Neobyčejně malebná oblast Malborough Sounds je jakousi vstupní branou na nádherný Jižní ostrov Nového Zélandu. Je to přesně jedna z těch oblastí, kde se dá zastavit třeba na týden a za pěkného počasí bude pořád co nového objevovat.
Při cestě trajektem z hlavního města Wellington na Severním ostrově naše pětičlenná skupinka nejdřív spatřila půvabné pobřeží poseté desítkami malých zátok, zálivů, ostrůvků a poloostrovů. Je rozhodnuto – tady se musíme projet na kajacích!
Prohlédněte si všechny fotografie k článku…
Trajekt končí v malém městečku Picton, kde v informačním centru hned vidíme soustu nabídek na různé aktivity. Čtyřtisícové městečko poskytuje velkou škálu příležitostí poznat přilehlé vody, počínaje túrou Queen Charlotte Track, která měří celkem 70 kilometrů a nabízí to nejlepší ze zdejšího regionu, přes kajaky, potápění, plavby na jachtě až třeba po vyhlídkové lety.
Po prohlídce tohohle městečka a obřího nákupu na Silvestra se vydáváme po Queen Charlote Drive, údajně jedné z nejidyličtějších silniček na světě. Kroutí se jak červ a jsou z ní opravdu úžasné výhledy na moře. Teď ještě najít slušné místo na oslavu Nového roku. Brzo zjistíme, že to vůbec nebude jednoduché. Každý sjezd, který zkusíme, totiž vede na soukromý pozemek, přístup k moři veskrze žádný. Začínáme být zoufalí, když tu za vesničkou Portage najednou narazíme na další sjezd s cedulí „CAMPING AREA“, na které je sice patrné, že nějaký dobrodinec smazal „NO“, ale to nás nemůže odradit. Nádherné místo, průrva ve skále, která odděluje malý poloostrůvek od pevniny a kterou omývá z obou dvou stran moře. Zrovna když to tam naše skupinka zvědavě obhlíží, přijde nějaká paní a hned se s námi dá do řeči.
„Tak vy tady chcete kempovat?“ zeptá se po vyslechnutí našich plánů, „Tak to byste měli vědět, že se občas stane, že při přílivu se to tu celé zaplaví!“
Po krátké debatě a vědeckém zkoumání zdejších přílivových čar přesto zůstáváme. Lepší místo bychom těžko našli, tak to holt riskneme. Pravda je, že příliv nás opravdu později překvapí.
Zakempujeme, rozděláme si ohníček a vesele se bavíme. A moře se zatím pomalu, ale jistě blíží a my se pořád víc přisouváme ke skále. Když už vlnky dosáhnou až k našemu ohníčku, krapet nás to znepokojí.
„Kdy se to už konečně zastaví?“ ptá se Verča s obavami a mě by to taky zajímalo.
Asi v deset večer, když je naše veškeré kempinkové vybavení postupně přeneseno ke skále a náš oheň je omýván ze všech stran mořem, se příliv konečně zastaví a nám spadne kámen ze srdce. Obytná plocha se tedy podle přílivu a odlivu mění od dvou do deseti metrů a náš oheň je těžce zkoušen, ale vydrží! První večer strávíme komorní oslavou Dejvova svátku. Další den postupně přijíždí Jacob s Pítrem a Pepa s Pavlou, takže silvestrovský večírek může začít. Zásoby jsou nemalé, zábavy spousta a party se rozjíždí v poměrně velkém stylu. Jako první na světě oslaví Nový rok obyvatelé tichomořských států Kiribati a Samoa. O hodinu později slavíme jeho příchod my tady na Novém Zélandu. Druhý den je v režii odpočinku. Když se setmí, někdo vymyslí, že se půjdeme koupat. Všichni se shodneme, že je to dobrý nápad, a naskáčeme do moře. A díky tomuhle nápadu zažijeme něco jedinečného, nepopsatelného. V tmavé vodě kolem nás začínají zářit malá světélka. Je to plankton, který reaguje na pohyb kolem sebe tak, že začne světélkovat. Čím plaveme hlouběji, tím to kolem nás víc září. Je to magický pocit. Připadá mi, jako bych takhle mohla plavat až na konec světa, donekonečna, tak krásná je to podívaná…
Další den, ač neradi, naše silvestrovské místečko opouštíme a zároveň se rozloučíme s Pítrem a Jacobem, kteří jedou pracovat do Blenheimu, a s Pepou a Pavlou, kteří vyrážejí na Queen Charlotte Trek. My pro změnu vyrážíme na kajaky.
