Sepsat pravidla raftování v jednotlivých evropských zemích je nadlidský úkol pro tým zkušených odborníků v oblasti práva, dopravy a životního prostředí. Předem bych rád upozornil, že můj soupis nebude zdaleka úplný a podrobný. Omluvou mi snad může být, že mnozí lokální rafteři, a troufám si říct i sami političtí strůjci všemožných zapeklitých vyhlášek a zákonů, se v tom bordelu taky nevyznají.
Vznik různých zákonů, pravidel a v neposlední řadě i omezení má jistě logický důvod. Rafting a vodáctví všeobecně prožívalo v devadesátých letech minulého století obrovský boom. Díky novým možnostem, materiálům a dalším věcem, jako bylo třeba otevření hranic východního bloku, zaplavilo evropské řeky nebývalé množství začínajících vodáků a taky první klienti cestovních kanceláří. Vodácká anarchie, ale hlavně málo zkušeností s tímto sportem, měly za následek desítky nehod, u kterých museli zasahovat záchranáři. Některé bohužel s tragickým koncem. To, v souvislosti s ekonomickou situací a snahou vnést do těchto aktivit nějaký řád, vedlo k těmto opatřením, která vodákům, a hlavně rafťákům, zejména těm komerčním, dost zkomplikovala život.
Můj kamarád, také raftový průvodce, mi napsal, že je to do článku dost těžko uchopitelné téma. Že by bylo nejlepší, aby takovým podprahovým výstupem textu bylo, že je to všechno špatné, marné, neprůchodné, ale vydat se na rafting s dobrou cestovkou určitě stojí za to. A ono to tak skutečně kolikrát je. Dobrá cestovka s licencovanými guidy a znalostí pravidel v daných destinacích vás bezpečně sveze na vodě a ulehčí vám od starostí a problémů, které můžou nastat, když se vypravíte na řeky s raftem na vlastní pěst. Jako soukromá parta totiž v drtivé většině podléháte na raftu stejným nebo podobným pravidlům jako komerční skupina. Některé soukromé party a rádoby cestovky, které se s rafty nahrnou na řeky a očůrávají po čecháčkovsku místní nařízení, bohužel narušují křehké vztahy s tamními úřady, guidy a rybáři.
Situace v jednotlivých zemích je dost podobná a dobře by se dala napasovat třeba na podmínky našich vodáky nejnavštěvovanějších sousedů. Tam je obecně rafting součástí rakouského zákona o lodní plavbě, který vymezuje, co je raft (v zásadě nafukovací plavidlo, určené pro víc než tři lidi), stanoví pro něj určité technické předpoklady + licence (espézetky apod.) a pro jeho řízení zase předpoklady personální + licence a oprávnění k řízení plavidla. Pro komerční rafting jsou stanoveny koncese, které mj. zahrnují oprávnění k pozemkům na nástupních a výstupních místech. Argumenty se odvolávají na bezpečnost, ochranu přírody, rybáře atd., ale co si budeme povídat, je to hlavně ochrana místních rafťáků. Kromě toho je situace na jednotlivých řekách v detailech odlišná, a to podle toho, ve které spolkové zemi se nacházejí.
Tyto spolkové předpisy jsou si opět podobné, to znamená, že na prvním místě rafting kromě těch koncesovaných společností zakazují (např. v Korutanech dokonce i plavidla pro víc než dva lidi) a uvádějí úseky řek, kde je zakázaný. Současně často uvádějí výjimky, na kterých úsecích a v jakém období a čase je rafting naopak povolený a jsou mu stanoveny podmínky (např. kde nezastavovat, kde vystupovat apod.). Nemá smysl uvádět všechny ty časy a místa, většinou se to dá zjistit na nástupních či výstupních místech v kempech nebo v informačních centrech. V zásadě se na vodu nechodí dřív než v devět a nekončí později než v sedm, ale bývá to i kratší. Rafting je omezen také ročními obdobími. Většina evropských řek je přes zimu pro rafting a vodáky vůbec uzavřená. To neplatí jenom v Anglii, kde je všechno jako obvykle naopak. Dále je ale nutné podotknout, že přes uvedené předpisy (zákazy) jde na některých místech raftovat i tak (např. Saalach nebo Inn za poplatek). Asi dost závisí na tom, jak jsou ty řeky komerčně využívané a jak tam soukromý rafting případně vadí místním raftovým společnostem a rybářům.
Pojďme se teď podívat na některá jednotlivá místa a země a pokusme se zrekonstruovat, o co kde vlastně jde a jaká je v daných lokalitách míra tolerance pro rafting. Využil jsem tady vlastní znalosti míst a také postřehy některých mých kolegů průvodců.
Rakousko
Štýrsko – Enns a Salza – Tady jsou úředně zakázány lodě pro tři a více lidí, získat licenci a koncesi pro rafting je takřka nemožné. Rafting bez zázemí spolehlivé cestovky, která má vše řádně ošetřené, tady vůbec nedoporučuju. Je tu velká koncentrace raftových společností, které na vás rády upozorní úřady, na Ennsu navíc hlídají strážci z národního parku.
Horní Rakousko – Teichl je úplně zakázaný, na horním Steyru je rafting taky zakázaný, i když si občas ten zákaz vztahují i na kánoe (ty by ale měly jít). Jet se může spodní Steyr.
