ROZHOVOR: Míla Pražák – vždycky jsem se řadil ke kochačům

Ahoj Mílo.

Ahoj Snížáku. Vidíš mě? Slyšíme se?

Vidím, slyším… Než se začneme bavit o vodě, tak by mě zajímalo, co jsi dělal před vodou?

No, co jsem dělal… Já byl od dětství čtenář knížek. Pocházím z pěti dětí, byl jsem druhý nejstarší, tak pro mě většina prázdnin bývala o tom, že jsem se staral o mladší sourozence. Na prázdniny jsme ale jezdívali ke známým do Brezna, které leží na Hronu. Strávili jsme tam vždycky asi 14 dnů, chodili jsme po horách, ale taky kolem Hronu a já si představoval, jak by bylo hezký po té řece plout.

To se ti nakonec splnilo. Jak začala voda?

Poprvé jsem v kánoi seděl s tátou na Orlíku.

Táta byl vodák?

Táta byl závodní veslař a na lodích uměl.

Tak povídej dál…

Jednou jsem četl knížku Sedmička od Miloše Zapletala, a to mě inspirovalo, že by bylo dobrý na vodu vyrazit. Naši sousedi měli asi o dva roky starší děti, který byly v oddíle pod Teslou Strašnice. Věděli, že bychom rádi na vodu, a tak nám to domluvili. Na první vodu jsme jeli se sestrou na Ohři.

Jaká ta první voda byla?

Poměrně drsná. Jeli jsme na 14 dnů a těch 14 dnů nám propršelo. Jel jsem na háčku na starým nafukovacím vojenským člunu, kterej snadno zalila každá vlnka, takže voda ze všech stran. Nijak extra mi to ale nevadilo, mě se hlavně líbily lodě, kamarádství, který mezi všema bylo, a taky řeka.

A druhá voda?

Na druhou vodu jsme jeli za rok, zase s tímhle oddílem, a bylo to na Vltavu. Tam nám už pršelo malinko míň. Voda pro mě od tý doby znamenala, že prostě prší, že je to normální.

Jak to šlo dál?

Potom začaly být s oddílem problémy a bylo jasný, že už s nimi na vodu nepojedeme. Se sestrou jsme si pořídili první kánoi – tučňáka, a s tou nás vzali na vodu známí našich rodičů, kteří měli stálou partu. Nakonec jsme s nimi jezdili několik let. První byla Otava, pak Sázava. Oboje byly vody, kdy nám nepršelo, což pro mě bylo neuvěřitelný. (směje se)

No a potom jsme jeli na tři neděle na Hron. To byl ještě takovej nedotčenej, na celý řece jen dva jezy. Hodně jsme jízdu po vodě kombinovali s výlety po okolí. Tam mě voda doopravdy zaujala. Od lidí z party jsem dostal základy, jako by mi vodáctví předali. Tehdy jsem si řekl, že bych jednou chtěl něco podobnýho taky udělat a předávat vodáctví dál.

To se ti, pokud vím, taky povedlo. Pověz mi o oddílu, který jsi vedl.

Parta, se kterou jsme jezdili, se rozpadla. Já jsem se oženil a asi tři roky jsem jezdil na vodu jen na kratší dobu. Za nějakou dobu jsem koupil dva nafukovací kajaky a začali jsme na vodu brát děti známých.

Brzy bylo jasné, že lodí budeme potřebovat víc, takže jsem ze svého skromného platu vždycky na podzim koupil nějakou starou kánoi, přes zimu ji vyspravil a od jara sloužila.

Na děti se nabalovaly další děti a v roce 1989 se uskutečnila první větší voda, kde jsme dětí měli asi deset.

Jak moc se oddíl rozrostl?

