Parta ruských kajakářů nám poslal článek z jejich úspěšného počinu v loňském roce v Gruzii. Podívejte se tedy na překlad textu z azbuky, ve kterém se v polovině října osmičlenný tým kajakářů poprvé projel po řece Hobitskali (Khobistskhali) v západní Gruzii, konkrétně severozápadní oblasti Samegrelo.
Za soumraku v cíli raftového úseku na řece Abashev voláme klukům z Kazaně, aby přijeli a trochu si s námi užili srandu. Hledal jsem tuhle řeku na hodně mapách a gruzínští kajakáři mi potvrdili, že je to skvělá řeka. Oni ale zatím nejeli příliš těžké věci a na této řece si troufli jen na dolní část. Když kluci dorazí, začínáme diskutovat o sjezdu řeky. Dozvídáme se, že vzhůru do kopců podél řeky se dá jet jen džípem nebo nákladním autem, které z hor sváží dřevo. To tu jezdí každý de kromě neděle a je možné se svézt zcela zdarma. Dohadujeme se, že druhý den vstaneme už v 7 ráno a svezeme se náklaďákem až na vrchol k prameni řeky. Také se podle vyprávění místních lidí dozvídáme, že je na řece místo, kde všechna voda teče pod velký kámen, údajně je tam nebezpečný sifon.
Vstali jsme kolem sedmé hodiny ráno a čekali jsme na náklaďák. Přijel v 10 hodin a vydali jsme se na cestu. Prvních deset kilometrů řeky bylo vidět ze silnice. Řeka vedla skrz malé osady a byly na ní jen jednoduché peřeje. Za poslední chatou však začíná řeka stoupat strmě do kopce. Po hodině a půl cesty začínáme chápat, že pro některé řidiče tady může být výjezd kopce opravdu složitý. Ptáme se řidiče, jak dlouho ještě pojedeme. Odpověď je, že nás čeká už jen posledních pět minut cesty. Vykládáme své lodě z náklaďáku u mostu přes Hobitskali u obce Mukhuri. Tady řeka opouští kaňon a charakter vody je na první pohled zřejmý: z mostu je vidět několik peřejí a slidů.
Rychle se převlékneme, skočíme do řeky a jedeme. Po 100 metrech vjíždíme na vstupní skok, který je asi 3 až 4 metry vysoký. Proud teče přímo na velký kámen, průjezdná cesta ale přeci jenom je a všichni jí trefujeme. Hned další skok je velmi úzký průjezd. Basil úspěšně projede, stejně jako my ostatní, někteří se spustí pomocí lan. Pokud se vám tyto dva skoky zdají příliš složité, doporučujeme vylézt na břeh a přenést je. Na dalším obtížném místě začíná mít řeka velký spád a rozděluje se do dvou proudů rozdělených ostrovem. Možné jsou obě cesty, všude je to ale velké kličkování mezi kameny. Prvních 500 metrů řeky jsme jeli více než hodinu.
Potom už konečně začneme jet. První ukazuje ostatním. Někdy jedou všichni najednou, jindy skáčeme skoky jeden po druhém. Některá místa jsou hodně podobná těm v první části – skoky, slidy a kličkování mezi kameny. Jedno místo je obtížnější, vlevo vedle kamenu je větší sifon. Všichni ale místo úspěšně projíždíme. Asi po čtyřech hodinách cesty zastavujeme na odpočinek. Basil se jde podívat, co je na řece dál. Vrací se s tím, že je na řece několik skoků, které jsou zakončeny obtížným vodopádem. Uvědomujeme si, že už nemáme dost času, abychom údolí projeli před setměním. Už teď se stmívá a kolem šesté sedmé hodiny bude úplná tma. Proto jsme se rozhodli vylézt z lodí a dostat se na silnici. Převlékáme se do suchého oblečení, které jsme měli s sebou. Jdeme s loděmi strmě do kopce neprůchodnou džunglí skrz trní. Cesta k silnici dlouhá asi 200 metrů nám trvá bez mála 40 minut. Před námi je ještě 15 kilometrů dlouhá cesta do tábořiště. Doufáme, že bychom mohli potkat nějaký náklaďák. Bohužel jsme se nedomluvili dopředu a tak musíme jít pěšky. Cesta nám utíká rychle a kolem osmé hodiny po třech hodinách chůze jsme v kempu. Za dnešní den jsme zvládli ujet 2,5 km řeky z celkových 6ti kilometrů. Na vodě jsme byli něco pod 5 hodin a celý dnešní výlet nám zabral 11 hodin.
