Proplavané Bulharsko

Mělo se jednat o pohodový vodácký výlet za sluncem, vínem a Jířa všechny zlákal na „dvojkotrojky“. Při pohledu na seznam řek, který jsme získali z webových stránek Fortuny Kolín ze zájezdů v roce 2008 a 2009, Had prohlásil, že bude docela sranda.

Černý Iskar a Iskar

Nejprve jsme zamířili do oblasti v pohoří Rila, konkrétně na Černý Iskar a Iskar. Nasedání na Černý Iskar jsme zvolili až téměř na hranici NP Rila. Za obcí Govedartsi u restaurace Baza Gyulechica jsme se dali doprava a po značně rozbité silnici, která kopíruje řeku, dojeli až na nasedačku. Teoreticky je nástup možný ještě o 800 m dál, ale zbytky sněhu znemožňovaly průjezd naložených aut.

Převlékli jsme se tedy do hydra, alespoň zkušebně jsme si zaházeli házečkami, zvolili pořadí ve skupině a spustili kajaky do kaňonu. Řeka tekla lesem a my tušili, že nás určitě budou cestou čekat padlé stromy. Naše obavy byly naplněny hned několikrát, hodně jsme přenášeli (skoro mně chvílemi přišlo, že kajak víc nosím, než v něm pádluju) a do notýsku byly zapsány i první krysy, neboť ne všem se ze začátku nad stromy dařilo zastavit. V jednu chvíli za mnou přišel Fána, jestli se s ním budu ve dvojici střídat s najížděním, což pro mě byla velká čest a zkušenost. Zjišťuju, že jisté chytání vracáků je opravdu nutné.

Po zhruba pěti kilometrech se u obce Govedartsi řeka rozšířila a konečně se vyjelo z lesa. Tady také končil cestu Had, kterému Fána kvůli prasklé lodi nařídil vystoupit. Jet s prasklou lodí na zájezd, to je taky nápad! V úseku mezi Goverdatsi a soutokem je pěkná kaskáda, zhruba obtížnosti WW III, kde se nám opět rozšířil seznam rozplaveb.

Od soutoku Černého a Bílého Iskaru se řeka jmenuje jenom Iskar. Rozlévá se do několika koryt, je nepřehledná a chvílemi je obtížné zvolit správnou trasu. Dojíždíme až do města Samokov, kde je řeka sevřená do navigace a následuje tu několik jezů bez propusti. Za VV se tu zřejmě tvoří velké válce! Nad prvním jezem vysedáme a sledujeme místního s terénním autem, který si vjel těsně nad schod umýt vůz. K jeho překvapení ale ze silného proudu nemohl vyjet a zůstal zaklíněný těsně nad válcem. Vylezl tedy na střechu a telefonoval pro pomoc. My neměli dostatečné vybavení na to, abychom ho vytáhli, a tak jsme navázali lodě a vrátili se na naše tábořiště na soutoku. Na Iskaru jsme strávili první dva pádlovací dny a sjeli 19 km. Shodou náhod se sem ale ještě vrátíme.

Marica

Při přejezdu od Iskaru do pohoří Rodopy jsme narazili na líně se táhnoucí říčku, která vypadala asi jako Lužnice v srpnu. Části skupiny se nechtělo do mokrého hydra, ale Had nás vyhecoval, že si Maricu dáme na vypádlování po Iskaru. A hlavně vezmeme Gabču, která nám pendlovala auta a je kajakářský začátečník, na pohodový šplouch. Nástupní místo jsme vybrali u mostu k obci Gabrovica. Asi po 1 km se začaly objevovat menší kaskádky s celkem slušným spádem. Odhadujeme, že za tohoto vodního stavu je to WW I–II, za VV by se ale mohlo jednat o zajímavý úsek.

Jaké bylo ale naše překvapení, když se před námi najednou objevilo pár válečků a za nimi celkem výživné esíčko, pod kterým většina skupiny zaplavala. Had, který najížděl, si zřejmě chtěl užít trochu srandy. Výsledkem byl Jířův monokl, Janči zlomené pádlo, Péťovo zaklínění, které nakonec dobře dopadlo, a Gábina si užila ostřejší prvosjezd. Já si poslední část esíčka projela hlavou dolů, ale eskymák v laguně byl na jistotu. Odlovili jsme materiál a sjeli ještě další 3 km, ale stmívalo se, morál byl na bodu mrazu, takže jsme se rozhodli pro úprk. V místě byla bohužel velmi komplikovaná úniková cesta po skalce, takže jsme museli lodě i lidi vytahat na házečkách. Čekal nás ještě noční přejezd na řeku Mestu, kam jsme dorazili kolem půlnoci.

