ROZHOVOR: Lukáš Rohan – Mám obavu z toho, kam směřuje vodní slalom. K přírodní vodě není cesta zpátky

Ahoj Lukáši, nejdřív mě zajímá, jak se máte na Réunionu?

Máme se rozhodně dobře. Sledujeme situaci v Česku a tady se máme oproti tomu královsky. Ne že by nebyla opatření, ale život je tady vcelku normální. Vždycky jsme v tomhle čase jezdili do Austrálie, já tam byl sedm let nepřetržitě, takže jsem i docela rád, že nás okolnosti přinutily hledat novou destinaci a vyzkoušeli jsme Réunion.

Kde tam trénujete?

Je tady relativně malej a jednoduchej slalomovej kanál. Není to žádná megalomanská stavba, asi deset kubíků vody bez velkého spádu, přirovnal bych to třeba k Markkleebergu v Lipsku, pravotočivej kanál s výjezdovým pásem, ale hodně jednoduchý. Ježdění tady není úplná zábava, o to poctivější je voda pro trénink.

Jak vůbec vypadá takový soustředění?

Máme dost podobný režim jako doma, kde chodíme každej den dopoledne i odpoledne na vodu kromě středy a soboty, kdy chodíme jen jednou. Většinou pak máme ještě třetí trénink, kdy chodíme běhat, do posilovny, občas plavat, chodíme tady lízt na skály, jelikož jsou tu super podmínky, občas zajdeme na tenis.

Prvně jsi jezdil na kajaku, pak v juniorech na deblu, co Tě nakonec přivedlo k singlu?

Ve vodním slalomu je běžná věc, že se začíná na kajaku, protože tam se nejlíp naučíš základy. Někdy ve 12 jsem začal jezdit s Adamem Svobodou na deblu, postupně jsme zjistili, že je to jednodušší a měli bychom větší šanci se prosadit. Na singlu jsem pak místo kajaku začal jezdit proto, že je to blíž tomu deblu. V juniorským týmu jsem začal singl jezdit víc, ale minimálně do 18 byla moje hlavní kategorie deblkánoe. Měl jsem i rozepře s tehdejším trenérem Pavlem Kubričanem, on byl tvrdej zastánce toho, že jezdím na deblu, ale já se rád podíval i na singla. Musel jsem tak často chodit potají, někdy jsem byl o víkendu i čtyřikrát na vodě, abych si zajezdil na singlu, takový moje zakázaný ovoce… No a když jsme v roce 2013 s Adamem skončili, začal jsem jezdit už jenom na singlu.

S Adamem jste měli rozepře a nakonec jste se rozešli. Jaká jsou specifika deblu oproti individuálním kategoriím?

Musíte si vyhovět, pádlovat a fungovat stejně, ideálně i cítit vodu stejně. Taky musíte být na trénink vždycky dva, což ale pro nás nebyl takový problém. My se po základní škole rozhodli, že budeme chodit do stejný třídy na gymplu, byli jsme hodně dobrý kamarádi, tak nám přišlo jako skvělej nápad, že budeme mít stejnej rozvrh a po škole budeme chodit do Troje spolu. Když se na to člověk podívá zpětně, rozhodně to nebylo ideální řešení a my to rychle zjistili. Když s jedním člověkem trávíte celé dny, sedíte spolu v lodi i v lavici, tak to prostě nejde vydržet dlouhodobě. Začaly mezi námi být problémy, oba jsme to viděli jinak a na vodě už jsme se dost hádali. Paradoxně jsme skončili na vrcholu, asi měsíc potom, co jsme vyhráli MS do 23 let, ale to už jsme oba tušili, že to nemá budoucnost.

Trochu mě to mrzí, ale vzhledem k tomu, jak debly dopadly, tak jsem měl vlastně štěstí, že jsem na singlu začínal relativně brzo. Kdybych přesedlal později, tak bych se na takovou úroveň asi nikdy nedostal. Moc by mě ale zajímalo, jak by to s námi vypadalo, kdybychom tehdy nepřestali. Kdo ví…

Jsi jedním z těch, kteří trénují pod svým tátou. Jak to funguje?

