ROZHOVOR: JOSEF DOSTÁL – Člověk má dělat něco pořádně, ale i přes tu dřinu si to užívat

K vodě mě přivedl táta, dřív trénoval kanoistiku v KVaSu – Klubu Vodních Sportů Praha, což je o 500 m proti proudu a na druhým břehu odtud, od Dukly. Trávil hodně času na loděnici a my tam za ním už odmala chodili. Co si pamatuju, tak jsem prvně seděl v kajaku na Slapech, kam se jezdilo na soustředění, a protože jsme neměli moc peněz, tak to většinou bejvalo jako naše rodinná dovolená. Dostal jsem půjčenej kajak, táta se mnou chtěl udělat malý kolečko a pamatuju si jenom bublinky. Okamžitě jsem se převrátil a koukal nahoru, jak mě bere ruka a vytahuje na břeh.

To už bylo na rychlostňáku?

Jo, na rychlostňáku, to byly mini kajaky, říkali jsme jim placka. Je to kajak, kterej se snad nedá převrátit, ale vysvětlete to tříletýmu dítěti. Když jsme pak s tátou jezdili v létě na ty dovolený, tak mě vždycky mezi tréninkama posadil na vodu, a tak jsem získal cit pro vodu a lásku k tomu sportu.

Dělal jsem spousty jinejch sportů – judo, atletiku, hokej, fotbal, basketbal, plavání… Kanoistika zvítězila asi tím přátelským prostředím. Myslím si, že mezilidskou přízeň mají vodáci v krvi.

Z těch sportů, věnuješ se ještě něčemu z toho rekreačně, nad rámec přípravy a tréninku?

Nad rámec trénování si hrozně rád zahraju nohejbal. To je jeden z mála sportů, kterej mě baví a řekl bych, že mi i docela jde.

A co ty a volejbal? Tvoje maminka bývala reprezentantka a sestry jsou profesionální volejbalistky.

Pamatuju si, že když jsme jezdili na chalupu jako malý, tak máma si se ségrama pořád pinkala s balónem a mně to moc nešlo, nebavilo mě to a nikdy jsem k tomu netíhnul.

Ptám se i s ohledem na tvoji výšku, která je v rychlostní kanoistice netradiční. Má to nějaké výhody/nevýhody?

Výhoda je určitě v tom, že došáhnu dál, dokážu využít delší páky. Na druhou stranu má člověk i větší kila, takže se musí uvést. Já mám lodě dělaný na míru, abych se, i když jsou malý vlny, nepotopil. Myslím si, že teď jezdím dobře, protože jsem si jako malý dokázal získat cit pro vodu a nevadí mi dělat cyklickou práci. Jestli jsem velkej nebo ne, na tom asi zas až tolik nezáleží.

Zkusil jsi i jiné vodácké disciplíny kromě rychlostní kanoistiky?

Třikrát jsem jel Krumlovský maraton, ale na rychlostňáku, jednou na singlu, dvakrát v deblu, takže nevím, jestli se to dá počítat jako sjezd nebo je to pořád rychlost. (smích) Neumím vůbec číst vodu, jak se v tom nepohybuju. Samozřejmě vidím, kde to teče, kde ne, ale jestli je tam nějakej šutr, tak… (smích) Vždycky jsem ale dojel do cíle bez díry v lodi. Je to rozhodně větší sranda, akorát tam tolik nezáleží na tom samotným výkonu, ale je to trošku o štěstí, protože ta voda pulsuje a někdo může mít lepší podmínky, někdo horší, jak to zrovna chytne. Já mám rád, když jsou závody férový a všichni mají stejný podmínky.

A co ty a vodácká turistika?

Mám nafukovací kajak od Gumotexu a občas si na něm vyrazím na ryby, to by se dalo nazvat vodáckou turistikou. (smích)

Na podzim ještě občas jezdíme na rychlostních lodích ze Štěchovic do Prahy, kde si sjíždíme i modřanskou šlajsnu, což je pro nás po těch 20 km, kdy jedeme opravdu kudlu, dost zajímavý. Když je třeba 10 °C a člověka pěkně umeje studená voda, tak ho to aspoň trochu probere. (smích)

Už jsi zmínil, že kajak si necháváš dělat na míru. Jak často potřebuješ novou loď?

