahecovanej kluk, a furt že to musíme dát.

Další den si pamatuju úplně přesně. Nejdřív jsme jeli na nějakej creek, co měl hrozně divný jméno, takže jsem ho hned zapomněl. Prováděl nás tam jeden místňák, já zaplaval v takovým ošklivým místě a trochu jsem si pošramotil rameno. Večer jsme zase spali na tom parkovišti a Pilka zase, že musíme dát ten vodopád. Nakonec jsem se nechal ukecat, řek jsem si, že na těch pár záběrů to rameno zas tolik nepotřebuju a střihali jsme, kdo pojede první. První jel Pilka, na hraně neudělal nic a skoro přepadnul, a taky ohnul pádlo, který nechal před tělem. (směje se) Já jsem si řek, že na tý hraně musím trochu zabrat, letěl jsem pod úhlem tak 45°, dole jsem se praštil o palubu kajaku a vykrysil ten den podruhý.

Z toho taky plyne, že když se ti nějakej den nedaří, je lepší vylízt z řeky, nechat ten den odejít a nepokoušet to. Potvrdilo se mi to pak ještě jednou a viděl jsem to i u jiných lidí…

To byl hodně pěknej kanadskej dabl. (smích) Co další vodopády?

Pak bylo dobrý to Metlako. Ten den nás to jelo asi osm, já jel jako jeden z posledních a předtím už tři vyplavali. Třeba Fred Norquist, největší star, navíc v den svých narozenin. Já seděl nad hranou a jen sledoval kameramana, kterej se vždycky chvíli držel za hlavu, zíral pod vodopád a pak ukázal, že dobrý, že může další. Nakonec to ale šlo dobře.

Pak jsme si dali pěknej vodopád ve Francii, to už taky nevim, jak se jmenovalo. Byl to prvosjezd, nad kterým jsme dlouho dumali a já furt říkal, že ho nepojedu, ale najednou se mi tam objevila lajna a nakonec to bylo moc pěkný. Taky to byla asi dvacka.

Na vodopádech je základ vidět lajnu, umět si vizualizovat, co budeš dělat, a věřit si, že to uděláš v těch pár vteřinách. A taky počítat s ne úplně ideálním scénářem.

Jak seš na tom se strachem?

Strach mám jako každej, ale jak sednu do lodi, tak na to už nemyslím. Přijde mi, že nejtěžší je se odhodlat, že jedeš, a naplánovat si to. Jsem naučenej, že když se člověk bojí, ztrácí spoustu schopností, omezuje ho to a je třeba to odstranit. Skovat to někam dozadu a soustředit se na pádlování a lajny. Myslím, že v tomhle je tak 80 % úspěchu. Když je člověk mladej, tolik to neřeší, ale postupem času má zkušenosti a zhoršuje se to. Zase si ale víc věříš, máš nějaký schopnosti, pořád je to nějakej takovej balanc. A samozřejmě je důležitý bejt dobře připravenej.

Jako mít natrénováno? Jak trénuješ?

S tréninkem to bylo o dost lepší, než jsme si pořídili děti a cejtim to na sobě, ale ono se to zase zlepší. S jedním to ještě šlo, ale se dvěma už je to náročnější. Jinak jsem ale pořád držel takovou klasiku, přes tejden co nejvíc na kanále a o víkendu na řeky. Taky běhám, jezdím na kole, v zimě na běžky. Prostě musíš bejt v kondici. Kdysi razil heslo Adidas „We are athletes“ a je to pravda. Je velkej rozdíl, když jedeš pětkovou vodu a moc se nezadýcháš a když sotva popadáš dech. I ježdění na kanále furt dokola dá člověku hodně.

Dokážeš vyjmenovat destinace, kde jsi pádloval?

No pamatuju si všechny, to se nedá zapomenout, každej ten výlet měl něco do sebe a vždycky jsem se vrátil nadšenej.