Já to zase nemám tak dlouho, pod tátou jsem začal trénovat dva a půl roku zpátky. V tu dobu to bylo nejlepší řešení, ale nikdy jsme si to asi ani jeden nepřáli. Je to náročný, zvlášť když jste pak spolu na soustředění 24 hodin denně. Rozepře jsou, ale je potřeba oddělit trénink od ostatního času. Na tréninku se můžeme pohádat, ale nesmíme si to nepřenášet dál a brát to furt jako vztah trenér versus svěřenec, pak to může fungovat celkem bez problému. Je to takovej úděl menších sportů, ve slalomu je to poměrně běžný.

Jak jsi na vodě začínal? Táta je mistr světa a olympijský medailista, tlačila tě rodina do vody?

Řekl bych, že tak napůl. Určitě mě nikdy netlačili, abych to dělal, ale ve chvíli, kdy jsem začal, tak chtěli, abych se tomu věnoval a neflákal to. Mě to ze začátku úplně nebavilo, spíš jsem to dělal kvůli kamarádům, který jsem okolo vody měl. V prostředí trojský loděnice jsem vyrostl a od mládí jsem nejvíc kamarádil s Jířou Prskavcem, který už ve třech letech věděl, že bude profesionální kajakář. Musel jsem jezdit na vodě, když jsem s Jířou chtěl držet krok, a přes poměrně těžký začátky jsem se propracoval k tomu, že mě to začalo bavit. To myslím bylo i hodně díky našemu tehdejšímu trenérovi Michalovi Makovskýmu, který byl super člověk, dokázal z naší skupiny utvořit výbornou partu a fakt nás to s ním bavilo. Troufám si tvrdit, že nebýt jeho, tak dneska nejezdím. Díky tam nahoru, Micháči!

Když s vodou začínají děti, co je důležité pro to, aby je to neodradilo?

Ve chvíli, kdy se někdo na vodě bojí, tak to nejde dělat úplně přes závit, chce to postupně. Strašně důležitá je pozice trenéra, aby nenutil, ale hravou formou naučil základy. Pak jsou dva postupné kroky – naučit se eskymáckej obrat, i na divoký vodě, a potom tu divokou vodu sjet. Když se tohle povede, ten největší strach většinou zmizí a děti si to začnou víc užívat. U nás je skvělý, že trénujeme ve skupině, zvlášť v tom dětským věku je to hodně o kolektivu a partě. Ze začátku by to určitě nemělo být zaměřený na výsledky.

Loni ses zúčastnil akce Hvězdy pro hvězdy. Jak na akci vzpomínáš?

Ten nápad mi přijde skvělej, vymyslel to Standa Ježek. Mě to bavilo, na žákovským závodě jsem nebyl fakt dlouho, ne že by mě to nezajímalo, ale v sezoně na to nemáme čas. Pořád jsme někde v zahraničí nebo trénujeme, a když má člověk dva volný víkendy za celý léto, tak se mu upřímně do Benátek nebo Strakonic jet nechce. Byl jsem strašně překvapenej, jak šikovný děti u nás máme a kolik jich startuje. Většina sportů brečí, že nemají dětskou základnu, my máme spíš problém, že nemáme zázemí pro tolik dětí.

Pamatuju, že když se jel žákovskej pohár v Benátkách za nás, tak zrovna přijeli Volfíci z Pekingu s olympijskou medailí a všem nám ji ukazovali, to byl obrovskej zážitek. Jestli jsme dokázali těm dětem zprostředkovat aspoň trochu podobnou radost, jakou jsme tenkrát měli my, tak jsem za to strašně rád a vážím si toho. Doufám, že na podobné věci bude čas i v letošním roce.

Ve svých začátcích jsi míval z divoké vody strach. Jak se ti to podařilo překonat?

Řekl bych, že strach mám pořád, toho se člověk asi nikdy nezbaví, on se spíš mění. Na začátku byl z obávaný trojský žehličky a z přejezdu z vracáku do vracáku, pak se změnil na to, když jsem poprvý přijel na Trnávku, do Špindlu, na Lipno, ve Francii v Bourgu jsem se bál. Pak už nikdy nebyl takovej. Ale my dnes jezdíme na kanálech, což bych divokou vodou nenazval, takže při slalomu se nebojím, ale z nějaký opravdu divoký vody mám velkej respekt a taky se do toho moc nepouštím.