Na stejným typu lodi jezdím už od roku 2011. Zkoušel jsem i jiný typy, který možná byly nosnější, ale byly trošku jinak dělaný a neseděly mi do mojí techniky. Takže jsem se vždycky vrátil k typu Moskito. Moskito je druh lodi, který se vyráběl v 90. letech, kdy ještě byla zavedena povinná šířka, a protože tenhle typ lodi je jenom pro těžký lidi a jinak úplně vybočuje z konfekční řady výrobce lodí Nelo, potřebovali tomu dát nějaký název, a tak se vrátili zpátky k Moskitu.
Na závodění potřebuju dvě lodě. Jedna je na normální podmínky, druhá je větší. (smích) To už je opravdu obrovská loď, nosná, kterou mám do hodně větrných podmínek, kdy se zvedají velký vlny. Když člověk dostane vlnu do břicha, tak jedna za kilometr nevadí, ale když jich dostane deset patnáct, tak každá zbrzdí, a protože rozhodují desetiny vteřiny, je to velká nevýhoda.

Většinou mám loď na dva tři roky, potom je ještě dobrá, dá se na ní jezdit, ale když mám tu možnost mít novou, je to asi lepší.

Trénuješ na stejných lodích, na kterých pak závodíš?

Ano, protože každá jednotlivá loď je trochu jiná. Jak se vyráběj, tak se forma opotřebovává s každým použitím, jedna forma vydrží třeba na sto lodí. Dvě po sobě jdoucí lodě by měly být co nejvíc stejný, takhle to teď mám, mám dvě nový lodě na olympiádu, který jsou vyrobený hned za sebou. A i ty malý rozdíly na té vodě člověk opravdu pozná. Ta loď už se chová trošičku jinak a musíš upádlovat třeba 100, 200 někdy i 500 km, než si na ty rozdíly zvykneš.

Můžeš říct něco k novému designu lodí?

Mně se vždycky líbilo spojení černý a žlutý. Ale většinu času, kdy jsme na vodě, je léto a mít černou loď není moc praktický – hrozně se rozehřeje, mohla by se rozlepit a kolikrát si ji člověk nemůže dát ani na rameno, jak je horká. Proto jsem už před sedmi lety zvolil žlutou loď s černejma pruhama. Pak jsem ten design kvůli sponzorům na chvilku obměnil a zase se vrátil zpátky. A teď jsem ho prohodil. Loni jsme byli na předolympijský regatě v Tokiu, kde je dost tmavá voda a měl jsem matně černou loď. Závodil jsem na dvoustovce a soupeř z Česka Kuba Zavřel mi ve finále říkal, že posledních 100 m o mně vůbec nevěděl. Z toho důvodu jsme objednali černýho debla a prohodil jsem design i u svý lodi. Aby mě nikdo neviděl, když budu finišovat, a nemohli si na mě dávat pozor. Je to trošku taktická věc.

Jezdíš na singlu, na deblu i na čtyřkajaku. K čemu máš nejblíž?

V roce 2012, kdy jsem šel mezi dospělý, tak jediná cesta, jak se dostat na olympiádu a bejt úspěšnej, byla na čtyřkajaku. Plynula z toho i spousta tréninkovejch a mediálních výhod, naučil jsem se fungovat v posádce a i výkonost v singlu šla díky tomu nahoru. Na závodech i v trénincích jsem dělal všechno proto, aby to bylo co nejlepší, nicméně vždycky jsem kanoistiku dělal s cílem, že bych olympiádu rád vyhrál na singlu.

Po roce 2016 jsem už nechtěl bejt součástí čtyřkajaku, protože jsem měl lepší výsledky na singlu, chtěl jsem se věnovat pětistovce a čtyřkajak brát jako věc, kterou mám navíc a kterou se chci bavit – to je takovej můj životní styl, kterej jsem nazval „dostalstyle“ – že má člověk dělat něco pořádně, mít životní cíl, ale i přes tu dřinu si to užívat.

Loni, když jsme usilovali o vyjetí olympijských her, tak se na nominačním závodě složila posádka prvních čtyř a když jsem měl návrhy na testování jiných členů – nemyslím si, že by se někteří kluci do posádky hodili – tak to bylo zamítnuto. Proto jsem se rozhodl vyzkoušet to s Radkem Šloufem na deblu. Byl to úplně nový zážitek, i protože jsem byl na háčku, dost mě to bavilo. Zajeli jsme ve větší konkurenci stejnej výsledek a na MS obsadili úžasný 4. místo a vyjeli další olympijský místo. S Radkem jsme dobrý kámoši, takže i spolupráce mimo loď funguje dobře.

