Řeky Orava a Dunajec protékají krásnou krajinou bez jezů

Dunajec teče částečně po hranicích se Slovenskem. Je to rychlejší široká řeka na čtyřdenní splutí, nevhodná pro úplné začátečníky. Start i cíl je v Polsku (Nowy Targ – Stary Sacz). V létě je splavný po celý týden, avšak od druhého dne je s přibývajícími kilometry nutné počkat, než přiteče voda z přehrady, a startovat později. Nezbytný je motorizovaný přesun lodí okolo Czorsztynské přehrady. Řeku obklopuje úchvatná krajina – Pieniny.

Jako členové více než dvacetičlenné výpravy vodáků různého věku (4–65 let) startujeme v sobotu ráno v Tvrdošíně. Po předchozí noční cestě autobusem z české kotliny sundáváme lodě (laminátové či plastové kánoe a kajaky) z přívěsu nebo vytahujeme nafukovací kánoe z útrob autobusu. Nasedáme na pravém břehu řeky u mostu a vyplouváme. Díky doprovodnému busu můžeme jet „nalehko“. Případné zásoby potravin lze dokoupit v místním supermarketu na druhé straně řeky.

Orava je poměrně široká, naprosto nezáludná a také, ač se to ze břehu nezdá, docela tekoucí řeka. Ranní mlha se rozplynula a nás čeká nádherný den. Po zhruba 8 km se zastavujeme při ústí Studeného potoka na svačinku z vlastních malých zásob. Někteří odvážlivci, lépe řečeno odvážlivkyně, se v rouše Evině osvěžují v potoce, který dělá čest svému jménu. Je tedy naprosto jasné, proč se pánům do toho dobrodružství nechce!

Pokračujeme směrem na Oravský Podzámok – cíl dnešní etapy. Cestou dostáváme zprávu od sondujícího řidiče busu, že se zde koná jakýsi mezinárodní mládežnický fotbalový turnaj. Plánované kempování u tamního hřiště tedy nepřipadá v úvahu. Naštěstí cestou objevujeme překrásné a hlavně prázdné tábořiště na levém břehu u obce Sedliacká Dubová. Nejenže tady lze zaparkovat bus, ale především je zde posečená louka, altán se stoly a lavicemi, ohniště s roštem a studánka s pitnou vodou. Zalaminovaný text v altánu informuje, že je nutné telefonicky oznámit pobyt místnímu starostovi. První etapa je tedy neplánovaně kratší. Vše bohatě nahrazuje odpolední prohlídka zříceniny prastarého kostelíka, podvečerní popití v předzahrádce místní hospody a večerní až čtyř kytarová smršť v altánu oživená dokonce i tancem.

Druhý den necháváme stany v tábořišti a vyrážíme dál po proudu. Počasí začíná hrozit černými mraky, zatím však „drží“. Zastavujeme na oběd v Oravském Podzámku. Většina si natěšeně dává halušky, avšak jedna naše vodačka původem ze Slovenska tvrdí, že je to jen jejich „slabý odvar“. Bohužel má pravdu. Vynahrazujeme si to prohlídkou hradu, i když jen jeho dolního nádvoří. Na celou až dvouhodinovou prohlídkovou trasu nemáme čas. Máme štěstí a zrovna se tu koná stále dokola se opakující komentovaná ukázka svatby dřívější šlechty. Dámy obdivují historické kroje, pánové hlavně slečny v nich oblečené. Ukázka je zakončena několika ránami z hmoždíře, které vylekají pár nesoustředěných návštěvníků. Poté opět pokračujeme v plavbě.

Slyšíme první bouřku, která se nám však vyhýbá. Přesto brzy prozřetelně zastavujeme u obce Medzibrodie nad Oravou a sotva povytáhneme lodě aspoň trochu z vody, začíná průtrž mračen. Naštěstí je zde obří altán a tak nemokneme. Opozdivší se část výpravy nalézá azyl v hospůdce asi o půl kilometru zpět. Když se vyjasní, pokračujeme dál do Dolného Kubína, kde už na nás čeká bus. Nakládáme plavidla a vracíme se do tábořiště. Rozděláváme oheň a opět okupujeme altán a oddáváme se zpěvu a vínu.

Dunajec

Na třetí den výpravy je naplánován přejezd do Nowého Targu, jeho prohlídka a plavba po Dunajci. Bohužel porucha spojky autobusu náš plán hatí. Do místa startu se dostáváme jen tak tak a hlavně později. Dnes už nikam nepoplujeme, protože by nás v cíli nemohl čekat bus. Jeho majitel posílá odborníky s náhradními díly, kteří dorazí až večer a přes noc se pokusí o opravu. Nevadí. Jdeme na prohlídku města, využíváme místní krytý bazén s tobogánem a vířivkami a navíc se občerstvujeme v krásném prostředí zahrady za hospůdkou „Karczma u Borzanka“ (asi 100 m západně od kruhového objezdu u Bílého Dunajce před jeho soutokem s jeho černým jmenovcem).

