PRŮVODCI DOPORUČUJÍ — Viola „Víla“ Kašíková — Balkán nabízí spoustu krásných řek splavných na jaře i v létě

Ahoj Vílo, začneme úplně obligátní otázkou. Jak ses dostala k vodáctví a jak šla tvoje vodácká kariéra?

Mým velkým vzorem v dětství byl můj starší brácha. Kromě jiného chodil pádlovat v Praze do Svazarmu, a když mi byly asi tři roky, posadil mě poprvé do dřevěné pramice kousek od Karlova mostu. Pak jsme jeli z naší chaty v Čerčanech do Prahy po Sázavě a Vltavě na kanoi. Jezdili jsme každý rok, a když mi bylo šest, přihlásila jsem se do oddílu vodní turistiky na Libeňském ostrově. Tehdy to byl pionýr, dnes nezávislé sdružení, kterému se navzdory povodním a jiným nesnázím stále daří.

V oddíle jsem byla postupně členem, instruktorkou, vedoucí a hlavní vedoucí, dnes vedou oddíl bráchovy děti. Mezitím jsem se dozvěděla, že můj děda Káša byl velký vodák. Patřil k partě, která si před druhou válkou říkala Dunajská společnost, a sjezdili na dřevěných lodích Evropu, což byl v té době dost výjimečný čin. Vydali dvě knížky: V kánoích napříč Evropou; Putujeme za sluncem.

Z laminátových kánoí jsem s kamarády přešla k Pálavě, pak k Barace a raftům, a nakonec ke kajaku. Od roku 2010 jezdím pro cestovku Povoda, rok předtím jsem pořádala zážitkové kurzy na vodě pro Stan.

Vím, že přes zimu (tu naší) pobýváš na Novém Zélandu, taky tam pádluješ nebo čím se zabýváš?

Na Zélandu pádluji jen občas. Na moři trénuji na kajaku a seakajaku, když se sejde parta, vyrazíme na řeku na nafukovacích kanoích nebo na raftu. Zéland neuznává naše licence, a mají jiný systém pro guidy než u nás, takže bych musela investovat do dalších zkoušek, pokud bych se pádlováním chtěla živit. Upřímně přiznávám, že v říjnu jsem docela ráda, když si na chvíli odpočinu od lodí a lidí a dělám jen manuální práci.

Pro sousedy provádím údržbu zahrad a chat, arboristiku a výškové práce, prodávám palivové dřevo, lovím škodnou zvěř a občas se dostanu k zajímavější práci jako posila, když se nahánějí stáda dobytka, nebo stříhají a značkují ovce. V lednu se začínám těšit na další sezonu v Povodě, začnou chodit maily od klientů a začínám plánovat větší akce. V březnu už se nemůžu dočkat, že namočím pádlo v Tróji a že začne sezóna v Evropě.

Se zájezdy pro Povodu jezdíš i na Balkán. Kolikrát už jsi na Balkáně byla?

Na vodě asi tak pětadvacetkrát. Celkově to určitě nespočítám, protože jsem tam jezdila s rodiči jako dítě na prázdniny a později do hor na vandry a až v posledních devíti letech také na vodu.

Které země si na Balkáně navštívila s lodí?

Na Balkáně jsem pádlovala v zemích bývalé Jugoslávie – Chorvatsko, Slovinsko, Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Srbsko, a také v Albánii. Věnuji se spíše kanoistice než kajaku, tím je volba trochu omezena, i přesto Balkán nabízí spoustu krásných řek splavných na jaře i v létě.

Jaká je tvoje nejoblíbenější řeka tam a proč?

Mám moc ráda všechny balkánské řeky, nejradši mám asi Neretvu, Taru, Unu a pár dalších řek. Čím odlehlejší údolí a divočejší příroda, tím lépe. Každá balkánská řeka je trochu unikát, každá soutěska má svoje kouzlo. Ráda jezdím na průzkumy nových řek, Balkán je plný vodopádů, jeskyní, modrých tůní a vyvěraček. Příroda je tu v některých ohledech silnější než v civilizací spoutané západní Evropě. S tím souvisí i způsob cestování, táboření a splouvání samotného, všechno nabývá trochu víc expediční ráz, musíte spoléhat víc sami na sebe, improvizovat, víc předvídat a dívat se kolem sebe.

Kdy je nejlepší na Balkán vyrazit z hlediska počasí?

