Rafting je šou. A guidování ultrazábava

Prohlédněte si všechny fotografie k článku…

Kolik toho za sezonu odjezdíš?

Jezdím většinou od března do poloviny října. Minulou sezonu jsem ale vylez z vody až na konci listopadu. Není to jen rafting, jezdím i na kánoích, dělám kajakářské kurzy a seakajaky. V nabídce naší CK mám najetý všechny zájezdy, takže jsem docela vytíženej.

A kdy si naposledy plaval?

Tak čtyři roky zpátky na Tösener Schlucht na Innu. Bylo dost vody, ale super rafting. Vlny jako domy, válce jako autobusy, prostě super. Řvali jsme blahem. V poslední peřeji je vpravo díra jako kráva, obvykle to do ní netáhne. Tentokrát jo. Zjistil jsem to na poslední chvíli, ale už jsem to neurval. To nešlo prorazit. Zmuchlalo to velkej pulzar jak obal od bonbonu. Pak jsme plavali.

Myslel jsem, že je to často cíl, klienty trochu vykoupat, aby měli silnější zážitek.

Tak jasně. Takový plavání ale nepočítám. To máš dobře promyšlený, uděláš to na bezpečným místě, kde seš si jistej, že nikomu nehrozí žádný nebezpečí. Navíc to posádka tak trochu tuší, protože vo tom jen tak ze srandy mluvíš a děláš vopičky. Ty, co seděj vzadu a viděj, že to šteluješ někam divně do vlny, už maj jasno. Tohle ale nebyl ten případ. Navíc jsem měl na člunu holky z národního basketbalovýho týmu. Jely se mnou na tajňačku, trenér jim striktně zakázal dělat před mistrovstvím nějaký kraviny, při kterejch by se mohly zranit. Tak né abys to někde vykecal!

Dá se guidováním uživit?

Záleží kde, pro koho a jak často raftuješ. Uživit se tím dá, ale nikdy nezbohatneš. Jestli chceš mít někdy v životě prachy, tak se tomuhle povolání vyhni. Guidování je srdcová záležitost. I když něco málo ušetříš, stejně to vrazíš do nějaký cesty, nejlíp někam, kde bys moh zase guidovat nebo jinak pádlovat. Je to takovej bláznivej kolotoč, co tě pohltí a blbě se z něj vyskakuje. Ale jaký si to uděláš…

Co je potřeba umět, abych se mohl stát profi guidem?

Zkušenosti s vodou jsou samozřejmě nejdůležitější. Někdo, kdo jede jednou za rok na vodu, nemůže dělat guida. Musíš umět jezdit a to nejlíp na všem. Kánoe, kajak, raft. Z každý lodě si něco neseš a zúročíš to při guidování. Měl bys bejt asi taky v dobrý fyzický kondici, navíc rozkydlej sportovní instruktor vypadá dost blbě. A v neposlední řadě musíš mít nějaký zkoušky, školení. Papíry nemaj žádnou váhu a nikde ve světě je pořádně neuplatníš, ale ty kurzy, ať už je to IRF nebo VŠZ, ti daj hrozně moc. I když jezdíš dlouhý roky, tak při těch kurzech do sebe dostaneš nový vědomosti a dovednosti. Taky je dobrý, když umíš mluvit s lidma, seš trochu voráchlej a rád se vytahuješ.

A co jazyky?

Angličtina je nutná jako všude. Jinak je dobrý umět základy od všech jazyků, kam jezdíš. Myslím pozdravit, poděkovat, objednat ubytko, čísla a tak. Když pozdravíš v Albánii albánsky, poděkuješ nebo si objednáš rakiji, hned máš kamarády spíš, než když začneš anglicky nebo nedej bože německy.

Jak vypadá běžný den guida?

