ROZHOVOR: František „Bobr“ Zvěřina – První Doubrava byla akce pro šest lidí

Ahoj Franto, hned zkraje se musím zeptat. Tvoje přezdívka je Bobr, jak jsi k tomu přišel?

Ahoj! No tahle přezdívka je skautská, mám ji už asi od sedmi let, takže by se dalo říct, že celý život. Začali mi tak v oddílu říkat, protože jsem měl velké přední zuby.

Mluvíš o skautském oddílu. Jak ses tady v Ronově dostal k vodáctví?

Tady v Ronově existoval, když jsem byl malej kluk, tak třeba deset let, vodáckej oddíl Delfín. Byl to turistickej oddíl, ale jezdil i na tehdy populární VTJZky. Všichni kluci, co v oddílu byli, mohli být tak o pět až deset let starší, takže pro nás tehdy mazáci a moc jsme mezi ně nešli. Rodiče k mojemu vodačení taky moc nebyli, ti mě hned někde viděli utopenýho, ale nás ta voda s kamarádama pořád tak nějak přitahovala a nedalo se s tím moc dělat. Tou dobou se tady na Doubravě jezdily čtyřikrát ročně VTJZky a po těch vždycky zůstala v řece nějaká šprajcnutá nebo rozlámaná loď. Tehdy se to moc neřešilo, došli jsme si ji vytáhnout, různě si ji pospravili a už jsme blbli. Jezdili jsme nejvíc tady na placatý vodě z Ronova do Žlebů.

Když nebyly lodě, tak jsme během zimy jezdili po řece třeba na ledových krách. Pěkně useknout kus ledu sekerkou a už se jelo. To bylo, čoveče, utopenejch sekerek, určitě tam nahoře u mostu ještě nějaký na dně budou. A táta se pak vždycky divil, že není čím štípat dříví.

Nebo když bylo víc vody, jezdili jsme z Mladotic na lehátkách. Měli jsme takový tu zpuchřelý barumky, který šly spíš ke dnu, a lehátko to většinou odprdlo, ale bavilo nás to.

Takže ty jsi do vodáckého oddílu vůbec nevstoupil?

Ale ano, nakonec vstoupil, když mi bylo asi tak 15. Ti starší kluci šli různě do škol a na vojnu a v oddílu se tak nějak celkově měnila generace.

Na jaké jste jezdili řeky?

No moje první velká řeka byla Otava. To bylo v roce 1980, když jsme tam jeli na vodáckej vandr. Ale hochu, to tehdy nebylo jenom tak. Vlakem se z Ronova nedaly poslat lodě, takže jsme se tady u loděnice pěkně zabalili, dojeli po Doubravě do Labe a po něm ještě do Kolína a teprve odtamtud posílali lodě vlakem do Sušice. Řešili jsme to tehdy s asi měsíčním předstihem, bylo nás banda snad 25 lidí a když jsme odplouvali z Ronova, mávaly nám davy lidí, jak kdybychom jeli někam do války a už se neměli nikdy vrátit. (směje se) A taky jsme tehdy díky našemu kamarádovi, kterej pracoval na plavební správě, dokázali proplout zdymadlo ve Veletově. To bylo absolutně zakázaný, ale on to prostě nějak dohodl. Vzpomínám si, jak nám cvakaly zadky, když začala klesat voda a my mizeli do tý betonový šachty, která je zrovna ve Veletově docela vysoká.

No a tahle Otava to byl perfektní vandr, tím to asi všechno se mnou a vodou pořádně začalo.

Co se dělo dál?

V roce 1982 přišla pauza, protože jsem musel jít na dva roky na vojnu. Když jsem se vrátil, tak už kluci z oddílu stavěli domy, ženili se a měli podobný starosti. A já taky začal stavět a ženil se. Nová generace do oddílu nějak nebyla, a tak vlastně nakonec vznikla taková delší pauza, která nakonec trvala až do revoluce a oddíl během ní úplně zanikl.

Prohlédněte si všechny fotografie k rozhovoru…

Co se změnilo po revoluci?

To to začalo zase trochu vzkvétat. Já jsem došel za tátou, že bychom mohli v Ronově zkusit obnovit skauty. Protože táta kdysi dělával zdejším skautům náčelníka. On souhlasil, došlo se ještě za pár dalšíma bývalýma členama, jestli by nepomohli, a už to jelo. Nadšení tehdy bylo obrovský a po začátku to šlo skvěle, přece jenom za komunistů to bylo zakázaný a najednou se to zase mohlo.

