Právě to, že se Amálka narodila do slavné vodácké rodiny, ji zásadně ovlivnilo a formovalo. Přestože ji rodina nikdy do ničeho netlačila, možnost bojovat ve vodnímu slalomu o stupně vítězů přemohla lásku ke koním a zlákala mladou reprezentantku, která se tak jízdě na kajaku věnuje již deset let.
Amálka se svěřila například s tím, jak se jí daří skloubit sport na profesionální úrovni, studium vysoké školy a osobní život, co přinesla změna trenéra nebo co plánuje do budoucnosti.
Myslím, že kdybych nebyla z vodácké rodiny, tak u vody pravděpodobně neskončím, takže rodina měla zásadní vliv. Naši, přestože vodou oba žili a vybudovali kolem ní firmu, mě ale do toho nikdy netlačili. To jenom mého nejstaršího bráchu a ukázalo se to jako špatná taktika, takže u mojí starší ségry a mě už byli liberálnější a nechali nás jít vlastní cestou. Když jsem se pak rozhodla začít jezdit, bylo to pro mě díky kamarádům rodičů dostupné a snadné.
Řekla bych, že naši do mě nadrtily ty hodně nepopulární základy, a to je nejvíc. Možná proto jsem se vždycky tak vztekala, když mě měli na starosti, ale teď jsem jim za to nesmírně vděčná. Teta se strejdou a Lubou mě zase vzali na moje úplně první zimní soustředění do tepla do Afriky a já konečně poznala ty světlý stránky našeho sportu v zimě.
| Rozhovor vyšel také ve vodáckém časopisu Pádler 4/2019. Více informací o časopisu lze zjistit a předplatné lze snadno sjednat přes náš eshop. |
Mimo rodinu to bylo hodně lidí, jak už jsem říkala, naši měli u vody spoustu kamarádů. Někteří z nich zůstali v oddílech trénovat mládež a já jsem se k nim směla připojit. Na úplně první soustředění v životě jsem jela s Honzou Petříčkem, pak jsem jezdila s Kubou Prüherem a jeho dcerou Bětkou, s tou jsme dokonce v žácích jezdily C2mix. (smích) Hodně jsem toho taky najezdila se Zdenkou Grossmanovou a jejíma klukama. V USK jsem jako prvního trenéra měla Pavla Kubričana a pak Jířu Prskavce. U toho jsem byla pět let a hodně ovlivnil mojí techniku. Teď jsem prvním rokem u Michala Buchtela a nemůžu si to vynachválit.
Rozhodně ano. Myslím, že každý, kdo mě jenom trochu zná, tu změnu vidí. Jsem teď v menší skupině, takže všechno je variabilnější, a to mi hodně vyhovuje. Tréninkový plán je postavený více na tom, co potřebuju zlepšovat, takže to se hodně projevilo. A v neposlední řadě Michal je vážně pohodář a hodně jsme si sedli, takže i ta lidská stránka tam určitě hraje roli. Jsme si věkově blíž a bavíme se spolu dost otevřeně.
Jako malá jsem jezdila s našima, s tetou a se strejdou jsem byla párkrát jezdit na Štvanici, ještě když jsem byla žačka. Takže hlavně když jsem byla menší. Pak už jsem se držela hlavně svého trenéra. Později je lepší, když vám do toho už nezasahuje moc lidí naráz, protože každý to vidí trochu jinak.
Koně miluju, to už mi zůstane. Stejně tak ale miluju závodění a lidi kolem vody a přesně tyhle věci mě přetáhli ke slalomu. Pokud u koní nevyrůstáte od mala za účelem jednou závodit, tak se na tu nejvyšší úroveň dá hodně těžko dostat. Taky je to ještě o ligu nákladnější než slalom. Takže když mě naši vzali jednou na závody a já jsem viděla, že hned od začátku můžu bojovat o stupně vítězů, tak mě to zlákalo. Taky tam bylo daleko víc lidí v mém věku, což ve stáji, kde jsem jezdila, moc nebylo. A když už tam někdo takový byl, tak tam netrávil zdaleka tolik času jako já. Teď beru koně hlavně jako relax a možnost se odreagovat. Bohužel na to už nemám tolik času.
Jasný, na to se nezapomíná. Bylo to v Plzni a já díky tomu mohla v pátek odejít dřív ze školy. Pamatuju si hlavně to, že jsem si během jízdy začala povídat s našima, který běželi po břehu a pak jsem byla překvapená, když mi vynadali, že se to nedělá.