Ráno vstaneš a dáš si kořalku (smích). Pak najdeš svůj stan a svoje věci. Začneš dělat hluk, cinkat ešusem a lžící, aby se vzbudili ostatní, a dáš si pořádnou snídani, přes den pak není na jídlo tolik času. Mezitím musíš zjistit další věci: jaký bude zhruba počasí, kolik teče vody v řece, na kterou chceš jet, co by se dalo dělat, kdyby se nedalo jet na řeku. Je toho hodně. Zpracovat lidi, aby si nic, co budou potřebovat na vodu, nenechali v kempu. Pak se jede na vodu. Před jízdou dáš pořádný školení, zkontroluješ ostatní, rozdělíš si posádky, nafoukneš čluny a přichází pohoda. Na vodě z tebe všechno spadne, je to zábava, vobčas trochu napětí, ale je to nejlepší část dne. Odpoledne pak zase musíš všechno sbalit, zabavit klienty, vymyslet jim program, aby se v kempu jen tak nepoflakovali. Když jseš šikovnej a neškubneš člun, tak nemusíš lepit. To je ten den pak zase vo něco pěknější. No a končí to večírkem.

Kolik roztrháš raftů?

Teď už skoro vůbec, ale když jsem před dvaceti lety začínal, tak jsem člun roztrhal za sezonu asi desetkrát. Vždycky to byla nějaká blbá náhoda, nějakej klacek pod vodou, traverza, ostrej šutr a tak. Majitel CK si mě tenkrát v Rakousku vzal stranou a řek mi, že takový pako ještě nikdy neviděl. Pak mi dal prémie. Že za trhací talent.

Jakej máš fígl na klienty-prudiče?

Naštěstí na vodácký zájezdy prudiči moc nejezděj. Vobčas je někdo trochu naštvanej, ale to spíš třeba kvůli počasí, nebo že nemáme štěstí na vodu, ale nikdo ti to nedává moc sežrat. Ale jednou jsem měl na zájezdu jednoho, kterej rozrejval celou partu už vod samýho začátku. Byl jsem z něj tak zoufalej, že jsem volal na základnu, co s nim. Holky v kanclu mi řekly, abych ho vyhodil ze zájezdu, že na to mám právo. Tak jsem to chtěl udělat, vyndal jsem mu v Sarajevu bágly z auta a řek, že jedem bez něj. Od tý doby byl hodnej. Potichu si pochlastával vzadu v autě a dal pokoj.

Pořád tě to baví? Neomrzí se to přeci jen?

Neomrzí. Je to ultrazábava. Někdy bys ale prostě chtěl bejt jinde, dělat něco jinýho. Když už sedíš ve člunu a jedeš po řece, tak bys neměnil nikdy za nic. Když spíš už pátej den ve vlhkym spacáku, je ti blbě, máš horečku a musíš se převlíknout do mokrýho a jít na vodu, tak toužíš po jakýkoliv jiný práci. Naštěstí to je jen chvilkový poblouznění smyslů. Když to pro tebe nebude zábava, lidi to poznaj a nebude to žádný šou. A rafting je šou.

Cestovatelsko-outdoorový Festival OBZORY 2018 Hory, cestování, divoká voda, běh, kolo, skialp 80 přednášek, workshopů a filmů Víkend plný zajímavých lidí Patříš mezi ně? 10.–11. listopadu 2018 FFUK Praha 1 Vodácká neděle nakoukne pod pokličku několika velice zajímavým kajakářským expedicím První z nich je Expedice Sary Jaz do Kyrgyzstánu, jejímž členem byl i Čech, Jakub Kajman Šedivý. Do studené vody smočil pádla Jan Hocek během své expedice kolem Antarktidy, za teplem se oproti tomu podíváme do Malawi a bližší cíle si splníme na balkánských řekách. Přijďte si rozšířit své obzory! Je to jediný víkend, kdy stojí za to zůstat v Praze! www. festivalobzory.cz

A štve tě přeci jen něco? Aspoň občas.

Že nemáš čas na svoje pádlování. Nebo mě někdy vytáčí, když mi do toho někdo furt hrabe. Jedeš po řece, máš v hlavě nějakou cestu a pak ti tam vepředu někdo přitáhne a rozesere ti celou lajnu. Ty to tam pak všechno lepíš, aby to klaplo a nedostal ses do průseru. To pak řvu a jsem zlej.

Jo, a super by bylo, kdyby byly teleporty. Z autobusu mám na konci sezony vosypky. Teleporty jsme sice už vynalezli, ale je ti potom blbě a neni to moc dobrý na játra.

Taky je vopruz prát gumy a balit zájezdy. V neděli v noci přijedeš z akce. V pondělí vypereš gumy a boty, mácháš se v tom celej den. Hlavně boty jsou chuťovka.