Velice rychle jsme měli naprosto neuvěřitelných 120 členů, hned druhý rok po obnovení jsme jeli na tábor a v roce 1992 jsme si začali říkat, jestli taky neoprášit to vodáctví. Já jsem obešel kluky, protože jsem tak nějak tušil, kdo má ještě lodě a kde jsou schovaný, a najednou nám na louce leželo asi 25 lodí, některý teda v hrozným stavu, no ale měli jsme s čím začít.

Takže jste vodu v Ronově obnovili pod skautem?

Ano, pod skautem. Bylo to tehdy jednodušší než dělat vodácký oddíl.

Kdy jste poprvé odemykali Doubravu?

To bylo těsně po tom vzkříšení vodáctví. Řekli jsme si, že všude možně se odemykaj řeky, tak proč bychom taky neodemykali a udělali jsme odemykání. Ani nevím, jestli jsme to tehdy nazvali nultý nebo první ročník, ale jelo nás šest lidí a táta mi povídal, abych se na to vykašlal – dělat akci pro tak málo lidí. Říkal jsem mu, ať se nebojí, že se postupně někdo přidá a pak další, že to nějak půjde. A ono to šlo, najednou další rok jelo 30 lidí, pak 50, pak 80, pak najednou 100…

Ale ty první ročníky se nejely z Pařížova, ne?

Ne. Nejdřív se jezdilo podle toho, jak tekla přírodní voda. Později jsem chodil za hrázným s prosíkem, aby nám trochu vody pustil. To tehdy ještě nikdo moc neřešil, nebyly žádný vodočty s okamžitým sledováním, jako jsou dneska. Pan hrázný na nás byl hodný, na chvíli otevřel vodu, my skočili na první vlnu a už jsme mazali dolů.

Jak se tedy akce rozrostla až do dnešní podoby?

Po těch pár vypouštění na dobré slovo jsem začal pátrat, co se tehdy vlastně stalo, že se tady přestaly pořádat vodácký závody. Zajel jsem do Chrudimi na okres a tam mi nějaký pan Skočdopole, moc fajn chlapík a sportovec, hned povídal, že u toho tehdy byl. Začal vyndávat starý manipuláky a další podklady a zjistili jsme, že postupně byly stížnosti od rybářů a na nějaký důležitý zasedání prý nepřišel nikdo od vodáků. Odhlasovalo se, že voda nebude a byl šlus. Dál jsem se dostal na krajský úřad, který je k našim akcím vstřícný a podporuje nás, a pak ještě na Povodí Labe, na hlavního dispečera pana Nováka. Nějak jsme to dali celé dohromady a najednou se pouštěl Pařížov oficiálně na takzvanou mimořádnou manipulaci.

A po pár letech mi sám ten pan Novák říkal, že se bude na přehradě dělat novej manipulák, tak jestli tam nezkusíme dát i to vodácké splouvání, že pak už by to byla jenom oznamovací povinnost. Řekli jsme si tehdy: „Proč to nezkusit?“ Začali jsme s trochu náročnějšími požadavky na průtok i časy vypouštění, s těmi jsme potom ostatním zúčastněným mírně ustoupili a najednou to v tom manipuláku skutečně bylo. Když to viděl Petr Ptáček, tak byl úplně v úžasu, jak se nám něco takovýho mohlo podařit.

No a najednou byla jistá voda a začaly jezdit oddíly, třeba pražská Bohemka nebo oddíly z Pardubic, a rázem byly lidí stovky a dnes už by se dalo říct, že jsou jich tisíce.

Kolik lidí se vlastně účastnilo posledních ročníků Odemykání Doubravy?

Čoveče, asi dva a půl tisíce… Když si vzpomenu, jak mi tehdy táta říkal, vyprdni se na akci pro šest lidí. (směje se)

Kolik lidí musíš dát dohromady na zajištění celého chodu akce?

V dnešním stavu už je to zhruba 65 lidí. Naštěstí se teda podařilo zapojit okolní svazy dobrovolných hasičů, kteří nám pomáhají hlavně s organizací dopravy a parkování. Bez nich by to už asi nešlo zvládat. A pak jsou to různí kamarádi a dobrovolníci, někteří už pomáhají hodně dlouhá léta. Přiznám se, že mě trochu mrzí, že o to až tolik nemají zájem skauti z oddílu, ale jsou to suchozemci, tak co se dá dělat.

Kdy začínáš Doubravu chystat a co všechno je potřeba zajistit?

