O Rogue River, která se nachází na jihu státu Oregon a v této části protéká opravdovou divočinou, jsem se poprvé doslechla před pěti lety z vyprávění jednoho Kanaďana a od té doby mi její jméno utkvělo v paměti. Už dvakrát jsem se na řeku skoro dostala, ale osud mi pomohl až na třetí pokus. Na vícedenní sekci totiž potřebujete povolení, které můžete buď vyhrát v loterii, nebo zkoušíte volat do kanceláře, jestli někdo svůj výlet nezrušil a vám by připadlo jeho povolení.
Sousedi mi nabídli místo, a tak jsem se jako jediná kajakářka přidala k raftovému výletu. Námi vybraná sekce měří zhruba 60 kilometrů a plánem bylo sjet řeku za čtyři a půl dne. A jak je pro americké raftové výlety samozřejmostí – s jídlem, pitím a věcmi na kempování se vůbec nešetří.
Ve středu dopoledne jsme se sešli u Roba a Nikki a naložili dvě plná auta a jeden vlek s raftem. Po několikahodinové eskalaci kvůli shánění ledu jsme konečně vyrazili na cestu. Ještě jsme se museli zastavit pro kamaráda Randyho, kterého jsme vyzvedávali v Portlandu na letišti a zdrželi se tak v kolonách. Pak už jsme celkem hladce pokračovali směrem na jih. Abychom povečeřeli, navštívili jsme asijskou restauraci, kde někteří měli při výběru jídla šťastnou ruku, zato jiní smolaři zvolili polévku se špatně identifikovatelným masem připomínajícím více plže než vepřové.
V šesti lidech bylo v mini dodávce o zábavu postaráno, a tak cesta celkem ubíhala a okolo desáté večerní jsme dorazili na nasedačku v Argu, kde jsme měli kempovat. Jediný háček byl v tom, že všechny naše věci byly v dalším autě s vlekem, na které jsme museli další dobrou hodinu čekat. Do té doby dorazilo i dalších pár aut s ostatními přáteli.
Rogue River
začali říkat řece La Riviere aux Coquins už francouzští lovci kožešin. znamená to Řeka darebáků, za které považovali původní Indiány. Celé její okolí dnes tvoří přírodní rezervace. Řeka protéká jihozápadem Oregonu v severozápadní části USA, je 346 km dlouhá a teče převážně na západ z Kaskádového pohoří přes Klamatské hory do Tichého oceánu. Je známá pro tah lososů stejně jako pro jízdu na divoké vodě.
Ráno se nás konečně sešlo všech 17 účastníků, a tak chvíli trvalo, než jsme napakovali všechny věci do raftů, odvezli auta na pendlovací místo a vyzvedli povolení ke sjezdu řeky. V rámci byrokracie musíte zaplatit ještě za papír, který potvrzuje, že nepřevážíte invazní druhy, ale ve skutečnosti loď nikdo nekontroluje. A navíc s sebou musíte vézt přenosný záchod.
Přes noc se obloha trochu zatáhla, ale když jsme kolem 11. hodiny dopoledne konečně vyplouvali, vyjasnilo se. Řeka si mírně plynula skalnatým korytem, břeh lemovaly skály plné dubů a planik, což jsou zajímavé stromy s hladkou a červenou borkou vyskytující se jen na západním pobřeží Severní Ameriky a Mexika. Museli jsme si také dávat pozor na „poison oak“ neboli jedovatec, který po dotyku může způsobit nepříjemnou vyrážku. Všechny nás značně udivovala jasná bílá čára ukazující vyšší hladinu řeky. Na břehu jsme mohli co chvíli spatřit srny i kolouchy napájející se z řeky, nevypadali, že by z nás měli strach.
Asi po dvou kilometrech jsme podjeli silniční most s dvojkovou peřejí a od té doby nám civilizaci připomínaly pouze věci, které jsme si vezli s sebou. Na tomto úseku je řeka za letních nižších stavů obvykle klidná, ale voda se alespoň pohybuje a střídá se s občasnými dvojkovými a párem trojkových peřejí.
