Rolava a Bystřice: objevování krušnohorských vodáckých pokladů

Začátek letošního roku se absencí větší sněhové pokrývky obešel bez už tradiční oblevy. Jakmile se objeví náznak nějakého většího deště, jsme v pohotovosti. Nejinak tomu bylo i tentokrát. Obvykle se říká: „Únor bílý, pole sílí“. Bílý rozhodně moc není a místo polí sílí vodní stavy řek na Šumavě a v Krušných horách, kde vydatně prší. Z dvou možných variant jsme zvolili Krušky, přeci jen pravidla národního parku na Šumavě vodákům moc nepřejí.

Horní Rolava mile překvapila

Nakonec se nám pozdě večer podařilo sehnat auto s řidičem, a tak v úterý 2.2. po jedenácté hodině stojíme na břehu Rolavy v Nejdku. Vodu má a zdá se i pěknou, děláme průzkum dvou jezů v navigaci a hodnotíme je jako sjízdné s nejistým výsledkem. Zkusíme horní úsek od soutoku s Černou vodou, vodočet Stará Role hlásí 89 cm, kilometráž praví 95 cm. Prohlédneme to cestou na nasedačku a shodujeme se, že to zkusíme seskákat. Po půl dvanácté už sedíme na zasněženém břehu Rolavy.

Horní úsek Rolavy má 5 – 8 metrů široké koryto tekoucí smrkovým lesem a poměrně pěkný spád. Po dvou a půl kilometrech peřejí WW I-II jsme pod sjezdovkami v Nových Hamrech, první stopy civilizace. Pod betonovou lávkou dlouhý jazyk s vlnou na konci a pak už laguna před prvním jezem, velký parabolický, který je lepší přenést vlevo. Potkáváme se tu s další početnější partičkou, která tu končí. Domlouváme pendl aut a společnou jízdu na Rolavě pod Nejdkem. Než se otočí auta, rozhodneme se pokračovat ještě kus dál. Následující úsek už nese známky zásahu člověka. Stačíme skočit tři jezy a ujet ještě další dva kilometry hezké vody, kde peřeje končí až na hraně jezu. Auta nás dojela, navážeme a jedeme pod Nejdek, část obce Suchá. Zatím nás Rolava překvapila, mile.

Čtrnáct lodí v korytě

Přijíždíme na nasedačku středního úseku Rolavy, tady už postává velmi početná skupinka vodáků. Shazujeme lodě, dáváme řeč, mezitím proběhne pendl. V půl druhé dáváme na vodu, hned za prvním meandrem je první jez, bez problémů sjízdný. Charakter řeky je podobný jako na horním úseků, neustále se houpeme na vlnách, vyhýbáme se kamenům a vegetaci trčící do koryta. Záhy jsme u dalšího jezu, po prohlídce sjízdný. Přibližně po kilometru se řeka zarývá do lesnatého údolí, civilizace ubývá, naopak kamenů přibývá a zvětšují se. Řeka šířky 8 metrů s nespočtem pěkných peřejí svižně uhání údolím.

Začínají se objevovat menší kaskády a obtížnost se lehce zvedá, stále kolem WW II. Při pohledu za sebe si připadám jak na Vltavě pod Vyšším Brodem, jedeme ve vláčku čtrnácti lodí, kdo by čekal takovou účast na Rolavě a ještě v únoru. Přibližně po 3 km se řeka rozdivočí a jsou tu hezká technická místa obtížnosti až WW III. Užívám si jízdu z vracáku do vracáku, kterou zpestří jedna rozplavba a ztracené pádlo, které po chvíli „Čochtan“ pustí ze svého držení a můžeme pokračovat dál. Ještě pár trojkových kaskád, pak se řeka zase mírně zlehčí.

I když máme nejtěžší pasáž za sebou, perné chvilky teprve přijdou. Padlý strom v korytě nikdy nevěstí nic dobrého, natož když jedeme v takovým balíku. Signalizace ať všichni zastaví v nejbližším vracáku, křik ani větší gestikulace některým nestačí k tomu, aby zajeli ke břehu a přenesli. Jedou si to rovnou na kládu, početnému publiku zatrne a chvilku čeká co se bude dít. Naštěstí strom je holý a tak po namáčknutí lodě na kládu, dojde k jejímu podjetí a následné vyzvedání a je v pohodě. A protože zábavy nebylo dost, je tu hned další kaskadér, který opakuje předešlý scénář.