On to ze začátku nebyl oddíl, ale když už jsme pak na tábor mívali okolo 20 dětí, tak jsme oddíl museli založit. Nikdy to ale nebyl velký oddíl, přišlo mi, že by to pak ztrácelo kontinuitu. Vždycky jsem se snažil, aby nás bylo tolik, ať se vejdeme okolo ohně. Později k oddílovým dětem přibyly i moje čtyři, a to byl dobrý základ pro naší skupinu. Navíc se v budoucnu ukázalo, že Daniel, Timea, Ellen i Tonda budou zdatní pracovníci v půjčovně. Ale to jsem tenkrát ještě netušil.

Název oddílu byl Vodácko turistický oddíl dětí a mládeže Dronte. Proč Dronte?

To má dlouhou historii. Začalo to vznikat už na základní škole. S kamarádem jsme tehdy dělali komiks, jehož hlavní postava byl pták blboun nejapný. Kamarád kreslil komiksové knížečky a ten pták, který byl mnohem chytřejší než lidi, zažíval různá dobrodružství, třeba lítal do vesmíru. Děti z oddílu si ty knížečky četly, a tak nás napadlo, že by se to dalo do názvu a do znaku. Oddíl blbouna nejapného by ale neznělo úplně dobře. Správné jméno blbouna nejapného je dronte mauricijský a teď už je to asi jasné.

Jak dlouho jsi oddíl vedl?

Od roku 1989 do roku 2005, takže 16 let.

A podařilo se ti udržet „komorní“ počet členů?

Snažil jsem se to držet tak, jak jsem říkal, ale postupně členové stárli, takže časem vznikla ještě dospělácká sekce. Dělával jsem pak zvlášť vodu pro děti a zvlášť pro dospělé.

To muselo být časově náročné. Kde jsi pracoval?

No já jsem měl takový zaměstnání… Já jsem za minulýho režimu pracoval na šachtě. Tam jsem měl úraz hlavy a nemohl jsem pracovat na plný úvazek. Zaměstnání jsem prošel hodně. Dělal jsem třeba manipulačního dělníka, v městské knihovně, v rozmnožovně a na podatelně. Později třeba odečítače elektřiny nebo obchodního zástupce v Igře. Igráčky asi znáš. Později jsem se dostal do Coca-Coly.

To mě teda zajímá, jak z toho vzešlo, že jsi začal půjčovat lodě.

Můj rajon v Coca-Cole byl Orlík a Slapy. Jezdil jsem tam, díval se na tu pohodu a říkal si, co tady sakra děláš v tom saku. Vždyť jsi přece vždycky chtěl bejt tady, na lodi. A druhej směr, kterej mě inspiroval, byl kamarád, kterej vedl jinej vodáckej oddíl a dělal tábory. Ten mi tehdy řekl, že jít do založení půjčovny je otázka osobní odvahy a že když to udělám, tak si u mě bude půjčovat lodě. Tak jsem skončil v Coca-Cole a šel do toho. Pořídil jsem prvních pět plastových kánoí a ty sloužily k půjčování i pro oddíl.

Brzy se ukázalo, že zájem od lidí je velký a že pět lodí je málo. Po první sezoně jsem koupil dalších pět, po další sezoně se to zase rozrostlo…

Kromě lodí lidi poptávali i dopravu. Já jsem sídlil v Praze a brzy mi bylo jasný, že bude lepší, když budou lidi dostávat lodě hned u vody. Přišel nápad domluvit se někým u vody, kdo by mi lodě skladoval.

Proč sis vybral Ohři?

Když přišlo na výběr řeky, tak jsem koukal po něčem, kde není velká půjčovna. A taky to byla řeka, kde jsem na vodě začínal.

Jak jste se dostali na další řeky?

Na Ohři se většinou začínalo až v červnu, ale jinde se půjčovalo už od května. Takže jsme začali vozit lodě na Sázavu. Brzy jsme tam měli taky sklad. No a cestou z Ohře na Sázavu je Berounka, takže jsme ji taky přidali. Časem přibyly závozy lodí na další řeky, a když byl vidět zájem, vznikaly základny i na nich.

Dronte má pobočku i na Slovensku. To vzniklo jak?