Pro překonání strachu je zase super ta parta, že to člověka trochu donutí. Vzpomínám si, když jsem byl poprvé v Čuňově, stáli jsme s Jířou Prskavcem a Filipem Adámkem nad Niagárou a my s Filipem byli oba úplně podělaný strachy a rozhodnutý, že to nepojedeme. Až po dlouhým přemlouvání našich otců a že jsme viděli sjet to Jířu, tak jsme se odhodlali.

Nakousl jsi, že se slalom uzavírá do umělejch kanálů a na přírodní vodu se nedostanete, můžeš to rozvést?

Upřímně, mám trochu strach, kam vodní slalom směřuje a vím, že k tý přírodní vodě bohužel není moc cesta zpátky. Dneska je trend dělat závody na „úrovni“, dostat to do televize, přitáhnout diváky, to u přírodních tratí moc nejde. Najdou se výjimky, ale málokomu se chce organizovat velkej závod se vším zázemím u řeky, což je hrozná škoda, ale je to pochopitelné. Podle mě by to ale ten sport zatraktivnilo, bylo by to mnohem zajímavější. Kanály se stavěj podobně, viz třeba Rio, Tokio, všude se cpou plastový překážky stejného tvaru, což dělá podobnej charakter vody. Tomu sportu to škodí a mám strach, že se to může dostat do podoby, jako je třeba sportovní lezení, kde se leze na rychlost stejná cesta. Myslím, že budoucnost vodního slalomu bude smutná v tom, že slalom buď vypadne z olympiády úplně, nebo ho nahradí ten slavnej slalom cross, nebo jak se to vlastně jmenuje, což s naším sportem nemá nic společnýho. Tohle mě štve a hrozně mrzí, protože náš sport to podle mě za pár let zničí.

A co tvůj názor na olympijskou trať v Tokiu?

Ta trať je celkem o ničem, ale v tom takový problém nevidím. Všem spíš vadí, že se tam hodně mění voda a je to extrémně nefér. Já tam jel předolympijskej testovací závod, kdy v některých kombinacích nerozhodovalo, jak to závodník zajede, ale jakou vodu tam bude mít, a nebylo to v řádech desetin, ale vteřin. To je špatně, protože pak víc rozhoduje faktor štěstí než to, kdo jak jezdí. Rozjela se velká kampaň mezi závodníky a vznikl přehled toho, co a jak by se mělo změnit. Letos do května se to mělo předělat, ale už nám zrušili i první přípravnej kemp v Tokiu a činovníci z ICF, kteří to měli na starost, se tam nedostanou. Těžko říct, jak bude trať vypadat na hry v červenci.

Pokud bychom se vrátili k tý přírodní vodě, dostaneš se někdy na řeky?

Loni v srpnu jsme byli v Ivrei s tréninkovou skupinou Michala Buchtela a dvě řeky jsme tam na plasťácích sjeli. Tři roky zpátky jsem byl na Zélandu, kde jsem jezdil na plasťáku hodně, sjeli jsme tam spodní Kaitunu, což považuju za to nejtěžší, co jsem kdy sjel. Přiznám se, že tam jsem se bál dost. Jeli jsme to se Zajícem, kterej to dle mejch informací od Tuňáka dobře znal, ale když jsme to sjeli, tak mi říkal, že to jel jednou asi před osmi lety a vůbec nevěděl, kudy jede. Tohle kdybych věděl, tak nejedu. (smích) Naštěstí jsem to nevěděl, protože z toho mám fakt dobrej zážitek. Ale znova bych do toho asi nešel. Jet něco, na co se nedá podívat, s tím že nejsem žádnej super kajakář, to asi není úplně nejlepší. Ale zas když vidím, co za lidi jezdí Čerťáky, tak to jsem asi furt dobrej kajakář. (smích)

Máš oblíbenej vodáckej terén?

Jednoznačně Lipno, to považuju za vodácký svátek. Je škoda, že to teče jen tři dny v roce, ale zase si to člověk víc užije, víc se na to těší. Vždycky po závodní jízdě si sjedu úsek Prokopa a zase si to vynesu, to mě fakt baví a je to něco jinýho než jezdit na kanále. Pak bych řekl Trnávku, to je něco, co jinde ve světe není a nebude. To když viděj cizinci, co tady máme na Vysočině, v takový řiti, schovaný, tak čuměj. V cizině je to ten už zmíněnej Bourg, Pau a Lee Valley.