Kajakáři navštěvují Balkán hlavně na jaře, kdy je v řekách dostatek až nadbytek vody. Květen je asi nejlepší měsíc, kdy bývá příjemně teplo, dost vody a dlouhý den. Na některé přejezdy v horách se totiž denní světlo docela hodí. Červen, červenec, někdy i srpen nabízí krásné prázdninové počasí a vody postupně ubývá, výjimečně se stav na krátko navýší díky bouřkám. Na podzim bývá vody spíš málo, v zimě jsou údolí jen těžko přístupná. Voda v řekách se během léta postupně ohřívá, ale v soutěskách může být chladno i v létě, takže se hodí mít s sebou dlouhý i krátký neopren a bundu. Na konci prázdnin přijde po suchém období většinou pár dní bouřek, které znamenají přechod z léta do podzimu.

Říkáš, že na některé přejezdy se světlo docela hodí, proč?

Stav silnic na Balkáně se rychle mění, přibývají dálnice a obchvaty měst, na druhou stranu je celkem běžné, že cesta, kterou jsme loni projeli bez problémů, nás překvapí sesuvem nebo spadlým mostem, často neoznačeným. Tam, kde byla prašná silnice sotva sjízdná, je dneska asfalt, ale za pár let bude zase plná výmolů. Neosvětlení chodci a jezdci jsou běžnou součástí provozu, často se kolem cest pase dobytek. Přestože aktualizujeme mapy pro naše GPSky, pokaždé musíme improvizovat. Totéž platí o oblíbených místech na kempování. Výhledy z průsmyků jsou nádherné, na vodě často není prostor pro fotografování, tak malá procházka k vyhlídce každého potěší. Noční přejezdy se snažíme využívat jen cestou z Čech tam a nebo při návratu domů. Pokud se mi podaří uspat posádku v autě v horách, mám radost a zároveň obavu, když vidím v zrcátku hlavy gumově se kývající v rytmu výmolů.

VODÁCKÁ CESTOVKA POVODA

Vodácká cestovka POVODA si zakládá na tom, aby byla opravdu pohodová. Nesjíždí s klienty super divoké peřeje, denní porce kilometrů bývají spíše menší a prohlídky historických měst si každý vychutná ve svém tempu (nebo je stráví v příjemné kavárně). Většinu zájezdů mají připravené pro vodáky, kteří již sjeli české klasiky jako Vltava nebo Sázava a chtěli by se podívat o kus dál. V létě vyráží na pohodové zájezdy do Chorvatska, Francie nebo Itálie s možností koupání v moři a na Lago di Garda. Pro seznámení s divokou vodou pořádají zájezdy na Salzu nebo do Bavorska. Levnou variantou vodáckého dobrodružství jsou také slovenské řeky Orava, Váh a Hron, polský Dunajec nebo „méně známá“ ramena Dunaje na hranicích Slovenska a Maďarska. V jejich nabídce ale nechybí ani tuzemské destinace, kde zasvětí do vodáctví i úplné začátečníky, nebo divoké řeky Balkánu (Bosna a Hercegovina, Albánie) pro vodácké fajnšmekry. Protože je to cestovka malá a rodinná, rádi pro vás připraví i program na klíč, přesně tak, jak si budete přát.

Je potřeba řešit nějaká víza, speciální povolení?

Speciální víza nejsou ve jmenovaných zemích potřeba. Na některých řekách se platí splavenky. V Chorvatsku nově platí zákaz splouvání na plastových lodích z důvodu obrušování travertinových stupňů, konkrétně na Mrežnici už dostalo pár lidí mastnou pokutu. Jejich místní společnosti nakoupily nafukovací plavidla, takže je vidět, že zákaz berou vážně. Místní ochránci přírody si dávají záležet, aby zákaz neporušovali ani cizinci. Na některé řeky smějí jen plavidla s místním registračním číslem a guidem (např. Cetina v Chorvatsku). Informace se těžko zjišťují předem, stejně tak jako je téměř nemožné získat jakoukoli informaci nebo varování o změnách průtoku na řekách regulovaných přehradou. Kdo si chce zkrátit cestu přes Kosovo, musí si zaplatit místní povinné ručení pro auto, protože Kosovci neuznávají Zelenou kartu.

Jak vysoké bývají poplatky za splutí řek?

