Každej přece ví, že ty nejlepší nápady vznikaj v hospě a to mezi prvním a třetím pivem, myslim alespoň ty trochu rozumný. Mluvit o tom může třeba můj kamarád Jirka Hlaváček ze Sušice, který se takhle přes pivo a jednu sázku dostal k zorganizování extrémního štafetového závodu – Bobikap.
A teď po velkém úspěchu ho musí chudák každej rok opakovat. Já se doma takhle zasloužil třeba o každoroční krájení a nakládání zelí ale to není moc dobrej příklad. No ale co je moc dobrej příklad, je akce, kterou vymysleli zlíchovácí Zajda s Grázlem. Já se o ní dozvěděl hned druhej den na zlíchovským čajovým večírku, kde jsem byl samozřejmě omylem. Každopádně mě tahle blbina nadchla a hned jsem začal lanařit další šílence aby nedbali katastrofických zpráv na TV Nova a vydali se spolu se zlíchovákama SJET BEROUNKU tentokrát na BRUSLÍCH.
Povedlo se, v sobotu 10. ledna sme potkali v 9hod v Praze na hlaváku. Očekávali sme houf zlíchováků, dorazil však jen Grázl, tož já s Niki a Eňonem sme byli tak nějak v přesile. Cílovou stanicí vlaku a naší startovní byl Karlštejn. 
Cestou ještě naskočil Zajda, který dorazil záhy po našem rozmotání zápletky při kontrole jízdenek. Matně si pamatuju, že šlo o zdánlivě levnější jízdné ČD versus neuplatňování jízdenek MHD zasílaných na mobil. Alespoň jsme se nemuseli zdržovat kocháním krajiny a dozvěděli jsme se pár velmi zajímavých informací.
V Karlštejně jsme hned na nádraží zjistili, že když někdo něco zajímavého vymyslí a okamžitě to neuskuteční, tak ten nápad jaksi zůstane viset v jakési ideosféře a kdokoli si ten nápad už velmi jednoduše může donwloadovat pro sebe. Prostě jsme uviděli partičku, kterou napadlo očividně to samé. Nebo šli na výlet na hrad s bruslema na krku. Nabrali jsme směr k řece, resp. k jejímu, a doufali jsme, že velmi silně zamrzlýmu, korytu. Sebejisté informace z minulého víkendu, že Berounka byla zamrzlá i na soutoku v Lahovicích totiž vzali velmi rychle za své hned po tom, co jsme sledovali řeku již z okna vlaku. Ale co naplat, přece to nevzdáme, cakrá.
Druhé partičce se očividně z nádraží nechtělo a takticky nám přenechala vedoucí pozici najížděčů a testerů. Hned z karlštejnskýho mostu jsme doklouzali až do řeky a začali tedy testovat. Upřímně stál led za prd, samá prasklina a trčící kra. Ještě že byl pokryt vrstvou sněhu, nemuseli jsme se zbytečně bát, že je slabej a neunese nás.
Den předem jsem byl doma v Sadský pro brusle a stavil jsem se na jezeře a sousedním rybníku abych testnul ledy a zkusil, zda se ještě po letech mrazivého půstu udržím na bruslích. Brusle i nohy byly v poho ale překvapilo mne, že i na klidné hladině a po dlouho trvajících mrazech pod -15°C se může stát, že když člověk nicnetuše prošlápne asi 5cm vrstvu sněhu a je pod ní ukryto 2-5cm nezmrzlý vody ležící na spodní ledové vrstvě, že si nabere jak na jaře. Snad ten sníh izoluje až tak, že voda nezmrzne nebo za to můžou prameny, protože to bylo jen v několika místech, nebo kdovíco.
Každopádně dnes jsem měl o dost víc respektu a házečka v báglu nebyla na koníčkování. Jedem totiž po řece a ne po rybníku, takže sílu ledu ještě ovlivňuje i proud řeky pod ledem a na to není dobrý zapomenout. 
Po pár stech metrech se ale led trochu zlepšil a tak jsme usedli na vrak dřevěné pramice a jali se zmrzlýma prstama poprvé ten den šněrovat. Abych narovnal náladu a zkřehlé prsty, vytasil sem placatku vynikající vánoční medoviny. Ještě pár fotek a konečně jsme vyjeli. Hurá. Křup. Ten potvora led, co se zdál v poho a botu udržel, odmítal udržet nůž brusle. Jeho horní 2cm vrstvička schovaná pod sněhem praskala a nůž brusle se bořil asi 5cm vrtvou ničeho až na další, tvrdší, ledovou. No to to pěkně začíná.