U vody i ve vrcholovém sportu obecně hraje důležitou roli psychika. V posledních letech jsi hodně spolupracoval s mentálním koučem Honzou Mühlfeitem, co ti to přineslo?

Nejvíc mi asi pomohlo, že jsem si připustil, že s tou psychikou mám nějakej problém a měl bych tímhle směrem na sobě pracovat. Když se mi v tréninku něco nepovede nebo to není úplně top, často se na to vybodnu, což je to nejhorší, co se dá udělat, protože tyhle návyky si pak člověk přenáší do závodu. Mám takovou pomůcku, že si v hlavě snažím představit, že to, co se mi nepovedlo, vezmu a smažu, hodím to do koše, že se to prostě nestalo a musím jet dál podle plánu.

A co ty a korona? Netrpěl jsi ztrátou motivace?

Myslím, že tímhle si musel projít každej, ta situace je neobvyklá, nikdo ji nečekal a každýho musela zasáhnout. My se loni vrátili z Austrálie, kde jsem se připravoval na dubnovou olympijskou nominaci, což byl dosavadní vrchol mé kariéry, a myslím, že jsem na tom byl fakt dobře, určitě líp než potom v létě. Když nás tohle potkalo, počítal jsem s tím, že celej závodní rok bude v tahu a dost jsem ztratil motivaci. Asi úplně poprvý jsem začal uvažovat nad tím, jestli má ten sport smysl, jestli je člověk něčím přínosnej společnosti. Závody byly v nedohlednu, nebavilo mě to a moc jsem nevěděl, proč to dělám. Naštěstí se pak rozhodlo, že odjedeme závody tady v Česku a olympijskou nominaci pojedeme na přelomu července a srpna. Najednou byla motivace zpátky a začal jsem se připravovat. Blbý bylo, že člověk byl ve vrcholový formě v březnu a najednou v ní musel bejt za čtyři měsíce. Nakonec jsme měli i kliku v tom, že jsme jeli ME doma po dvou letech, což je hodně neobvyklý. Zároveň to byl poslední závod olympijský nominace, která se už táhla strašně dlouho, já se na to fakt připravoval, přerušil jsem kvůli tomu školu a představa, že by nás nominace čekala až tenhle rok, byla strašná. Takže my to nakonec oproti jinejm sportům měli fakt dobrý.

Kdo tě sponzoruje?

Mám velký štěstí, že už mě pár let sponzoruje Hiko. Se všema v Hiku se znám, funguje to dobře a moc si toho vážím. Zkoušíme nový produkty, dáváme na ně zpětnou vazbu a přinášíme vlastní nápady, jak to dělat líp. Nejvíc se tohle asi povedlo u slalomový vesty Jackpot, která se celkově zmenšila a část obsahu se přendala do šprajdy.

Dalším sponzorem je společnost Optreal, loni jsem spolupracoval s ČEZem, pádla mám od Raaba a díky vítězství v ČP Skupiny ČEZ mám od firmy Autotreid na rok půjčené auto. Hlavní „sponzor“ je ale naše sportovní centrum VSC. Dřív jsem byl v uskupení Talent Team, kde nám sháněli státní sponzory, předtím v týmu McDonald´s Olympic Hopefuls, kde byla třeba i Ester Ledecká. Měl jsem štěstí a vždycky jsem nějaký peníze na přípravu měl a mohl jsem se díky tomu podívat třeba i do té Austrálie. Také jsem měl v posledních letech silnou podporu od ČOV.

Studuješ mediální studia. Co tě k tomuhle oboru přivedlo a jakou máš představu do budoucna?

Mým největším cílem po kariéře je sportovní žurnalistika, hrozně mě baví sport i jen pasivně sledovat a jakýkoliv zpravodajství aktuálního dění ve světě. Mým vysněným povoláním byl vždycky sportovní komentátor, mým snem by bylo dostat se do redakce ČT sport a pak třeba i vejš. Teď bych chtěl ještě pár let pádlovat a doufám, že to nepromrhám a budu mít příležitost zkusit si tuhle práci. Zatím jsem k ní přičichl pouze v roli spolu-komentátora přenosů ze slalomu a musím říct, že jsem si to užíval.

Co ty a jiný sporty?