Marlborough Sounds je kolekce starodávných zatopených říčních údolí, která jsou teď naplněna vodami Tichého oceánu. Zalesněné kopce se prudce zvedají z moře, které je tvořeno složitou soustavou chráněných zátok a písečných zálivů. Tahle oblast má tři hlavní ramena – Queen Charlotte, Kenepuru a Pelorus Sound. Odbor ochrany v tomto malebném kraji spravuje přes padesát rezervací.
Podle maorské tradice je Jižní ostrov kánoe Aoraki. Její potopená příď formuje Queen Charlotte Sound (Totaranui) a Pelorus Sound (Te Hiere). V dřívějších dobách tyhle zálivy poskytovaly Maorům dobré přístřeší i potravu. A když se chtěli dostat z jednoho zálivu do druhého, přenášeli své kánoe přes nízká sedla, aby nemuseli cestovat ven na otevřené moře.
Kapitán James Cook rovněž použil záliv vhodný pro přístřeší a jídlo. Z Ship Cove (Lodní zátoka) si v 70. letech 17. století udělal svou základnu a objevil tu rostlinu (Cookova kurdějová tráva), která má vysoký obsah vitaminu C, a hodí se tak k léčbě kurdějí.
Cestou zastavíme v Havelocku, kde se rozhodneme navštívit místní vyhlášenou škeblovou restauraci, když už před ní parkujeme. Vybereme si uzené škeble za šest dolarů. Verča to jde objednat a asi za dvacet minut přijde se dvěma balíčky a že prý je to s sebou. Tak si to sníme na lavičce před restaurací. A musím uznat, je to vážně dobré! Když pak jdou všichni kromě mě nakoupit na náš kajakový výlet, přijde ke mně Verča a povídá: „Představ si, že v tom obchodě mají ty samý škeble, jen o dva dolary levnější!“
A pravda, chutnají úplně stejně. Restaurace je holt restaurace. Po nákupu pokračujeme dál přes zlatokopecké město Cansatown (kdyby ale v mapě nebylo napsané, že je zlatokopecké, ani bych to nezaregistrovala) a zakotvíme na Okiwi Bay. Tady si na čtyři dny u firmy Explore Pelorus, jež sídlí v Elaine Bay, objednáváme kajaky. Každého to vyjde na 145 dolarů.
Tady se už nacházíme v srdci Pelorus Sound, což je teprve pravá lahůdka zdejší krásné oblasti. Změť malých zátok, pláží, ostrovů a ostrůvků, to je ten pravý ráj pro kochání se z kajaku kolem desítek kilometrů pobřeží.
Druhý den ráno dorážíme po nezpevněné cestě do Elaine Bay, startovacího místa našeho mořského dobrodružství, kde se už setkáváme s majitelem půjčovny kajaků a pohodářem Neilem McLennanem.
„Dobře jste udělali, nejlepší způsob jak poznat zdejší oblast je rozhodně půjčit si kajaky,“ povídá nám mezi řečí, když nám připravuje všechno nezbytné. A my mu po těch čtyřech dnech strávených na moři dáme vřele za pravdu.
Po snídani a sbalení veškerých našich krámů nakonec naše flotila vyráží. Čítá tři lodě, z toho dva debly a jeden singl kočírovaný Filem. Zvedáme kotvy v jedenáct a jsme připraveni prokřižovat tenhle malebný záliv se spoustou ostrůvků, Pelorus Sound. Je to úžasné! Sedět téměř na moři a sledovat nádherné scenerie všude kolem, kde je jenom příroda a nic než příroda, žádné stopy po civilizaci. Máme nádherné počasí a jede se jedna báseň. V moři kolem nás je spousta medúz, jsou jich tisíce!
„Tý jo, teď jsem skoro jednu medúzu nabrala pádlem!“ hlásím Rybářovi.
