Prznění Dívčího Kamene

Místo, které jsme si víceméně náhodně vybrali pro přistání, se dalo přesně vystihnout slovem „tajemné“. Bylo nádherné i děsivé zároveň.

Prastaré, dávno opuštěné tábořiště ve výběžku vzrostlého borového lesa, podrostlého habřím a lískovými keři, kam i za letního dne přímé sluneční paprsky pronikaly jen těžko. Říční proud v dlouhých peřejích hlasitě syčel za hustou pobřežní vegetací. Tábořiště samotné vypadalo, jako by právě tady v dávné minulosti úřadovalo dvanáct měsíčků, akorát kamenných křesel z plochých balvanů kolem zašlého ohniště bylo čtrnáct.

Ne, tohle místo není ztracené hluboko v amazonské džungli. Našli jsme ho náhodou, když jsme se kdysi zdrželi v nějaké hospodě, jichž kolem Vltavy tenkrát bylo pomálu. Na tehdy nám neznámé řece nás zastihla tma v dlouhém peřejnatém úseku v hlubokém údolí dřív, než jsme dopluli do tábořiště na Dívčím kameni. Jako pozorní čtenáři Batličkových povídek jsme dobře věděli, že v noci se po neznámých řekách neplaví dobrodruzi, ale hazardéři, a tak jsme to v té době zásadně nedělali.

V pozdějších letech jsme nalezené tábořiště využívali často, svého času jsme tam dokonce přespávali i s vodáckými tábory a nikdy neztratilo nic ze své tajemnosti – krásy ani děsivosti. Borovice vrzaly, listí šustilo a temná neviditelná řeka za hradbou vegetace hučela. Pokud by to bylo málo, vždycky stačilo povylézt kus nad tábořiště, kde se proti nebi rýsovala temná silueta středověkého hradu s umrlčíma očima prázdných okenních otvorů. Holky kvičely strachem, aby se mohly přitulit pod ochranná křídla kluků a kluci statečně předstírali, že se nebojí, aby mohli holky ochraňovat. Pro jistotu kus od tábořiště ústila do temné rokle zarostlá stoletými stromy stará štola nebo jeskyně téměř na úrovni hladiny řeky a z té mohlo při troše dobře trénované obrazotvornosti vylézt prakticky cokoli. O jeskyni se vyprávěly celé legendy – třeba, že se jedná o tajnou únikovou chodbu z hradu, i když tomu zcela odporoval charakter terénu; mezi ústím jeskyně a hradem leželo ještě hluboké údolí potoka, které by středověká chodba musela podcházet.

Zažili jsme tu všechny možné tváře Vltavy. Někdy bylo tak málo vody, že jsme naložené lodě táhli korytem na koníčkovacích šňůrách a uvažovali, zda by nebylo jednodušší je přenést přes šíji na druhou stranu meandru. Jindy zas pršelo tak, že stačilo sedět v lodích na louce, a počkat, až si je voda sama odnese.

Vždycky – a nebyl to jen můj pocit – se zdálo, jako bychom v údolí nebyli sami. Jakoby kolem tábořiště někdo nebo něco tiše obcházelo. Pozornost byla vždycky extrémně vypjatá a většinu paranormálních jevů – nevysvětlitelně se ztrácející a opět objevující vybavení jsme si neúmyslně (a později někdy i úmyslně) způsobovali sami.

Ten večer bylo chladno. Celé odpoledne propršelo, nad řekou se válela mlha a my se choulili u ohně. Do záře plamenů, na hranici světla a okolní zamlžené tmy se ve směru od jeskyně náhle zcela tiše zjevila nezřetelná postava. Napůl skrytá mezi listím a kouřem nehnutě stála malá dívenka a natahovala k nám ruce. Držela v nich starý hrnec. Koukala na nás a my na ni. Kdyby se zeptala, jestli jsme taky ze hřbitova, asi bychom se ječíce rozutekli.
„Dobrý den,“ špitlo stvoření.
„Pozdrav pámbů,“ odpověděli jsme zblble a zeptali se, co potřebuje.
„Žhavé,“ zvedla k nám zase ten hrnec a mlčela.
„Ty jsi tu sama?“
„Ne, s dědečkem…“
Tísnivá atmosféra se dala krájet, i proto, že mokré dříví dvakrát dobře nehořelo. Nakonec bylo vysvětlení prachobyčejné. Dědečkovi se po dešti nepovedlo rozdělat oheň, ale zahlédl odlesky našich plamenů a poslal vnučku pro žhavé uhlíky. No, než nabírat žhavé do smaltovaného hrnce, raději jsme je pozvali k našemu ohni. A dobře jsme udělali. Dědeček měl sice svérázné metody rozdělávání ohně a péče o děti, ale co o místním kraji nevěděl, snad ani za vědění nestálo. Znal všechny trampy ze skrytých osad proti proudu, ať to byla Zlatá podkova, Naděje, nebo Jižní stopa. Věděl i to, jak to bylo s tou naší jeskyní, nebo chcete-li, tajnou chodbou z hradu.

Na počátku 20. století přišel jistý dr. Eduard Bazika s odvážným projektem hydroelektrárny, která by využila jedenáctimetrového rozdílu hladin Vltavy mezi začátkem a koncem velkého meandru. Vodu do turbín měla přivádět štola, ražená od naplánovaného jezu skrz celý masiv meandru.

Další články a materiály týkající se plánované stavby MVE Dívčí kámen hledejte pod tímto odkazem.

Jednou z největších překážek projektu nebyly terénní podmínky či technické výzvy – ostatně na ty byl jinak významný železniční stavitel zvyklý – ale rezolutní odpor vorařů. Na jejich opodstatněné námitky, že pod plánovaným čtyřmetrovým jezem nebude na třech následujících kilometrech řeky dostatek vody pro voroplavbu, zareagoval dr. Bazika vstřícně vynálezem zcela nového typu propusti, později dokonce patentovaným.

