ROZHOVOR – Jan „Hvězdář“ Fischer: není důležitá barva košile, ale vztah k pádlu v ruce

Ahoj Hvězdáři, tak začněme tradičně, jak ses dostal k vodě a ke skautům?

To jsou dvě věci, které se u mne spojily až hluboko v dospělosti. Jako malý jsem každé léto trávil v Chřenovickém mlýnu u Sázavy, jezdil na dřevěných maňáscích z třicátých let a obdivně koukal na vodáky, o kterých mi maminka předčítala z knížky Proč bychom se netopili. 

Skauty jsem jako malý znal jen z knížek a popravdě mě daleko víc zajímali trapeři z Divokého západu – častěji než k vodě jsem chodil do lesa a ověřování rad ze zálesáckých příruček mě opravdu bavilo.

Ve dvanácti letech jsem sice začal sportovně veslovat, ale jako klasický vodák jsem se vypravil na první puťák po řece až v osmnácti letech. Pak na vysoké škole jsem v rámci tělocviku absolvoval i povinný vodácký kurz a vyzkoušel si poprvé singl. V návaznosti na něj jsem se nechal pozvat, abych obsadil volné místo v autobusu na slovenské řeky, které pořádal Džudy z naší katedry tělesné výchovy na pražské Přírodovědě. To byla panečku jiná voda, než jsem do té doby znal. Na Černém Váhu to bylo spíše plavecké cvičení, na Dunajec jsem koukal s velkým respektem a teprve po čtyřech dnech na Belé jsem měl pocit, že tu zavřenou laminátku mám konečně pod kontrolou. Pak jsem začal v rámci fakultního tělocviku i eskymovat a blbnout s kajaky na bazénech u Dušana Bubníka.

Jak ses tedy dostal ke skautingu?

Se skauty, tedy vlastně s jihlavskými skautkami, jsem se seznámil někdy v té samé době jako s divokou vodou, když jsem se na pár dní přijel podívat na jejich tábor. Tenkrát mi přišlo, že ti dnešní skauti jsou úplně marní a zaujalo mě to do té míry, že jsem se na podzim zašel podívat do oddílu modřanských skautů a okoukl to. Tamější skauti mě vlídně přijali. Jenže karta se obrátila – oddíl vedli ostřílení praktici a brdští trampové. Záhy jsem zjistil, že je nejen společensky zcela nepřijatelné na pití používat červený plastový hrneček, ale že neumím vypnout celtu ani udělat záhrab. Začal jsem na sobě pracovat a dnes si raději ze žebradla vytáhnu u ohně plátek nasolené krkovice než špekáček.

Začínal jsi v pěším oddíle. Co tě vedlo ke změně zaměření?

Můj oddíl sice většinu výprav směřoval na brdské Hřebeny, ale zároveň jsme měli u modřanského jezu několik kánoí. Přišlo mi, že jezdit na vodu je pro skauty stejně přirozené jako jezdit na běžkách. První opravdovou vodní skautku v modré košili jsem viděl až na svém čekatelském kurzu a společně s kamarády jsme se jí šli zeptat, co se jí to stalo s košilí, my jsme modré kroje vůbec neznali… Organizované vodní skauty jsem pak poznal až na skautské Kapce (kurzu pro instruktory vodní turistiky), který shodou okolností vedl Guma z pražské Čtyřky, kterého jsme již dříve potkali při výpravách do jeskyní u Srbska. Po povodních v roce 2002, které nám odnesly boudu na lodě u jezu, jsem se začal starat o naše oddílové skautské lodě i o vodácký program.

Pamatuji si, jak jsme se s oddílem vetřeli na bazén vodních skautů, abychom trénovali eskymování, a jaké jsme u jejich výrostků budili pohoršení tím, že jsme pěšáci. Jednomu z nich pak nešlo do hlavy, jak to, že nejsem vodní skaut, když zvedám bez pádla a učím to i ostatní.

V roce 2008 jsem u Gumy na Křížku na Žižkově stavěl naší první oddílovou pramici, a tak jsem slyšel i o existenčních problémech závodu Přes tři jezy, který ten rok převzal Hlavní kapitanát vodních skautů. Při vyhlášení na poslední chvíli zorganizovaného závodu se pak oznámilo, že další ročník už pravděpodobně nebude, protože není pořadatel. Já jsem v té době předával oddíl vlčat a zároveň rozjížděl klub dospělých skautů Roverstvo. Tak jsme se hecli a nabídli se, že se závodem pomůžeme. 