Černá Mesta a Čepinská řeka

Na vodě to skutečně pěkně sype, obtížnost bychom klasifikovali na kontinuální WW II+ až III. Úzké koryto si dere cestu mezi vrbičkami pod množstvím mostků a klikatí se mezi rozkvetlými loukami, na nichž se pasou krávy a koně. Na kochání ale není moc prostoru, je třeba rychle reagovat a hledat si optimální cestu. Konečně nemusím jet vpředu a strachovat se, že vletíme pod nějaký strom, jedeme s Fánou jako poslední. Kromě jednoho padlého stromu těsně před vysedacím místem na nás nečeká žádné překvapení, takže za hodinu vysedáme na našem tábořišti a opouštíme pohoří Rily.

Z Černé Mesty jsme se vydali na 60 km dlouhý přejezd k Čepinské řece resp. k jezeru Batak, kde část osazenstva rozjela okamžitě po příjezdu přípravu grilovacího obžerství a Had provedl výměnu brzdových destiček v improvizovaném servisu na louce.

Ráno nás čekalo už povinné látání děr v Hadově Prijonu a cesta na nasedačku Čepinské řeky. Je to technická  WW II–III se dvěma těžšími místy. Prvním byl válec u betonového pilíře, který se mi nepodařilo naboofovat a měla jsem co dělat, abych z něj vyjela. Druhým zajímavým místem bylo pak esíčko s podemletou skálou, na kterou táhne proud a bylo třeba ho objet zleva. Poznáte ho díky betonovým obloukům ve skále nad ním. Řeka je poměrně široká, všechno se dá velmi dobře prohlédnout ze silnice. Celkem jsme spluli 9 km od prvního železničního mostu přes silnici vedoucí od Velingradu směrem na Varvaru až po vzdutí jezu nedaleko obce Septemvri. Voda v řece je pěkně studená, ale čistá. V Bulharsku jsme se celkově – kromě řeky Marici a rozvodněné Strumy – nesetkali se zapáchající špinavou řekou.

Těsně před soumrakem přijíždíme do centrálních Rodop do údolí Jugovské řeky. Zatím ji není vidět, jen občas, v místech, kde nejsou stromy, problesknou bílé peřeje. Odhadem může být 400 výškových metrů pod silnicí. Nakonec, vzhledem k případnému komplikovanému útěku z hlubokého kaňonu, se rozhodujeme řeku nejet. Pro silnější eskymující skupinu je to ale krásná řeka, vedoucí tichými a opuštěnými horami.

Čepelarská řeka

Přejíždíme k Čepelarské řece, do města Načeren Bani. Řeka se vyznačuje občasnými stupni a pěkným spádem, který z ní dělá pěknou WW III. Zvlášť kritický je pro první skupinu průjezd stupněm a následným kataraktem. Fána zastavil v lagunce pod stupněm, katarakt prohlédl a s gentlemanským „ladies first“ mě poslal místo najet. Řeka se v místě zúžila a kolem kamene padala dolů. Při pohledu dolů se mi sevřel žaludek, ale nedalo se dělat nic jiného, než se pořádně rozjet a doufat v dobrý průjezd. Sice byl s eskymákem, ale jinak všechno dobře dopadlo, takže jsme mohli pokračovat až na soutok s Jugovskou řekou, kde se tok rozšíří a přejmenuje na Čaju. Vzhledem k únavě skupiny se ale rozhodujeme kousek před městem Bačkov vysednout a odebrat se na pozdní oběd. Bohužel však nestíháme návštěvu Bačkovského kláštera, která jinak stojí za to.

Další den přejíždíme na Rilskou řeku. Parné dny v kombinaci s dost velkou zásobou sněhu na hřebenech Rily zajistily plné koryto vody, a tak je tahle  kráska pro naši skupinu nesjízdná. Řeka valí úzkým korytem bez vracáků, občas žene v zatáčkách na skálu, neprůstřelný eskymák je tu nezbytný. Raději jsme vyrazili na prohlídku Rilského monastiru a potom dál do oblasti Pirinu, na řeku Strumu.

Struma

Na Strumě se komerčně raftuje a my jsme se proto hned po příjezdu vydali do raftcentra sehnat informace o řece. Pán byl ochotný, sedl s námi do auta a ukázal nám všechna těžší místa.

