Raja Ampat: Pádlování na seakajaku v zemi lidožroutů

Když jsem poprvé uviděl obrázky množství malých zelených ostrovů posazených v smaragdovém moři, sedl jsem k počítači a začal hledat, kde se nacházejí. Před několika lety na tuhle zajímavou a nádhernou oblast upozornil Halim, Němec dlouhodobě žijící v Indonésii. Byl to cestovatel a pionýr seakajakingu. Za svůj mnohaletý pobyt v tropech zaplatil daň nejvyšší. Podlehl horečce dengue. S jeho pomocí jsme tedy už počítat nemohli. Vzdálenost, obtížné získávání informací a problém, jak a kde si půjčit kajaky, odsunuly možnost navštívit tuhle oblast do nerealizovatelné podoby.

Pak se všechno rázem změnilo. Pašík mi ve své neuvěřitelné organizační neúnavnosti volá, jestli bych nechtěl jet, že situace vypadá nadějně. Má kontakt na člověka, který tam kajaky půjčuje a po internetu komunikuje. Papua, země, kde lidožrouti ještě nevymřeli, je pořád velkou neznámou. Pravda, doma jsme všichni hrdinové, ale jaké to je ve skutečnosti?

Terciu dovezl z Jihoafrické republiky formy na výrobu seakajaků a s pomocí domorodců postavil přímo v oblasti laminátové lodě. Byla to jediná možnost jak kajaky získat. Dovoz sportovního zboží do Indonésie je zatížený velkou daní. Raja Ampat je oblast, kde začal vytvářet podmínky pro jednodenní, ale i vícedenní cesty na seakajaku mezi spletí ostrovů a ostrůvků. Leží v provincii Západní Papua a patří k tomu nejlepšímu, co může Indonésie nabídnout. Zatím sem vlna turistů ještě nedorazila a cesta bude velkým dobrodružstvím.

V únoru odlétáme z Prahy přes Amsterdam, Kuala Lumpur, Singapur a Ujung Pandang do Sorongu. V místním v hotelu kupujeme permit na vstup do parku Raja Ampat. Pokračujeme 70 km lodí na ostrov Waigeo, kde na nás čeká auto s řidičem. Jedeme po úzké silničce klikatící se mezi vegetací, která je k vidění jedině v těchto klimatických podmínkách. Všechno je nádherně zelené a obrovské. Silnice končí, a tak nakládáme zavazadla na záda a dál pokračujeme pěšky džunglí, kde musíme překonávat padlé stromy, kořeny a skaliska. Úzkou pěšinou jdeme asi půl hodiny a stojíme u cíle.

Za dva dny jsme z civilizované Evropy před stavením z bambusu a rákosu, postaveném na kůlech v malé mořské zátoce. Nádhera. Usměvavý domorodec už na nás čeká a okamžitě začíná na ohni připravovat ryby k večeři. Tohle všechno zvládl Pašík zorganizovat z domu od počítače!

Následující den je odpočinkový. Moře, ale hlavně život pod hladinou, nemá prý na světě obdoby, co se týče druhů korálů a ryb. Zejména pro potápěče je Raja Ampat velikým lákadlem. Pro záchranu této jedinečné lokality se vytvořil program, který má zabránit devastaci korálů a masivnímu lovu ryb. Zvýšení turismu přinese domorodcům peníze – ti osvětou a vzděláváním pochopí, že jedině nedotčená příroda a servis jim zajistí stálý zájem turistů o oblast. Během pobytu poznáváme, že to opravdu funguje.

Jdu se plný očekávání podívat do blízké vesnice. Vypadá to, že jsem sobec a chodím na podobné výpravy radši sám, ale pravda je taková, že Pašík má handicap – špatně vidí od doby, kdy se v mládí málem utopil. Naštěstí to odnesl jenom zrak, a tak nerad chodí tam, kde to nezná. Jsme už sehraná dvojice, a tak ho po zhodnocení situace do zajímavých míst vždycky doprovodím.

