Určitě si občas zavzpomínáte na svoje začátky na vodě, na ty kteří vás učili jak na to. Renata Knýová stála u začátků mnohých našich reprezentantů. Nejen za svoji práci trenérskou, ale i za výsledky během své závodní činnosti (pětinásobná medailistka mistrovství světa v létech 1955 – 1964 ve sjezdu i slalomu) byla v roce 2010 uvedena do „síně slávy“ ČSK. Koncem roku 2009 odpovídala na naše otázky.
[b]Je to pravda, že jste ještě v roce 2008 trénovala v Troji juniory?[/b]
Je, a kdybych měla auto, trénovala bych dál. Ale teď už bych se tam nedostala dostatečně často, hlavně v zimě, tak aspoň učím eskymáky na bazénu. Z vrcholovýho sportu mám už špatnou kostru. Navíc jsem v roce 1980 prodělala těžkou rakovinu. A teď mi prý jde to radium, co do mě nacpali, do kostí. Takže se dá říct, že jsem tu už dost přes čas, vždyť já onemocněla na jaře 80. roku, v době, kdy jsem začala trénovat Štěpánku Hilgertovou. Tenkrát to se mnou vypadalo asi hodně špatně, ale za komunistů mi nesměl nikdo nic říct. Ale bojovala jsem. Odmítla jsem všechny důchody, protože jsem o to trenérský místo musela dlouho usilovat. Tenkrát ho dostali vždycky spíš chlapi. Oproti tomu Lída Polesná, která na tom nebyla tak zle, šla do invalidního důchodu a dneska už je dvacet let po smrti. Já si odtrénovala víc než čtyřicet let.
[b]Vzpomenete si na vaše vodácké začátky?[/b]
[b]Jak jste se pak dostala k divoké vodě?[/b]
Hrozně. Před časem mi volal můj parťák z debla, Zdeněk Valenta, a říkal: „Prosím tě, to jsou tak široký brány, vždyť to mají hrozně lehký.“ A já mu říkám „to nejsou široký brány, to jsou tak krátký a úzký lodě“. My když začínali, tak se v deblu sedělo daleko od sebe, loď byla pořádně dlouhá a vysoká. Já začínala samozřejmě na háčku, ale pak jsem snad jako první ženská u nás přešla na kormidlo. Tenkrát totiž někdo přišel, že když nemám parťáka, že pojede se mnou. Ale že to vzadu vůbec neumí, tak ať si tam sednu sama. A chytlo se to i ve světě, v mix deblech přelezly holky dozadu, a toho chlapa potom odvezly. Mix debly a ženský debly, ale i singly, by se měly vrátit. Jeden klučina mi teď posílal z Francie dopis a tam bylo povídání o nějakým závodě, kde jely ženský všechny kategorie. A singly jely holky i teď v Troji. To je dobře.
[b]Změnila se s vybavením radikálně taky technika pádlování?[/b]
V těch začátcích byla úplně jiná i pravidla. Nejdřív se jezdilo kolem bandasky… Nebo byly třeba žlutý bariéry přes celou řeku, pak byla třistašedesátka nebo stoosmdesátka, takže se jezdilo na rozhraní v tý rozbitý vodě a tak. Lodě byly navíc dlouhý a těžký a díky tomu nejen neobratný, ale taky dost křehký. Jednou se mi loď v žebříčku zlomila a já dojížděla v Augsburgu mistrovství světa skříplá ve sklapovačce a pomalu se potápěla. Teprve později se lodě začaly odlehčovat, přišly skládací kajaky s gumovým potahem, pak s koženkovým, pak pogumovaný plátno. V Rakousku se mi to pak jednou pod zadkem prořízlo a zase jsem dojížděla do cíle skoro pod vodou. A stejně jsme s holkama tu hlídku vyhrály! Takže to bylo často o tom hlavně do toho cíle dojet.
[b]Jak se slalom podle vás bude dál vyvíjet?[/b]
[b]Jaká jste byla trenérka, přísná?[/b]
[b]Jak se za tu dobu, co jste trénovala, změnily děti? Jsou dneska „oprsklejší“?[/b]
[b]Celý život jste pracovala s dětmi, nebolelo moc, jak děcka odrůstala a odcházela k jiným trenérům?[/b]
[b]Prozraďte nám některé z vašich základních fíglů pro malé děti…[/b]
[b]Jakým talentům věříte teď?[/b]
[b]Takže naše budoucí olympijská naděje, myslíte?[/b]
