Co dělá vodák, když na podzim odloží pádlo a sníh ještě nenapadl? Každý po svém, ale nezahálí. My jsme vyrazili na kola. Kolování Přes 3 Tondy se koná na konci vodácké sezony už posedmé a to za každého počasí. Jen jeden ročník se nepovedl, byl sníh a mráz a na ledovku se kolům nechtělo.
Pro mě byl ten letošní ročník první. Na kola se vydala vodácká parta odevšad – z Prahy, Kladna a okolí a dokonce přijeli i ze Žďáru nad Sázavou i Heilbronnu. V pátek večer se nás u školy, kde jsme měli spát, u ohně a guláše sešlo celkem 34.
Ráno nás vyjelo 32 a k pelotonu se připojili ještě další tři cestou a historicky poprvé se zúčastnil také pes – Deny. Řidiči aut z nás moc radosti neměli, protože předjet na úzkých silnicích tolik kolařů, nebylo jednoduché. Už při vjezdu pelotonu ze školy na hlavní silnici jsme na chvíli zastavili provoz.
Tempo bylo už od začátku ostré, bylo vidět, že někteří vodáci už dávají přednost kolům a na vodu se občas dívají ze sedel.
V blízkosti Zákolan, lépe řečeno u Budče jsme se odpojili ze silnice na cyklostezku. Odbočka to byla nečekaná a způsobila ztrátu jednoho z nás. Zastavili jsme se na Budči u rotundy Petra a Pavla. Byly Dušičky a tak jsme měli štěstí a podívali se i do kostela.
Tradicí závodu je, že se před pomníkem prvního Tondy – Zápotockého, místního rodáka, udělá hromadné foto, což jsme také učinili. Zanotovali jsme si i nějakou písničku, kterou měli soudruzi rádi. Vloni se žádná písnička nezpívala, přesto někdo křičel z projíždějícího auta „bolševici…“. Letos k žádnému takovému incidentu u pomníku nedošlo. Byli jsme rádi, těžko by se vysvětlovalo, že jde o recesi.
Krátce za Zákolany jsme projeli prvním obtížným úsekem, lesem uzounkou stezkou. Jelo se po listí, pod které nevidíte a pak po kluzkých šikmých stezkách. Měla jsem oči na šťopkách a díky bohu jsem terén zvládla. Až kolejiště, které jsem najela příliš zešikma, způsobilo můj pád.
První posezení bylo objednané v hospodě v Otvovicích, ta jediná stačila pojmout všechny účastníky výpravy. Tady jsme se slavnostně pozdravili s druhým Tondou – Tondou Junkem, který se jako vždy postaral o naše občerstvení slavnostním přípitkem – „zelenou“, ta je dobrá pro oči.
Nálada byla báječná, jen mi jí trochu zkazil místní maxipes Fík, který si chtěl popovídat s naším malým ořechem Denym. Postavila jsem se hrdinně mezi ně a posléze mezi ně strčila ruku a to se mi vymstilo. Náš Deny mě kousl, ale na ošetření stačila malá náplast.
Po chvíli jsme byli u Vltavy a pokračovali po jejím pravém břehu proti proudu. Cesta tu krkolomná nebyla a příroda nám ukázala, co krásného dokáže vytvořit.
Oběd byl zamluvený v Marině Vltava v Nelahozevsi. Posezení venku bylo za tohoto počasí velice příjemné. Odpustili jsme perzonálu dlouhou čekací dobu, vždyť díky panu hospodskému, který měl telefon na Tondu, jsme se tu zase sešli se ztraceným Petrem, a byl nás opět plný počet. 
Odtud jsme za chvíli dojeli k zámku v Nelahozevsi, kde jsme se potkali se 3. Tondou. Je to místní rodák, Tonda Dvořák. Jeho socha je kousek od zámku.
Po skoro dvou kilometrech proti proudu jsme se dostali přes most na druhý břeh
a to přímo u vodáckého kanálu ve Veltrusech. Nikomu nebylo líto, že tu nemá loď. Protože kanál byl vypuštěný.
Počasí bylo krásné, lepší jsme si nemohli přát. Teploměr ukazoval až přes 15 stupňů, nebe bylo modré a žloutnoucí listnáče tomu všemu dávaly krásnou korunu. Minuli jsme zdevastovaný zámek v Chotěrubech a pokračovali po trase.
Výhledy jsme si mohli užít jen když jsme se na chvíli zastavili.
Kola začala dělat problémy. Dvakrát se lepilo a Tondovi dokonce prasknul ráfek. Naštěstí kolo vydrželo až do konce.
Blížila se pátá hodina a začalo se stmívat. Další fotka v Klecanech se díky tomu moc nepovedlo, musím vám jí ukázat. Jak jinak byste věděli, že Tonda je vůl.
Při prvním ročníku byl tento nápis na trafostanici u lávky do Stromovky. Pak trafostanice zmizela a proto si od třetího ročníku vozí transparent Tonda celou cestu na zádech sám.
Všimněte si, jak nám krásně ve světle blesků svítily reflexní prvky na vybavení. K tomu jsme v Klecanech rozsvítili světla na kolech, někteří přidali raději i čelovky a pohodlně jsme dojeli po cyklostezce do Prahy do Troji. Někdo se vracel zpět do Kralup, někdo končil v Praze a mohl se podívat na krásně osvětlený nový most v Troji.
My jsme do Modřan dorazili až v 7 hodin a počítalo nám ukázalo 75 kilometrů.
Kolová akce se moc povedla, organizace byla perfektní a tak díky Vydro a Tondo!
PS: Doufám, že po přečtení tohoto článku nebude muset Vydra příští rok odmítat zájemce o akci, neboť počet 35 byla už docela síla.