Ceny za splutí se liší místo od místa, také cena za každé plavidlo bývá odlišná. Nejsložitější systém a také nejdražší splavenky mají na Taře, kde se platí jinak za raft, za kanoi, za kajak, plus taxa národnímu parku a ještě jakési „vzdušné“. Přibližně to vychází 50 EUR na hlavu (záleží na plavidle). Na Zrmanje je systém jednodušší, ve vybírání poplatku se tam střídají dvě raftové společnosti, ale cena je stálá cca 9 EUR za osobu. Na Neretvě záleží na koho narazíte, poplatky tam vybírá jakási rybářská stráž s pochybným pověřením a chce cca 5 EUR na osobu. Splutí horního kaňonu Uny (od vodopádu Strbački Buk) přijde na 12 EUR a místní strážci vám navíc budou doporučovat najmout si místního vodáckého průvodce. Mají k tomu důvod, určitě byste s sebou měli mít někoho, kdo už tuto soutěsku jel.

Pokud máte s sebou řidiče, který přijede k výstupnímu místu dřív než vy, měl by si ověřit, že majitel pozemku (např. kempu, restaurace nebo zahrady) nebude chtít poplatek za vstup na soukromý pozemek nebo použití příjezdové cesty, případně kolik. V zemích bývalé Jugoslávie byla některá údolí zaminována, takže majitelům nezbylo nic jiného než zaplatit nemalé částky za odminování pozemků, přes poplatky se snaží získat peníze zpět.

Je potřeba nechat se při cestě na Balkán očkovat?

Balkán nepatří mezi nejčistší oblasti Evropy, ale sama za sebe nevidím důvod k nějakému speciálnímu očkování. Cestuji často i jinam a mám ráda zvířata, takže mi přišlo praktické se před pár lety nechat přeočkovat proti tetanu a žloutence, ale ne každého asi napadne se mazlit s místními pasteveckými psy a koňmi. Oproti našim plazům jsou některé balkánské druhy jedovatější, ale pochybuji, že existuje vhodné sérum. Jako všude i zde se vyplatí používat zdravý rozum a přiměřenou opatrnost. Větší pozornost věnuji ošetření ran, které se v teple a špinavé vodě můžou ošklivě zanítit. Citlivější osoby by si měly dát pozor na čistotu vody na pití.

Jak je to s možnostmi záchrany? Očekávat, že za pár minut přiletí vrtulník, jako v Alpách, asi nemůžeme, co?

Neměli jsme nikdy odvahu a naštěstí ani potřebu navštívit místní špitál, ale vrtulník si určitě nepřivoláte už proto, že v soutěskách většinou není signál pro mobilní telefon. Lékárna, kterou vozím s sebou na Balkán je mnohem objemnější než ta, kterou beru s sebou do zemí západní Evropy, a také prostředky na záchranu a vyprošťování osob a materiálu na vodě, které mám vždy po ruce, odpovídají podmínkám. Tragikomická příhoda s partou z nejmenovaného moravského špitálu, kdy si jeden účastník prokousl hned první den ret o pádlo, skončila šťastně decentní jizvou díky nadšení jeho kolegů, kteří mu nejdřív připili slivovicí, jeho ránu dezinfikovali taktéž slivovicí a krásně zašili hned na místě činu. Pokud bych měla řešit závažnější zranění nebo nemoc, určitě bych se snažila postiženého dopravit do nemocnice ve větším městě. Na vodě jezdíme tak, že si musíme být jistí, že se nemůže nic stát, a první a poslední loď je vždy někdo zkušený, kdo si poradí se záchranou osob i materiálu.

Máš v rukávu nějakou veselou/zajímavou historku s klienty?

Mám jich spousty, občas si přeju, abych měla tu trpělivost si všechno zapsat a vydat jako soubor povídek. Nejlepší je ale kouzlo okamžiku, které se dá sotva zaznamenat na fotografii, slova na to nestačí. Loni jsem byla v cestovce adeptkou na blbce sezóny, ale naštěstí to nebylo s klienty, ale s kolegyněmi. Na průzkumu jsme vyrazily k řece, která nabízela asi 3 kilometry divoké vody v soutěsce. Měly jsme velmi rozporuplné informace o náročnosti té soutěsky, tak jsem se nabídla, že se proběhnu podél řeky a když to bude stát za to, projedeme se. Murphyho zákon tvrdí, že nejhorší místa není z břehu nikdy vidět. To, co vidět bylo, vypadalo lákavě, zbytek přeci můžeme prohlédnout, až pojedeme. Tak jsme vyrazily, kromě jednoho koupání a pár přenášení všechno proběhlo podle očekávání, až na malý háček. Vodopád. V půlce. Tak jsme místo pádlování lezly, protože jít se nahoru nedalo. Ono se nedalo pak jít ani dolů k řece, tak jsme zbytek výletu krosily lesem s kajaky na zádech. Jedna z nás cestou upustila kajak, který mezi stromy dosvištěl až na dno soutěsky, takže jsme se tam podívaly ještě zdola. Od té doby máme novou soukromou klasifikaci vody, Vílina WW III (rozuměj naprosto nesjízdné).

