ROZHOVOR – Honza „Chobotnice“ Bašta: „Kde se vejde loď a jeden list pádla, tam se dá jet“

Ahoj Honzo. Nejdřív se musím zeptat, jak sis vysloužil přezdívku Chobotnice?

Ahoj. No možná tě zklamu, není to nic moc zajímavýho. Prý jsem tak pokřikoval na kamarády kdysi na Otavě, ale to pamatují jen ti nejstarší z nás…

Od kdy nebo jak dlouho jezdíš na vodu?

Na vodu jezdím asi od svých 25 let, to znamená, že už to dělám nějakých 18 roků.

To jsi začínal v docela pokročilém věku, nedělalo ti zpočátku něco problémy?

Já jsem začínal s turistikou a tam toho není moc, co se musíš naučit, aby ses dostal na standardní level. Později jsem na divočejší vodě zjistil, že loď občas dělá docela divný věci a postupně jsem objevoval náklony a různé druhy záběrů. Všechno je to fyzika uvedená do praxe, to mě baví a asi i proto jsem s tím neměl větší problémy. Samozřejmě až na nespočet krys.

Jakým způsobem ses k vodě dostal?

Než jsem začal jezdit, měl jsem jako koníčka rejžování zlata, při kterým jsem se okolo řek hodně pohyboval, líbilo se mi tam a samozřejmě jsem potkával i spousty vodáků. Pak jsem si koupil první loď, byla to Vydra z pravýho štípanýho laminátu, no a začal jsem jezdit s kamarády na takový ty český klasiky. Měli jsme to ale hozený spíš jako pádlování kilometrů než ježdění po hospodách.

Co tě na vodě nejvíc baví?

Bude to znít asi divně, ale na vodě mě baví úplně všechno. Je to neuvěřitelně pestrej sport, ať už to děláš na hobby úrovni, nebo v trochu závodnějším pojetí. Vyzkoušel jsem si divokou vodu, vrbičkaření i štreky v rychlý lodi a bavilo mě to všechno. Nedá se říct, že by mě vyloženě něco chytlo, spíš mám takový období, kdy jezdím nějakej typ vody a to se postupně mění.

Vím, že jsi stavitel lodí. Jakou jsi postavil první loď?

Když jsem si opravoval vydru po sjezdu Zbirožskýho potoka, došel jsem k tomu, že tudy cesta k pořádnýmu ježdění na C1 fakt nevede. Začal jsem tedy koumat a stavět a postavil si svůj první pokus, to byla loď Nautilus. Byla to loď s bokorysem větší creekovky a s příčným profilem vydry. Na stavbu jsem použil polystyren, kterej jsem olaminoval sklem a kevlarem a zapustil jsem do toho dva plastový šroubovací sudy.

Teď s odstupem času vidím, že to byl děsnej tank. Dalo se na tom jezdit ve dvou lidech, když se trochu namačkali, nebo to v pohodě provezlo Čeňkárnou člověka bez zkušeností s divokou vodou. Pak jsem každej rok stavěl loď o 40 centimetrů kratší.

Kolik lodí jsi už postavil?

Pět kousků to bylo ve zmíněným systému polystyren – kompozit a k tomu mám na kontě čtyři dřevěný lodě. Pak jsem dělal jako zakázku žlutou ponorku pro reklamní účely, ale byla určená jenom k hladinový plavbě. Dál jsem stavěl loď ve stylu origami, na tý jezdili herci v Národním divadle po jevišti.

Ti herci v divadle, to mě trochu navádí na otázku tvojí obživy…

V zásadě jde o výrobu kulis, zejména trojrozměrnejch. Sochy, makety všeho možnýho, soustružení polystyrenu, kreativní truhlařina a podobně. Je to pořád něco novýho. Koho by to zajímalo, tak nějaký shrnutí je na mým webu www.kulisy.cz.

Postavit loď je komplexní a náročná věc. Kde jsi sháněl informace, od koho ses učil?

Byl to u mě klasickej postup vývoje čehokoliv. Nejdřív si dám do kupy vizi – co by ta loď vlastně měla umět, co od ní chci. Pak se podívám, co v tomto směru dělá „konkurence“, což je v době internetu snadný. Jedině snad u originálních C1 je to v Evropě docela bída a pro inspiraci se člověk musí koukat za velkou louži. Potom si udělám nějakej kompilát svých pozorování, přidám k tomu vlastní myšlenky a jdu vyrábět.

Cedrový lodě dělám podle podkladů od renomovanejch designérů z Kanady. Můj aktuální singl a mořák mojí manželky byly v podstatě navrhnutý na míru a teď jsou ty výkresy v prodeji i pro ostatní.

Jaký tvůj výtvor byl z tvého pohledu nejzajímavější?