Tak jmenuj…

Říkali jsme ten Nepál, Turecko, Kanadu. Alpy to asi nebudem rozebírat, takový ty Piemonty a podobně. Norsko taky bylo mockrát. Pak byla Uganda, kde jsme byli za freestylem, to byl nezapomenutelnej zájezd. Pak jsem byl dvakrát v Chile, Indonésie, Kostarika, Kolumbie, Argentina, Brazílie, hodně zajímavá byla jižní Indie se Samem Suttonem, tam jsme si dali i nějaký prvosjezdy. Pak USA, Ekvádor, Novej Zéland, hodně mě chytlo Peru a taky Rusko.

Bylo něco z toho nejlepší?

Všechno bylo super, všechno mělo něco svýho. Kanada byla neskutečná, každej den na vodě, těžký řeky. Peru bylo úžasný, i když tam na nás vytáhli dokonce bouchačky. Rusko bylo skvělý, to mě fakt nadchlo. Ale všechno mělo něco, všechno bylo dobrý.

Co nějaký vodácký sny?

Je toho strašně moc, kde jsem nebyl. Ale samozřejmě je to Stikine a teď frčí ten Pákistán, do kterýho bych se mohl podívat letos na podzim, když bude dobrá konstelace. V Gruzii jsem nebyl a klidně bych se vracel do Jižní Ameriky, kde je to hodně fajn. V podstatě je to i tak, že všude, kde jsem byl, je něco, co bych tam ještě rád jel, takže bych se klidně i mohl vracet. Všechno je to o čase a penězích, to by pak člověk jenom lítal po řekách.

Do kdy budeš pádlovat?

Musím ještě dlouho, když chci se synem Matyasem sjet Vydru. Takže dokud to klukům nepředám. Ale neskončím asi nikdy. U vody je dobrý, že je tam široký spektrum možností a asi se budu postupně vracet zase na ty kánoe…

Návrat zpátky na Lužnici…

Zrovna jsme ji v neděli jeli s Matýskem, poprvé jel od Pilaře sám do Majdaleny a jen jednou zaplaval. Už taky jezdil v Budějkách na kanále, tak třeba se vypracuje rychle, jde mu to.

Takže bude v republice další vodáckej klan – Kodadovi?

Uvidíme, jak to kluky bude bavit a jak u toho vydržej, ale zatím nemaj moc na výběr. Navíc děda (Tomáš Zástěra) by chtěl jezdit rychlostního debla s Bártíkem.

Pořádáš Devils Extreme Race, který letos oslaví 15. ročník. Jak vzniklo tohle?

Začali jsme s Kopečkem a Jakubem a impuls k tomu tehdy dali z CNAWRu. Že prej by bylo dobrý dělat extrémní závody na Lipně a jestli bychom se toho nechopili. My v tý době jezdili na Tevy a podobný větší zahraniční závody, takže jsme měli nějaký zkušenosti, a proto jsme do toho šli. Hodně nám tehdy ještě pomohl můj společník z firmy – Štěpán, kterej se staral o takový ty věci okolo. My měli hodně jasno v těch vodáckých věcech, ale to ostatní jsme tehdy moc neuměli.

Během pár let jsme se dostali na solidní počet účastníků a dokonce jsme to museli zastropovat, abychom mohli držet nějakou kvalitu a atraktivitu, o což se snažíme doteď.

Od jistý doby začaly pravidelně jezdit i evropský a světový hvězdy. Myslím, že všichni dobrý kajakáři z Evropy aspoň jednou na Devils byli a světovejch jmen se taky pár objevilo. Teď už je to tak, že je to vlastně docela vyhlášenej mezinárodní závod, kterej jezdí o hodně víc zahraničních borců než Čechů.

Jak náročná je příprava?

Příprava trvá celej rok. Zhruba týden po akci už zakládáme složku na další rok a začínáme řešit první žádosti na další ročník. Není to tak, že by to byl full-time job, ale práce je kolem toho dost. Třeba letošní vlak, kterej je nakonec potvrzenej, mě stál hodně času, běhání po úřadech a bylo potřeba se setkat s hodně lidma, aby to dopadlo. Pomalu to vypadá, že vlak za pár let nebude, takže doporučuju, aby si to všichni ještě pořádně užili…

Kolik lidí se na organizaci podílí?

Zhruba patnáct. Vesměs to jsou kamarádi, který platím jako brigádníky, protože lidi z vody si chtěj užít ježdění. Máme problém jenom sehnat lidi na safety na kvalifikaci.

