Aniol Serrasolses vletěl na scénu světové divoké vody v roce 2009 a od té doby jeho hvězda zářit nepřestává. Vysoké vodopády, sjezdy legendární Stikine za co nejkratší čas, expedice v mnoha zemích světa, prvosjezdy, nepřeberné množství triků z kategorie downriver freestyle na neuvěřitelných místech… Pojďte si o tomhle týpkovi s RedBull helmou něco přečíst.
Ahoj Aniole. Jsem rád, že se nám povedlo domluvit na rozhovoru. Pověz mi na začátek, co jsi dělal, než jsi začal jezdit na kajaku?
Ahoj. Není to vcelku nic zajímavého. Pocházím z malé španělské vesnice, kde jsem vedl vcelku nudný život společně s dětmi ze sousedství. Nenáviděl jsem chození do školy. Když to šlo, hráli jsme fotbal a taky jsme měli rádi vodní pólo. Až kajak pro mě znamenal opuštění tohoto stereotypního života a otevřel mi svět plný možností.
Slyšel jsem, že s kajakem jsi začal díky bratrovi. Jak to?
Je to pravda, bratr Gerd byl ten, kdo s ježděním na kajaku začal a já se k tomu potom dostal taky. Bylo to pro nás oba veliké štěstí. Po cestě do školy, kam jsme jezdívali na kolech, jsme občas na řece vídali jezdit kajakáře. Gerd je jednou požádal, jestli by si nemohl kajak vyzkoušet. Už při prvním svezení byl naprosto nadšený a začal jezdit pravidelně. Já jsem se přidal asi o rok později a už nebyla cesta zpět, i mě pádlování hned uchvátilo.
V kolika letech to bylo?
Bylo mi nějakých 12 nebo 13, přesně to nevím…
S jakým vybavením jste začínali?
Já začínal ve starém neoprenu po tátovi, který byl určený na potápění, ale už před nějakou dobou, takže to bylo hodně zajímavé. Pádlo jsem měl duralové s plastovými listy, dlouhé 210 cm, listy samozřejmě s úhlem 90°. Brzy jsme si museli pádla sami zkrátit, protože s nimi prostě pádlovat nešlo. Dokonce jsme si upravili i tvary listů a úhel na nových pádlech jsme si nastavili na 45°.
Říkáš, že tě pádlování hned chytlo. Jaké byly tvoje první pocity na vodě a první zkušenosti?
Asi jako první si pamatuju, že voda byla dost studená a já jsem byl pořád úplně promočený. Můj kajak mi připadal obrovský, těžký a těžko zvládnutelný. Na vodu jsme s oddílem chodili jednou týdně, vždycky v sobotu a já jsem se celý týden netěšil na nic jiného. Kdyby tehdy byly jen soboty, vůbec by mi to nevadilo. (směje se)
Eskymáka jsem se učil rok. Všichni v oddílu byli dost old school, takže jsme se složitě učili toho eskymáka, kdy musíš přeručkovat po pádle, chytit ho za jeden list a teprve pak vyeskymuješ (na páku, pozn. red.). Z dnešního pohledu mi to nedává vůbec žádný smysl, ale musím uznat, že jsem se díky tomu naučil zadržet dech na docela slušnou dobu a vydržet dlouho pod vodou. To jsem od té doby využil mnohokrát. (směje se)
Kdy a proč jsi začal cestovat s kajakem kolem světa?
Z domova jsem vypadnul, když mi bylo 16. Šel jsem pracovat do textilní továrny. Tam jsem vydržel asi půl roku, protože mě to nebavilo. Pak jsem se zkoušel živit jako guide na vodě. V tu dobu jsem se hodně věnoval freestylu. Trochu jsem v té době cestoval po Evropě, hlavně po freestyle závodech. Celé tohle období bylo super zábavné, ale když se na to dívám zpětně, uvědomuju si, že už tehdy bylo jasné, že to není úplně přesně to, co bych si představoval.
Ušetřil jsem si nějaké peníze a vyrazil na půlroční trip do Chile. To byl výlet, který otočil všechno úplně naruby, od té doby jsem na cestách a pádluju, co můžu.
Tohle mi připomnělo rozhovor z časopisu Kayak Session z roku 2012, kde jsi mimo jiné mluvil o tom, že jsi celé léto s pár dolary v kapse bydlel ve stanu na ostrově uprostřed Ottawa River v Kanadě a jenom pádloval. Zhruba tak tehdy vypadaly všechny tvoje tripy?
Jooo, to byly starý dobrý časy. Zrovna tenhle trip do Kanady byl jeden z úplně nejpunkovějších, které jsem absolvoval. Měl jsem letenku do Kanady, ale zpátky už ne. V kapse 300 Eur, žádnou kreditku nebo účet se záložními penězi, ale v hlavě jsem měl plán, že chci být někde ve světě a pádlovat nejmíň rok. Jediná cesta, jak to zvládnout, byla žít za co možná nejmíň peněz… takže jsem koupil nejlevnější stan, zakempoval na ostrově a šest měsíců takhle bydlel. Měl jsem to kousek na super vlny a asi nikdy v životě jsem toho nenapádloval tolik jako tohle léto.