Salcbursko – Salzach – Zakázány jsou i kánoe, místní rafťáci si to pečlivě hlídají. Tedy zase rafting pouze s místní CK nebo českou cestovkou, která ale stejně s místním centrem spolupracuje. Saalach je sice také zakázaný, ale úsek pod Au jde za poplatek sjet i na raftu. Jenom je nutné dávat pozor na časové omezení.
Korutany (berou rafting jako čluny pro víc než dva lidi) – Möll a Dráva (jen v některých úsecích) jsou bez omezení i pro rafty. Gail se na raftu může, ale má místní a časové omezení. Například Gail ze St. Lorenzen (Fronbrücke) do elektrárny v Wetzmann Koetschach se může jezdit v období od 15. května do 15. září od 9 do 17 hodin. Ze St. Lorenzen do Birnbaum ale jenom od 15. května do 1. července. Časové omezení je přísně kontrolováno na Möllu místními uvědomělými rybáři.
Tyrolsko má pro soukromý rafting povolenou Tiroler Ache (časová omezení).
Na řece Isel minulou sezonu vypukl totální chaos. Pravidla se tu několikrát za krátký časový úsek měnila a nikdo, ani místní raftové společnosti, pořádně nevěděl, co má dělat. Podrobný dokument pro omezení splouvání přímo od tyrolské vlády je vyvěšený přímo v průvodci řeky Isel a na vodáckém serveru raft.cz. V oblasti Innu mohou raftovat jenom společnosti s licencemi. V úseku Imsterschlucht se platí poplatek za splutí.
Slovinsko
Slovinsko a tamní situace byla velmi pěkně zpracována v loňském HYDRU 2/14 těmi nejpovolanějšími – Matějem Sottnerem a Michalem Kůrou. Nechvalně známá licence reševalac iz divje vode a striktní dodržování dalších pokynů spolu s nemalými poplatky prakticky znemožnila jezdit cizím raftovým společnostem na místní řeky. Škoda. Nádherné údolí okolo Bovce tak přišlo o pověst Mekky outdoorových sportů v srdci Evropy. Na soukromý rafting v téhle oblasti rovnou zapomeňte.
Itálie
Licence pro rafting vydává každoročně asociace FIRaft. Zájemci ze zahraničí, kteří chtějí komerčně raftovat na italských řekách, mohou požádat o vydání FIRaft Guiding licence i na základě zkoušek a licencí získaných v zahraničí, tj. mimo Itálii. Kromě např. osvědčení IRF je třeba doložit mezinárodní certifikát First Aid a také třeba doporučení bývalého zaměstnavatele, prokazatelnou alespoň 36měsíční zkušenost z raftingu na vodě obtížnosti WW IV. K soukromým rafterům bývají Italové celkem tolerantní, i proto je třeba dbát na jejich pravidla o pohybu na řekách v časových i povolených úsecích.
Francie
Francie má velmi sofistikovaný licenční systém, na který dohlíží místní Association France Raft. Podmínky pro cizince ucházející se o raftování u místních společností jsou podobné jako všude jinde, největší překážkou pro našince bývají zkoušky v jazycích daných zemí. Soukromý rafting je na některých řekách tolerován.
Bosna a Hercegovina
V Bosně a Hercegovině je komerční rafting upravený zákonnou formou a vyžaduje od guida platnou licenci IRF ve třídě odpovídající vodnímu terénu. Licence v Bosně spravuje Svaz Raftingu BiH, sdružující jednotlivé raftové kluby. Jedinou etnickou výjimkou je Bihačský kanton a řeka Una , kde mají navíc i licence lokální. Když tedy pojedete raftovat do Bosny, musíte mít na každý člun guida s IRF oprávněním. Na Uně se ještě platí vstup do národního parku a další různé poplatky, které často závisí na náladě a přátelství s výběrčím. Totéž platí o Neretvě s tím rozdílem, že poplatky vybírají rybáři na ochranu řeky a životního prostředí. Důvod k placení se vždycky najde, i když vám někdy může přijít komický až bizarní. Bosenská pravidla inspirují Bulhary. Jejich pravidla jsou v současné době v přípravách a dá se předpokládat, že budou dost podobná.
Černá Hora
Černá Hora dokazuje, že Balkán na IRF licence dost slyší. Jejich zákon upravuje způsob poskytování raftingu podobně jako v Rakousku. Vztahují se na něj zákony o lodní plavbě s tím, že na raftu musí být průvodce i klienti oblečeni do neoprenů, neobot, vest a přileb, na lodi nesmí být přepravován alkohol a guid musí být vybavený mimo jiné i pytlíkem na smetí. Je pravda, že vybavení a licence se třeba před vstupem do kaňonu Tary často kontrolují a poplatky pravidelně vybírají. V Srbsku vládne pohoda a vánek, ale znečištění okolí řek je bohužel tak extrémní, že se málokomu tady chce raftovat.
Jak jsem už psal v samém začátku článku, berte text pouze jako orientační a než se vydáte někam raftovat s partičkou nebo i s cestovkou, nebude na škodu nastudovat si kromě kilometráže sjížděných řek i pravidla splouvání pro danou lokalitu. Na českých pravidlech pro splouvání řek se nakonec už prý také pracuje, tak uvidíme, jaké překážky nám vodákům postaví úřední šiml do cesty.
článek vyšel také v HYDROmagazínu 1/2015.
Autoři fotek: archiv CVOK, Fantomas, Robert Kazík, LTO Bovec (www.bovec.si), Tomáš Mähring