Těžko vybrat jednu konkrétní loď. Z polystyren – kevlarový řady to byla určitě ta poslední vyrobená – rodeovka. To byla úžasně hravá loď, která se přitom skoro nezalejvala. Jo a bylo to „ousíčko“, tedy kánoe bez špricky. Musím říct, že ačkoliv neumím jezdit žádný rodeový figury, tak na ničem jiným jsem si na kanále tak dobře nezajezdil.

Potom sem určitě patří Cedrofka II. Když jsem přišel při požáru dílny o všechny lodě, jeden designér z Kanady mi nabídnul, že mi udělá design na míru. Tak jsme po mailech chvíli mudrovali a vyšel z toho model Quick, teda dřevěná, hodně rychlá turistická loď, na který se dá jet na těžko s bagáží, ale i vodáckej maraton. Ten design se od tý doby normálně komerčně prodává.

A potom ještě Maňásek. To je taková kategorie sama pro sebe. Praotec sit on top kajaků, plavidlo skautů, v dnešní době takovej lodní punk. Maňáska jsem stavěl podle starejch výkresů, jen jsem ho zvětšil, aby unesl dospěláka. Člověk by řekl, že pár prken smontovanejch dohromady nepojede zrovna kdovíjak, ale opak je pravdou a je to i jízdníma vlastnostma hodně zajímavá loď.

Jak dlouho trvá postavit loď? Týdny, měsíce?

Já mám rád, když jsou věci hotový rychle. Polystyrenová loď je práce tak na pět dní. U cedrový lodi strašně zálěží, jak je složitej tvar a jak moc to chce mít člověk vymazlený. Mořskej kajak zabere určitě přes 200 hodin, kánoe takových 150, když to jde rychle a bez komplikací. Pro člověka, kterej není zvyklej na takovej druh řemesla, to může bejt i o dost víc. Hodně lodí jsem postavil v prostoji mezi zakázkama, nebo jsem si ten prostoj prostě udělal. Třeba cedrová stavba, tam je ideální věnovat tomu hoďku denně večer.

Přemýšlel jsi o tom stavět lodě komerčně?

To je poměrně častý, u nás řada lidí vyrobila krásný dřevěný lodě a začali to nabízet a ono nic. Nějak tu na to není trh. Kdo to myslí s ježděním vážně, má svoji plastovou nebo vzducholoď. Co funguje v Kanadě, ba i v Německu, nefunguje u nás. Takže vyrobil jsem jednu zakázkovou loď z polystyrenu. Teď dělám jednu cedrovou deblovku „do šuplíku“, když se prodá, budu rád.

O něco lepší je to s pádlama, kde se se singlovým pádlem s klikou dostanu váhou i cenou na lepší hodnoty, než za co se prodávaj karbonový pádla. Navíc, jak je to kusová výroba ze dřeva a karbonu, není problém dělat co kus to originál.

Pro představu, kolik takový singlový pádlo s klikou vyjde? A kolik ta cedrová deblovka?

Pádlo klika vyjde tři nebo tři a půl tisíce.  Deblovka bude asi za 50 tisíc, to je ve světovým měřítku taková dolní hranice ceny.

Chystáš se ve výrobě někam posunout?

Teď máme s kamarádem rozdělanou klasickou kánoi v technologii SOF (Skin On Frame, loď s dřevěnou kostrou potaženou plátnem, když nejsou tulení kůže). Na žebra jsme použili dřevo bezinky a je to překvapivě zajímavý dřevo. Chtěl bych udělat lehkou rodeovku jen z vlastnoručně narubaný bezinky. Plánů je hodně, času míň.

Pojďme ještě k pádlování. Na vodu jezdíš s klasickým trampským vybavením. Proč?

Já nikdy nebyl opravdovej tramp a ani si jako tramp neumím zabalit. Spíš je to otázka jinýho náhledu na praktičnost věci. Celkově moc nemusím moderní oblečení, vařit na ohni se u nás dá skoro kdekoliv a nemusím tahat vařič. Celtu už dlouho nevozím bavlněnou, ale ušil jsem si superlehkou celtu ze syntetickýho materiálu na míru, prostě aby mi vyhovovala. Navíc u celty není v zimě problém s kondenzací vlhkosti. Baví mě používat vlastnoručně vyrobenou výbavu. Co si budem povídat, na domácí výrobě sportovního vybavení vznikla spousta dnes věhlasnejch firem.

Takže většina toho, co používáš, je domácí výroba?

Většina ne. Třeba stylovej loďák jsem si nechal ušít u brašnáře, aby to za něco stálo. Na rozdíl od věcí na pádlování a lodí, tábornický vybavení mám většinou kupovaný.

