Jsem na řeckém ostrově Rhodos. Dostihla mě povinná rodinná dovolená, která se odkládala tři roky. Večer mi volá Radka, Pašíkova manželka. Mám ti vyřídit, že Zdena nemůže jet Budějovice – Praha. Měli jsme startovat na C2, já již po páté. Pašík měl být pasován na železného Budmana za deset účastí v tomto obnoveném závodě, takže motivaci k účasti jsme měli oba.
V krátkosti mně líčí problém. Jel na kole za synem podívat se na fotbal a havaroval. Hlavou narazil do betonového propustku. V bezvědomí byl přepraven do nemocnice, kde se podrobil operaci. Po třech dnech v umělém spánku byla první slova, která řekl: „Vyřiď Chorošovi, že s ním nemůžu jet Budějovice – Praha.“ Dodnes je mu vyčítáno, na co myslí, když mu šlo o holý život.
Výčet zranění byl hrozný. Mnohahodinová operace ho dávala do pořádku. Prasklou lebku vyspravily titanové destičky, spodní pravá čelist a zuby bohužel nešly zachránit a budou nahrazeny až za čas. Nejhorší ale je, že už tak špatný zrak se nárazem ještě zhoršil. Nyní vidí vše dvakrát, aniž by pil. Jako mladý dorostenec zkoušel Pašík při plaveckém tréninku, kolik toho uplave pod vodou. Při tom pokusu ztratil vědomí a vytáhli ho až po dlouhé době. Z té doby má poškozený zrak. Ne nadarmo se o nás říká, že pádlují slepý s hluchým. Akorát já jako hluchý jen vypadám. To, že neslyším, mám nacvičené z domova, protože mnohokrát je lepší neslyšet. A při maratonech to platí zase o „něžném“ povzbuzování parťáka při pádlování.
Díky dokonalé práci chirurgů a neuvěřitelné touze a posedlosti Pašíka být zase na vodě mi za pár týdnů hlásí, že s Tomášem už chodí zase pádlovat. Já to za ním mám z Hradce přeci jenom daleko. Na C2 v tomto případě je dobře vidící partner zásadní. Stará se o to, aby se udrželi v řečišti a do ničeho nenarazili. Na kajaku by to zatím asi nedal.
Když ta rehabilitace probíhá tak dobře, docela snadno ho přemlouvám k účasti na Východočeském vodáckém maratonu. Mám to, jak se říká, za barákem, a Pašíka mi přivezou na start do Týniště nad Orlicí. Slíbil jsem, že ho záludnostmi řeky provezu, vždyť Orlici znám velmi dobře. Pro jistotu ale startuje v helmě s tvrdým kšiltem, co kdyby nějaká větev…
Ještě před startem jsme pořadateli, tak jako už v minulosti několikrát, pro jistotu „diskvalifikováni“. Naše C2 Tripper je sice turistickou lodí dle mezinárodních pravidel, ale tady to neplatí. Pro nás zřídili speciální kategorii C2 open, abychom nebrali chuť těm, co pádlují na „opravdových“ turistických lodích, jak to nazývá nejmenovaný vodák. Že jsou tyto lodě také z karbonu a závodí ve stejné kategorii (C2 turistického typu) s plastovými loděmi, to je prý v pořádku. Ale nechme to být, důležité jsou časy. VVM má 60 km, které zvládáme upádlovat pod šest hodin. Nejrychlejší „opravdová“ C2 je pomalejší o propastných 42 minut, takže nevím, jestli není problém v něčem jiném než v lodi…
Dobře jsme si zapádlovali a jsme rádi, že i přes současný hendikep Pašíka jsme zajeli slušný čas, a tak můžeme plánovat účast na nějakém dalším maratonu. Již na začátku sezóny jsme se domlouvali s kamarády z Rakouska, kteří s námi byli pádlovat na Sumatře, že zkusíme dvoudenní Spree Marathon v Chotěbuzi, který se koná o víkendu 21. – 22. října 2023.
Ve čtvrtek odpoledne odjíždím z Hradce do Olomouce, kde Pašík připravil vše potřebné. Kánoe Tripper je na střeše auta, kterým budeme pokračovat. Ráno v pět hodin vyrážíme přes Polsko do Chotěbuzi. Je zataženo, prší a fouká nepříjemný studený vítr. Nejdříve přijíždíme do loděnice. Zatím to nevypadá, že by se tady měl zítra konat závod. Jedeme se tedy podívat na přehradní jezero, kde bude start. „To bude maso,“ prohlašuji při pohledu na vodní hladinu, kde vlny nevěští nic dobrého. Většina závodníků startuje na rychlostních lodích, které se do takových podmínek opravdu nehodí. Večer na loděnici se setkává po delší době kompletní „Sumatra komando“, neboli pět kamarádů, kteří spolu strávili nezapomenutelný pádlovací výlet na jezeru Toba a ostrovech Pulau Banyak. Také přijíždí Jakub Zavřel (pozdější vítěz maratonu v kategorii K1) a Martinové Kolanda a Holub startující na K2, kteří spolu se mnou a Pašíkem reprezentují ČR.
Start je naplánován na sobotní pravé poledne, ale už od rána začíná skvělá organizační práce pořadatelů. Lodě navazují na vleky a nás na start odváží velký kloubový autobus. Když se rozestoupí ranní mlha, vykoukne na nás sluníčko. To je hned jiná pohoda – rázem je teplo na tričko. Lodě máme složené z vleků, jen je kousek přenášíme na písečnou pláž.