Po pár hodinách jízdy jsme se přiblížili k první vetší peřeji – Rainie falls (WW V). Peřej jsme si šli nejdříve prohlédnout, za nižšího stavu se zdál válec tvořící většinu vodopádu docela hladový. Viděla jsem lajnu, ale bez pořádné záchrany se mi nechtělo riskovat, a tak jsem zvolila prostřední lajnu, která se skládala za tří těsně navazujících dropů. Nájezd byl mezi kameny celkem nepřehledný a z levé části řeky se ani nedal pořádně prohlédnout. Využila jsem toho, že jsem viděla projíždět první raft. Průjezd široký sotva pro raft s vesly tvořil jakýsi triple drop. Najížděla jsem zbytečně pomalu, protože jsem si to chtěla prohlédnout. První drop jsem propálila, ale na druhý mi nevyšel záběr, a tak si mě skok podal, zvrhl mě a než jsem stačila zvednout, třetí stupeň jsem projela hlavou dolů a vyzvedala až pod ním. Určitě jsem pobavila publikum, ale potřebovala jsem si dát opravnou jízdu, a tak jsem si peřej ještě jednou vynesla a sjela tentokrát bez zvedání. Rafty předváděly také zajímavé průjezdy, slot byl opravdu úzký. Jedna skupina to projela pozadu a měli jsme i plaváčka. Tím však divokovodní zábava skončila a po zbytek dne už nás čekaly jen menší peřeje do WW III.
Už asi v půl třetí se nám zalíbila jedna velká písčitá pláž a rozhodli jsme se zakempovat. Ujeli jsme asi jen 11 km, ale slunečné odpoledne bylo skvělé pro plavání a koupání v řece, která měla příjemnou vodu, hraní různých her a popíjení drinků. V řece plavalo spoustu malých rybek a občas ochutnaly, jestli nejsme jedlí. Na večeři byly steaky v cibulovo-liškovém vývaru s těstovinovým salátem a krevetami a jako dezert brownies. Večer okolo našeho kempoviště chodily srny, ke kterým jsme se mohli přiblížit jen na pouhých pár metrů. Mě osobně trochu znervózňovala myšlenka na to, že je letos velká medvědí aktivita a já měla jen bivak a spala jsem pod širákem. Nakonec jsem se vyspala dobře bez nevítaných návštěvníků.
Ráno začalo velkou snídaní v podobě burrita a balení tentokrát už nezabralo tolik času. Nečekaly nás žádné větší peřeje a tentokrát jsme ujeli delší úsek – asi 21 km. Viděli jsme spoustu orlů, volavek, ryb vyskakujících z vody, želv a dokonce i rodinku vyder. Díky kajaku se mi dařilo dostávat se ke zvířatům velmi blízko. Po obědové pauze jsem si chtěla od kajaku odpočinout, a tak jsem naskočila do raftu, že si chvilku zavesluji. Za vesly jsem už nějakou dobu neseděla. Raft byl značně zatížený – tři pasažéři, já a náklad, a tak jsme museli každou lajnu plánovat s velkým náskokem. Moc jsem si to užila, akorát mě pak večer bolely všechny ty svaly, které jinak moc nepoužívám.
Odpoledne přišel čas zakempovat, a protože Nikki měla narozeniny, převlékli jsme se do kostýmů. My holky jsme se rozhodly vyhrát si s barvami a pomalovaly jsme si obličeje. Kluci zase měli nejrůznější nalepovací kníry. Nejlepší ale podle mě byly upnuté stříbrné kostýmy Lindsey a Tylera. K tomu jsme zase připravili chutnou večeři. Richardovi bohužel už odpoledne nebylo dobře, a tak se večírku neúčastnil.