Minimální průtok pro splutí je 30 kubíků, my jsme měli přibližně 150. Zakalená voda se skoro nevešla do širokého koryta, řeka hučela, valila se dolů a vytvářela obří vlny. Ve skupině se začal rozmáhat plíživý strach. Pokud by někdo zaplaval, plaval by hodně dlouho. Koryto bylo moc široké na dohození házečky a proud velmi silný. Ráno jsme byli odhodlaní jít na řeku jen my dva s Fánou, zbytek skupiny měl strach nebo prasklou loď. Plavací bilance skupiny byla v tu chvíli něco kolem třiceti krys, takže nikdo nechtěl dál riskovat. Naštěstí se k nám přidal ještě Vítek, který za zájezd zatím neplaval, tak jsme ve třech mohli vyrazit.

Takhle velké vlny jsem zatím zažila jen na řece Sjoa v Norsku. Kajakář přede mnou se ztrácel za obrovskými kohouty, a když to šlo, radši jsem se snažila některé vlny objíždět, protože jsem se bála, co bude za nimi. V jednu chvíli Fána přede mnou eskymoval po nájezdu do obří díry a jestli jsem se do té doby třásla strachy jako osika, tak teď jsem ve vracáku křičela, že chci ven. Nakonec mě ale kluci přesvědčili, že už máme nejtěžší místa za sebou a že ve dvou lidech by dál nemohli jet. V lodi jsem tedy nakonec zůstala a po vystoupení na břeh mě zalila vlna euforie – měla jsem radost, že jsem překonala strach a Strumu sjela.

Pokud se na Strumu chystáte, určitě vysedněte za betonovým pilířem uprostřed řeky vpravo u schodů a běžte si prohlédnout katarakt za zatáčkou u tunelu. Pán z raftcentra říkal, že ji projede jeden ze čtyř kajakářů, a protože jsme byli jen tři, nechtěli jsme pokoušet štěstí.

Zpátky na Iskaru

Vzhledem ke krásnému počasí a parádnímu vodnímu stavu jsme se ještě jednou vrátili na Iskar. Měl víc vody než na začátku, čímž se řeka možná trochu zjednodušila. Po psychicky náročném ranním pádlování na Strumě jsem se těšila na odpočinek na řece, kterou už znám. Jela jsem mezi posledními a užívala si pádlování na průzračných vlnkách. Najednou koukám, že Jířa zaplaval. Bez rozmýšlení se tedy rozjíždím a křičím, ať se mi chytí za záď. Zbytek skupiny zatím rychle organizuje záchranu a Had hází házečku. Bohužel na ni ale neulovil plaváčka, nýbrž mostní konstrukci nad hlavou. No nic, snažím se tedy Jířu dotáhnout do vracáku, ale vjíždíme do peřejí, a hlavně do kaskádky obtížnosti WW III. Pádluju, co to jde, ale každá vlna mě vzhledem k závaží na zádi skoro staví do svíce. Rychle docházejí síly a volám na Fánu, že už nemůžu. Naštěstí si plaváčka ode mne přebral a já tak mohla do nejtěžší části jet sama. Zastavíme pod kaskádou, všechno už vypadá dobře, plaváček i loď jsou odloveni.

Najednou koukám, že se korytem kolem mě žene další loď, tentokrát Radkova. Moc se nerozmýšlím a ve dvou s Šátkem vyrážíme ji lovit. Úsek jsme jeli už několikrát a třeba se nám podaří dotlačit ji do vracáku. Proud je ale silný, já hledám zbytky sil na pádlování a hledám příhodný vracák. Dojíždíme do našeho kempoviště, kde musíme vysednout. Pustit se za lodí ve dvou do dolního úseku by byl moc velký risk. Vysedáme a hon končíme. Nakonec dva místní kluci našli loď v Samokově nad jezem, asi po 10 km, ale bohužel s prasklou špičkou i zádí. Hlavně že my jsme celí! Navazujeme lodě a vyrážíme směrem domů.

Bulharské řeky jsou nádherné, čisté, vhodné i pro nafukovačky. Z pramínků kolem silnice či ve městech se dá doplnit pitná voda, spaní na divoko je také bez problémů. Pokud budete mít štěstí, narazíte i na místa s venkovním grilem. V obchodech seženete výbornou místní zeleninu a sýry, kolem silnic pak med, koření či pálenku. Ceny jsou podobné jako u nás, platí se bulhavským levem. Zájezd se dá spojit i s výletem do některého z národních parků, jež lákají svými nepřelidněnými horami k výletům. Naše trasa vedla z Prahy přes Bratislavu, Szeged, Suboticu, Bělehrad a Niš do Sofie, celkem za zájezd jsme najezdili 3924 km. Na cestě se platí mýtné: na Slovensku a v Bulharsku nalepíte vinětu na sklo, v Maďarsku je mýtné elektronické a v Srbsku zaplatíte za svezení po dálnici na mýtných branách.