„Tak bacha, ať ji na mě nefrkneš, to bych nebyl rád, kdyby se mi přilepila na ksicht!“ odpoví mi.
Zastavujeme se na jedné z maličkých pláží, ze kterých si tu můžeme vybírat. I tady jsou medúzy.
„Fuj, to je ale hegeš!“ ozve se s nechutí Fil, kterému se na jednu podaří stoupnout bosou nohou.
Večer zakotvíme v kempu v borovém lese, postavíme stany a rozděláme si ohýnek, poprvé bez našeho auta pojmenovaného Cruzín. Všechny kempy jsou velice jednoduché, je tu jen suchý záchod a ohniště. To je ale právě dělá tak přitažlivé. Sedíme u ohně, kde si grilujeme klobásky, kecáme, popíjíme a pochvalujeme si zdejší nádheru. Jsme tu sami a připadáme si jako robinsoni.
Křižovat čtyři dny moře na kajacích je opravdu hodně silný a adrenalinový zážitek! Neustálý kontakt s mořem, úžasné, zcela opuštěné kempy v divočině a k večeři plody moře a tisíce hvězd nad hlavou, co víc si člověk může přát…
Zažijeme všechno, od bezvětří a průzračně modré oblohy přes lehké vlnky až po silný protivítr, pořádné vlny a nepřátelské šedivo. Jednou se jedeme projet jen já s Alešem. Nejdříve je to naprostá pohodička, chvilku se necháme jen unášet vlnkami. Čas však pokročí, aniž bychom to zaregistrovali, a než bys řekl švec, je půl osmé večer. Když se sami vracíme přes kousek poměrně otevřeného moře do našeho kempu, už se stmívá, vlny jsou na můj vkus obrovské a je opravdu těžké kajak ukočírovat. Pádlujeme jako o život a já se opravdu bojím. Už si nás představuju převrhnuté, noc na krku a břeh a jakákoli pomoc daleko. Ta představa mi dodává mimořádnou sílu – takový výkon, co podávám, už těžko kdy zopakuju. Jaká je to úleva, když konečně, už za tmy, dosáhneme tábořiště!
„Kde jste byli tak dlouho?“ diví se ostatní.
Když jim vyprávíme naše dobrodružství, jenom nevěřícně kroutí hlavou a zdá se jim, že zveličujeme. Holt kdo nezažije, nepochopí…
K večeři si uvaříme škeble, které tu pěstují na mnoha plantážích a které samozřejmě neušly naší pozornosti a přes den jsme si je nasbírali. Takhle přírodně vařené v hrnci a s máslem a na česneku je to opravdu pochoutka. K tomu dokonce máme i rybu hoki, Alešovi se zase poštěstilo něco chytit. Tu si ugrilujeme vedle na grilu a honosná hostina je na světě.
Předposlední den zamíříme do Tennyson Inlet, vane ultra protivítr, takže makáme, až se z nás kouří, a vlny jsou neskutečné. Trochu mi připomínají vlny z večera, kdy jsme pádlovali skoro o život. Ale dnes to zdaleka není tak strašidelné, plujeme podél pobřeží, za bílého dne a v partě. Je to ale jedinečný zážitek, prodírat se a bojovat o každý metr s tímhle nevyzpytatelným živlem. Když konečně překonáme nejhorší a zajedeme na pláž na oběd a odpočinout si, chudák Fil, který jediný sám kočíruje singl kajak, padne. Nemá sílu ani jíst. Je zcela vyčerpaný a já se vůbec nedivím. Za kopcem už se ale větru schováme a můžeme si konečně vydechnout. Kempování je tu obzvlášť luxusní. Zastavíme v zátoce s parádní pláží a džunglí za zády, kde klasicky není ani noha, jen cedule „ Scenic reserve“. Opět jak vystřižené z Robinsona a my si tu připadáme jako v ráji. Tady tedy strávíme naši poslední noc.
Vydáme se tu i na pěší túru. Stezka se jmenuje Nydia Track a spojuje místo Duncan Bay u zálivu Tennyson Inlet se zálivem Kaiuma Bay. Odtud se dá dostat do vesnice Havelock vodním taxi přes úžinu. My se ale jen vyšplháme bujnou vegetací na kopec, odkud vidíme krásnou pláž a záliv Kaiuma, a pak se vydáme nazpátek. Naše kajaky a rajské místo čekají.