A tvůj nejhorší zážitek vůbec?

Minulej rok se mi ve Slovinsku převrátily dvě holčiny na kánoi. Zastavil jsem v prvním vracáku a odlovil první, co plavala kolem. Byla v šoku, a že neví, kde je kámoška. Nejhorší bylo, že jsem jí taky neviděl, přitom úsek byl vcelku přehlednej. Loď i pádla proplavaly, nikde nikdo, materiál jsem neřešil. Prodral jsem se křoviskama až na místo nehody a uviděl ji v proudu stát pod větvema. Byl u ní už můj druhej guid a pomáhal jí na břeh, ale neudržela se házečky a plavala. Bylo vidět, že už má dost, je promrzlá a nedá to sama. Na navázanýho zachránce nebyl čas, tak jsem po ní skočil a plavali jsme spolu. Měl jsem to pod kontrolou, byl v dobrý kondici, a tak jsem to dal celkem v pohodě. Nejhorší byl ale okamžik, kdy jsem o ní nevěděl. Ta dlouhá minuta, než jsem se prodral po břehu, abych ji uviděl. A potom, že kolem plul slovinskej rafter a nepomoh jí. To mě nasral. Jinak se mi nikdy, a to musim zaklepat, nic špatnýho nestalo.

V dřevních dobách se ale celkem často stávalo, že se při komerčním raftingu pár Čechů utopilo. Co se od té doby změnilo?

Zkušenosti. Dřív se to tak nějak pytlíkovalo, takový huráakce. Jako průvodce jel někdo, kdo měl nějaký zkušenosti s vodou, byl to závodník nebo extrémní kajakář. Cestovky ho najaly, že se sveze na vodě a něco si vydělá. Kolikrát ty kluci ani tu řeku neznali. Věděli akorát, kde nasednout a vysednout. Pak stačí blbě odhadnout vodní stav a je vymalováno. Tohle už je u dobrý cestovky nemyslitelný. Taky musíš dobře proškolit klienty, hodinovej safety talk před jízdou je nutnost. Už to není tak, jako že tohle je pádlo, tady se sedí a v peřeji křičíme. Další velkou roli v bezpečnosti hraje vybavení. Když na tebe v cestovce navlíknou polystyrenovou vestu a jetou feratovou nebo cyklistickou přilbu, něco pěkně smrdí a je na čase utíkat pryč.

Jak moc jsi schopný vycepovat si posádku?

Jak si lidi dokážeš zkoordinovat, tak si pojedeš. To je velkej problém kluků a holek, co s guidováním začínaj. Maj pocit, že to musej urvat sami. Posádku prostě musíš pořádně zapřáhnout, naučit si ji. Já mám teda obrovskou výhodu proti guidům, který hoblujou jednu řeku a maj každou jízdu jiný lidi. Já jezdím na vícedenní zájezdy a s posádkou vlastně pracuju celou dobu a učím si ji i do příště, protože se mi lidi vracej a chtěj se mnou jezdit. To je pocta, nejlepší odměna. Nemám rád způsoby rakouskejch a slovinskejch guidů, který lidi naučej sedět ve člunu a do peřeje sesedat. Ty pak držej pádlo jak Vinetou a neuměj hrábnout. Voni vozej na člunech „jitrnice“ já si jezdim zapádlovat s vodákama.

Co jsi dal na raftu nejbrutálnějšího?

Rozvodněnej spodní Oetz a Doru Balteu s klientama. Lava Falls a všechny ostatní velký peřeje na Coloradu, sám s dvouapůltunovým zásobovacím člunem. To byla navíc velká zodpovědnost, protože já byl vždycky naloženej žrádlem a chlastem, zatímco člun s hovnama a dřevem na ohýnek řídil dycky někdo jinej.

Hele, na guidy vždycky celkem letěly klientky. Jakou s tím máš zkušenost?

Bohatou. (smích) My guidi jsme tak krásní, že se nám dost těžko odolává. Léto, lodičky, vlnky a osvalený rafťák. Vražedná kombinace pro dívčí osamělá srdcíčka. Je neprofesionální po holkách vyjíždět, ale zase jako správnej průvodce musíš přece plnit klientům jejich přání. Hele já jednou neprofesionálně vyjel po klientce a táhne se to se mnou už asi 15 let. Před rokem se nám z toho narodil kluk jako buk. Budoucí lamač dívčích srdcí.

