ROZHOVOR: Milan Bílý – Podařilo se mi skloubit koníček s prací

Ahoj Milane. Pokud vím, jsi s vodou spojený od dětství. Byli tví rodiče vodáci?

Ahoj. Budeš se možná divit, ale z vodácké rodiny nejsem. Můj táta pocházel z Rokytnice v Orlických horách a byl to lyžař a fotbalista. To je kombinace, co? Moje maminka byla sokolka z Týniště nad Orlicí. Takže já jsem spíš z lyžařské rodiny. Na lyžích jsem začal už jako hodně malý kluk, když mi byly asi čtyři roky. Jak jsem rostl, začal mi táta shánět doplňkový sport a našel kanoistiku v Třebechovicích pod Orebem, odkud pocházím. Zkoušeli jsme i fotbal, ale na to jsem byl krpatej a navíc mám zrakovou vadu, která s tím taky úplně nešla dohromady.

Oddíl v Třebechovicích je závodní, viď?

Ano, Třebechovice jsou tradiční závodní oddíl a já jsem tam od nějakých žáků, takže asi od deseti let, taky závodil. Jezdila se tehdy úplně běžně kombinace sjezdu i slalomu a mě teda bral hlavně ten slalom. Začal jsem na kajaku, chvíli se zkoušel potácet i na kánoi, ale nakonec mi zůstal ten kajak.

Kdo tě v oddílu trénoval? Nějaké známé osobnosti?

Tehdy to bylo tak, že nebyli přímo trenéři, ale byli vedoucí oddílu a starší vodáci a od těch jsme všechno odkoukávali a učili se. Podle mě je docela známé jméno Jarda Krása, který byl naším špičkovým kajakářem. S ním jsem toho najezdil opravdu hodně.

Do kdy jsi v Třebechovickém oddílu vydržel?

Byl jsem tam do svých 18 let, než jsem ukončil studium gymnázia v Hradci Králové. Pak jsem se přihlásil na vysokou školu do Prahy a přesunul se.

V Praze jsi taky jezdil?

Ano, ježdění mi vydrželo pořád, ale nečekej nějaké výrazné závodní úspěchy. Nikdy jsem to nedotáhl na nějaké špičkové pádlování. Bylo v tom asi víc okolností, jednou z hlavních určitě ten můj zrakový handicap a asi jsem ani neměl ten správnej tah na bránu, což je hodně potřeba.

Na FTVS ses hlásil na kanoistiku?

Ne, ne. Tehdy nešlo studovat jednoobor, takže jsem se hlásil na učitelství na kombinaci tělesná výchova a matematika. Matiku jsme studovali na „matfyzu“, tělesná výchova byla na FTVS. Ale vydržel jsem tam asi rok, víc jsem lyžoval a pádloval, než chodil na matiku. Školu jsem pak dokončil s kombinací tělesná výchova plus branná výchova a k tomu jsem měl specializaci trenérství kanoistiky.

Co nějaká slavná jména na škole?

Učily nás, mimo jiných, dvě velké osobnosti rychlostní kanoistiky – Luboš Vambera a Jirka Kodeš. Oba dva úspěšní olympionici.

Dělalo ti na studiích něco potíže?

No musím říct, že většina věcí mi šla dobře, asi i proto, že jsem měl dobrý základ. Uměl jsem vodu a lyže, na kole, gymnastiku, protože jsem byl odchovaný Sokolem, ale problém pro mě byla atletika. Kajakáři, a to pozoruju i dnes, jak mají zatuhlý ramena, tak nejsou schopný ničím pořádně hodit nebo vrhnout, a to jsem nedokázal ani já. Technika tam byla, ale výkon končil někde na 25 metrech a nešlo to dál. Naštěstí se to ale, i díky pochopení učitelů, podařilo nějak zvládnout. (směje se)

Po škole jsi hned šel trénovat?

Ano i ne. Musel jsem po škole na vojnu, ale naštěstí jen na rok a dostal jsem se jako trenér do Dukly. Tam mě vlastně pořádně chytlo trénování. Zjistil jsem, že mě to baví a možná k tomu mám i nějaký buňky a hned po vojně jsem šel do Tréninkového střediska mládeže v Brandýse nad Labem, kde jsem několik let zůstal.

Co bylo po tom TSM?

V Brandýse jsem byl ani nevím jak dlouho a pak jsem měl takový mezidobí, asi čtyři roky, kdy jsem úplně odešel od slalomu a začal jsem dělat v domově mládeže, tehdy to teda bylo pod pionýrem. Tam jsem dělal vedoucího sportovní oblasti, což spočívalo v tom, že jsem organizoval sportovní soutěže a kurzy pro vedoucí zájmových kroužků. Učil jsem kanoistiku, lyžování a další sporty v přírodě.

Někdy v této době končil kariéru známý deblíř Mirek Nedvěd, který k nám přišel pracovat a začal s tím, že založíme při vodáckém turistickém oddíle na Žampachu závodní buňku. A najednou moje trénování jelo nanovo.

Kdy ses dostal do USK?

Do USK jsem přešel kolem roku 1990 a jsem tady až dodnes.

To je doba po revoluci, co se s ní změnilo?

To nejhlavnější, co se změnilo, byla volnost pohybu. Před revolucí to bylo velice komplikovaný a museli jsme dělat všemožný fígle, abychom mohli vycestovat. Když jsme pak přijeli do ciziny, byli jsme tam jako chudý příbuzný…

Povídej…