Po návratu do místa nouzového a improvizovaného tábořiště na pravém břehu pod soutokem obou Dunajců začíná pršet, a tak rychle stavíme stany. Jelikož zde není žádné vhodné místo pro společné posezení, zjišťujeme, že do stanu pro čtyři osoby (naštěstí s předsíňkou mezi ložnicemi) se vejde 13 vodáků. Pozdě v noci se rozcházíme a doufáme, že autobus bude ráno pojízdný a my budeme moci pokračovat.

Autobus ráno opravdu pojízdný je, ale včerejší drobný déšť neustává, a tak se na řeku vydává jen tvrdé jádro výpravy (tvořené sedmi kajaky a dvěma kánoemi). Zbytek jede busem a pomáhá řidiči hledat vhodné místo dalšího přenocování. Voda plyne jedna báseň, ale náhle se v jednom místě zjevuje zúžení řeky s asi metr vysokým šikmo zalomeným stupněm, prý obtížnosti mezi WW II–III. Proplouváme se skóre 6:1 v náš prospěch. Později odpoledne přistáváme vlevo za mostem v Knurowě. Zde je šikovné (první placené) tábořiště s velkým krytým prostorem se stoly a lavicemi, ohništěm a buňkou se sociálním zařízením, obsahujícím dokonce sprchy s teplou vodou. Sušíme věci a jdeme brzo spát.

Pátý den ráno se busem přemísťujeme pod přehradu a startujeme za již krásného počasí. Dunajec parádně frčí po hranicích mezi Polskem a Slovenskem. První peřejka si vybírá daň ve formě koupání jedné kajakářky. Zastavujeme se na oběd na pravém břehu v Červenom Kláštore. Zde se již projevuje komerce představovaná vlakem plťů, především polských. Avšak mezi ně se šikovní vodáci v pohodě vejdou. Za odměnu navíc vidí přibližující se Pieninský národní park v čele s jeho dominantou – mohutnou skálou Trzy Korony. Úspěšně projíždíme nejužší místo zvané Jánošíkův skok a kocháme se z hladiny rychle tekoucí meandrující řeky pohledy vzhůru na nespočetné kopce a skály. V řece jsou občas lidskou rukou vytvořené podélné hrázky z kamenů, které v zákrutách zvyšují stav hladiny a usnadňující tak průjezd plťů. Občas jezdíme i mimo ně, pokud je tam pro nás vody dost. Pod meandry se často vyskytují silné vracáky, což způsobuje nedobrovolnou koupel jedné z posádek kánoí. Míjíme skálu Sokolica, z jejíhož vrcholu nás sledují malilinkaté lidské postavy. Projíždíme krásným městem Sczawnica, kde končí poslední plťaři a pod nímž je v řece vyložený kamenolom. Naštěstí žádné uvíznutí na kameni nekončí koupelí a zdárně doplouváme do kempu na pravé straně řeky asi 700 metrů za mostem v Kroscienku nad Dunajcem. Jde opět o placený kemp s altánem a sociálním zařízením. Ve městě na druhé straně řeky je i dostatek příležitostí k doplnění zásob.

Šestý den se síly rozdělují. Část výpravy čeká na příchod vody a poté pluje do kempu u cvičného kajakářského kanálu v ohbí řeky za obcí Tylmanowa. Druhá část se vydává na celodenní výlet do Pienin. Stoupáme z nadmořské výšky 410 m až na vrchol skály Trzy Korony o výšce 982 m. Vstup na vrchol je placený (5 Zlotých – lístek ale platí i pro další vyhlídkové místo, skálu Sokolica). Z vrcholu je vidět kemp pod přehradou (místo startu včerejší etapy), Červený Kláštor a značná část řeky pod okolními nižšími skalami a kopci. Odtud se vydáváme obtížnější, a tím pádem mnohem méně frekventovanou, cestou na Sokolicu. Z ní je úžasný pohled přímo dolů na kroutící se řeku pokrytou nejrůznějšími plavidly. Výlet končí po asi 15 km zpět ve městě. Odtud pokračujeme místním autobusovým spojem do místa, kde skončila dnešní pouť vodácké části výpravy.

Sedmý den dopoledne čekáme na příchod vody. Kajakáři zatím využívají pěkný kanál k tréninku. Po obědě vyrážíme na poslední část vodáckého putování. Autobus nás čeká u nouzového tábořiště vedle fotbalového hřiště v obci Jazowsko. Během plavby přečkáváme jednu přepršku. Jezdíme od břehu ke břehu, hledajíce průjezdy mezi kameny rozesetými v řece. Nakonec přistáváme vlevo v místě, které pro nás vodáky označil řidič autobusu vypůjčeným červeným rohovým praporkem z hřiště. Za chvíli poté začíná fotbalový zápas, na který místní kustod musí doplnit ono chybějící vybavení (večer je však poctivě vráceno). Jdeme zkusit kvalitu občerstvení do městečka. Po asi půlhodinovém pobytu v restauraci hotelu u benzínové pumpy, kdy si nás obsluha ostentativně nevšímá, se zvedáme a přemísťujeme se do příjemnější občerstvovačky o asi 200 metrů dále. Po návratu a další krátké přepršce sledujeme konec fotbalového mače, stavíme stany a odebíráme se na poslední zasloužený vodácký spánek.

Poslední den (už zase sobota) ráno balíme veškeré vybavení a mizíme autobusem k domovu…