Kolik času za rok strávíš na vodě?

Záleží, jestli se zrovna víc věnuju pádlování nebo jinejm koníčkům. Loni byl rekordní rok, to jsem najel asi 1200 kilometrů, což odpovídá zhruba 200 pádlohodinám. No trávim na vodě času dost. Je to dobrej trénink a na dlouhejch cestách o samotě i dobrej způsob, jak si vyčistit hlavu.

To je slušný číslo. Pádluje s tebou i rodina?

Jak kdy, většinou ne. Ale všichni u nás mají nějakou loď, teď teda většinou mořský kajaky a někdy jezdíme i společně. Akorát rodina jezdí jen klidnou vodu, do větších peřejí nebo vrbiček bych je nedostal.

Specializuješ se teď na klidné toky a delší vzdálenosti. Máš v tomhle ohledu nějaké sny?

K tomuhle jsem došel postupně od potokaření. S první cedrovou lodí a od doby, co jsem přišel o lodě na WW, tak jezdím jen klidnou vodu.  Stran těch snů – asi největší sen je Yukon, řeka traperů a zlatokopů. Ideálně si ji sjet od začátku až do moře, jako kdysi českej vodák Karel Dohnal. Mimochodem, jeho knížka „Yukon solo“ mě asi taky dost navedla k vodáctví. Ale na to je potřeba hodně volnýho času, takže to tak až vyrostou děti. Z bližších cílů bych se rád dostal po Labi nebo po Dunaji do moře.

Zmiňuješ vodáckou četbu. Máš toho načteného hodně? Doporučíš něco?

Myslím, že většina z toho budou takový klasiky, co nikoho moc nepřekvapí. Štětina – S Matyldou po Indu, Kreutzkamp – Na kánoi napříč Kanadou, Štěrbovi – Putování po kanadských řekách nebo Jiří Vála – Na kanoích napříč Evropou, to je zábavný čtení o předválečnejch skautech na Dunaji. Trochu jako Tři muži ve člunu. No a pak mám doma asi další dva metry knih jako kilometráže, příručky o stavbě lodí, technice jízdy a cestopisy. Část v angličtině, protože v češtině prostě některý věci nejsou.

Pustil ses taky do vlastní tvorby a máš svůj web. Proč to?

Občas něco píšu na Raft.cz, ale říkal jsem si, že mít svůj blog, kde můžu publikovat okamžitě nebo i malý témata, taky může bejt hezký. Případně články, který by byly opakováním tématu. Tak jsem koupil slušnou doménu a občas tam něco napíšu.

Vyjmenuješ pár oblíbených českých toků? Dáš našim čtenářům pár tipů?

Tak bydlim na Kocábě, takže to je můj domovskej tok. Potom velký řeky v zimě. Pokud člověk nejezdí jezy, daj se jet v teplým oblečení a suchou nohou. Jen je potřeba mít s sebou zásoby, infrastruktura kolem řek v zimě bejvá minimální. Ale to je to krásný – ticho, liduprázdno, atmosféra… Poslední dobou jsem si oblíbil Berounku, čert ví proč, se o ní říká, že je nic moc, ale teče zhruba stejně dobře jako ostatní zajezovaný řeky v nížinách a krajinově je úplně super. A hodně mile mě překvapilo Labe z Ústí.

Tohle jsou klasiky, co nějaký vrbičkárny?

Pokud jde o vrbičky, tak máme se ženou sjetou Kocábu už od nás ze vsi, tedy o hodně výš, než se píše. Nebo Kotenčický potok nedaleko, to byla hodně výživná vrbičkárna. Tam jsem si určitě myslel, že jedeme první, ale pak jsem se setkal s vyprávěním pána z Dobříše, jak tam před válkou natrhnul plátěnej kajak. Potom třeba potůčky jako Bohostický nebo Musík, to asi taky moc lidí nejelo. Kde se vejde loď a jeden list pádla, tam se dá jet. Poslední dva roky jezdim dost i po okolních rybníkách, takový večerní sprinty na pár kilometrů v rámci tréninku na maratony.

Pádloval jsi i v zahraničí? Kde?

V zahraničí ani moc ne. Ale třeba Dunaj jsem jel, ten mám moc rád. Jel jsem úseky v Německu, Rakousku, Slovensku a Maďarsku. Třeba úsek z Vídně do Bratislavy, asi 60 kilometrů, se dá jet na pohodu za den. Nicméně to už není pro každýho, je to velká rychlá řeka a chce to mít znalosti nebo zkušenýho parťáka.

Chobotničáku, díky moc za rozhovor, přeju mnoho napádlovaných kilometrů, mnoho dalších stavitelských úspěchů s loděmi a pádly a taky ať se ti splní vodácké sny!