S přípravami nového ročníku začínám vždycky začátkem října a to na odemykání i zamykání zároveň. Dávám požadavek na Povodí Labe, které je správce toku, to dává požadavek na kraj a ten si pak žádá různá dílčí povolení. Získat je znamená třeba obejít všechny malé vodní elektrárny od Pařížova až k Labi, to samé s rybáři, kde jsou kromě lokálních jednotek ještě územní svazy v Praze a Hradci Králové a pak také všechny obce od Pařížova až na soutok. Tohle všechno musí být připravené do konce roku, pak to kraj zpracuje, jde to zase na povodí, a to podle aktuální hydrologické situace vodu přislíbí nebo ne.

Dále je potřeba zařídit pronájmy parkovacích ploch a dalších prostor, které využíváme nebo jsou s akcí spojené. Zařídit dopravní značení. Zajistit vodácký bál. Potom taky zařídit jídlo a pití pro všechny ty lidi co přijedou – to znamená naobjednat klobásy, chleby, pivo a tak dále a tak dále.

To samé předpokládám řešíš i s akcemi na Chrudimce, které taky pořádáš?

Ano, ale tam do toho přibývá ještě CHKO, kterou řeka protéká, a extrovní případ pan Bušek – elektrárník, kterému přezdíváme škodič obecný. Ten nám akci už několikrát položil a nedá si pokoj.

Co se vlastně stalo, že musel být zrušený letošní ročník Doubravy?

Letos to byla moje chyba, přiznávám se k tomu. Protože oznamovací povinnost je písemná, ale nikdy to po nás nikdo písemně nechtěl, tak jsem to stejně jako všechny ty dřívější roky řešil i letos pouze po telefonu a bohužel nás na tomhle jeden účastník vodoprávního řízení nachytal. Prostě to neměl oznámené písemně a nedalo se už nic dělat.

Kolikrát už vlastně Doubrava musela být zrušená?

Odemykání bylo zrušeno letos poprvé. Poprvé po 27 letech! Zamykání, tam to bylo divočejší, tam už se to rušilo vícekrát.

Nepřemýšlel jsi někdy, hlavně asi letos, že se na to pořádání už vykašleš?

Manželka mi to říká po každým ročníku, jestli mi to stojí za to. Já jsem opravdu pořádně zapochyboval až letos, po tom velikým neúspěchu. Všechno už bylo připravený a zařízený a najednou rána do vazu. Musím teda přiznat, že ten víkend, co měla Doubrava být, se mnou nic nebylo, byl jsem celou dobu takovej zkroušenej, viděl jsem, že počasí by bylo zase úžasný. Zkoušeli na mě, že pojedeme na dříví, ale ne, já seděl doma a byl jsem naštvanej. Večer jsem ještě zašel do hospody, takže jsem pak přišel domů trochu přihulenej. Pak jsem si ale došel sednout k řece, popřemýšlel, koukal se do vody a pozoroval jarní přírodu a řekl si, ale jo, zas do toho jdeme! Hned jsem napsal doporučenej dopis tomu, kdo nám to letos položil, aby to bylo na příští rok jistý a jdu do toho znovu. Rád bych Doubravu dotáhnul alespoň na 30 ročníků… pak uvidím.

Pojďme zase trochu k tobě. Doubrava je vlastně tak trochu řeka tvého života, jaký k ní máš vztah?

Doubrava je pro mě jako řeka jasně na prvním místě. To údolí tady nad Ronovem, to je něco překrásnýho, ale mám rád i další její části. Skoro každou neděli jdu tady ke klubovně na schody, uvařim si kafe, dívám se do řeky a přemýšlím si. Podél řeky pravidelně chodím, fotím si ji, mám třeba fotky z obrovské ledové dřenice, kdy byla plná ker, nebo když byla povodeň, že se voda skoro nevešla pod ten most tady u klubovny.

Pravidelně už asi 15 let děláme čištění Doubravy, několikrát jsem dělal noční splutí Doubravy tady z Ronova do Žlebů… Je to prostě Doubrava.

Máš Doubravu sjetou celou?

Celou ne, chybí mi úsek pod Bílkem, tam se bojím, tam už je to na mě moc divoká voda, ale jinak to mám od Doubravníku, kde je to ještě malej potůček, až do Labe.

Jak vypadá tvůj vodácký rok?

Celý to začne nějakým prvním táním sněhu, to je podle toho, co zrovna teče. Pak přichází odemykání Doubravy, na který si v posledních letech musím vzít i týdenní dovolenou, aby se stihlo všechno zajistit a připravit. Když tohle proběhne, tak je hned Chrudimka a pak se chvíli dávám dohromady.