Na Coloradu jeden kluk těsně před sjezdem nejtěžší peřeje složil báseň, která začínala: vycpán vypitými vinnými vemeny vrhám vstřícně vlnám, válcům, vírům… To proto, že jsme měli obavu o jeho kajak, který na rozdíl od svého majitele po cvaknutí a kryse vzorně zaparkoval do vracáku pod peřejí, zatímco plaváčka jsme museli lovit. Nafouknuté vaky od vína se náramně hodily.

Je nějaká řeka, kam ses ještě za těch mnoho cest nepodívala, ale ráda bys? Nějaký „svatý grál“?

Určitě je tam spousta dalších splavných krásných řek. Dlouho pro mě byla „svatým grálem“ Tara a pořád je pro mě svátek se na ni vracet. Ráda bych se pro změnu podívala do Rumunska, Bulharska a Řecka.

Jak se díváš na problém přehrad na Balkáně, který se v posledních letech intenzivně řeší?

Přehrady jsou velkou bolestí Balkánu. Způsob, jakým jsou postaveny a provozovány, ničí vzácnou přírodu a omezuje možnosti splouvání řek. Nepravidelné a markantní změny průtoku i několikrát za den jsou necitlivým zásahem do ekosystémů v údolích, a je třeba s nimi počítat při splouvání a táboření. Některé toky navždy zmizely v potrubí. Není to jen problém Balkánu, ale v rozvinutějších zemích je diskuse mezi ekonomy a ekology a dalšími zájmovými skupinami možná a částečně je možné negativní vliv velkých vodních děl zmírnit citlivou regulací průtoku a přizpůsobením tvaru překážek tak, aby je mohla migrující zvířata a vodáci snáze překonat. Je velký rozdíl mezi zeměmi, kde rekreace a vodní sporty mají důležité postavení, například označení nebezpečných míst nemůže být z hlediska postavení přehrady nákladné, ale na Balkáně nenajdete jedinou ceduli, která by upozorňovala na nebezpečí v okolí přehrady, žádné rybí přechody nebo schody či žebřík k vodě.

Jaká místa bys doporučila navštívit mimo řek samotných?

Odpověď na tuhle otázku by vydala na celou knihu. Každému doporučuji si něco načíst o zemi, kam se chystá, takže tu nebudu plýtvat všeobecnými informacemi o městech, vodopádech a poutních místech obecně. Mě osobně mile překvapilo nové Sarajevo – atmosféra opraveného historického centra města, památky na válku jako zpřístupněný Titův bunkr, nedaleké pyramidy atd. Zajímavé je středověké městečko Počitelj nedaleko neméně krásného Mostaru, město Jajce a další. Pokud můžete navštívit Kravické vodopády mimo hlavní sezónu, nebo vodopád Štrbački Buk, stojí to za to. Albánská městečka mají velké kouzlo, bazar a pevnost v Kruje, zvláštní architektura Gjirokastru a další. Národní parky nabízejí krásné výhledy, v NP Paklenica je přístupná krásná jeskyně a lezci uvítají nekonečné množství cest. Jakékoliv hory, které přejíždíte v rámci výletu, jsou nádherné a bezpečnější přejíždět ve dne a doporučuji nechat si dostatek času na zastávky v průsmycích a na poutních místech.

Jací jsou místní lidé?

Místní lidé jsou většinou přívětiví, chudí a nemluví jinak než svým rodným jazykem, občas trochu italsky. V Chorvatsku a turisticky navštěvovaných oblastech se bohužel nestydí si říct o peníze za cokoliv, některé kempy a vstupné jsou zbytečně předražené a služby někdy neodpovídají cenám. Několikrát jsme měli problém s kapsáři. Jako všude ve světě platí i na Balkáně, že čím odlehlejší oblast, tím upřímnější lidé. Po válkách zůstalo mezi lidmi hodně zbraní, ale já osobně jsem se necítila nikdy ohrožená, místní mají ve své tradici úctu k hostům a tu také dodržují. Díky různým náboženstvím a etnickým skupinám smíšeným na malém území je cítit napětí mezi místními a je dobré se do jejich rozhovorů na toto téma nemíchat. Máte-li štěstí, může vás dav vtáhnout dokonce i na svatbu, na rodinnou oslavu nebo vyzvat k tanci v hospodě. Balkánské národy mají horkou krev, ale když se radují, chtějí se o svou radost podělit.