Startovní výstřel dává do pohybu celé startovní pole. Běží se ze startovací brány k lodím pár desítek metrů. Každý nasedá, jak nejrychleji umí. Pašíkův rozvážný běh mi dovolil udělat několik fotek, než se usadíme v lodi. Vím, že ho s foťákem trápím, ale i on má své „mouchy“, o kterých se zanedlouho mohu přesvědčit.
Hned po startu se přejíždí na druhou stranu jezera, kolem bóje se otočíme zpět k další bóji a pak jedeme podél břehu k hrázi, kde nás čeká dlouhý přeběh. Snažíme se rychlým pádlováním dohnat ztrátu, zejména na rakouské kajakáře. Ta ztráta není kvůli mému fotografování, jak tvrdí Pašík, ale on není opravdu žádný sprinter. Vítr, který od včerejška nepřestal, udělal z jezera docela pěknou divokou vodu. Vidím první kajaky, které boj s vlnami prohrávají, a tak mají záchranné čluny plno práce. Loví kajaky i jejich posádky, které převážejí ke břehu.
Náš Tripper také není nejlepší loď na takovou vodu a mám docela strach, protože eskymovat se na takové lodi nedá. Vlny přicházejí z pravé strany, snažím se tedy být připravený a hlídat každý záběr. Vím, že Pašík nemá rád, když musí pádlovat skrz problematická místa na levé straně. Všechny těžší věci na řekách musí pádlovat napravo a dost nahlas se o to hlásí. Mně je to jedno, ale dle situace musím volit dobu, kdy dám pokyn k přehození. A teď jen neustále slyším, jak volá: „přehoď!“. Jenže dobu, kdy přehodíme, musím volit já, dle velikosti vln, které na nás nemilosrdně útočí, což je poměrně složité, protože v době přehozu pádla nemám oporu o vodu a nerad bych plaval. Ke břehu je daleko a koupací sezóna je už hodně dlouho za námi. Objíždíme bójku a cesta zpět je již trochu jednodušší, ale nebezpečí stále číhá. Vypadá to, že boj s vlnami jsme na rozdíl od mnoha jiných vyhráli, a podél pobřeží jedeme k hrázi.
Přeběh je dlouhý, ale už se těším, jak budeme pádlovat po řece, kde nás čeká řada sjízdných stupňů a také několik kratších přeběhů. Vše je dokonale značené, takže s orientací není sebemenší problém. Postupně jsme se dostali před naše soupeře, rakouské kajakáře na seakajacích. Kategorii C2 jedou jen dvě lodě, takže jinou možnost, koho si vybrat za soupeře, nemáme. Po dlouhé době nás předjíždí česká K2 (Kolanda‑Holub) a stačí nám sdělit, že na jezeře 20 minut plavali. To si dost dobře nedovedu představit. Vím, jaká je teplota vody, protože ještě před týdnem jsem chodil ven plavat a i mých 300 metrů, které jsem plaval sedm minut, mi úplně stačilo. Čeští kajakáři ale nejsou zdaleka sami, kdo okusil chladné vody jezera, protože další výborní kajakáři nás po čase také předjíždějí. Cíl dnešní 20 km dlouhé etapy je přímo u loděnice.
Ubytování máme zajištěné, jako jediní spíme ve stanu, který jsme si včera postavili v areálu loděnice. Pro řadu lidí jsme otužilci, ale pokud je dobrý spacák, není to problém.
Ráno prší, ale předpověď je dobrá. Přestane a bude zase slunečno. Start je u loděnice, kde skončila včerejší etapa. Nejprve startují nejpomalejší lodě a paddleboardy a po nich v časových rozestupech dle dojezdových časů první etapy ostatní. Dnes to bude 30 km po řece Sprévě.
Několik stupňů a rybích přechodů zpestřuje pádlování na mírně tekoucí řece. Přeběhy jsou opět dobře značeny a zajištěny pořádajícím oddílem. Jedna občerstvovací stanice byla na předposledním přeběhu. Ani jsem se neodvážil naznačit, že bychom si také mohli něco dát. To by Pašík nepřežil, taková ztráta, co kdyby nás Michael a další dojeli, zatímco bychom se oddávali dobrému jídlu a pití. To si musíme vynahradit až po závodě.
Za slunečného počasí jsme v cíli. Pořadatelé opět navazují lodě na vleky. Příjemné a milé je, že téměř každý dostává velkou fotografii ze včerejší etapy. Občerstvení je zajištěno v místní restauraci a po závěrečném vyhlašování vítězů nás autobus odváží zpět do loděnice.
Jak hodnotit tento maraton? Na závěr sezóny je to vynikající akce. Doporučil bych ho každému, kdo si chce nějaký maraton vyzkoušet. Vzdálenost 50 km je rozdělená na dvě etapy, takže je to trochu „jiná liga“ než se hned vydat na maraton dlouhý 100 a více kilometrů. Pořadatelé jsou opravdu skvělí, vše proběhlo bez problémů, až na ty vlny na jezeře, ale i to záchranné motorové čluny zvládly. Náš náskok v cíli nad rakouskými kamarády jsme i v druhé etapě udrželi. Takže mají o čem přemýšlet, trénovat a pokusit se letos (19. a 20. října) pořadí změnit. A o tom to je…