K ránu trochu sprchlo, ale můj bivakovací vak vydržel. Po rozkoukání jsme se dozvěděli nepříjemnou novinu, že Richardův stav se nelepší a budeme ho tedy muset nějak dostat do nemocnice. Už je to pán v letech (75 let), a proto jsme neotáleli, první skupina rychle zabalila a vydali se po proudu dolů k pět kilometrů vzdálenému ranči. Doufali, že budou mít telefon nebo ještě lépe tryskový člun, který by ho dostal do civilizace, odkud by se dala přivolat záchranka. V kaňonu rozhodně žádný mobilní signál nebyl. Já jsem pomohla zabalit druhé skupině a vyrazili jsme o chvíli později. Den byl chladnější, občas mrholilo, ale peřeje byly zatím mírné, k těm větším jsme se měli dostat až později během dne.
Když jsme dojeli k ranči, mezitím už první skupina vymyslela bojový plán. Z ranče zavolali do agentury, která zprostředkovávala převoz aut, a ti vyslali řidiče s jedním autem. Když přistála naše skupina, řidič právě dorazil, a tak jsme jen naložili moje a Richardovy věci, rozloučili se se zbytkem skupiny a řidič vyrazil zpět i s námi na jejich základnu. Cesty, po kterých jsme jeli, byly jen štěrkové, ale naštěstí dobře udržované. Až tady jsem si uvědomila, v jak nepřístupné divočině jsme se celou dobu nacházeli. Výhledy na řeku v kaňonu a okolní lesy byly nepopsatelně nádherné. Cesta do Galice, kde si řidič pendlu vyskočil, trvala asi dvě hodiny. Rychle jsem v mobilu vyhledala nemocnici v Grants passu, jen 30 minut vzdáleném. Bohužel na místě, kam mě navigace zavedla, žádná nemocnice nebyla, takže jsme ještě asi další půl hodinu bloudili, než jsme se doptali na správné místo.
Rogue
Řeka pramenící pod Kráterovým jezerem v Oregonu má několik splavných úseků s peřejemi obtížnosti od WW II po WW IV (V). Některé z nich lze sjíždět celoročně. S tím souvisí průtok řeky, letní nízké stavy dovolí splutí už při zhruba 45 m3/s, v podzimním a zimním období, když přijdou deště, snese řeka až 1 100 kubíků. Podrobné informace včetně aktuálních průtoků můžete najít na stránkách American Whitewater.
Šli jsme rovnou na pohotovost a Richarda naštěstí docela rychle přijali. Za to já jsem tam čekala další dvě a půl hodiny, než mě konečně zavolali dovnitř a seznámili s dalším postupem. Nebyla to moje první zkušenost s americkou pohotovostí a veškerý personál byl tentokrát milý a ochotný. Zato spousta lidí, co přicházeli na příjem, byly případy jak z televize – obézní, nechodící nebo belhající se, paní, která kašlala a dávila se a vypadalo to, že každou chvíli vrhne… Alespoň tam měli Wi-Fi a taky jsem se neubránila krátkým pokusům o spánek. Konečně mě zavolali k Richardovi a zdravotní bratr mi popsal, jak se situace má. Vysvětlil mi, že si Richarda raději nechají v nemocnici přes noc a zřejmě ho pustí až ráno. Richard mi nejdřív dal peníze na hostel, ale nakonec jsme se shodli, že v zařizování ubytování je nejlepší jeho žena, tak jsme zaúkolovali ji. Byla jsem celkem ráda, že nemusím obcházet motely v této oblasti. Tohle město je totiž neblaze známé pro soustředění většího počtu výrobců a dealerů pervitinu. Lawnie mi nakonec vybrala krásný bezpečný pokoj i se snídaní, a tak jsem v Americe poprvé přenocovala v hotelu. Richarda nakonec pustili z nemocnice až ve 12 dopoledne i to však stačilo, abych nás ještě ten den dopravila zpátky domů. Nakonec se nám tedy evakuace zdárně podařila.