Jak jde vůbec guidování spojit s rodinným životem?

Špatně. Hůř se mi odjíždí na zájezdy než dřív. Když junior při odjezdu řve a je protivnej, tak to je lepší. Ale když je milej, mazlí se a tulí a říká tátatáta, tak se na týdenní zájezd odjíždí fakt blbě. A hlavně mi je pak na zájezdu smutno.

Do kolika máš teda v plánu ještě guidovat a co budeš dělat potom?

Mám v plánu guidovat do „co to pude“. Jeden ze slavnejch vodáckejch průvodců u nás Libor Borůvka mi kdysi řek, že na starý kolena chce mít kemp na břehu řeky, kde bude natírat plůtek a dělat správce. Ta myšlenka se mi vůbec neprotiví. Každopádně chci umřít ve sto letech při pilotování svýho soukromýho tryskáče při orálním sexu se svojí vosumnáciletou asijskou milenkou. Klasika.

Kdo je Fantomas? Na vodu jezdím od malička. Začínal jsem s rodičema na kánoi jako porcelán a na háčku. To sem byl úplně malinkatej. Pak se mě asi chtěli zbavit a koupili mi malej laminátovej kajak. No a byl jsem ztracenej. Máma mi ještě navíc zakázala chodit do komoušskejch Jisker a radši mě přihlásila do vodáckýho oddílu. Telecí léta sem byl dost mimo, spíš to byl jeden velkej flám. Až mě bratranec vytáh na Kamenici. Jen se podívat. Do týdne sem měl kajak a začal jezdit pořádně. Setkal jsem se i se starou partou z vodáka, začaly první Korsiky, Rakouska atd., pod vedením Kuřete. Po civilce jsem hledal do čeho bych píchnul. Libor Borůvka, zakaladatel CK CVOK, mě přitáhnul do CK a poslal na první zájezdy. Jsem držitelem licence IRF, raftového vůdce pro divokou vodu, „Safety“ kajakáře pro komerční akce u VŠZ, certifikovaný Zdravotník zotavovacích akcí ZDrSEM. Taky umím nahodit rameno, zašít obočí a otevřít pivo pádlem.

Rafting je šou. A guidování ultrazábava

připravil: Rosťák

foto: archiv Fantomas

Dělat rozhovor s Fantomasem, to jde prostě samo. Nejen, že je to legrace, člověk si navíc díky jeho barvitému vyprávění udělá taky reálný obrázek o tom, jaké to je, být guidem. Mluví z něj víc než dvacetiletá zkušenost i opravdový zápal pro tohle zaměstnání. Ideální kombinace.

Kolik toho za sezonu odjezdíš?

Jezdím většinou od března do poloviny října. Minulou sezonu jsem ale vylez z vody až na konci listopadu. Není to jen rafting, jezdím i na kánoích, dělám kajakářské kurzy a seakajaky. V nabídce naší CK mám najetý všechny zájezdy, takže jsem docela vytíženej.

A kdy si naposledy plaval?

Tak čtyři roky zpátky na Tösener Schlucht na Innu. Bylo dost vody, ale super rafting. Vlny jako domy, válce jako autobusy, prostě super. Řvali jsme blahem. V poslední peřeji je vpravo díra jako kráva, obvykle to do ní netáhne. Tentokrát jo. Zjistil jsem to na poslední chvíli, ale už jsem to neurval. To nešlo prorazit. Zmuchlalo to velkej pulzar jak obal od bonbonu. Pak jsme plavali.

Myslel jsem, že je to často cíl, klienty trochu vykoupat, aby měli silnější zážitek.

Tak jasně. Takový plavání ale nepočítám. To máš dobře promyšlený, uděláš to na bezpečným místě, kde seš si jistej, že nikomu nehrozí žádný nebezpečí. Navíc to posádka tak trochu tuší, protože vo tom jen tak ze srandy mluvíš a děláš vopičky. Ty, co seděj vzadu a viděj, že to šteluješ někam divně do vlny, už maj jasno. Tohle ale nebyl ten případ. Navíc jsem měl na člunu holky z národního basketbalovýho týmu. Jely se mnou na tajňačku, trenér jim striktně zakázal dělat před mistrovstvím nějaký kraviny, při kterejch by se mohly zranit. Tak né abys to někde vykecal!