Samozřejmě jsem se od začátků snažil, abych si brzy kajakem vydělal nějaké peníze, ale šlo to pomalu a prvních několik let bylo opravdu podobně náročných jako na té Ottawě. Nepocházím z dobře zajištěné rodiny, takže všechno, co jsem si postupně vybudoval, jsem si vybudoval sám a za svoje peníze. Všechno, co jsem vydělal, jsem okamžitě vracel zpátky do pádlování. Hodně mi taky pomohli kamarádi, kteří mi dali najíst, když jsem neměl jídlo, poskytli mi ubytování nebo mě třeba svezli autem.
Postupně se mi podařilo protlouct a myslím, že jsem nakonec vybudoval docela solidní kajakářkou kariéru…
Dají se kajakem vydělat dobré peníze nebo je to i teď náročný život trávený věčně pod stanem?
Co jsou to dobré peníze? Pro mě to hodně záleží na tom, jaké máš standardy a trochu to souvisí i s tím, z jaké pocházíš země.
V dřívějších dobách si top kajakáři dokázali vydělat opravdu hodně peněz, ti nejlepší třeba i přes 100 000 dolarů ročně, ale to už se změnilo. Dneska je opravdu jenom hrstka těch, kteří dostávají od svých sponzorů kromě věcí taky nějaký plat. Je to asi tím, že kajak nikdy nebude takový sport jako surfování nebo snowboard, pro spoustu lidí je to pořád hodně těžká a drsná disciplína, ale za mě je to dobře.
Hodně mladých kajakářů si přečte tyhle řádky a bude chtít žít stejně. Můžeš jim doporučit něco do začátků?
Hlavní je, aby to dělali ze správných důvodů. Protože to milujou… Protože to opravdu chtějí dělat a je to věc, do které chtějí vrhat svoji energii, zdraví a všechny příjmy.
Pak je potřeba sledovat svojí vlastní cestu, najít vlastní styl a nastavit si cíle. A nejdůležitější věc. Nesedět doma a nečekat, až se někdo ozve, ale vyrazit ven, „zaklepat na nejrůznější dveře“, jít sponzorům naproti a tvrdě pracovat. Pak je šance, že se to povede.
Prošel jsi freestylem, divokou vodou, závoděním, skáčeš vodopády, jezdíš na expedice. Je pro tebe něco z toho to nej?
Freestyle byl velice dobrá škola do začátků a pomohl mi vyprofilovat si cestu, kterou chci v pádlování směřovat. Freestyle mi taky pomohl dělat v kajaku spoustu věcí, které jiným lidem přijdou skoro nemožné. Ale abych řekl pravdu, tak mě freestyle nebavil moc dlouho, už někdy v 15 letech jsem byl „vyhořelej“. Sedět ve vracáku, čekat až si trochu zasurfuju nebo zaskáču ve válci a někdo mi to pak ohodnotí, to nebylo pro mě. Ani později v životě jsem neměl závodění extra v oblibě. Když se někam přihlásím, tak chci samozřejmě být co nejlepší, ale úplně závody nevyhledávám.
Nejlepší je pro mě být prostě na řece. Tam mám rád snad všechno…
Máš na kontě velkou řadu úspěchů. Jsou mezi tím vším nějaké tvoje osobní „hajlajty“?
Určitě je to vítězství na North Fork Championship, které bylo opravdu hodně speciální. Všude kolem byla strašná spousta kamarádů a ten závod je prostě nejlepší, jaký znám.
Z vodopádů byly určitě nejlepší Keyhole Falls a La Leona na río Claro.
Často pádluješ se svým bratrem. Je to rozdíl oproti pádlování s jinými lidmi?
Pádlovat s Gerdem je trochu jiné a vždycky je to pro oba super zábava. Na vodě skoro nemusíme komunikovat, protože jsme toho spolu najezdili tolik, že si velmi dobře rozumíme. A hodně se jeden od druhého učíme, i teď. Vzájemně spolu třeba závodíme, někdy jedem na závod celý úsek řeky, klidně 30 minut. Jindy vytáhneme slalomové lodě a bavíme se na nich nebo vezmeme menší lodě a předháníme se třeba v kickflipech.
Zmínil jsi slalom. Jak jsi na tom s touhle disciplínou? Jde ti?
Před pár lety jsem si koupil slalomku od Mike Dawsona, je to loď od Galasportu. Dovezl jsem si ji na Futaleufú a je to jedna z mých nejoblíbenějších lodí. Jsem rád, že tady tu loď mám, a když Futa klesne na normální vodu, jsem na ní docela často. Baví mě střídat lodě a disciplíny. Navíc na Futě můžeš jezdit měsíce a netrefíš jediný kámen.