Měl jsem v hlavě Hron nějakou dobu. Nakonec se mi skutečně ozvala půjčovna, která chtěla spolupracovat a bylo to. Musím k tomu říct, že s Gogem spolupracujeme dodnes a že jsem na něj měl opravdu obrovský štěstí. I na Hronu jsme to nakonec z pár lodí vybudovali na velkou půjčovnu, provoz tábořiště a tak…

Na jak velkou půjčovnu jsi to nakonec dopracoval?

Když to spočtu na lodě, tak na nějakou tisícovku lodí.

Co ti k vybudování takové firmy nejvíce pomohlo? Co bys poradil novým podnikatelům?

Stěžejní je to, že když něco děláš, musí tě to bavit. Člověk u toho musí mít srdce, žít tím. Nedělat to prvoplánově pro peníze, ale pro radost z toho, že uděláš něco pro druhé. No a zásadní pak byli lidé, které jsem na své „plavbě“ potkal. Nikdy bych tak nerozvinul svojí firmu, kdybych nepotkal Vláďu a Hanku, kteří mi pomohli na Ohři, na Sázavě Pavla a Jirku a na Otavě Zdeňka. Na Slovensku jsem už zmiňoval Goga a na Malém Dunaji to byl Majo. Jako výborní pracovníci se projevily moje děti, které po dovršení 18 let statečně sedly za volanty náklaďáků a pomáhaly, kde se dalo. Těch lidí bylo samozřejmě víc, ale to by byl celý článek.

Co tvoje další aktivity? Festivaly, muzeum…

Jak je člověk mladej, má sílu a baví ho to, tak se aktivity nabalujou skoro samy. Na Ohři jsem začal dělat festival Folková Ohře, protože jsem měl rád muziku od ohně a sám jsem se taky na kytaru naučil. Přišlo mi škoda, že spousta folkových festivalů skončilo. Navíc udělat vlastní festival byl můj sen.

Později přibyly na Sázavě Trampské Pikovice.

Pak přišel nápad na vodácký muzeum. A to už několik let funguje ve Zruči nad Sázavou.

A pak jsem měl taky sen vyrábět lodě a ten jsem si splnil tím, že jsem v roce 2009 odkoupil výrobnu lodí Noah. Lodě tam pečeme dodnes.

Okolo vody se pohybuješ hodně. Pozoruješ, jak se vodáctví mění?

Pozoruju a ta změna je obrovská. Když jsem byl mladej, tak jsme na vodu jezdívali coby lidi poučený o chování na vodě, k ostatním vodákům, k přírodě. Byly to takový nepsaný zákony. Musel sis umět spravit loď, plánování bylo náročnější, doprava lodě taky.

Předpokládám ale, že narážíš na novější dobu.

Ano…

Je pravda, že půjčovny tu vodu hodně lidem otevřely a je taky pravda, že je tam část lidí, kteří se na ni jedou vyřvat a vylejt. Ale je taky část lidí, který opravdu jedou do přírody. Většinou poprvé nevědí, co od toho čekat, ale řeka je kouzelná záležitost a takový lidi se pak vracej. Na vodě hledaj klid. Dokonce jsem i zažil, že voda změnila několik lidí z tý první skupiny na dobrý vodáky a třeba i na instruktory.

Proměnili se i lidi. Teď jsou v létě řeky plný turistů a skalní si hledají spíš klidnější řeky nebo termíny. Já ale ty letní vodáky nevnímám špatně, umožňuje to třeba zvelebovat okolí řek i řeky samotný.

A proměnily se i řeky. Ano, něco je zničený jezama nebo navigací, ale taky jsou případy, kde se situace zlepšila. Třeba Vltavu pod Krumlovem jsi dřív nechtěl jet ani za nic kvůli odpadu z papíren. A teď je to jedna z nejkrásnějších turistických vod u nás.

Myslíš, že na některých řekách už je přeplněno?