Dá se guidováním uživit?

Záleží kde, pro koho a jak často raftuješ. Uživit se tím dá, ale nikdy nezbohatneš. Jestli chceš mít někdy v životě prachy, tak se tomuhle povolání vyhni. Guidování je srdcová záležitost. I když něco málo ušetříš, stejně to vrazíš do nějaký cesty, nejlíp někam, kde bys moh zase guidovat nebo jinak pádlovat. Je to takovej bláznivej kolotoč, co tě pohltí a blbě se z něj vyskakuje. Ale jaký si to uděláš…

Co je potřeba umět, abych se mohl stát profi guidem?

Zkušenosti s vodou jsou samozřejmě nejdůležitější. Někdo, kdo jede jednou za rok na vodu, nemůže dělat guida. Musíš umět jezdit a to nejlíp na všem. Kánoe, kajak, raft. Z každý lodě si něco neseš a zúročíš to při guidování. Měl bys bejt asi taky v dobrý fyzický kondici, navíc rozkydlej sportovní instruktor vypadá dost blbě. A v neposlední řadě musíš mít nějaký zkoušky, školení. Papíry nemaj žádnou váhu a nikde ve světě je pořádně neuplatníš, ale ty kurzy, ať už je to IRF nebo VŠZ, ti daj hrozně moc. I když jezdíš dlouhý roky, tak při těch kurzech do sebe dostaneš nový vědomosti a dovednosti. Taky je dobrý, když umíš mluvit s lidma, seš trochu voráchlej a rád se vytahuješ.

A co jazyky?

Angličtina je nutná jako všude. Jinak je dobrý umět základy od všech jazyků, kam jezdíš. Myslím pozdravit, poděkovat, objednat ubytko, čísla a tak. Když pozdravíš v Albánii albánsky, poděkuješ nebo si objednáš rakiji, hned máš kamarády spíš, než když začneš anglicky nebo nedej bože německy.

Jak vypadá běžný den guida?

Ráno vstaneš a dáš si kořalku (smích). Pak najdeš svůj stan a svoje věci. Začneš dělat hluk, cinkat ešusem a lžící, aby se vzbudili ostatní, a dáš si pořádnou snídani, přes den pak není na jídlo tolik času. Mezitím musíš zjistit další věci: jaký bude zhruba počasí, kolik teče vody v řece, na kterou chceš jet, co by se dalo dělat, kdyby se nedalo jet na řeku. Je toho hodně. Zpracovat lidi, aby si nic, co budou potřebovat na vodu, nenechali v kempu. Pak se jede na vodu. Před jízdou dáš pořádný školení, zkontroluješ ostatní, rozdělíš si posádky, nafoukneš čluny a přichází pohoda. Na vodě z tebe všechno spadne, je to zábava, vobčas trochu napětí, ale je to nejlepší část dne. Odpoledne pak zase musíš všechno sbalit, zabavit klienty, vymyslet jim program, aby se v kempu jen tak nepoflakovali. Když jseš šikovnej a neškubneš člun, tak nemusíš lepit. To je ten den pak zase vo něco pěknější. No a končí to večírkem.

Kolik roztrháš raftů?

Teď už skoro vůbec, ale když jsem před dvaceti lety začínal, tak jsem člun roztrhal za sezonu asi desetkrát. Vždycky to byla nějaká blbá náhoda, nějakej klacek pod vodou, traverza, ostrej šutr a tak. Majitel CK si mě tenkrát v Rakousku vzal stranou a řek mi, že takový pako ještě nikdy neviděl. Pak mi dal prémie. Že za trhací talent.

Jakej máš fígl na klienty-prudiče?