Tomu se člověk nevyhne. Překvapivě hodně mě bavilo jezdit na rychlostňáku. To jsem poprvé vyzkoušela před YOG (young olympic games) v Nanjingu, protože jsme to tam museli jet spolu se slalomem. Taky jsem zkusila paddleboard, sjezd a teď si občas zazávodím v kayakcrossu.
To, že nikdy neděláte to samý. Samozřejmě, v zimě se dost opakuje vzorec tréninků, ale vždycky aspoň jedete jiný brankový kombinace. Takže ta pestrost bych řekla, že je hlavní důvod. Taky mě vždycky potěší, když dokážu využít vodu, abych nějakou kombinaci zajela hodně rychle a stálo mě to minimum síly.
Řekla bych, že to je věc, ke který se přiznaj snad všichni, které znám. Jen málo lidí má rádo rubárnu v zimních podmínkách. Ale i takoví blázni existujou. Myslím, že poslední dobou už to snáším líp, řekněme, že jsem si na to zvykla a už se moc neptám, jestli se mi chce jít a prostě jdu. Navíc tím, že jezdíme do tepla, se dá ta zima kousnout, protože pak zmizíme na měsíc do Austrálie a vracíme se, když už to doma jde vydržet.
Je to paradox, ale je to asi cestování. Na jednu stranu ho miluju a nemohla bych bez něj být, ale když jste pořád pryč, váš život doma postupně začne mizet. Nechodíte vůbec do školy, takže si tam jen těžko najdete kamarády a výuka přestane být zajímavá, protože jí chybí celistvost. Málo se vídáte s kámošema, co doma máte, a minete většinu akcí, co se s nima dá podnikat. Nemůžete využít super věci, jako jsou stáže nebo Erasmus, a máte pocit, že až skončíte s ježděním, budete úplně k ničemu.
Měla, hodněkrát. Většinou přes zimu a bylo to hlavně kvůli již zmíněným věcem. Často si přeju mít dva životy. Jeden na dráhu profesionálního sportovce a jeden na dráhu profesionálního studenta. Nerada dělám věci napůl.
Studuju VŠE, fakultu mezinárodních vztahů. Letos jsem se ale rozhodla věnovat se naplno sportu, takže bych to svoje občasný docházení nenazývala úplně studiem.
Tak trochu to teď dělám, takže asi ano. Nicméně člověk musí myslet trochu dopředu a uvědomit si, že to není sport, který vás uživí i potom, co s ním skončíte. Takže je důležité dodělat školu a být pak připravená nastoupit do práce.
No… to je otázka, kterou si taky pokládám. Mám teď období, kdy vlastně moc nevím, co by mě mohlo v budoucnu bavit. Už jsem zmiňovala, že tím jak jsem pořád pryč, nemám moc čas budovat cokoliv doma, tak vlastně nemám moc příležitost to zjistit. Nicméně k Hiku mám pozitivní vztah a když nepřijde nic, co by mě víc zaujalo, tak v tom budu ráda pokračovat.
V Hiku jsem jako testovací jezdec, takže se podílím například na testování materiálu a nových výrobků. Podílela jsem se například na neoprenkách Cutty, protože mi vadilo, že normální střih byl zbytečně dlouhý a klouzal v sedačce. Určila jsem ideální délku a navrhla jsem dát na sedací část neoprenek gumu. Takže se podílím do té míry, že když jezdím v něčem, co mi nevyhovuje, tak se to pokouším změnit. (smích)
Záleží, jak moc důležitý závod to je. Na těch velkých závodech nervózní jsem, ale už jsem se s tím naučila pracovat. Dřív jsem to ale neuměla a nebylo pro mě úplně jednoduchý si přiznat, že s tím mám problém a najít si i na tuhle oblast trenéra. Teď už vím, že nervozitu potřebuju, protože bez ní se nedokážu dostat do toho správného závodního rozpoložení. Z toho důvodu mám třeba problém, když jedu závod, ve kterém mi o nic nejde. Je to jeden z mých cílů, umět jet každý závod stejně, ať je to pouťák v Plzni nebo MS.
Asi nebudu moc originální. Závod v Troji je podle mě světovej top. Nikde jsem zatím nezažila líp připravenej závod, lepší a početnější publikum a profesionálnější komentář než máme my. Za to patří nesmírnej dík všem lidem, který se na tom podílí. I díky nim nám každoročně svěťak přidělí.