Rozhodli jsme se znovu si pronajmout terénní automobil UAZ. Jedeme po stejné silnici, tentokrát už víme, co nás čeká. Silnici opouštíme ve stejném místě, kde jsme vysedali včera. Poznáváme ho podle zavěšeného trička na stromě z předešlého dne. Začneme sjíždět řeku, ani dnes to není o moc snazší.
Několik skoků je zakončeno vodopádem, na který se ale všichni z nás necítí. Skáče ho pět lidí z osmi, jako první jede Bob. Vodopád je čistý 4 metry vysoký skok, pod kterým je bazének. Vodopád je trochu technicky náročný, musí se jet u pravé strany. Celý úsek je dlouhý asi 200 metrů s převýšením 10 metrů.
Dál jedeme už všichni. První vždy ukazuje kam jet nebo nejet, případně někdo jde prohlédnout úsek dopředu. Po prohlídce jednoho místa Toljan přichází s tím, že právě tam je nejspíš onen pověstný sifon. Přímo na levé straně sifonu přitéká proud vody a žene do sifonu. Začínáme vylézat z lodí na pravý břeh, není to snadné, protože zrovna v tomto místě chybí stezka, tak si pomáháme lany. Jdu se s Toljanem podívat jak sifon vypadá ze spodu. V místě je obrovský kus skály, který spadl do řeky a zablokoval jí. V jedné části je sifon, v druhé vodopád. Je to místo, před kterým nás místní tolikrát varovali.
Poté co jsme přenesli sifon, řeka začíná vyžadovat větší pozornost a připravenost. Kameny jsou stále větší a skoky obtížnější. Jedeme jeden skok za druhým, moc prostoru na oddych není. Na konci této obtížné části je velmi zajímavý skok. Je sice vysoký asi jen 2 metry, ale na levé straně je kapsa z kamenů, na pravé sifon. Místo se zdá být neprůjezdné a tak si říkáme, že bude rozhodně snazší ho přenést než jet. O kus dál na řece narazíme na dvě silná lana natažená přes proud (později se od místních dozvídáme, že to jsou pasti na medvědy). Protože se opět začíná stmívat, napadne nás, že je možná čas opět opustit řeku a právě tady by mohla být stezka, když jsou tu i lana. Ta tu sice je, ale v polovině cesty k silnici jí ztrácíme a tak se znovu prodíráme džunglí. Opět si musíme do kempu udělat 11 kilometrů dlouhý pěší výlet. Po příjezdu do tábora jsme unavení, dva náročné dny se projevily. Na řece jsme ujeli asi 3,5 kilometru za něco více než pět hodin.
Opět si najímáme auto. Tentokrát je to GAZ-53. Předchozího večera jsme se dozvěděli, že jsme netrefili pěšinu asi o 500 metrů. Pět minut od místa, kde jsme včera nasedali, je normální přístup k silnici. Nasedáme na vodu vedle bílého domu s kozami na zahradě na pravém břehu řeky. Je to už téměř na konci kaňonu. Do tábora je to ještě asi 10 kilometrů pěkného pádlování, nic těžkého. Všechno je, až na jedno trochu obtížnější místo, vidět ze silnice. Toto místo je u pravého přítoku a mostu přes něj. Dolní část řeky je vhodná na pádlování pro holky, řeka je krásně tyrkysové modrá a obtížností tak WW II+ až III- a několik skoků je možná WW III. Do tábora na začátku obce Mukhuri jedeme něco málo přes dvě hodiny. Tak končí naše expedice kolem řeky Hobitskali!
Shrnutí: Řeka se dá rozdělit do dvou částí. Údolí, které jsme jeli my a spodní část řeky „pro holky“. Část „George“ jsme jeli 2 dny. Dá se případně jet i 1 den, ale potřebujete na to minimálně 8 hodin a silný tým kajakářů. Horní část (soutěska) je plná skoků a hodnotili bychom ji tak WW III-IV. Přenášení a vylézání na břeh a je hodně náročné a může sebrat hodně času i sil. V ideálním případě, se dá přenocovat i u řeky. Vyžaduje to ale dobrou organizační připravenost. Rádiová komunikace je velkou výhodou. Je důležité nezapomenout, že za velké vody bude sjezd mnohem těžší. Je dobré prohlédnout si první skok. Hodně štěstí!
Kajakáři:
Vasily Kuznetsov, Valery Ireev, Leonid Michajlov, Vladislav Mitin, Tver Michail Orlov, Igo, Andrei Yelizarov, Polar Zori, Anatoly Noskov