Naštěstí na vodácký zájezdy prudiči moc nejezděj. Vobčas je někdo trochu naštvanej, ale to spíš třeba kvůli počasí, nebo že nemáme štěstí na vodu, ale nikdo ti to nedává moc sežrat. Ale jednou jsem měl na zájezdu jednoho, kterej rozrejval celou partu už vod samýho začátku. Byl jsem z něj tak zoufalej, že jsem volal na základnu, co s nim. Holky v kanclu mi řekly, abych ho vyhodil ze zájezdu, že na to mám právo. Tak jsem to chtěl udělat, vyndal jsem mu v Sarajevu bágly z auta a řek, že jedem bez něj. Od tý doby byl hodnej. Potichu si pochlastával vzadu v autě a dal pokoj.

Pořád tě to baví? Neomrzí se to přeci jen?

Neomrzí. Je to ultrazábava. Někdy bys ale prostě chtěl bejt jinde, dělat něco jinýho. Když už sedíš ve člunu a jedeš po řece, tak bys neměnil nikdy za nic. Když spíš už pátej den ve vlhkym spacáku, je ti blbě, máš horečku a musíš se převlíknout do mokrýho a jít na vodu, tak toužíš po jakýkoliv jiný práci. Naštěstí to je jen chvilkový poblouznění smyslů. Když to pro tebe nebude zábava, lidi to poznaj a nebude to žádný šou. A rafting je šou.

A štve tě přeci jen něco? Aspoň občas.

Že nemáš čas na svoje pádlování. Nebo mě někdy vytáčí, když mi do toho někdo furt hrabe. Jedeš po řece, máš v hlavě nějakou cestu a pak ti tam vepředu někdo přitáhne a rozesere ti celou lajnu. Ty to tam pak všechno lepíš, aby to klaplo a nedostal ses do průseru. To pak řvu a jsem zlej.

Jo, a super by bylo, kdyby byly teleporty. Z autobusu mám na konci sezony vosypky. Teleporty jsme sice už vynalezli, ale je ti potom blbě a neni to moc dobrý na játra.

Taky je vopruz prát gumy a balit zájezdy. V neděli v noci přijedeš z akce. V pondělí vypereš gumy a boty, mácháš se v tom celej den. Hlavně boty jsou chuťovka.

A tvůj nejhorší zážitek vůbec?

Minulej rok se mi ve Slovinsku převrátily dvě holčiny na kánoi. Zastavil jsem v prvním vracáku a odlovil první, co plavala kolem. Byla v šoku, a že neví, kde je kámoška. Nejhorší bylo, že jsem jí taky neviděl, přitom úsek byl vcelku přehlednej. Loď i pádla proplavaly, nikde nikdo, materiál jsem neřešil. Prodral jsem se křoviskama až na místo nehody a uviděl ji v proudu stát pod větvema. Byl u ní už můj druhej guid a pomáhal jí na břeh, ale neudržela se házečky a plavala. Bylo vidět, že už má dost, je promrzlá a nedá to sama. Na navázanýho zachránce nebyl čas, tak jsem po ní skočil a plavali jsme spolu. Měl jsem to pod kontrolou, byl v dobrý kondici, a tak jsem to dal celkem v pohodě. Nejhorší byl ale okamžik, kdy jsem o ní nevěděl. Ta dlouhá minuta, než jsem se prodral po břehu, abych ji uviděl. A potom, že kolem plul slovinskej rafter a nepomoh jí. To mě nasral. Jinak se mi nikdy, a to musim zaklepat, nic špatnýho nestalo.

V dřevních dobách se ale celkem často stávalo, že se při komerčním raftingu pár Čechů utopilo. Co se od té doby změnilo?

Zkušenosti. Dřív se to tak nějak pytlíkovalo, takový huráakce. Jako průvodce jel někdo, kdo měl nějaký zkušenosti s vodou, byl to závodník nebo extrémní kajakář. Cestovky ho najaly, že se sveze na vodě a něco si vydělá. Kolikrát ty kluci ani tu řeku neznali. Věděli akorát, kde nasednout a vysednout. Pak stačí blbě odhadnout vodní stav a je vymalováno. Tohle už je u dobrý cestovky nemyslitelný. Taky musíš dobře proškolit klienty, hodinovej safety talk před jízdou je nutnost. Už to není tak, jako že tohle je pádlo, tady se sedí a v peřeji křičíme. Další velkou roli v bezpečnosti hraje vybavení. Když na tebe v cestovce navlíknou polystyrenovou vestu a jetou feratovou nebo cyklistickou přilbu, něco pěkně smrdí a je na čase utíkat pryč.