V návaznosti na závod jsem pak vystupoval často proti Hlavnímu kapitanátu vodních skautů (HKVS), protože nám chyběly komunikační kanály, kterými bychom mohli kolem závodu s vodními skauty komunikovat (pořádně nefungoval web, nebyl Facebook a ani kontaktní adresy do oddílů). A tak po pár letech mne Pavlík Bár (dnešní hlavní rozhodčí Tří jezů) oslovil s tím, abych místo remcání přišel do HKVS něco užitečného dělat. Dodnes mám pocit, že není důležitá barva košile, ale vztah k pádlu v ruce.

Kdo tě na vodě nejvíce naučil?

Skvělým začátkem v dětství byli maňásci v juniorské velikosti – 3 cm volného boku, stabilita blízká rychlostním lodím. Zmiňované slovenské řeky, to byl rychlokurz bojem, který se chytil na evidentně dobrém základu. Jednou mne kamarádi pozvali, abych se k nim přidal na expediční sjezd řek pod Halti ve Finsku, a protože jsme byli liší, připustil jsem, že bych se mohl naučit jezdit na kajaku. PePe a pak i Dušan Bubník mi pomohli se začátky v Trojském kanále. Pamatuji si, jak jsem po prvním tréninku nebyl schopen vylézt do schodů, ale povedlo se jim mě rozjezdit. 

O rok později jsem se přidal k expedici na řeku Timpton na Sibiři, ale to byla WW IV, která se měla jet na nafukovacích katamaránech. Měl jsem z toho respekt, a tak jsem začal trénovat na raftu s Liškou, Kedem a Milanem Tučkem. Na raftu a těžší vodě bylo hodně vidět, jak jsem zpomalený. Timpton dopadl skvěle a pak jsme s klukama jezdili na raftu vlastně až do začátku covidu. Zároveň mě Liška i na kánoi vždy hecoval k tomu, abych jezdil na hraně svých možností a tím se posouval.

V současnosti se již příliš nevěnuješ práci s dětmi v oddíle, ale přeorientoval ses na jiné aktivity. Namátkou jmenujme již zmiňovanou organizaci závodu Přes tři jezy, instruktorování na kurzech, organizaci kurzu Lodní tesař a mnoho jiných. Nechybí ti kontakt s oddílem?

Já jsem sedm let vedl smečku vlčat, takový skautský potěr. Přišlo nám tenkrát dobré, když ti kluci byli často spolu, měli jsme každý týden schůzku, pak cvičení v tělocvičně a do měsíce jsme dělali dvě výpravy, z toho jednu s přespáním. Po pár letech jsem měl silný pocit, že padám do stereotypu a že se potřebuji posunout někam dál. Oddíl jsem úspěšně předal a začal se učit základy účetnictví, protože nám v modřanském skautském středisku chyběl hospodář. Zpětně se ukázalo, že to byl skvělý odrazový můstek pro většinu aktivit, do kterých jsem se pak pustil.

Ráda bych se zeptala podrobněji na některé tvé vodácké aktivity, zejména na závod Přes tři jezy, který organizuješ již třináctým rokem. Jak se za tu dobu závod proměnil?

Závod v roce 2008 byl velkým setkáním vodních skautů, ale byla to zároveň hodně uzavřená akce. My jsme aktivně začali pracovat na tom, aby byla otevřena pro všechny vodáky. Zvlášť naše začátky nebyly jednoduché. Množství účastníků a aut v kombinaci s úzkými ostrovy v Praze byly zdrojem mnoha problémů, ale s podporou mnoha kamarádů to mraveniště každým rokem zvládáme lépe, i když počty závodících lodí i lodí volného splutí stále rostou. Jsem také hrdý na to, že se nám daří spolupracovat se všemi půjčovnami, které se akce zúčastní. Dělá mi radost i to, že počty lodí, které proplouvají šlajsnami jezů, souhlasí s počtem prodaných splavenek. Vážím si podpory, kterou nám svou poctivostí dávají všichni vodáci.