Přehlcenost se týká v podstatě dvou řek – Vltavy a spodní Sázavy, ale to jenom na malinkou část roku. Na ostatních řekách je taky na Cyrila a Metoděje docela plno, ale jinak mají řeky úplně jiný kapacity.

Taky si myslím, že ještě zažíváme boom, který postupně opadne. Když vidím, kolik lidí sedí u počítačů a stačí jim zažívat dobrodružství přes obrazovku, tak si myslím, že se to musí časem projevit. Tyhle lidi nezajímá spaní v dešti pod stanem.

Kolik je s provozem půjčovny práce?

Lidi mi vždycky říkali: „Tak to máš dobrý, to máš v zimě volno.“ A já se vždycky jenom usmál. Ono je těžký říct, co všechno v zimě děláš, protože je to spousta malejch věcí. Vylepšuješ rezervační systémy nebo web, obnovuješ výbavu, já do toho řešil ještě hudební festivaly. V podstatě jsem míval trochu volněji v listopadu, kdy nejsou žádné akce. Od prosince už se nám rozjíždělo eskymování, to trvalo do března, a to už začínala odemykání řek, od dubna začínají volat lidi s rezervacemi a od června jedeš naplno.

Než jsem začal zaměstnávat lidi, tak jsem dělal spoustu věcí sám. Byl to mazec, vyřizovat objednávky a telefony, navážet a svážet lodě. Ještě to komplikovalo to, že jsme operovali na více řekách.

V hlavní sezoně je to opravdu celodenní zápřah. Telefon ti začne zvonit před osmou ráno a poslední míváš okolo jedenáctý večer. Bývaly i dny, kdy jsem spal tři hodiny a už zase šel chystat věci na další den. Telefony jsem si nedovolil nebrat, vždycky jsem si říkal, co když je nějakej průšvih, co když třeba lidi uvázli na řece. A ty lidi ti to taky neusnadňujou, často se stává, že chtěj vrátit lodě jinde, než bylo domluvený, takže nejedeš podle plánu, ale operativně.

Jaký seš typ vodáka?

Voda pro mě jsou dvě kategorie lidí – kochači a adrenaliňáci. Já se vždycky řadil ke kochačům. A měl jsem respekt z vody WW III a výš. Zajímal mě třeba Vavřinec a podobné akce. Přes půjčovnu jsem se seznámil s Jíchou, se kterým jsme začali dělat vodáckou školu, a tam jsem se taky naučil něco na kajaku. Zvládnu eskymáka a sjezdil jsem klasiky typu Soča, Möll a podobné. Líbilo se mi řeky poznávat a dívat se kudy tečou, ale jak jsem se začal často práskat, tak už to přestalo být pro mě, to už bylo o strachu.

Já ale vím, že jsi byl taky v Grand Canyonu…

Grand Canyon byl takovej strop. Kolikrát jsem tam byl jak Alenka v říši divů. Tam jsem zažil to, že se dívám na peřej a vůbec nevím, kudy bych ji měl jet. Nedokázal jsem tu velkou vodu číst. Ačkoliv jsem byl přihlášenej na raft, tak jsem nějakých 40 % Colorada sjel na kajaku a bylo to úchvatný. Ale jak říkám, byl to můj vodáckej strop.

Kdyby se mě teď někdo zeptal, jestli jedu radši na Zambezi nebo na Snake river, volím Snake river.

O půjčovně jsi mluvil v minulém čase. Vloni jsi z ní odstoupil. Proč a jak?

Já to vnímám tak, že člověk má v životě několik etap a já měl etapu v oddílu, etapu působení ve vodáckém světě a budování půjčovny a teď mě čekaj další etapy. Splnil jsem si cíl práce s dětma a předávání vodáctví, splnil jsem si sny o festivalech, podařilo se mi podnikání… A zjistil jsem, že jsem typ člověka, kterej radši projekty rozjíždí. Taky jsem trochu zestárnul přišel jsem o síly a energii, ozvaly se i zdravotní potíže.

