Říční seakayaking aneb pádlování za vínem a krásami labského údolí

Kdysi, v době, kdy u nás ještě nebyly seakayaky, byl v loděnici kamarád Tomáš, který s oblibou takhle putoval. Vyrazil z Prahy po Vltavě, v Mělníku odbočil doprava a dojel do Přelouče („labské hrčáky“ přetáhl proti proudu), před Pardubicemi se otočil a jel zpátky. Přejel ale odbočku v Mělníce, aby doplul do Děčína, kde zjistil, že dál ho po vodě nepustí, a tak se vrátil a před Mělníkem uhnul Hořínským kanálem a doplul zpátky do Prahy. Takovéhle cesty absolvoval o prázdninách, protože byl univerzitním profesorem.

My na to šli jednodušeji, protože tolik volného času není a cesty jsme si rozložili do několika let. Motivací byla vinobraní v údolí Labe od Mělníka po Žernoseky. Naštěstí nejsou ve stejném termínu. Přece jen jsme vodáci a Mělník je na kopci, a protože na kopec lezeme, jen když z něho teče řeka, tak jsme Mělník pro začátek vynechali. Ale začali jsme plavbu hned pod ním. Třeba se k němu ještě vrátíme.

Z Mělníku do Roudnice nad Labem

V jedno sobotní zářijové ráno je v Beřkovicích nad řekou ještě mlha nebo ranní opar. Kajaky dáváme na vodu u pomníku s vodočty povodní, a hned jak proplouváme první komoru pod Liběchovem, objevuje se slunce. V rozzářeném údolí Labe tak ani nevnímáme elektrárnu Mělník na levém břehu, ani Štětí se svou papírnou na břehu druhém. V říčním údolí je ničím nerušené ticho. Nehoníme kilometry, a protože já mám utkvělou představu, že na každém výletě si musíme opéct buřty, tak chvíli stavíme na nenápadném místě po rybářích, kde je i ohniště, a dopřáváme si časnou večeři před Roudnicí nad Labem. K malému kempu před slalomovým kanálem přijíždíme za světla a později si užíváme večerních slavností vinobraní na roudnickém zámku. Lobkowitzové to s vínem uměli.

Slunce nám přeje a probouzí nás do dalšího rána. Na březích se v ranní mlze objevují rybáři, kteří, protože mají nahozeno na sumce, sahají svými vlasci až za střed řeky. No, chápeme je a vyhýbáme se. Tentokrát bez buřtů doplouváme v časném večeru do Litoměřic, pár kilometrů za komorou v Českých Kopistech, kde balíme a dohadujeme nocleh pro příští rok.

Porta Bohemica

Tentokrát zase u slalomového kanálu v Roudnici, jen pod ním dáváme na vodu své seakajaky a vyplouváme k Litoměřicím a přitom se těšíme na zakončení na litoměřickém náměstí s ochutnávkou místního vína. Jen jedna komora, „komorníci“ jsou ochotní a nikdy jsme nečekali na zdýmnutí déle jak pár minut, snad jen s jednou výjimkou. Tentokrát máme nocleh v litoměřickém jachklubu (v klubovně na karimatkách) a vyrážíme poznávat krásy historického města. Sport je jedna věc, ale ta „gastroturistrika“ respektive vinné stezky labského údolí, mají taky něco do sebe.

Ráno je slunečné (září většinou nabízí babí léto celý měsíc) a chceme prozkoumat Píšťanské jezero. Tak si za cíl dáváme relativně nedaleký Sebuzín. Píšťanské jezero je vlastně obrovská pískovna, objet ji vydá na několik hodin ─ zvlášť když chcete poznat krásy pláží a zákoutí. Dokonce sem zajíždí i parník z Němec. Ale na koupání se nám to už nezdá, tak pádlujeme k Sebuzínu. Tady je říční údolí hlučné. Po obou stranách vede silnice i železnice a občas tím hlukem rezonuje nejen řeka. Zase pod Velkými Žernoseky, které budou naším dalším cílem pro příště, proplouváme Českou Branou. Porta Bohemica je kaňonovité údolí, kterým řeka Labe vstupuje do Českého středohoří. Málokdo ví, že v okolních strmých stěnách jsou vodopády. Největším z nich je Vaňovský pod Vrkočem na levém břehu před Střekovem.

Z Terezína do Žernosek

Když se dá plout na seakajaku na horní Ohři nebo po Cidlině, tak proč by to nešlo po Ohři dolní? Tentokrát dáváme na vodu v Terezíně. Pod jezem, protože se nám nechce složitě přenášet poslední jez na Ohři, který není pro vodáky zrovna přívětivý. Ale najít tady přístup k řece je docela složité. V podstatě se dostáváme na vodu až na přírodním levém břehu pod pevností. Jinde to prostě nejde.

V Labi v Litoměřicích jsme „cobydup“ a zase září slunce. Cestu už známe, jen tentokrát míjíme bez povšimnutí Píšťanské jezero a vplouváme k přívozu mezi Malými a Velkými Žernoseky. Je tu živo, a to na obou březích; pěší, cyklisté, všichni zřejmě touží ochutnat místní speciality a žernosecký burčák.

Protože tady pro dnešek končíme, dáváme několik litránků, abychom vyměnili krev. Lodě ukládáme u majitele „pravobřežní rejdy“ a pěšky si dojdeme pár metrů do přívětivé místní turistické ubytovny. (Ubytování jsme vždycky řešili s několikaměsíčním předstihem.) Pak už jen procházíme uličky plné jídla a pití a také hudby a folklóru. Ale stejně končíme u kytary před ubytovnou, což kvitují s potěšením i spolubydlící cyklisté. Ráno jen vyzvedneme kajaky a zase za slunečného dne pomalu pádlujeme ke Střekovu. Jak se na pravém břehu objeví silueta hradu, víme, že máme výlety po Labi za sebou. Ono ale teče dál a pod Střekovem už jezy nejsou, řeka tam rychle teče a jak jsme už teď zjistili, jsou tam i kempy, ubytovny a vinobraní. Tak příště na Dresden, Maissen a další lákadla Saska.