Jaká trať ti vyhovuje nejvíc?

K1 500m. Myslím si, že když se mi na ní podaří závod, tak mě nikdo nemůže předjet. Je to i z fyziologického hlediska pro mě nejideálnější, protože dokážu jet dobře ve svým maximálním tempu. Na pětistovce člověk jede třeba na 92 % výkonu, který stačí vydržet minutu, na kilometru už musí jet na 85 % po delší čas a je to hrozně náročný na hlavu. Já jsem takovej přírodní živel a potřebuju do závodu vlítnout a jen trošku se krotit. Když bych tohle udělal na kilometru, tak někde na 500–700 m končím. Pětistovka je taková moje srdeční záležitost. Když jsem ji po olympiádě dva roky jezdil, neprohrál jsem ani jeden mezinárodní závod.

Na který ze svých medailových úspěchů jsi nejvíc pyšnej nebo máš nejhezčí vzpomínky?

Jsou tři závody, který mě provázej životem. První, ten je po sportovní stránce asi nejcennější, když jsem na singlkajaku vyhrál olympijskou disciplínu, to bylo jenom jednou v roce 2014. Potom v Riu, když jsem byl druhej na singlu, tam už to kazí jenom ten Španěl, co mě předjel do cíle. (smích) A pak když jsem vyhrál pětistovku v Račicích na MS, protože vyhrát před domácím publikem s náskokem skoro dvou vteřin, jak jsem oficiálně dostal křeč do zad, neoficiálně jsem v cíli radostí vyskočil do vody, to bylo vážně emotivní.

To byl neuvěřitelný zážitek – slyšet tribuny, pět šest tisíc lidí a všichni řvou jenom na vás, to ani nejde moc popsat. Je to vlastně můj nejoblíbenější závod. Byla u toho celá moje rodina, spousta kamarádů, viděl jsem, jaký emoce vzbuzuju u rodičů, ale i u séger a malýho bráchy.

Jaký jsou tvoje závodní cíle?

Rád bych si splnil sen, kvůli kterýmu kanoistiku dělám, a to je zlatá na olympiádě. A další věc, chtěl bych na K1 500m vlastnit světový rekord. Ty naše rekordy jsou neoficiální, ale v tréninku jsem jel už několikrát hodně rychle.

Co říkáš na odložení olympiády?

Tak rozčilovalo mě to, těšil jsem se, že si po hrách dám větší volno, pojedu někam na ryby do zahraničí. To obojí padlo. (smích) Na druhou stranu si říkám, že budu mít víc času se sjet s Radkem na deblu a že i ten trénink, co jsme udělali přes podzim, zimu a jaro, se nikam neztratí a budu to moct prodat i příští rok. Akorát to budu muset celý podstoupit znova. (smích)

Jak vypadá tvoje příprava?

Dost se liší v průběhu roku, ale většinou trénujeme systémem tři dny tréninku na den volna, přičemž nerespektujeme víkendy a máme sedmidenní pracovní cyklus. První den jdeme na dvě hodiny na vodu, odpoledne znova na hodinu a půl a pak ještě do posilovny na další hodinu. Druhej den se to opakuje, akorát místo posilovny je běh. A třetí den je to to samý jako ten první. (smích) Je to dost stereotyp, ale jak už jsem zmiňoval, mám výhodu, že mi nevadí dělat cyklickou práci. A ono bejt tři hodiny denně na vodě a pak ještě hodinu v posilovně, to není zas tak hrozná náplň práce. (smích)

Má na tebe na vodě nějaký vliv počasí?

Vadí mi, když je zima, ale spíš z toho fyziologickýho hlediska – mám ztuhlejší svaly a voda má vyšší koeficient tření, takže jsem pomalejší, a když člověk mrzne, není to ideální. Na druhou stranu, když je třeba 20 °C, prší a jsou vlny, tak mě to někdy i o to víc baví, protože ostatní to rozčiluje. Když to někomu dělá špatně, mě to baví. (smích) Občas se vyžívám v tom, že když jsou fakt velký vlny, tak do nich najíždím, nechám na sebe pořádně stříkat vodu a ještě se tomu směju jak malý dítě, když skáče do kaluže. (smích)

Ty seš vůbec takovej sebemrskač… Co je pravdy na tom, že se v závodě koušeš do tváří, abys zapomněl na bolest vázanou na výkon?
Přesně tak to je! (smích) Ale to je jenom v závodě. Víš co, když jedeš a zhluboka dejcháš, tak ti tváře mezi těma zubama uvíznou samy, a když pak chceš zabrat do finiše, tak jenom zkousneš a už tam jsou. (smích)

Jakým způsobem relaxuješ?