Cestičky mezi jednotlivými příbytky jsou čisté a zametené, ticho a klid. Tady totiž vůbec nejsou motorová vozidla. Jdu pomalu a čekám, jaká bude reakce obyvatel. Vesnice žije svým životem. Bělocha asi nevidí tak často. Začínám odvážně fotit, hlavně děti, a jak získávám sebevědomí, tak i ostatní obyvatelé vesnice. S každým se zdravím a česky k nim promlouvám. Cítím, že jim nevadím a s úsměvem mi dovolují všechno fotit. Na několika místech vesnice domorodci primitivními nástroji vyrábějí kánoe „dlabanky“. Jejich zručnost je neuvěřitelná. Ženy z palmového listí vyrábějí střešní krytiny nebo na ohni u domu dělají něco dobrého k jídlu. Připadám si jak ve snu. To, co vidím a fotím, je silný zážitek.

Nastává čas naložit kajaky a vyrazit do neznáma. V tropech je nejdůležitější mít dostatečné množství pitné vody. Máme k dispozici mapu oblasti, kde jsou vyznačena místa s možností přespání. Bližší informace nemá ani Tercius a ukazuje na mapě místa, kde se „snad“ budeme moct utábořit.

Opouštíme vesnici a pádlujeme směrem k ostrovu Gam. Teplo je značné, ale občas nás zastihne krátký, ale silný déšť. Je to příjemná vlažná sprcha. Dostáváme se mezi množství malých vápencových ostrůvků porostlých tropickou vegetací. Mají houbovitý tvar, jak je formoval po tisíciletí příliv a odliv. Nikde není jediná pláž a vystoupit z kajaku je nemožné. Je to nádherné a zároveň si uvědomujeme tu nepřístupnost. První možnost vystoupit z kajaku je až po několika hodinách pádlování. Řada stavení na kůlech s místem, kde můžeme přistát a protáhnout těla. Několik domorodců a dětí si nás mlčky prohlíží. Tak to je pravá Papua. Nevypadá to, že dneska skončíme na talíři. Ryb je asi dostatek a při pohledu na starší kusy, které by se musely asi dlouho připravovat, nás s úsměvem nechávají odjet.

Projíždíme úžinou Passage, kde se díky dvoumetrovému odlivu a přílivu vytváří proudící řeka. Jedeme proti silnému proudu a využíváme vracáků k snadnější cestě vpřed. Za touhle úžinou je veliký záliv, na jehož konci je v mapě naznačené místo s možností přenocování. Když jsme se tam po deseti kilometrech dostali, byl tam opravdu rozestavěný příbytek na kůlech, ale neměl střechu ani podlahu. Někde přistát a vystoupit je nemožné. Nezbylo nic jiného, než se vrátit zpět na začátek Passage.

Tentokrát to přes úžinu bylo snadné, jeli jsme po proudu a těsně před setměním jsme u jediného místa, kde můžeme přespat. Kajak jsem přivázal a zasunul na vodě pod podlahu a uvnitř přístřešku jsme postavili moskytiéru. Ochrana proti komárům je v tropech nutná (malárie a horečka dengue). „Pašíku, co je to za zvuky?“ Rychle jsem pochopil. Za tmy skáču do moře a s velkým úsilím a na poslední chvíli vyprošťuju kajak, který příliv natlačil na spodek podlahy. Ještě večer nás navštívili domorodci, kteří s námi „zištně“ přespali. Ráno od nás vybrali poplatek za nocleh, zhruba našich 800 Kč. Ano všechno je tam velmi drahé, ceny jsou nastaveny tak, aby ochrana prostředí měla smysl. Smlouvání není možné a všechno si pečlivě zapisují. Na tuhle skutečnost jsme byli upozorněni, a tak je třeba to respektovat.

Další dny pádlujeme mezi spletí ostrůvků. Projíždíme místy, která vypadají hodně tajemně. Víme, že v oblasti je hojný výskyt mořského krokodýla a jeho ataky na člověka jsou známé. Největší obavy máme, když se vydáváme proti proudu říčky, která se do moře dostává spletitou cestou skrz džungli. Je to tajemné a vzrušující. Pašíka nechám jet před sebou, jako návnadu. Tvrdím, že krokodýl není blbec a na mě, starého a hubeného, nebude mít chuť. Po několika kilometrech se vracíme.

Pokračujeme kolem ostrova Gamm, kde projíždíme úžinou. Ze člunu, který míjíme, na nás křičí „crocodile, crocodile“ a radí, kudy máme pokračovat. Tempo pádlování se podstatně zrychlilo.