Mimo to také jedenáctým rokem působíš jako přístavný Hlavního kapitanátu vodních skautů. Jak bys činnost Kapitanátu představil a jaká je tvoje role? 

Do HKVS jsem vstupoval v pěší košili s tím, že schopné oddíly ho nepotřebují, méně zdatným nepomáhá a že po zprovoznění komunikačních kanálů bude zbytečný. První roky jsem se také jako organizační staral především o to, aby vodní skauti o sobě navzájem věděli. Zároveň jsem ale začal zjišťovat, jaké problémy jsou společné pro většinu oddílů a začal jsem se stále víc starat o zlepšení dostupnosti vodáckého vybavení a lodí. Pak jsem převzal i účetnictví a další projekty.

Nemůžu se nezeptat – neunavuje tě tak trochu úředničina v Kapitanátu po tolika volebních obdobích, nebo se práce stále proměňuje?

Určitě je mnoho opakujících se věcí trochu únavných, ale nedělám pořád totéž. Když jsem převzal starost o hospodaření Kapitanátu, začal jsem fandit podpoře vodáckých vzdělávacích akcí, kterým chybělo organizační či materiální zázemí. To se podařilo a dneska na většinu akcí, například víkendů divoké vody nebo plachetních výcviků, máme i svůj materiál, a tak akce pro účastníky, často studenty, nejsou tak drahé. Posledních několik let se asi nejvíc věnuji projektu Černá eskadra, v rámci kterého si skauti svépomocí oplachtili už asi 50 lodí. Takže ano, práce se částečně stále proměňuje.

Z toho usuzuji, že ačkoliv se komunikační kanály zprovoznily, tak máš stále pocit, že je Kapitanát ku prospěchu?

Je to tak, že dokud bude HKVS aktivně pracovat pro vodní skauty, tak je užitečný, ale v případě, že by se změnila situace tak, že by generoval jen byrokracii, stane se zbytečným. Aktuálně nám pod rukama rostou nové oddíly, probíhají vzdělávací akce a i v případě, že dojde k nějakému průšvihu, volá se Kapitanátu. Takže za mě to funguje tak, jak by mělo, s přihlédnutím k jistému covidovému útlumu v pořádání akcí a setkávání, který se snažíme dohnat.

Nejen skautingem živ je člověk – jaké profesi se věnuješ a jak tě naplňuje?

Jsem z chemické průmyslovky a i na univerzitě mě táhly spíše praktické aplikace. Jako vědec se věnuji analytické elektrochemii a velký díl času jsem strávil se zahraničními stážisty, kteří u nás rozšiřují své obzory. Je to práce s lidmi u laboratorního stolu, ale také hodně u počítače. Také občas přednáším, ale těžiště své práce mám se studenty v laboratoři. Člověka to nutí přemýšlet a hledat vysvětlení k tomu, co pozoruje. Zároveň při experimentech máme hodně drobné manuální práce, která mě opravdu baví. 

Vzhledem k tomu, že máš poměrně velkou rodinu, jak se vám daří doma všechno skládat dohromady?

Ano, je nás doma pět… Přes maximální podporu mám zvlášť z posledního roku hodně rozporuplné pocity. S třetím přírůstkem do rodiny přišly i lockdowny: jednou se nedá dělat to, co by bylo třeba, jindy zas musí být hotovo víc věcí současně. Rodinný čas tím trpí, ale uvědomuji si, že to tak bylo i dříve. Už před pěti lety jsem slíbil doma udělat na míru botník, ale místo toho jsem udělal výdřevu do lodi na dovolenou a botník dodnes není takový, jaký by měl být… Naše děti rostou a přichází doba, kdy unesou vlastní spacák a dokáží zabrat pádlem. Akutně bych jim měl ukázat, kdo jsou to vodáci a trampové. (usmívá se)

Na čem všem na vodě jezdíš a na čem nejraději?

Nejvíce času jsem asi strávil na raftu Colorado, ale nejvíce si užiji asi dvojkovou vodu na pevné kánoi. Rád jezdím i pod plachtami a baví mne i motorové lodě, ale jen málokdy to vyjde tak, abych si sám zajezdil.