Protože jsem za 20 let s půjčovnou potkal super lidi, kteří se mnou firmu vybudovali a nechali tam kus života, řekl jsem si, že lepší než to prodat jako celek, bude to rozdělit mezi ty lidi. Nechal jsem si jenom tábořiště na Ohři, který ale pronajmu, abych měl z čeho žít, a budu vyhlížet ty další etapy…

Určitě už máš něco v hlavě.

Mým snem byla chalupa někde v pěkný přírodě. Možnost pořídit si takovou nemovitost se nám s manželkou Jíťou naskytla, my jsme ji využili a uvidíme, co to přinese. Snažíme se budovat místo pro setkávání, Jitka se věnuje malbě a arteterapii. Teď to nebude o vydělávání peněz, ale spíš o nějakém duchovním rozměru.

Pořád jsi ale ve vodáckém světě aktivní, jsi ve výboru AVTS. Co tam děláš?

Moje první práce pro AVTS byla, že jsem usiloval o to, aby vznikla. Něco jsme už kdysi zkoušeli na Ohři, ale úplně se to nepovedlo. Když přišel Petr Ptáček s asociací, uvítal jsem to a Petrovi pomohl. Později se ukázalo, že do výboru se moc lidí nehrne, tak jsem se toho chopil. Nejsem stavař ani úředník, ale umím jednat s různými subjekty a starám se o mediální výstupy, třeba o prezentaci v Pádlerovi.

Asociace je úspěšná, čím to je?

Asociace má obrovský štěstí v Petrovi Ptáčkovi a Ešusovi, kteří jsou neskuteční buldoci. Pro další fungování asociace bude klíčový, aby se našli další, podobní, kteří pochopí to, co jsme pochopili my, že samo se to neudělá.

Jak vidíš fungování AVTS do budoucna?

Má to velikej potenciál. To, co se zatím povedlo z hlediska legislativy, je jenom první krok, dalších kroků může být spousta.

Je dobré vidět, že naše snaha přináší ovoce. Účastníme se stále většího počtu řízení a už jsme dosáhli toho, že nás instituce berou, že nás samy oslovují při tvorbě projektů, že stojí o náš názor. Myslím, že tohle se bude ještě dál nabalovat.

Na závěr mi řekni, jaká bude tvoje vodácká budoucnost.

Já nevím, jestli o tom mám mluvit ve vodáckým časopisu… Ale jedním z mých snů bylo putování na lodi s motorem a s Jíťou. Loď jsme si už pořídili, takovou malou. Máme na ni papíry a chtěli bychom si projet kanály v Holandsku. Lákal by mě taky Dunaj, někde od Řezna až do delty a do moře. Takže to je takovej můj motorovej vodáckej sen.

A když jsem mluvil o tý Snake river, tak by se mi líbilo putování po řece divokou přírodou, takových 14 dnů, kdy nebude nikdo a nic a člověk se bude muset spoléhat jenom sám na sebe. Tak snad se povede…

To víš, že se povede. Moc vám to s Jitkou přeju. A děkuju za pěkné a upřímné popovídání.

Bohumil Pražák

*9. 11. 1967 v Praze

Po základní škole se vyučil mechanikem elektronikem a studium zakončil maturitou. Vystřídal řadu profesí od práce na šachtě, přes dělnické pozice až po obchodního zástupce firem Igra, Coca-Cola a Telecom. 16 let vedl vodácký oddíl Dronte, v roce 2000 založil vodáckou Půjčovnu Dronte, kterou postupně vybudoval na jednu z největších půjčoven u nás. Pořádal festivaly Folková Ohře, Folková loděnice, Folkový Mostov, Trampské Pikovice, Odemykání a Zamykání Ohře a Louka Grun fest, stojí za projektem vodáckého muzea ve Zruči nad Sázavou. Aktuálně si užívá podnikatelský odpočinek, podílí se na činnosti Asociace vodní turistiky a sportu a plánuje budoucnost s manželkou Jitkou.

Rozhovor vyšel také v časopisu Pádler 2/2021.