Vyjíždíme na širé moře a v dáli je vidět malý ostrůvek. Pomalu se přibližujeme a konečně to vypadá, že tenhle je lemovaný písečnou pláží. Vidina opuštěného ostrova rychle mizí. Je odliv a moře mělké tak, že musíme vystoupit a táhnout kajaky desítky metrů na břeh. Tam nás už očekává domorodec s dětmi. Je milý a hned nabízí ubytování. Jak jsme během procházky zjistili, nemáme jinou možnost. Ostrov je vlastně vesnicí, která se živí ubytováním a servisem pro potápěče. Turismus jim úplně změnil život. Jdu si zaplavat. Musím jít po dřevěném molu, které vede daleko do moře. Tam začíná nádherný podvodní svět, jaký jsem ještě neviděl. Barevné korály, množství velkých ryb. Plavu a mám pocit, jako bych do toho světa patřil. Veliké ryby nejsou plaché. Kousek ode mě důstojně plave útesový žralok, všude velká hejna korálových ryb zajímavých tvarů a barev. Prostě ráj pro potápěče.

Dál pádlujeme k ostrovům Mansoar a Kri. Tyhle ostrovy jsou přívětivější a přístupnější. Je tady řada resortů, které využívat určitě nebudeme. Na ostrově Kri nacházíme jedno z mála opuštěných míst, kde můžeme postavit moskytiéru. První noc, kterou jsme absolvovali bez poplatku, nikdo nás neobjevil. Co se týče spaní v místních podmínkách, není to jednoduché. I když celý den pádlujeme a únava by měla vykonat své, usnout je problém. Je vedro a vlhko. V noci ještě sprchlo a museli jsme instalovat plachtu. Ve stanu je okamžitě jak v sauně. To se usnout nedá, to se musí omdlít.

Krásná chladná rána, jaká bývají u nás, se tady nekonají. Vaříme na benzinovém vařiči, ale jenom proto, že je nutné jíst. Hlad, ten v tom vedru mizí. Dochází nám pitná voda, a tak je rozhodnuto. Musíme se vrátit se do místa startu, doplnit zásoby. Bylo to nejlepší řešení a po doplnění zásob vyjíždíme na další vícedenní okruh.

Jedeme do zátoky Kali-Raja a tam poznávám, co to znamená být ve správnou dobu na správném místě. V místní vesnici byla postavena montovaná škola. Je to jenom pro pár dětí, ale vzdělání se dostává i do těchto opuštěných končin. Škola právě skončila a to, co vidím a fotím, je úžasné. Děti nastupují do uzounké dlabanky a rozvážejí se k jednotlivým domům, stojícím na kůlech v moři. Jejich stabilita je obdivuhodná. Na kratší vzdálenosti do lodi ani neusednou a vestoje se nechávají dovézt k domovu. S další kánoí, která je stavěná na dálkové jízdy, má dvě vahadla, pádlují na druhý konec vesnice. Musím uznat, že jim to jede hodně rychle. Je to nevšední zážitek a vím, že podobnou situaci už nikdy neuvidím.

V podobném duchu probíhají další dny. Zase nám dochází voda. Při jednom velkém dešti chytám do kanystru vodu prosakující převisem ostrůvku, pod který jsme se schovali. Asi pět litrů vody nám umožnilo bez problémů vydržet až do konce okružní plavby. Deset dní v téhle dosud málo probádané oblasti bylo krásných a náročných. Napádlovali jsme podle GPS 247 km. Vím, že se sem už vzhledem k vzdálenosti a náročnosti nikdy nepodívám a i pro další naše vodáky bude tahle oblast nedostupná.

Naše expedice měla ještě dramatické vyvrcholení. V Praze na letišti má zavazadlo s pádly jiný tvar. Ano, čtyři uhlíkové žerdi dělených pádel jsou zlomené. Sepisujeme protokol s KLM a domnívám se, že nebude problém škodu nahradit. Jak jsem se mýlil! Po složité mnohaměsíční práci jsem ale zvítězil. Až po posledním varování, kdy jsem KLM spolu s právníky upozornil, že bude reklamaci řešit Evropský soud, konečně pádla zaplatili. To by ale bylo na samostatný příběh.