Ani tím ovšem důvodný odpor vorařů neskončil. A snad že za císaře pána nebylo právo prázdné slovo a voroplavba patřila k významné části průmyslu, dostala se věc k posouzení až do Vídně, kde se záležitost vyřídila nebývale moderním způsobem – snad na základě osobních zájmů a kontaktů investorů se zodpovědnými osobami (říká se, že tom hrála roli známost s důležitou slečnou) byly stížnosti vorařů zamítnuty a stavba povolena. Brzy po zahájení přerušila práce první světová válka, po válce byla stavba krátce obnovena, ale v roce 1920 zřejmě pro nedostatek financí definitivně zastavena. Zůstalo po ní jen pár více či méně znatelných stop v terénu, proražená štola a úspěšná Bazikova propust, dnes obecně známá jako retardéra.

Když celá oblast spadla do území CHKO Blanský les, z táboření na tradičních místech se ve jménu ochrany přírody stala ilegální záležitost. Našeho tajemného tábořiště jsme se ale nikdy zcela nevzdali a omezeně ho využívali pro krátkodobé bivakování. Ale i to bylo pořád složitější, šrouby ochrany přírody se vytrvale utahovaly, vodáci nejsou v přírodě zrovna vítanými hosty. Podobně, jako extrémně invazivní rostlina křídlatka evropská, začaly přímo z říčního koryta vyrůstat zvláštní hranaté kosodřeviny s bílým lvem ve smaltované koruně a nápisem „Evropsky významná lokalita“. Bylo to v době, kdy se významně omezoval a reguloval vstup vodáků na řeky – od Labe na severu po Teplou Vltavu na jihu. Velice jsme se obávali, že v rámci další ochrany přírody a zachování tohoto jedinečného peřejnatého úseku bude ekologická snaha zpřísnit či zakázat splouvání i tady. Když se řekou přibrodil chlap se sítem, který v řece hledal (a taky našel) „evropsky významné“ vodní šneky, byli jsme odhodláni ho utopit.

Naštěstí jsme to neudělali. Museli bychom ho teď zase vylovit. V zimě 2024 vjela do CHKO Blanský les těžká technika. Místní podnikatel pan Masnička se rozhodl na základě povolení z roku 1912 znovu zahájit stavbu nedokončené elektrárny. Padají někdy až stoleté stromy, čistí se koryto vodního přivaděče ke štole.

Nikdy jsem si nemyslel, že na vlastní kůži zažiju pocity, jaké měli staří voroplavci a usedlíci, když jim vltavská kaskáda zaplavovala nejen domovy, ale celé jejich dosavadní životy. Je to pocit, jak by vás někdo trhal na kusy a bral vám něco, co je vaší součástí.

Od doby, kdy v roce 1912 byla stavba elektrárny na Dívčím kameni povolena, se mnohé změnilo. Proč se za celých 112 let nikdo neodhodlal rozpracovaný projekt dokončit? Proč v roce 1920 práce skončily? Proč nebyla elektrárna dokončena za protektorátu, a dokonce ani ve zběsilých 50. letech, kdy se na ochranu přírody nikdo moc neohlížel a voroplavba už neměla žádný zásadní význam? Jestli to nebylo proto, že se to nevyplatilo, že náklady výrazně překračovaly budoucí příjmy?! Možná proto, že za celých 112 let na projekt nebyly dotace?! Státní zřízení se změnilo čtyřikrát – z c.k. monarchie na Československou republiku, pak na protektorát, na socialistickou republiku a teď republiku Českou. Změnil se i status území – v dané lokalitě vznikla CHKO, v poslední době ještě vylepšená o evropsky významnou lokalitu, ať už to znamená cokoli.

Naštěstí si podivné stavební aktivity několik lidí všimlo a několik dalších dokonce proti tomu něco udělalo. Nikdy jsem orgány ochrany přírody nepovažoval pro vodáky za příliš prospěšné. Teď mají jedinečnou příležitost ukázat, jakou moc mají a k čemu jsou dobré, máme-li zachovat jeden z posledních přirozených peřejnatých úseků na Vltavě. Hodně práce už odvedla AVTS, která svými námitkami jako by přímo navazovala na protesty vorařů ze začátku 20. století. Vypadá to, že jsme se za 112 let nic nenaučili. Nic proti panu Bazikovi. Byl typickým představitelem své doby. Vlastně i chápu tu posedlost hydroelektrárnami, i když pod těmi nově usazenými ve starých jezech vidíme odstrašující příklad, jak by to na Dívčím kameni s vodou vypadalo. Ale dobře, ty jezy tam už byly, a když dosloužily staré mlýny, byla přestavba na vodní elektrárny logickým krokem. Ale stavět uprostřed nedotčené přírody jez úplně nový?! Pod záminkou zelené energie a ochrany životního prostředí vydojíme z přírodního prostředí maximum, i za cenu jeho zničení.

Obávám se, že všechny současné námitky a protesty skončí naprosto stejně, jako ty minulé ve Vídni; udolány osobními zájmy, kontakty, klientelismem a penězi.

Ale i kdyby ne, nevratná škoda už je napáchána.

Tajemná, ponuře krásná atmosféra divokého vltavského meandru je pryč; obnažená, vyrvaná, zválcovaná. Pobřežní vegetace, oddělující břehy od řeky, zmizela. Z jeskyně, čumící z vykácené paseky, je obyčejná díra. Pokácené stromy už zpátky nikdo nenalepí.

Pak zmizí z koryta i voda. Do téhle řeky už víckrát nevstoupím.