Jsou nějaký stálice, bez kterých by to nešlo?

Tak samozřejmě moje žena Pavlínka! (Sedí vedle a Míra po ní hned pokukuje, jestli poslouchá.)

Myslím, že na úplně každým ročníku byl kuchař Roman, ale každej rok je to těžší ho zase přemluvit. Většina lidí vydrží pár let a pak to zabalí, protože jejich představa o pěkně stráveným letním víkendu je trochu jiná než makat na Devils.

Kolikrát za víkend si to sám sjedeš?

Asi třikrát a pak v závodě. Někdy mě to mrzí, měl jsem i krize, ale už jsem za ty roky docela zvyklej. Spíš jsem z toho každej rok víc a víc unavenej, najíždíme ve středu a poslední věci vracím za týden ve středu. Tim je teprve celá akce ukončená. Spím tak čtyři hodinky denně.

Přemýšlel jsi někdy, že to zabalíš?

Vyhlašoval jsem, že končím u desátýho ročníku. Devátej se nám s klukama poved úplně fantasticky, byl to můj nejoblíbenější ročník za celou historii, ale stejnak z toho nakonec skoro nic nebylo a kluci to pak zabalili. Já jsem dělal desátej ročník sám a říkal jsem si, že je poslední. Taky stál docela za houby. Paradoxně se tím ale něco zlomilo, další ročník mi už pomáhala Pája a začalo se to zase zvedat.

Na jaký novinky se letos můžeme těšit?

Snažíme se, aby to bylo zase o něco lepší než dřív a novinky samozřejmě budou. Velká změna bude pivo, místo Budvaru bude Plzeň. Youngsters budou mít vlastní kategorii, na kterou dává prize money sponzor AZ značky a prej zajistí i zlatou dopravní značku pro vítěze. Taky by měl být klidový kemp u nádraží Čertova stěna a doufám, že se podaří vyjednat takzvanej Midnight Express, vlak, kterej by tam dovezl o půlnoci lidi z kalby v Loučovicích.

Co další sponzoři, když už je o tom řeč?

Už hodně let je naším titulárním partnerem Hiko, což je fajn, že do toho s námi pořád jdou. Právě díky takhle velkejm sponzorům je celá akce tam, kde je. Tradičním a velkým sponzorem jsou taky ZET Kayaks nebo třeba Isix.cz. Doufám, že letos bude zase Bushman a uvidíme, co se ještě povede.

Závod pořádáš, ale taky si extrémní závody sám rád zajezdíš. Co tě na tom baví?

Závodím už hodně roků. Na první závody jsme jezdili do Piemontu na slavný Teva Games na Egue a Sorbě. To bylo tuším ještě hodně před rokem 2010. Byl jsem na všech ročnících Sick Line kromě jednoho, zajímavý byly třeba závody Malabar River – festival v jižní Indii, kde se mi i docela dařilo. Závodění mě baví a taky mě ty akce hodně inspirujou pro pořádání Devils. Je to i dobrá příležitost pozvat jiný lidi na naše závody.

Zároveň mi přijde, že mě závodění drží ve formě a člověku hodně dá do ježdění na řekách. Když piluješ těžkou závodní trať a ladíš si lajny, posune tě to i na řekách.

Míro, díky za rozhovor, držím palce do letošního i dalších ročníků Devils, přeju spokojenou rodinu a čistý lajničky…

Prvosjezdy

Rio Araza – Peru
Salto de Tigre – Ekvádor
Indie – Iruvazhinji, Kadantharapuzha, Koodaranci, Pambar (2 úseky)
Argentina – Upper rio Sosa, rio Singuil
Indonésie (Sumatra) – Way Semong

Závodní úspěchy

1. místo: Piatua Libre fest 2017, Long race – Machu Picchu Kayak Race 2016, Sosa River Festival (slalom) 2015, Kayakcross Malabar River Festival 2015
2. místo: KayakCross České Budějovice 2018, Jondachi fest 2017, Slalom – Machu Pichu Kayak Race 2016, Trnava X Race 2014 a 2015
3. místo: Trnava X Race 2017, Sosa River Festival 2015 celkově, Kaituna Christmas 8ball Race 2014, Malabar River Festival 2015