REPRÁKY HÝR!

Rozmohl se nám tu takový nešvar…

V posledních letech, zejména v souvislosti  s rozvojem audio technologií a jejího napojení na všelijaké sítě a aplikace se však vodácké vzorce chování zásadním způsobem mění. Ne, že by vodáci byli méně hluční, to spíše naopak, ale namísto, aby vodák hluk aktivně vytvářel, stává se navíc i jeho pasivním konzumentem. Začalo se s tím na raftech. Zádumčivá posádka sedí pasivně v lodi, z jejíž přídě se ozývá hudba, umocněná a zmrzačená dunivým echem plastového barelu.

Mezi pitomcem a vizionářem může být hranice nezřetelná

Poprvé jsem se s předzvěstí tohoto fenoménu setkal už před mnoha a mnoha lety na vodáckém táboře. Jedno z dětí, pocházející z městské aglomerace, si nedokázalo představit 14 dní v přírodě bez každodenní dávky přiblblé muziky, přičemž je potřeba říct, že v přírodě (či chcete-li outdooru) se za přiblblou považuje jakákoli reprodukovaná muzika, i když jsme třeba v běžném životě jejími nadšenými zastánci.

Ten kluk si na vodácký tábor přivezl tehdy běžný kazeťák se dvěma velkými kulatými reproduktory, jaké nosili na rameni u ucha dredatí rastafariáni. Na naše úšklebky, kde vezme na louce u řeky šťávu, vysypal z lodního pytle zásobu monočlánků R20, a tábornické peklo mohlo začít. Vozil to dokonce i na lodi a na naše dobře míněné rady, aby přístroj vypnul a zabalil, jinak že si ho zničí, reagoval tak, že ho zabalil do igelitky. Ať jsme pak pluli v peřejích nebo soulodili na volejích, navzdory všem zákazům a trestům, vyhrávala z jeho kánoe přiblblá muzika vyděšeným vodákům z celého povodí, ovšem za souhlasného povzbuzování nemnoha okolo plujících německých turistů, neboť jim igelitkou modulovaný zvuk zřejmě připomínal jejich hospodské jódlovačky. Na krumlovské bokovce té ostudy bylo akorát tak dost. Při přehazování jezu se nějak protrhla ta igelitka či co, a pak se loď ještě zachytila ve válci a nabrala tolik vody, že na takové přehození lodi bych za normálních okolností rozhodně nemohl být pyšný. Magič dokrákal, Němci odpluli na Oktoberfest, vodáci se uklidnili a byl zase klid, přehlušovaný jen radostnými, hysterickými i rozzlobenými výkřiky, tedy běžnými doprovodnými zvuky vody.

My si mysleli, že je to debil, a on to zatím byl – průkopník.

Dycky reprák!

Snad 20 let byl na vodě klid. Dál se halekalo u kytar, vyprávěly se vtipy a historky, ječelo se hrůzou a vřískalo smíchy. 20 let si na to nikdo nevzpomněl a nevzpomněl by si dál, kdyby na vodu nedorazily technologie. A teď jsou najednou všude. Začalo to pomalu, plíživě, jako každá módní vlna. Jako rakovina. Reprodukovaná hudba zní nejen od bufetů na břehu, ale i od náleven na vodě, a teď dokonce i z lodí samotných. Vodáci sedí v lodi a houpou se ne na vlnách peřejí, ale v rytmu přiblblý muziky. Moderní repráčky jsou malé, výkonné a navíc se nabijí na Vánoce a pak vydrží hrát celý rok, takže se nelze ani upínat k tomu, že dojdou baterky. Žánr i množství hudby je prakticky nevyčerpatelné a do barelu se to schovává jen proto, aby to při převrácení neuplavalo, poněvadž je to i vodotěsný. Zlaté magnetofonové kazety na 45 minut, baterie R20 a „waterproof“ obaly z igelitky… s tím se aspoň dalo nějak pracovat.

Živá nebo mrtvá voda?

Někdo pokládá řečnické otázky, jaký že je rozdíl mezi zpíváním s kytarou a hudbou z repráku. Samozřejmě, že v tom je rozdíl! Zpívání s kytarou je technicky podstatně horší, zpívá se falešně, vypadávají slova, rytmicky to kulhá a poslouchat se to často skoro nedá – ale je to živé. A dokud se zpívá, ještě se neumřelo… místo, aby vodáci hluk aktivně vytvářeli a pomocí něho komunikovali, stali se jeho pasivními konzumenty a často celé hodiny neprohodí slovo ani spolu v lodi ani s vodáky v okolí.

„Nač byste brali kytary,“ zaslechl jsem už mnohokrát dobře míněné rady, „nemáme na ně místo a ještě se vám namočí nebo uplavou…“

Argumenty zůstávají stejné, jen se to nějak zamotalo.

Jak povznést dekadentní vodáckou kulturu

S vodáky, kterým na lodi muzicíruje barel (ať už je v něm telefon, reprák, nebo třeba tenor z Národního divadla) se obvykle nijak zvlášť nepobavíme. A oni sami o to ani nestojí, protože jim to ruší poslech. Nejsou totiž ani tolik vodáci, ale spíš posluchači.

A tak lodě, které na dálku duní, chrastí nebo jinak podezřele kvičí, prostě ignorujeme. Je v tom jistě kus sebezapření, když šramot jak na potvoru vychází z lodí nádherných a náhodou zrovna dost komunikativních holek, nebo z raftu obsazeného mužnými typy s tvářemi Džordže Klůnyho a Brada z Pitta… ale pro vyšší mravní hodnoty je prostě potřeba být důsledný a sám na sebe přísný.

Manuál pro povznesení vodácké kultury doporučuje zahájit konverzaci průzkumným dotazem. Na zjišťovací otázku zhruba ve významu „Máte reprák?“ totiž mohou následovat v zásadě jen dvě odpovědi, a na ně pak vždy jen jedna reakce:

1. „Máme…“

„Třikrát fůj!“

2.„Nemáme!“

„Třikrát hurá!“

Nebyli by to však vodáci, aby si ze dvou možností nevybrali tu třetí!

3. „Máme…“

„Třikrát fůj!“

„…ale vybitej.“

„No tak třikrát fuj – a jednou hurá!“

Vodák není tichý tvor. Nebyl, nemůže být a snad nikdy nebude. Mně totiž všichni ti anonymní, většinou mizerní muzikanti, zpěváci, křiklouni, vypravěči a ostatní „lháři“ na lodích, v hospodách, ve vlacích i u ohňů kolem řeky strašně chybí.

Přitom každý ví, že auto se nemyje v řece a v lese se nepouští rádio, aspoň tak to psali ve Čtyřlístku. Určitě to platí i obráceně, že auto se nemyje ani v lese a rádio nepouští na řece. A rozhodně bude lepší na sebe volat „Ahoj“, než „třikrát fuj“ (a maximálně k tomu „jednou hurá“).