Baví mě každej sport. Nedovedu si představit den, kdy bych nesportoval, jsem hodně soutěživej a trochu i hyperaktivní, potřebuju něco dělat. V minulým roce jsem začal hodně lízt na skalách, to mě hned uchvátilo a v tuhle chvíli je to můj velkej koníček. Hodně mě baví veškerý kolektivní a míčový sporty, dlouho jsem hrál florbal a trochu mi to chybí, protože na tý vodě je člověk sám. Když je šance zahrát si fotbal, florbal, hokej, jdu vždycky hrozně rád a taky chci vyhrát!

Co jiný formy trávení volnýho času?

Nejvíc času vyplňuje sport. Pak mě baví historie v jakýkoliv formě, oblíbil jsem si podcasty a rád si čtu. Někdy se taky musím věnovat škole a moc volnýho času na něco dalšího už není. (smích) Rád si zajdu někam s kamarádama, ideálně na pivo, ale to už fakt nevím, kdy jsem byl naposled…

Co považuješ na vodě za svůj největší sportovní úspěch nebo na co máš nejhezčí vzpomínku?

Za největší úspěch považuju mojí loňskou sezonu a to, že jsem si vyjel olympiádu a jakým způsobem se mi to povedlo. Loni jsem byl fakt spokojenej s tím, jak jsem jezdil. Vážím si i toho, že v loňský nominaci jsem všech osm jízd jel čistě, což se mi nikdy nepovedlo a možná už ani nikdy nepovede. Za úspěch považuju i to, že jsem to zvládl tou hlavou, protože to taky nebylo jednoduchý.

Nejhezčí zážitek mám z toho, když jsme s Adamem Svobodou na deblu v roce 2013 vyhráli MS do 23 let. Adam byl nemocnej, měl antibiotika, 14 dní před závodem jsme téměř netrénovali, ale pak jsme tam všechny porazili. Bylo to pro nás takový Nagano v Liptovským Mikuláši, na to mám krásný vzpomínky. Navíc jsem tam byl ještě druhej na singlu mezi juniory a Saša Slafkovský mě v přímém přenosu neoficiálně vyhlásil jako nejúspěšnějšího závodníka MS, toho si cením… (smích)

Jak vnímáš atmosféru na závodech?

Většinou vystartuju v tunelu a čím víc člověku dochází, tím víc je v tom tunelu světla a hluku. Třeba v Troji je opravdu atmosféra a nejde diváky a především ty dva „blázny“ na komentátorský věži nevnímat. Člověk se na startu snaží v hlavě přepnout do závodního stavu a slyší Dana, jak vypráví nějakou svojí pohádku, tak se mu chce i smát. Je to fakt zážitek. Taky mě hrozně baví, že na mě kouká určitej počet lidí, když dělám něco, co mě strašně baví a můžu se jim přitom ukázat. Čím lepší je atmosféra, tím radši závodím a i si myslím, že dokážu podat lepší výkon.

Máš něco, co bys rád vzkázal čtenářům?

Aby se snažili u vody udržovat pořád takovou pohodu a držet ten kolektiv, jakej tam vždycky byl a má být. Svět se pořád hrozně mění a bylo by super, kdyby nějaký věci zůstaly tak, jak jsou.

Luky, moc díky za příjemný povídání, na olympiádě budeme držet palce!

Lukáš Rohan

Lukáš se narodil 30. května 1995 v Mělníku, celý život však bydlí v Praze, kde v oddíle USK Praha trénuje pod svým tátou – mistrem světa a olympijským medailistou Jiřím Rohanem. Zároveň studuje mediální studia na Metropolitní univerzitě.

Mezi Lukášovy největší závodní úspěchy patří stříbrná medaile z ME v Praze 2020, kde si zároveň zajistil premiérovou účast na OH v Tokiu. Dvakrát se dokázal probojovat v celkovém hodnocení SP mezi nejlepší desítku světových kanoistů.

Další cenné kovy přidal na MS juniorů a do 23 let v Liptovském Mikuláši v roce 2013, kde s Adamem Svobodou v kategorii C2 vybojovali zlato a Lukáš pak v kategorii C1 získal ještě stříbrnou medaili mezi juniory. Zmiňme také 2. místo na MEJ (Bourg St. Maurice, 2013), 2. místo na MS i ME do 23 let (Krakov, Solkan, 2016), 3. místo na MEJ (Hohenlimburg, 2017), v letech 2016 a 2017 byl mistrem ČR a 2017–2020 vítězem ČP.