Mám dva a každej z nich je pro mě důležitej trochu jinak, ale asi bych nedokázala určit, který z nich je pro mě víc. Oba jsou z letošní sezóny. Je to titul z ME dospělých ze začátku sezóny a pak titul z MS do 23 let.
Co se vody týče, snažím se stanovovat si co nejkrátkodobější cíle. Můj sen je olympiáda, ale abych o něj mohla bojovat, musím se nejdřív dostat do repre pro příští rok. To je teď můj cíl. Kategorie kajakářek se u nás v posledním roce hodně zvedla a myslím, že i ta repre bude tvrdej boj. Takže krůček po krůčku. Jinak chci přivézt medaile ze svého posledního „třiadvacítkového“ šampionátu, který mě příští rok čeká.
V zimě chodíme do sauny a máme zajištěné masáže, na které je ale pěkná tlačenka, takže je těžký se na ně dostat. Pak chodíme plavat, což vás taky trochu uvolní. Já pak moc ráda cvičím jógu, protože cítím, že to dělá mému tělu dobře.
Amálka se také podílí na vývoji vodáckého vybavení značky Hiko
Mezi moje oblíbené tratě v zahraničí patří italská Ivrea a francouzské Pau, u nás doma pak Trnávka, Troja a Lipno. Pak mám taky moc ráda Soču, ale to spíš turisticky než na slalomce.
Ivrea a Pau jsou jedny z mála posledních unikátů ve smyslu spojení kanálu a řeky. Moc se mi tenhle styl líbí. Voda je větší a technicky náročnější, při závodě nehrají roli úplné maličkosti a s tím se daleko lépe nastupuje do závodu. Taky je to takový poetičtější než jet závod na přečerpávacím betonovým korytě s plastovejma kostkama. To mi docela vadí na nově stavěných tratích. Všechny jsou jak přes kopírák a chybí jim nápad, něco, co by je odlišilo a lidi tam kvůli tomu rádi jezdili.
Troja, Trnávka a Lipno jsou taková svatá trojice. Každá má něco svýho a tím jsou krásný. Troja je technická, poměrně lehká voda, která vám ale dokáže neuvěřitelně pomoct, když víte, jak na ni. Podobný je to na Trnávce, ta už má ale trochu větší grády a adrenalinu si tam užiju víc. A Lipno je jedna z mála přírodních vod, na který se nám slalomářům poštěstí závodit, takovej příjemnej vodáckej svátek.
Soču jsem zmínila, protože jsme tam několikrát jeli na dovolenou a krásně jsem si tam odpočinula, beru ji jako takovou pohodovou řeku.
Moc ne. Vzhledem k tomu, že jsem na vodě v podstatě celý rok, vyjma asi tří týdnů, tak se snažím ve volným čase dělat cokoliv jinýho, jen ne vodu. Ke konci sezóny toho mám vždycky plný kecky, a i kdyby byla možnost a mě se chtělo jet, tak si to asi zakážu. Teď mám za sebou zrovna dva týdny bez pádlování a už zase začíná podzimní příprava. Díky tomu, že jsem pádlo fakt nevzala do ruky, se na to zase moc těšim. Ale láká mě třeba dovolená na seakayaku, ještě uvidím.
No, moc ne. Slalom všechno ostatní dost utlačuje. Následující sezónu jsem se rozhodla mu všechno podřídit a ve škole jsem si nechala jen dva předměty, abych z toho úplně nevypadla. Naopak tu další sezónu mám v plánu trochu víc zaměřit na školu. Když mi zbude volný čas, tak ho trávím hlavně s přítelem, kamarády a rodinou. Úplně nejradši mám, když v sobotu skončí trénink a mě čeká volný víkend doma a vím, že nemám nic na práci. Takže si můžu třeba číst, pustit si film, jít se psem ven. Prostě relax.
Už přes dva roky mám přítele Kryštofa, kterej je skvělej a neskutečně mě podporuje. Přestože na vodě nikdy nejezdil, má pro všechno pochopení a skvěle do vodácký party zapadl.
Už jsme spolu párkrát byli, ale jen na rovný vodě se povozit. Kdo ví, možná to ještě přijde, ale na Kryštofa je to podle mě málo adrenalinu a možnosti se někde rozmlátit. On radši lítá někde v lese na kole, pálí to na windsurfu nebo se topí v prašanu na prkně. (smích) Navíc když mám volno a konečně můžeme něco podniknout, tak voda je většinou to poslední, co nás napadne. Ale zůstávám u ní vlastně pořád, letos jsme spolu byli na surfu.
Jistota na každém kroku.
Jistota na každém kroku.
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