Když chci relaxovat, tak jdu na ryby, který nejsou možná moc fyzicky odpočinkový, ale rozhodně si tam odpočine hlava, což asi potřebuji nejvíc. Taky si rád zahraju šachy, zahraju si na kytaru. Mám taky spoustu povinností, co se týká mediálních a sponzorských aktivit. Když pak ještě zbyde čas, tak se věnuju škole – momentálně mám přerušeno, ale studuju Českou zemědělskou univerzitu, obor provoz a ekonomika.
Kdo tě přivedl k rybám?

Můj děda mě už od mala tahal na ryby, když jsme jezdili k nim do Senohrad. Vždycky mě vzal do ruksaku na záda a chodil se mnou po rybách. Když jsem byl starší a těžší, nafasoval jsem holinky, vždycky mě postavil doprostřed potoka a z kamene na kámen mě přenášel. Občas jsme tam hodili hubu oba dva. (smích)

Byl to můj únik od moderního světa a sofistikovanýho vychování – oba rodiče jsou velmi inteligentní a vychovávali nás v tomhle duchu, humor na vysoký úrovni, žádný sprostý slova… Navíc jsem vyrůstal mezi dvěma ségrama a byl jsem možná trošku zženštilej. Když jsme vyrazili na ryby, děda byl občas vznětlivej, když třeba utrhl novou třpytku nebo mu spadl pěknej pstruh, nadával a mně se hrozně líbilo, že jsem mohl nadávat taky, mohl jsem si zasprosťačit. A taky jsem mohl ukojit loveckej pud, co v sobě chlapi maj. Když jsme chodili ještě s bratrancem a chytili jsme pěknou rybu, vyloženě jsme se hádali, kdo ji zabije.

A co nějaká hezká historka z ryb?

Z ryb mám pár zajímavejch historek. Nedaleko naší chalupy byl potok, kam jsme s dědou chodili každej den, přes něj vedl mostek a pod ním byl vždycky pstruh. Mně tři dny za sebou ten pstruh spadnul a čtvrtý den mi děda řekl: „Běž napřed a jestli ho nechytíš, tak už se ani nevracej.“ Šel jsem co nejpotišejc, šlápnul do rákosí a koukám, něco se mi hejbe pod nohou. Bylo mi asi 12 let, celej vyděšenej jsem to přišlápl i druhou nohou, stál jsem v tom potoce, klepal jsem se a asi po deseti minutách přišel děda: „Tak co, zas ti spadnul?“ – „Ne dědo, já na něm stojím!“ Takhle jsem zašlápl pstruha, tenkrát to byl můj největší úlovek. (smích)

Taky se netajíš tím, že máš rád jídlo…

To je pravda, proto taky asi přijmu víc kalorií, než bych měl. (smích) Ryby se snažím do jídelníčku zapojovat dost, ale většinu ryb pouštím a vařím spíš dravý ryby, smaženýho kapra moc nemusím. (smích)

Jinak mám rád japonskou kuchyni a ovocný knedlíky z tvarohovýho těsta s meruňkama. Nejsem žádnej šéfkuchař, ale uvařit si umím, hlady bych nechcípnul… (smích)

Tvoje mamka je zpěvačka, taťka sochař, jaký máš k umění vztah ty?

Jako konzument velký, jako producent zas tolik ne. Občas si doma zazpívám s kytarou takový ty vodácký country vodrhovačky. (smích) Ve výtvarném umění jsem spíš konzument, mám rád muzea moderního umění – v New Yorku jsem se byl podívat na Andyho Warhola a na Picassa, to byly neuvěřitelný zážitky. Moc zajímavý muzeum je Centre Pompidou v Paříži.

Pepo, moc díky za příjemné povídání, ať se daří, hodně sil do přípravy i na samotnou olympiádu!