Jak moc jsi schopný vycepovat si posádku?

Jak si lidi dokážeš zkoordinovat, tak si pojedeš. To je velkej problém kluků a holek, co s guidováním začínaj. Maj pocit, že to musej urvat sami. Posádku prostě musíš pořádně zapřáhnout, naučit si ji. Já mám teda obrovskou výhodu proti guidům, který hoblujou jednu řeku a maj každou jízdu jiný lidi. Já jezdím na vícedenní zájezdy a s posádkou vlastně pracuju celou dobu a učím si ji i do příště, protože se mi lidi vracej a chtěj se mnou jezdit. To je pocta, nejlepší odměna. Nemám rád způsoby rakouskejch a slovinskejch guidů, který lidi naučej sedět ve člunu a do peřeje sesedat. Ty pak držej pádlo jak Vinetou a neuměj hrábnout. Voni vozej na člunech „jitrnice“ já si jezdim zapádlovat s vodákama.

Co jsi dal na raftu nejbrutálnějšího?

Rozvodněnej spodní Oetz a Doru Balteu s klientama. Lava Falls a všechny ostatní velký peřeje na Coloradu, sám s dvouapůltunovým zásobovacím člunem. To byla navíc velká zodpovědnost, protože já byl vždycky naloženej žrádlem a chlastem, zatímco člun s hovnama a dřevem na ohýnek řídil dycky někdo jinej.

Hele, na guidy vždycky celkem letěly klientky. Jakou s tím máš zkušenost?

Bohatou. (smích) My guidi jsme tak krásní, že se nám dost těžko odolává. Léto, lodičky, vlnky a osvalený rafťák. Vražedná kombinace pro dívčí osamělá srdcíčka. Je neprofesionální po holkách vyjíždět, ale zase jako správnej průvodce musíš přece plnit klientům jejich přání. Hele já jednou neprofesionálně vyjel po klientce a táhne se to se mnou už asi 15 let. Před rokem se nám z toho narodil kluk jako buk. Budoucí lamač dívčích srdcí.

Jak jde vůbec guidování spojit s rodinným životem?

Špatně. Hůř se mi odjíždí na zájezdy než dřív. Když junior při odjezdu řve a je protivnej, tak to je lepší. Ale když je milej, mazlí se a tulí a říká tátatáta, tak se na týdenní zájezd odjíždí fakt blbě. A hlavně mi je pak na zájezdu smutno.

Do kolika máš teda v plánu ještě guidovat a co budeš dělat potom?

Mám v plánu guidovat do „co to pude“. Jeden ze slavnejch vodáckejch průvodců u nás Libor Borůvka mi kdysi řek, že na starý kolena chce mít kemp na břehu řeky, kde bude natírat plůtek a dělat správce. Ta myšlenka se mi vůbec neprotiví. Každopádně chci umřít ve sto letech při pilotování svýho soukromýho tryskáče při orálním sexu se svojí vosumnáciletou asijskou milenkou. Klasika.

(((samostatný box)))

HYDROinfo

Kdo je Fantomas?

Na vodu jezdím od malička. Začínal jsem s rodičema na kánoi jako porcelán a na háčku. To sem byl úplně malinkatej. Pak se mě asi chtěli zbavit a koupili mi malej laminátovej kajak. No a byl jsem ztracenej. Máma mi ještě navíc zakázala chodit do komoušskejch Jisker a radši mě přihlásila do vodáckýho oddílu. Telecí léta sem byl dost mimo, spíš to byl jeden velkej flám. Až mě bratranec vytáh na Kamenici. Jen se podívat. Do týdne sem měl kajak a začal jezdit pořádně. Setkal jsem se i se starou partou z vodáka, začaly první Korsiky, Rakouska atd., pod vedením Kuřete. Po civilce jsem hledal do čeho bych píchnul. Libor Borůvka, zakaladatel CK CVOK, mě přitáhnul do CK a poslal na první zájezdy. Jsem držitelem licence IRF, raftového vůdce pro divokou vodu, „Safety“ kajakáře pro komerční akce u VŠZ, certifikovaný Zdravotník zotavovacích akcí ZDrSEM. Taky umím nahodit rameno, zašít obočí a otevřít pivo pádlem.