Co se týká slalomového závodění, tak bych byl úplně marnej, ale baví mě brát slalomku na těžkou vodu a projíždět si na ní imaginární a opravdu těžké tratě na oblíbených peřejích. (smích)
Galasport je loď z Česka. Vím, že máš taky další české výrobky, jak jsi s nimi spokojený?
Od Galasportu mám ještě pádla a jsou to podle mě nejlepší pádla na trhu. Bratr s nimi pádluje taky. Na slalom mám věci od Hika, konkrétně vestu Saluki a bundošpricku Zephyr s krátkým i dlouhým rukávem a jsem s nimi moc spokojený.
Jaké máš další sponzory?
Moji další sponzoři jsou RedBull, Waka Kayaks, GoPro, Kokatat, Sweet Protection a Astral Footweat. S většinou z nich spolupracuji skoro 10 let a vzájemně nám to myslím velice dobře funguje.
Z videí vypadá pádlování v podání top kajakářů jako jednoduchá záležitost, všechno jedou čistě a vypadá to jako zábava. Můžeš trochu poodkrýt, co se za tím vším skrývá?
Skrývá se za tím 18 let zkušeností a téměř každodenního pádlování. Myslím, že jsem v životě nestrávil víc času ničím jiným než sezením v kajaku. Přijde mi až nereálné, kolik zkušeností a znalostí jsem za tu dobu dokázal nasbírat, ale bylo to jen proto, že mě kajak neuvěřitelně baví. Neměl jsem nikdy pocit, že bych tomu musel něco obětovat, všechno přicházelo tak nějak přirozeně, kajakování jsem si užíval a byl jsem ochotný udělat téměř cokoliv, jenom abych mohl zase sedět v lodi a jezdit denně pětkovou vodu.
Samozřejmě je za tím i nějaký další trénink, s přibývajícím věkem třeba víc posiluju, ale většinu toho, co umím, jsem si prostě vyjezdil na vodě.
Jak často zaplaveš? A jak často je to „blízko smrti“?
Můj nejhorší rok, co se týká plavání, byl 2015, kdy jsem plaval osmkrát a některé z těch krys byly opravdu hodně drsné. Jinak plavu tak třikrát nebo čtyřikrát za rok a samozřejmě to není příjemný nikdy, protože čím líp pádluješ, tím horší jsou tvý plavání.
S bratrem jste založili inicitativu SBP (Serrasolses Brothers Program), pověz mi o ní něco.
SBP je cestující kajaková škola, kterou s Gerdem vedeme. Podporujeme v ní talentované děti, které mají motivaci na kajaku něco dokázat, ale nemají na to prostředky. Vycházeli jsem z našich vlastních zkušeností. Pustili jsme se do projektu, který využívá sport jako nástroj pro posílení situace talentovaných dětí a sociální změnu. Rádi bychom pomocí tohoto vzdělávacího programu podpořili také udržitelný rozvoj mezinárodní komunity okolo divoké vody.
Udělali jsme edice v Peru, Chile a Indii a další díl připravujeme na letošní rok. I v dalších letech bychom s SBP rádi pokračovali a zavítali do dalších zajímavých zemí, kde by měl projekt smysl a děti si ho užily.
Jak a kde aktuálně žiješ?
Nejvíc času teď trávím ve Futaleufú, bráně Patagonie v jižní části Chile. Je to poměrně odříznutý, nedotčený a krásný kus země. Je to úžasné místo pro život a člověk je tady pořád blízko skvělé řeky. Mám postavený malý dům, který jsem dokončil nedávno, během pandemie. Je to přímo na vysedání z řeky. Kousek vedle bydlí bratr.
Moje dny teď vypadaly tak, že jsem pracoval na stavbě domu, jezdil na Futaleufú a trénoval. Vcelku klidnej a spokojenej život.
Co nějaké plány do budoucna. Máš vymyšlené expedice nebo jiné projekty?
Po dvou letech strávených v Jižní Americe bych se rád zase podíval do Evropy. Strašně se těším, až si zase zapádluju v Norsku, doufám, že letos v létě. A jakmile se trochu uklidní situace okolo Covidu, tak se chci zase přepnout do cestovatelského módu.
Jsi ze Španělska. Doporučil bys čtenářům Pádlera nějaké tamní řeky?
Španělsko je skvělé na jaře, kdy je spousta vody v Pyrenejích, které nabízejí hodně parádních creeků. Když se podaří zima, tak je tam toho opravdu hodně a teče to dlouho. A v zimě je dobré se vydat do Kantábrie, Galicie a Portugalska. Tahle oblast je taková zmenšená Kalifornie, v řekách je spousta žulových slajdů a dropů. Akorát je pádlování závislé na dešti, takže se to špatně plánuje. Ale vždycky se něco na pádlování najde.