Máš vedle skautských aktivit čas a prostor ještě na nějaké jiné koníčky?

Ježdění na vodě, stavění lodí, turistika, výuka pádlování a vedení vodáckých oddílů, řešení právních otázek kolem vodáctví a vodního motorismu – to vše mám v kolonce skautských aktivit. Jako takový doplněk bych mohl uvést Vodní záchrannou službu ČČK, u které mám splněné kvalifikace pro záchranu na bazéně, divoké vodě i u hladinové služby, i když v poslední době sloužím už jen na Krumlovském vodáckém maratonu, ale tam mi jako záchranáři rukama projdou desítky lodí každý rok. 

Když se ještě budu držet vodáckých aktivit mimoskautských, kde bychom tě mohli potkat na vodě a v jaké roli?

Na začátku října bývám dopoledne jako upoutaný zachránce pod šlajsnou ve Vyšším Brodě a odpoledne v Krumlově pod jezem U Lyry. Jinak nejčastěji asi brousím Vltavu mezi Modřany a Podolím nebo na kanále v Troji. 

Dostaneš se na vodu často?

Je potřeba dodat, že jsem stále víc vodácký teoretik. Už nejezdím čtyřikrát do týdne ani do měsíce, ale spíš za sezónu. Doufám, že se to zlepší. 

Který vodácký zážitek bys nejraději vymazal z paměti nebo tě naopak nejvíce posunul?

Na konci jednoho Krumlovského maratonu jsme už vyklízeli pozice, když do šlajsny U Lyry vjela nafukovací kánoe Scout. Cvakla se a my se začali vracet, abychom posádce mimo závod pomohli. Proud k nám nejdříve donesl vesty, pak jsme lovili k nim příslušící pár plaváčků. Když pak kamarád zvedl cvaklou kánoi, objevil tam dvě malé děti. Jely zaklopené pod lodí asi padesát metrů, měly vesty a technicky jim nemuselo nic chybět, ale spokojené rozhodně nebyly. Občas se k tomu vracím při zarputilých diskuzích na téma nošení vest u dospělých plavců při akcích s dětmi.  

A na druhou stranu, jaký je tvůj nejlepší vodácký zážitek?

Jezdím teď každoročně na kurz Lodního tesaře, nedávno se o něm v Pádlerovi také psalo. Kdysi jsme narazili na návod na stáčení kánoí z překližky. Přes mnoho otazníků a nevyzkoušených postupů jsme se do toho pustili a po jednom týdnu práce se sešli u vody a poprvé ji vyzkoušeli. Super pocit, krásná loď, skvělá délka stavby a skvělá jízda! 

Jaká témata vnímáš ve vodáckém sportu jako nejpalčivější?

Extrémně vysoká dostupnost vodáckého vybavení a možnost objednání lodě na libovolné místo dělá z vodáctví atrakci, do které se vrhají lidé v takovém množství, že s sebou strhávají i neplavce a individua všeho druhu. Přitom řada našich řek má zákeřná místa, kterým se připravení raději vyhnou, ale neznalí pak na popularitu vodáctví mohou doplatit. Přitom ani pro sportovce není prostoru mnoho, např. v Tróji na kanále je v sezóně pro veřejnost jen pár hodin denně a musí být fakt hnusně, aby člověk nemusel čekat, až bude ve vlně volno. 

Je mi jasné, že na řešení složitých situací univerzální recept neexistuje, ale napadá tě, jak by se dal některý z problémů řešit?

Velmi pozitivně hodnotím vznik Asociace vodní turistiky a sportu (AVTS), vznikla konečně banda lidí, kteří jsou ochotní se o problémy vodáků starat a klobouk dolů, co se Petrovi Ptáčkovi a ostatním už podařilo. 

Hvězdáři, moc děkuji za povídání a přeji hodně zdaru do všech tvých aktivit.

Jan Fischer (*1979)

Vodácky vyrostl na maňáscích na Sázavě. Profesí je analytický chemik na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy. U vody se často pohybuje jako organizátor kurzů pro skauty a je také ředitelem závodu Napříč Prahou – přes tři jezy. Jezdí především na kánoi a na raftu, ale nepohrdne ani malými motorovými čluny a sportovními plachetnicemi.