Sedíme u našeho posledního ohně kajakového výletu. „Pojďte se na něco podívat!“ zahulákám na ostatní, když jdu na záchod. Všichni přiběhnou a my konečně poprvé uvidíme živou vačici opposum, a ne jen rozmázlou na silnici. Vypadá jako docela roztomilý medvídek a vůbec se nás nebojí. Vyhlíží sice roztomile, ale tady na Zélandu je to nenáviděná a přemnožená škodná, která sem byla zavlečená z Austrálie. Celkem jich je asi 70 milionů, což znamená, že na jednoho obyvatele připadá víc než 15 vačic, a každou noc sežerou víc než 21 tisíc tun zeleně. Místní řidiči jsou schopni nabourat, jen aby zažehlili vačici do vozovky, je to takový místní národní sport.
Ale vůbec nejsilnější zážitek tohohle výletu se přihodí až poslední den, taková příslovečná třešnička na dortu. Dnes už není kam spěchat, do Elaine Bay to nemáme daleko a do večera je času dost. Zase je nádherně, slunce hřeje a my se zdržíme za ostatními. Vychutnáváme si poslední chvilky na kajaku a pomalu driftujeme podél pobřeží. Zničehonic přestanu koukat kolem sebe a podívám se pod nás. A tam vidím obrovskou černou placku, tak neuvěřitelně blízko, na dosah ruky.
„Ááááá,“ zařvu, strašně se totiž leknu.
„Co je?“ lekne se Aleš, proč řvu.
A pak ho uvidí taky: „Ty kráso!“
Přímo pod naším kajakem levituje obří rejnok, v průzračně čisté vodě krásně viditelný, jen se ho dotknout. Navíc je strašně velký, mohl mít určitě přes dva metry! Vypadá fakt strašidelně… Po prvním šoku nás ale oba absolutně uchvátí. A nejen on. Rejnoci jsou všude, po jednom i ve skupinkách, malí i obrovští, roztroušení podél pobřeží. Někteří si nás vůbec nevšímají, jiní, jakmile nás zpozorují, švihnou ocasem a v mžiku jsou pryč. Aleš se je snaží fotit. A já musím pádlovat, kam určí: „Tady, rychle, pomalu pádluj zpátky! Ještě kousek, doprava, doprava! Ale ne, to je moc!“ a tak dál. Je to ale dost těžké a fotky se vůbec nedaří, prostě rozmazané černé skvrny v moři. Jsem z toho dost hotová a hluboce to na mě zapůsobí, vidět takové giganty v jejich přirozeném životním prostředí. Zvlášť když jeden velký pod námi se nás lekne, začne sebou mrskat a docela silně nám udeří ocasem do kajaku. To nám stačí a pomalu se vracíme, ostatní už na nás beztak drahnou chvíli čekají.
I když velmi neradi, v sedm večer vracíme kajaky. Byl to nezapomenutelný zážitek, kdy jsme si čtyři dny připadali jako sami uprostřed přírodního ráje. Kajaky si určitě nepůjčujeme naposled! Zakotvíme zase v Okawi Bay a na ohni si při úplňku uvaříme obří porci špaget a pořádně se nacpeme, Fil prý na kajacích trpěl hlady.
| Lenka Vaňková se narodila v Litovli, vystudovala VOŠ Publicistiky v Praze a pak začala studovat antropologii na UK. Po dokončení prvního ročníku školu na rok přerušila a vydala se po zemi do Indie. Do školy se už nikdy nevrátila, láska k cestování byla silnější. Žila a pracovala v Anglii, na Novém Zélandu, v Kanadě a ve Švédsku a kromě Antarktidy navštívila všechny kontinenty. |
Jistota na každém kroku.
Jistota na každém kroku.
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Legendární běžecká bota na dlouhé tratě!
Ahoj, hezký článek. Jenom to noční zvířátko nebyla vačice ale kusu liščí (Trichosurus vulpecula). Je to vačnatec zavlečený z Austrálie (vačice žijí na americkém kontinentu). Matoucí může být, že místní jim říkají possum.