Jak se člověk domluví?

V turisticky navštěvovaných oblastech se dá domluvit anglicky, německy a italsky. V odlehlých oblastech se většinou domlouváme „rukama nohama“, ceny se píšou na papír nebo na kalkulačku. Je fajn se naučit pár místních slov, to každého potěší. Na Balkáně je běžné smlouvat, což třeba v albánštině je náramná zábava pro všechny přihlížející. Navíc si obchodníci rádi zjednodušují psaní tím, že místo tisíc napíšou sto, ale chtějí tisíc. Některé děti umí pár slov anglicky a pomáhají rodičům při domluvě s cizinci. Veselá příhoda: když si objednáte albánskou podobu hamburgru, ptají se vás postupně, jestli chcete k masu kečup, majonézu, salát, rajče atd. Pokud řeknete „jo“, znamená to v albánštině „ne“, stejně jako souhlasné kývání hlavou, takže máte celkem chudý oběd. No a když si na to konečně zvyknete, přijedete domů a místo „jo“ říkáte „po“ a nikdo vás nechápe. A víte, jak se řekne albánsky „zítra“? „Neser“. Tohle si kupodivu pamatují všichni, na rozdíl od pozdravu „mire dita“ nebo poděkování „faleminderit“. Obchodnické nadání má bezesporu jeden náš oblíbený pouliční prodejce tabáku, pro nekuřáky umí cigaretu ubalit, ale olíznout okraj a zapálit si musíte sami, a to vše se dá domluvit během minuty beze slov pouze posunky, stejně tak jako výběr silnějšího nebo slabšího tabáku. Také domluva při stopování je zábavná, ať už jste to vy, kdo se veze, nebo vezete někoho někam.

Co místní kuchyně?

V přímořských oblastech je báječný výběr plodů moře, všude spousta chutné zeleniny a ovoce, v horách skopové, ovčí sýr a med, u řek pstruzi. Ceny opět odpovídají návštěvnosti oblasti. V létě bývá horko natolik, že člověk často nemá chuť na poctivý oběd nebo večeři, a u silnice prodejci nabízejí spoustu různých místních produktů, takže není problém si vybrat a najíst se cestou, nebo nakoupit ingredience a vyrobit si mísu vlastního salátu. V horách ale o hospodu nezavadíte a je dobré mít také vlastní trvanlivé zásoby. Chléb a pečivo obecně je bílé a nadýchané a dlouho nevydrží čerstvé. V některých oblastech se vyplatí nakoupit místní víno nebo olivy, olivový olej, sušené fíky, med, pálenku atd., protože o pár údolí dál to už neseženete. Oblíbená místní specialita je burek, placka z listového těsta plněná mletým masem, tvarohem, nebo zelím. Ze sladkostí je oblíbená halva, slazená pasta ze sezamu, slunečnicových semínek nebo z buráků. Nejběžnější alkohol kromě vína je pálenka rakije, vyrobená buď ze švestek, nebo z vína. Zajímavá je místní medovina, bylinné likéry a sirupy.

Díky za vyčerpávající povídání, kdyby si ještě nyní nedokázal někdo Balkán představit, doporučila bys mu nějakou literaturu, film?

Podle mě film Na vlastní nebezpečí (Filip Renč) je zajímavě zpracované vodácké téma na Balkáně. Nově vznikly dva díly Objektivu o Albánii (Honza Svoboda), které se dají shlédnout v archivu České televize. Byly natočeny během našich cest na místech, která zmiňuji tady v článku, netýkají se vodáctví, ale vystihují atmosféru té země a přitom to není jen výčet turistických senzací. A ráda čerpám informace z knihy Albánie, kráska se špatnou pověstí.

Paráda, tak teď už je to úplně kompletní. Děkuji mnohokrát za pěkné povídání a ahoj brzy na vodě!

Víla – Viola Kašíková
Narozena 1979 v Praze, dokončené studium ČZU v Praze, 15 let v oddíle vodní turistiky v loděnici Vltava v Praze – Libni, průvodce CK Povoda, resident na Novém Zélandu, kde trávím většinou šest měsíců v roce. Zájmy: divoká voda, cestování, kytara, fotografování, tramping, lezení, lov, rybolov, rýžování zlata, koně, psi, staré Škodovky…