Člověk se nejdřív pěkně rozjel, užíval si jak to jede, jak bota brusle rozčesává vrstvu sněhu, prostě pohoda a pak najednou prásk a nůž zůstal v okamžiku stát zapíchnutý na místě ale tělo pokračovalo dál, nezřídka kdy až do okamžiku zapíchnutí i nosu do sněhu a vrstev pod ním ukrytých. No nic, to bude jen kousek. Tak jedem, jedem. Jedem boříce se bruslemi do sněhu a vrstev chrusty pod ním až po kaničky a nohavice. Naštěstí takového ledu nebyly žádný kilometry ale asi jen jeden, tak ten sme přetrpěli a pak dál už se to jen zlepšovalo. To že jedem na řece a ne na rybníce jsme si připomněli hned u prvního jezu, který stejně jako ty další samozřejmě nebyl zamrzlý. Tentokrát jsme si užívali spíš ty voleje nad jezem, než ty „ďábelský“ peřeje pod ním. První jez jsme si při přezouvání bruslí a ukládání do batohů ještě prohlíželi, fotili a vychutnávali. U těch dalších už spíš jen soptili.
Neee, tolik jich zas nebylo, jen asi pět, šest. Dál už to bylo stále lepčí a lepčí. Byla to paráda, naštěstí nevyšla předpověď, takže nám pro změnu vyšlo parádní počásko, svítilo sluníčko, nefoukal vítr, maximálně jsme si užívali a dobíjeli se na další šedivý mrazivý pracovní týden. Bylo příjemný se prohánět na takřka nekončící ledové ploše pokryté neporušeným sněhem, který atmosféru ještě umocňoval. Dost mi to připomínalo prvosjezdy alpských žlebů na snowboardu, kdy sme se předháněli s frantíkama, kdo další netknutý sráz „ofreeriduje“ dřív.
Zanechávajíc za sebou dlouhý přerušovaný a klikatý čáry ve sněhu jsme si ani nevšimli jak to utíká. Jen ty jezy nám dělali přestávky na čaj, medovinu a klábosení. K polednímu část účastníků začala pociťovat hlad a část hlad a žížeň. Takže hospa byla nevyhnutelná volba. Osud k nám byl milostiv.
Parádní knajpa, dobrý pivko, gulášovka, hnedle knedle. Asi oblíbená, za chvíli dorazila i partička místních nadšených běžkařů pupkařů padesátníků pohodářů. Dneska máme štěstí i na lidi, prostě pěknej den.
Vracíme se na led a mastíme. Cestou jsme čím dál tím víc potkávali vyhrabaná hokejová hřiště, hrably vytvarované dětské cesty ve sněhu, které nám zpestřovaly putování a lidi s dětmi, běžkaře se psy i bez. Občas jsme se zastavili na pokec a zas jeli dál. Pohoda. Pár jezů, pár přenášení a ejhle támhle jsou Černošice. Vyráželi jsme kolem desátý hodiny z Karlštejna a do Černošic jsme dorazili myslim v půl čtvrtý. To ani néjni možný, že už jsme ujeli 18km. Nikam jsme se nehnali, šlo to úplně samo, spíš sme to tak nějak prozevlovali. 
Po takovým parádním dni odmítám běžet na vlak a přemluvám partu ať si necháme ten nejbližší vlak a nejradši ještě jeden (nebo dva) ujet a zakončíme tak pěknej den v příjemný hospůdce u něčeho dobrýho. Stalo se.
Jsem nadmíru spokojenej. A protože jsem myslim u druhého pivka je tu opět nápad, co takhle pokračovat u nás doma v Michli. Návrh jednomyslně přijat a už kontaktujem další kumpány na večírek. Ještě nákup nějakých dobrot a večírek i s véčou je tu.
A už je tu další druhé pivko a další nápad co takhle zítra na běžky, když jsme se dneska tak pěkně rozbruslili. Jojo domluveno. Večírek sice nebyl z nejkrutějších ale i tak … Brzy ráno vyrážíme na Cínovec a běžkujem až do roztrhání na české i německé straně. Naštěstí jsem odpočatej, takže mi nevadí řídit tam i zpět, když mi v autě všickni pěkně chrníííí 🙂 Příště si na ty druhý pivka budu muset dávat větší pozor.
Steblo