Vše dobře dopadlo, ale snad si z toho odnesli ponaučení, ostatní v klidu přenesou a přetáhnou. Dojezd do Nové Role připomíná Doubravku, stále se houpeme, ale už nic těžkého. Jakmile se údolí otevře a je vidět začátek navigace, protipovodňový val, je čas vystoupit. Po 50 metrech voda padá do jezu s velikým vývarem a kolovadlem, absolutně nesjízdné. Dáváme skupinovou fotku a při čekání na auta si krátíme chvíli pozorováním polystyrenu točícím se v místním „playspotu“.

Výživné tři kilometry na Bystřici

Času ještě trochu zbývá a nejeli jsme takovou dálku, abychom to už zapíchli, volíme přejezd na Bystřici. Loučíme se s ostatními a pokračujeme v polovičním počtu do Pstruží. Cestou nahoru sledujeme úzký potůček se slušným spádem, hodnotíme vodní stav i potenciální nebezpečí. Rozhodujeme se, že pojedeme, rychle otočíme auta a po čtvrté už jsme na břehu Bílé Bystřice. Času do tmy už není mnoho, tak jedeme. Dělíme se na tři a čtyři s časovým odstupem. Šířka koryta maximálně 4 metry, velký spád i slušný průtok snižují možnost zastavení.

První jez je ještě nad soutokem s Bystřicí, raději ho neseme, i když pod ním zjišťujeme, že jsme ho mohli jet. Poměrně svižnou jízdou jedeme dál, docela to drncá, ale o moc víc vody bychom tu nechtěli. V korytě leží jeden kámen za druhým, ideální stopa není vždy až tak ideální, jak se původně zdálo. Přesto si jízdu užíváme, po 500 metrech je první větší kaskáda bez problému sjízdná středem. Jedeme svižně až k dalšímu vysokému jezu, dlouhá spádová deska. Stopa tu sice je, ale široká tak metr, vše ostatní končí na skále nebo kamení a stromem pod jezem. Čekáme na druhou partu a přenášíme, dále už jedeme pohromadě na dohled. Spád se nemění a užíváme si pěkných peřejí, i když lodě trochu trpí. Po obhlídce dalšího jezu jedeme pravým ramenem řeky, levou částí jezu.

Celý den je pod mrakem a mrholí, navíc už se začíná rychle stmívat a viditelnost není nejlepší. V tom vjíždíme do vysoké navigace a areálu Merklínské papírny. Prohlížím si industriální krajinu, která nás během chvíle obklopila. Unesen prostředím, jsem pozapomněl sledovat řeku před sebou. V tom vidím Ondru jak bleskově přistává u břehu v malém vracáku, ihned pochopím proč.

Řeka najednou mizí v černočerné tmě tunelu papírny, není vidět na druhý konec. Okamžitě všichni zastavujeme, kde se dá. Atmosféra na palubě se rychle změní, čtyřmetrová stěna navigace, blížící se tma a mizející řeka nám na klidu nepřidala. Vyskakuji z lodi, odkládám jí mezi dva kameny a jdu podél navigace zkusit najít světlo na konci tunelu. Lezu přes kameny, vody maximálně po pás. Tunel se stačí doleva, uprostřed je několik ocelových sloupů s čtyřmetrovým odstupem, celé to v kaskádě WW III, ale důležité je, na druhé straně vidím zase den.

Hurá do tunelu

Vracím se zpět, abych všem vysvětlil postup. „ Vjedete do tunelu, kde jsou uprostřed sloupy rozdělující tunel na polovinu. Levá půlka zablokovaná, kamení a stromy, tam se nesmíte dostat. Pojedete ze středu a hned za prvním sloupem doprava. Jasný?“ Ještě si upřesníme průjezd mezi sloupem č.1 a č.2. Jedeme s půlminutovým intervalem za sebou. Není to těžká stopa, ale jisté pochybnosti tu jsou. Vjíždím do tunelu, soustředím se na první sloup, oko nestačí tak rychle přepnout na noční vidění a první sloup je metr před mnou, rychle špičku doprava a jsem tam, bylo to o dost rychlejší než jsem čekal. Pak už jen dojezd a čekaní na zbytek, všichni zvládají podobným stylem na poslední chvíli.

Padesát metrů za tunelem je další jez, nijak to do něj netáhne, ale je vysoký. Bez nějakého dalšího domlouvání plní dojmů z posledních minut se domlouváme na ukončení naší plavby po Bystřici. Vylézáme nad jezem, plácneme si, kontrolujeme čas – je 17:15 a padá tma. Jedno auto je na nasedačce, druhé někde daleko po proudu, kluci dělají rychlou běžeckou spojku a po šesté odjíždíme spokojeni z místa činu směr Praha.

Pro zajímavost: Na Bystřici jsme ujeli lehce přes tři kilometry na, kterých jsme seskákali skoro 200 výškových metrů dolů. To jen potvrzuje, že ten spád byl docela velký.