Na jaře většinou děláme nějaký jarní zájezdy, třeba na Belou, Čeňkárnu, Labíčko a podobné klasické řeky. A zajímavý, čoveče, je, že nejezdím ani tak s lidma tady z okolí, ale spíš s lidma, co se tak nějak sesbíráme snad z půlky republiky…

V létě jezdíme na tábor a pak se snažím udělat nějaký to Rakousko, který teda nevím, jestli letos klapne. No a pak už se blíží klasické podzimní akce a s nimi i podzimní zamykání Doubravy a Chrudimky.

Na čem jezdíš nebo jsi jezdil?

Tady hlavně musím zdůraznit, že nejsem nějakej velkej jezdec, ale takovej běžnej vodáckej turista. Na lodi jsem začínal na kajaku na Vertexu, dodneška určitě v nějaký stodole v Ronově bude uklizenej. (směje se)

Pak jsem přešel na singla, to bylo, když ještě jezdil na vodu Tuřín, kterej byl výbornej singlíř. To jsme vyráželi hodně společně. Jenomže pak mě začaly nějak čím dál víc bolet kolena, a tak jsem si koupil plasťáka, kajak Liquidlogic Remix XP s tou zadní uzavíratelnou komorou. Sice si ze mě všichni dělali srandu, že si s sebou vozím záchod, ale mně se na tom jezdilo fajn, bylo tam dobrý pohodlný sezení. A nedávno jsem si ještě pro větší pohodlí pořídil nafukovací K1 z Gumotexu, tam jsem opravdu jako v křesílku. Ono už se přece jenom začíná ozývat stáří, šedesátka na krku, a člověk už to nezvládá tak jako dřív. Teď přijedu z víkendu rozlámanej.

Jeden čas jsme taky jezdili docela pravidelně na raftu, to jsme vyráželi třeba i na Trnávku, kde jsme se hlásili dokonce na závody.

No a asi před pěti lety jsme si upravili Pulsara. Přidali jsme mu dozadu motor a vyrazili jsme po Labi až daleko do Německa a udělali jsme takhle i celou Vltavu. Takovej motoristickej rafting, to se docela ujalo, protože se to líbilo i těm nepádlujícím. (směj se)

Jo a vlastně jsem si zažil i něco na pramicích, třeba když jsme tady dělali několik let na rybníce závod o modrou stuhu. To se vytáhly pramičky pro děcka, aby si zařádily.

Čoveče, když se to takhle shrne, jsem vlastně takovej univerzální vodák. (směj se)

Jak jsi na tom s lokálními potoky? Máš je všechny spluté?

Je to trochu zvláštní, ale tady po okolí nebo na Vysočině skoro nic sježděného nemám. Vždycky mi to nějak nevyšlo s časem z práce nebo už nebyla voda…

Jak se teď daří oddílu ronovských skautů?

Čoveče, není to žádná sláva. Alespoň teda co se týká vody, je nás teď v oddílu 35 dětí a 6 dospělých, což je na Ronov hezké, ale z toho jsme asi jenom čtyři, co jsou na tu vodu. Mě hrozně mrzí, že odešli kluci Hynek s Tuřínem, který byli jednak výborný vodáci a taky to byli neuvěřitelný tahouni. Ty tady po okolí jezdili, co šlo, třeba sjeli i tuhle strouhu, co u ní sedíme – Kurvickej potok, ten název nemá nic společnýho s kurvama, ale je tam hodně zatáček. Přijeli tehdy úplně sedřený od větví a popíchaný od šípků, ale nadšený. Nebo jednou pluli ulicema Ronova, když se valila voda shora od Žlebskejch Chvalovic. Lidi celý vystrašený, že mají vyplavený sklepy a tyhle dva pitomové se proháněli v lodích po ulici. Ale jak říkám, byli to výborný kluci a tahouni, na který jsem trochu spolíhal, že to tady převezmou. Bohužel Tuřín už vodě moc nedá a Hynek, ten šel hledat štěstí do Prahy. No a podobně to dopadá i s dalšíma, vždycky v nějakým tom věku zmizej a už se většinou nevrátěj. Tak uvidíme, jak to bude dál.

Nevěš hlavu. On se určitě někdo najde, stejně jako ses tehdy po revoluci našel ty.

Franto, děkuju za povídání, držím palce do dalšího pořádání vodáckých akcí a taky ti děkuju za to, co pro vodáky děláš, není toho málo a když jsem teď slyšel, jaké to obnáší starosti, tak opravdu klobouk dolů!

Všechny fotografie: archiv Františka Zvěřiny